Na hlavu narážím kulicha, připínám menší kufr popruhem na větší kufr a s límcem kabátu vyhrnutým až pod nos vycházím do vánice. Na brífink letecké společnosti Sunwing Airlines je to jen pár minut, stačí prokličkovat rozlehlým parkovištěm. Kloužu mezi obludnými pickupy a nevzhlednými japonskými sedany, bořím se do sněhu, a kufr na kolečkách protahuje čerstvým prašanem hlubokou brázdu. Now you remember what the draftman said, nothing to do all day but stay in bed…
Na brífinku je touto dobou rušno. Ve stejný čas odlétají z Toronta směrem na Karibik čtyři letadla společnosti, našemu letu 682 do Varadera je přiřazen letoun B737-800 registrace C-FTAH alias OK-TVJ společnosti Travel Service. Stejně jako naše skupinka asi dvaceti českých a slovenských pilotů byl na zimní sezónu 2010/2011 vyslán k Sunwingu.
Zdravím se s jedinou známou tváří mezi piloty v kanceláři, brazilcem Nortonem. Před dvěma týdny jsme spolu strávili pár dnů létáním z Winnipegu. Od dispečera si vyzvedávám obálku s počasím a dokumentací k letu. Na obálce čtu, že můj kolega a kapitán pro dnešek (a také další čtyři dny společného pairingu, jak tady říkají sérii navazujících letů) se jmenuje Antonio.
C-FTAH neboli OK-TVJ v Cancúnu
Antonio přichází po chvíli, prodíráme se do rohu přeplněné místnosti a tam spolu otevíráme obálku s dokumenty. Dispečink nám plánuje neobvykle nízkou hladinu 32 000 stop s poukazem na výrazný střih větru ve vyšších patrech. No, uvidíme za letu. Jestli v severní Americe něco opravdu funguje, tak jsou to služby – a řízení letového provozu není výjimkou. Díky zprávám od provozu sestavuje ATC velmi přesný obraz o turbulenci v jednotlivých výškách a tuto informaci letadlům zpátky předává. Procházíme počasí, NOTAMy a protože cestou na Kubu jako obvykle provádíme tankering, podepisuje Antonio navrhované blokové palivo bez připomínek.
S pěticí našich stevardek se máme sejít až na letišti, takže bez zdržování opouštíme místnost a své kufry skládáme do vymrzlého mikrobusu, který nás a druhou posádku mířící dnes na Jamajku odváží k budově terminálu. Za špinavým oknem auta ještě drobně sněží a nad letištěm leží šedivé mraky. Antonio se ptá, kam chci letět. Podívám se z okna a odpovídám „Pryč!“
Nahoru
Moje volba odletět první úsek vyhání kapitána ven do zimy k obchůzce letadla, zatímco já vkládám do počítače údaje o trati letu a seznamuji se s děvčaty. Naše dnešní stevardky jsou francouzsky mluvící Kanaďanky bázované v Montrealu, které do Toronta zavál jejich končící pairing. Až večer přistaneme v Calgary, nasednou na linku Westjetu a zamíří domů, zatímco nás pro příští dny doplní tým letušek z Calgary. Kouzla logistiky…
Přestože technici brzy ráno odstranili z našeho éra nános sněhu z noční vánice, je jasné, že dnes budeme muset stejně odmrazovat. „Your leg, your PA,“ říká se škodolibým úsměvem po příchodu do kokpitu Antonio… To jsem mohl čekat, že se mi pomstí za tu procházku v mrazu. Palubním rozhlasem vysvětluji stoosmdesáti cestujícím, že než s nimi vyrazíme za dovolenou, musíme nejdříve najezdit asi deset kilometrů po letišti a na odmrazovací ploše postříkat křídla zelenou kapalinou.
Torontská „deicing facility“ je údajně nejrozsáhlejším a nejmodernějším zařízením svého druhu na světě. Osmnáct odmrazovacích stání kontrolují ze zvláštní věže přes několik samostatných frekvencí řídící s volačkou Iceman, kteří nemají rádi, když se jim řekne Snowman – jak se přesvědčil při jednom z prvních letů z Toronta jeden z mých českých kolegů.
A330 boarduje na letišti Punta Cana
„Sunwing 682, parking brake set, airplane configured for spray,“ oznamuji Icemanovi poté, co na odmrazovacím stání vypneme odběr vzduchu od motorů a ujistíme se, že stabilizátor je přestaven do polohy těžký na nos. K letounu se natahují chapadla odmrazovacích strojů a začíná první část dvoukrokového ošetření kapalinou typu I a IV.
Varadero patří k rodinnému stříbru cestovky Sunwing. Za necelé čtyři hodiny letu umožňuje tisícům Kanaďanů za cenu levné dovolené vytvořit si v krušné kanadské zimě ostrůvek léta. Na Kubě, kam občané USA málokdy vkročí, se tradičně potkáváme s airbusy Air Transat a letouny Air Canada. Kanadská vlajka vlaje na budově terminálu na čestném místě hned vedle kubánské a ruské.
Letadlo zbarvené zelenou tekutinou je připraveno k pojíždění. Naše svižná ranní akce nám přinesla pěkné čtvrté místo v torontské ranní frontě na odlet. Letiště otevírá odlety až v půl sedmé a každé ráno je tak sprintem o místo v pelotonu, kde doba čekání na odlet často přesahuje třicet minut. Sněžit mezitím přestalo, takže pilotům ve frontě ubyla z čela vráska kvůli možnému prošvihnutí doby účinnosti odmrazovací tekutiny.
„N1, TOGA, check thrust,“ ohlašuji Antoniovi a snímám ruce z plynových pák posunutých do polohy pro vzlet. Hlavou mi bleskne úvaha, kolik různých variant této říkanky jsem se za posledních pár let musel učit. „Eighty knots“, o chvilku později přitahuji řízení a letadlo se odlepuje od dráhy. Zasunout podvozek, v tisíci stopách „Bug up“ a akcelerace. Klapky mizí v křídlech a Antonio se přihlašuje na frekvenci řízení odletů. Pravá zatáčka z dráhy 06L nás vede přímo nad centrum města, ale to se vzápětí ztrácí v oblačnosti pod námi.
V osmnácti tisících stopách přestavujeme výškoměry na standardní tlak a torontská oblast nás předává na frekvenci Cleveland Center. Po dvaceti minutách dosahujeme naší plánované cestovní hladiny, a protože FMC ukazuje optimální výšku o pořádný kus vyšší, ptáme se řídícího na turbulenci ve vyšších hladinách. Odpověď přichází okamžitě: „Light chops at 340, 360 is smooth.“ Šplháme dál a přecházíme na frekvenci Washingtonu.
Terminál na ostrově St. Lucia
…a dolu
Provoz se zahušťuje a řídící nám každou chvilku dává informaci o letadlech v okolí. Aluminiově blyštivá Triple Seven American Airlines majestátně proplouvá o hladinu níže, maličký Falcon se mihne na stejné trati v protisměru, tři sta metrů nad námi. Vypínám z navigačního displeje zobrazení letišť a nahrazuji je mapou radiomajáků. Síť letišť je v USA tak hustá, že modrá kolečka zaplavují celý displej.
Na frekvenci zní o poznání méně formální komunikace, než známe z Evropy. „Mornin`, Wash Center, Cactus 164, Thirteen-point-five for Two-three-Oh,“ přihlašuje se někdo z kolegů, jiný potvrzuje instrukci přeladit na kmitočet 134,0 slovy „Thirty-four-nothing, see ya.“ Neubráním se úsměvu a říkám si, že tohle prostě musím v létě vyzkoušet v Praze na eprouči, až nás přehodí na direktora!
Bavíme se s Antoniem o pracovních podmínkách pilotů v severní Americe a vyměňujeme si odkazy na výmluvná videa na internetu. Tenhle animovaný film zdrcujícím způsobem shrnuje všechna negativa profese dopravního pilota v USA...
zatímco dokument Frontline se na základě nedávné nehody u Buffala zabývá životními podmínkami pilotů u amerických regionálních aerolinek. You`ll be the hero of the neighbourhood, nobody knows that you`ve left for good…
„How`s your ride?“ ptá se nás řídící Jakcksonville Center a my potvrzujeme, že žádnou turbulenci nepociťujeme. Nastavuji navigaci na přiblížení VOR dráhy 06 ve Varaderu a odříkám příručkový brífink připomínající básničku. Antonio, který až do loňského roku létal na B747 u Eva Air, má ovšem na vzorový brífink popsaný v provozní příručce kanadské společnosti svůj názor.
Pod námi Florida, na horizontu Key West – je načase zavolat na druhém rádiu Havanu a oznámit jí očekávaný čas našeho vstupu do kubánského FIRu. Přestože už spolu američtí a kubánští řídící komunikují, požadavek ohlásit se předem stále zůstává. Havana potvrzuje, že o nás ví a žádá o zavolání při vstupu do své oblasti. „Sunwing 682, cross TADPO and maintain FL210,“ zní pro Evropana krkolomná americká verze povolení opustit cestovní hladinu a klesat směrem ke kubánské hranici.
Sestup do Varadera probíhá podle stejného scénáře jako vždycky a jeho předvídatelnost umožňuje udržet ve hře až do poslední chvíle VNAV. Levá zatáčka nás otáčí na finále vorovského přiblížení s mírným pravým offsetem. Pod vrstvou roztrhané oblačnosti se objevuje dráha a písečná pláž plná paneláků. Na páté míli žádám Antonia o podvozek, klapky a checklist. Krátce poté, co syntetický hlas prohlásí rezolutně „one thousand“ odepínám autopilota a esíčkem srovnávám letadlo do osy dráhy. Drcnutí o kubánskou půdu a cestujícím začíná dovolená.
Rodinky i důchodci rychle mizí v gejtu, nás čeká druhá a delší polovina dne – skoro šestihodinový let do Calgary. Na letadlo se vrhá rota černošských uklízeček, pod pravé křídlo zajíždí muzeálně vyhlížející plnící vůz. Policajti důležitě obkrouží eroplán v žigulíku. Jurij, agent naší handlingové společnosti přináší aktuální počasí z Calgary: sněží, fouká a teplota klesla na minus 12 stupňů. Oblékám si žlutou vestu a na schodech z letadla se zastavím oslněn ostrým poledním sluncem. You`re in the army now, Oh, you`re in the army now...
Finále v Calgary, vlna od Skalistých hor nás pěkně proklepla
