Můj čtvrtý JOB - Únos

Můj Renault Fuego Turbo

Auto nechávám v hangáru a letíme do Mexico City. Z Mexico City pak děláme několik letů, a jedním je let s kubánskými pasažéry. Skoro pořád mám v letové tašce svůj Pentax, a tak v ten den před startem, když mechanik čistil zvenku okna, nasazuji  300mm čočku. Pak otevřeným okénkem s loktem přikrývajícím čočku jenom držím spoušť a automatický navíječ udělá 36 fotek. Tady se potvrdilo pravidlo: nechat si něco pro strýčka Příhodu. Později vysvětlím.

Po návratu zjišťuji, že náš hangár už skoro nemá žádnou střechu a v předním skle mého Ranaulta je díra, z které vyčnívá metr a půl dlouhý fotovoltaický panel v hliníkovém rámu, který se používal na nabíjení baterii majáků na pobřeží. Panel si nemohl najít lepšího nového vlastníka! Vůbec nebyl porušen. Stál několik tisíc dolarů. Pojistka zaplatila moje sklo. Při příštím letu do McAllenu předávám film LeBlankovi.

Při našem příštím setkání mi pak vynadal, jak blízko jsem byl k těm lidem, které jsem fotografoval, protože fotky byly velice detailní, a říká, že oni by ani vteřinu neváhali mě zabít. Ale jinak jsou prý ty fotky perfektní.

Je prosinec a Mexiko má nového prezidenta – Salinase de Gortariho, dalšího z řady zkorumpovaných prezidentů Mexika. Ale tenhle šel ještě o krok dál v zneužívání svého titulu. Nejenom, že kradl, byl to vrah!

Dnes letíme do Villa Hermosa ve státě Tabasco. Budeme tam prý tři dny. Do mé letové tašky si přikládám tři krabičky filmů a několik krabiček baterií. K narozeninám jsem si koupil fantastickou širokoúhlou čočku 15 mm, f/2.8 a Güssen Lunasix light meter. Jsem zvědav na výsledky fotek.

Nová čočka

Za hodinu přistáváme ve Villa Hermosa, dávném sídle Olméků. Říše Olméků pokrývala část státu Veracruz a dnešního Tabasca asi od 2 500 let před Kristem. Druhý den po snídani si půjčujeme auto, malý Volkswagen Beetle. Brouk, nebo jak se mu v Mexiku také říká Cucaracha (štěnice). A jedeme prozkoumat Palenque, město vzdálené asi 80 km na jih od Villa Hermosa.

Palenque je jedno z center mesoamerické kultury v džungli, založené kulturou Mayů. Poslední část cesty do Palenque je stoupající stezka, která končí (v té době) na parkovišti ve vymýcené džungli. Pak musíme jít asi 300 metrů do centra Palenque. Něco, co sloužilo jako ceremoniální centrum, je ve tvaru „L“ obklopené z jedné strany palácem a z druhé strany Chrámem nápisů.

Všímáme si, že všechna okna v chodbě mají trojúhelníkový tvar. Proč trojúhelník? Mayové byli koumáci a v průběhu tisíciletí přišli na to, že tunel se střechou ve tvaru trojúhelníku odolá zemětřesením, která jsou tam velice častá, lépe než jiný geometrický tvar.

Jdeme se podívat na hrobku krále Pakala, která se nachází pod základem pyramidy. Do hrobky se sestupuje z vrcholu pyramidy polorozpadlým spirálovým schodištěm. Na dně pyramidy nacházíme krále Pakala, který vypadá, jako když ho přejel buldozer. Můžete rozeznat obrys kostry, částečně pokryté střepy keramických váz a zeleného kamene serpentinu. Jeden z nejmocnějších vládců říše Mayů. Chudák… Ale nad ním je zavěšený nádherný náhrobní kamen. Trávíme v pyramidě asi dvě hodiny. Uvnitř je hrozné vedro a vlhko. Když se konečně vyšplháme ven, je zataženo. Vypadá to, že se přižene bouřka.

Chrám nápisů

Schodiště do nitra chrámu…

… a její vlastník, král Pakal

Opravdu začíná pršet a jemný déšť se záhy mění v průtrž mračen. Do džungle uhodil blesk. Náhle zjišťujeme, že jsme ti jediní návštěvníci celého komplexu. Cesta na parkoviště se změnila v potok. Zamrazilo mě v zádech. Než doběhneme do paláce, který je jen padesát metrů vzdálený, jsme promočeni na kůži.

Palác

A prší a prší. Sedíme na kamenném náhrobku, popsaném jazykem Mayů. Venku mlátí blesky do džungle a po každém úderu blesku posloucháme, jak zaječí opice. Mám obavu, že nám může odplavat náš Volkswagen. Začíná se stmívat. Oknem se dívám na hřiště, kde mužstvo, které prohrálo v takové zvláštní olmécké míčové hře, bylo sťato a obětováno bohům. A před tisíci lety se někdo na tu popravu díval tímhle stejným oknem.

Nacházíme nějaké suché klacky a zapalujeme malý oheň. Oheň začíná praskat a plameny nám hází stíny na okolní zdi. Brzo budou zase Vánoce, a tak probíráme s Carlosem vše, co se tenhle rok událo, a Carlos podotýká, že má obavy, co se týče nové vlády a nového prezidenta. Carlos zná dobře své lidi!

Najednou jsme oba unavení a chce se nám spát. Je už skoro půlnoc. Přidávám trochu dřeva na oheň a mám pocit, že se na nás někdo dívá. Upřeně se dívá! Carlos tomu dává korunu, když říká: „Dovedeš si představit, co vše se tady stalo?“ Náhle, nezávisle na našich stínech, se další stín mihl po zdi a za ním hned další. To už ale oba stojíme a rozhlížíme se po okolí našeho sálu. Je opravdu velký a světlo našeho ohníčku daleko nedosahuje. Ale nic nevidíme.

Bouřka, která vytvořila nějaký límec okolo Palenque a džungle, opět po každém úderu blesku obživla řevem opic. Myslím, že slyším jaguára, který je na svém nočním nákupu opic a tapírů. Doufám, že se po své noční obchůzce nezastaví zde, aby se trochu osušil. Oheň nám pomalu uhasíná, ale nikomu z nás se nechce jít do tmy hledat dřevo. A nyní už máme jen žhavé uhlíky. Beru si do ruky velký kamen a na druhé ruce mám namotanou pásku s mým Pentaxem. Carlos dělá to samé, sedáme si zády k sobě a pomalu usínáme.

Je asi pět ráno, venku už je dost světla a džungle je obalena v ranní páře. Budím Carlose a vydáváme se mokrou travou hledat auto. K našemu údivu je auto tam, kde jsme ho včera zanechali. Vše okolo je plné bahna a vodou nanošených kamenů. Ale Volkswagen je Volkswagen a zmákne všechno. Vracíme se do Villa Hermosa hladoví a pěkně špinaví. Tak špinaví, že když si chci koupit cigarety, prodavačka v kiosku se mně nejdříve zeptá, jestli máme peníze, hehehe. Druhý den navečer se vracíme do Tampica.

Každý chce kousek Honzy Jurka

Vánoce 1988 probíhají bez jakékoliv zvláštní události. Jenom těsně před novým rokem se pan Joaquín Hernandéz Galicia, generální ředitel STPRM (Sindicato de Trabajadores Petroleros de la República Mexicana) setkal z prezidentem Gortarim a ohlásil mu, že jestliže nepřistoupí na podmínky syndikátu, tak že paralyzuje Mexiko generální stávkou. 5. ledna 1989 přiletěl prezident Salinas de Gortari do Tampica novou B757. Při prezidentských volbách přísahal, že nebude utrácet zbytečně žádné peníze. B757 mu dal asi někdo zadarmo, hehehe.

Je 8. ledna a my se připravujeme na zítřejší let do Los Angeles. Don Victorino a Don Galicia tam mají velice důležitou schůzi. Bude se startovat asi hodně brzo, a abych zabránil nějakému zpoždění při tankování paliva, budu tankovat ještě dnes večer.

Pan Galicia, předák pracovníků Pemexu a můj přítel

Asi kolem jedenácté večer mně volá Don Victorino a oznamuje mi, že odlet do L. A. se o den odkládá a že se tam zdržíme několik dní. Sakra, nebudu doma na své narozeniny. Příští večer jdu hledat Dona Victorina a nacházím ho ve vile Dona Galicii. Dostavám poslední instrukce pro náš zítřejší let a jedu domů.

Ráno se probouzím kolem páté, dělám si lehkou snídani a jedu na letiště. Ulice jsou plné vojáků a policajtů v civilu. Něco se děje. Když přijíždím k terminálu, zjišťuji, že na mém parkovacím stání je namalované červené „X“ a parkoviště, které je určené pro Carlose, je tak také označeno. Divné. A tak jedu parkovat na veřejné parkoviště a jdu do terminálu letiště.

Před terminálem a uvnitř je chaos. Všude narážím na vojáky. Jdu do dispečinku a dívám se oknem na rampu, kde stojí diagonálně zaparkované Boeingy 727, oba se spuštěnou zadní vstupní rampou. Celý perimetr letiště je plný výsadkářů v červených baretech.

U pultu dispečera nacházím Carlose. Je velice vážný ve tváři, bere mne stranou a říká, že se něco stalo se syndikátem. Ale není si ještě jistý co. Nejdřív jsem si myslel, že tohle je nějaká obrovská protidrogová operace, ale Carlos mi říká, že ne, že ti policajti v civilních šatech nejsou DEA (Drug Enforcement Administration).

Dveře na rampu jsou zavřené a nikoho tam nechtějí pustit. Identifikujeme se jako posádka, ale ani to ty dveře neotvírá. Dispečerka Marysol nám dává telex, který oznamuje zákaz tankování našich aeroplánů, včetně zákazu povolování letových plánů. Tak a tohle je jasné! Oknem spatříme dva náklaďáky, které začaly vykládat nějaké lidi. Všichni jsou spoutáni řetězy a na hlavách mají natažené papírové pytlíky. Někteří jsou bosi a mají jen pyžama. Nakládají je do B727, které okamžitě startují.

Invazní tým federálních vrahů v policejním B727

Venku před terminálem se to nyní začalo vařit a lidé se začínají prát s vojáky. Začínají se ozývat výstřely. Přijíždí mnoho lidi v autobusech a náklaďácích, které mají vlajky STPRM. V terminálu se objevuje jeden člen sekretariátu, který vyzývá všechny k zachování klidu a říká, že to, co se nyní děje, je velký omyl, a že se vše objasní. Ale omyl to nebyl!

MU-2 i King Air jsou v Houstonu. Vím, že se teď bude pořádat hon na čarodějnice a že moje zaměstnání pravě skončilo. Opouštíme letiště a jedeme do mého hotelu. Moc nemluvíme a naše mozky pracují neuvěřitelnou rychlostí. A připravuji plán.

Jetstar musí za každou cenu ven z Mexika. A také veškeré technické dokumenty pro Mu-2 a King Aira. Bez dokumentů jsou tahle letadla bezcenná a nikdy by se už nemohla prodat. Carlos mi začíná smutně něco říkat o své rodině. Přerušuji ho a říkám mu, že se o to postarám já.

V myšlenkách na zákaz tankování našich letadel najednou oba jedním dechem řekneme: „Oni nevědí, že Jetstar je natankovaný už od předvčerejška!“ Říkám Carlosovi, aby se za žádnou cenu tenhle týden neobjevoval na letišti a že by bylo docela dobré vzít jeho ženu Lauru a jet to Mexico City nebo do Acapulca. V žádném případě nechci, aby byl blízko Tampica. Ptá se, co plánuju dělat, a já mu odpovídám, že ještě nevím. A jedu domů.

Zastavuji se v naší kanceláři a beru všechny technické dokumenty všech tří letadel. Moc se doma nezmiňuji o tom, co se děje. V novinách se objevují dost hrozné fotky toho, co se zde přes noc a v průběhu 10. a 11. ledna stalo.

Zavražděná osobní stráž Dona Galicii

Dozvídám se, že si nejdříve spletli dům a těhotnou služku, která šla otevřít bránu, jeden policista uhodil puškou do břicha. Začala rodit na zemi před bránou. Nikdo z policie si jí ani nevšimnul, natož aby zavolal ambulanci.

Bránu vily dona Galicii otevřeli bazukou. Policie prohlásila, že se v přijímací hale vily našlo 25 beden samopalů Uzi, granáty a velké množství nábojů. Já jsem tam byl asi před 7 hodinami a nebylo tam vůbec nic! Tohle uráželo inteligenci každého, kdo pana Galiciu znal. A to prý byl důvod téhle hrozné policejní akce. Pak se začaly objevovat fotky mužů ze syndikátu, „dekapitovaných“ a pověšených za nohy. Tyto fotky mám. Pak byl tisk umlčen.

Uplynulo asi pět dní a vracím se na letiště. Jetstar je pořád na hlavní rampě a překáží v normálním denním provozu. Aeromexico a Mexicana Aviation se musí na rampě otáčet na jiném místě a konce křídel jsou nyní při otáčení asi jen dva metry od terminálu. Malý příspěvek k mému plánu…

Velitel letiště, který se jmenuje René, mě vítá s úsměvem ve své kanceláři a říká: „Tak se asi dolétalo, že jo…“ Odpovídám, že to tak vypadá, ale že mám dojem, že zde na rampě asi dojde k incidentu, jestli se ten Jetstar neodstaví na druhou rampu, která se používá na noční parkování. Říkám, že bych to pohnul, jestli mi to povolí. Ptá se, kde je Carlos, tak odpovídám, že asi v Acapulcu nebo v Mexico City a že jsem ho neviděl od toho masakru.

Optávám se kamarádů, kteří létají „fallucu“ (kontraband) s Cessnou 206, kdy letí do McAllenu a zda mě mohou vzít nazpět do Tampica. Pochopitelně souhlasí. Manželce říkám, že budu na delší dobu z Tampica a říkám jí, jestli se někdo bude ptát, kde jsem, tak že neví. A opravdu nevěděla.

Nakládám svůj Renault Fuego a beru s sebou všechny dokumenty letadel. V mém pokoji v hotelu nechávám nějaké šaty a knížky, aby to vypadalo, že tam pořád ještě jsem. Ve čtyři ráno vyrážím do McAllenu. Cesta mi trvá asi 6 hodin a dorážím kolem desáté dopoledne. Parkuji své auto na parkovišti letiště a pokrývám ho umělým potahem, který jsem si kdysi koupil speciálně pro Fuego.

Nacházím své kamarády, kteří mě zvou na hamburger a oznamují mně, že budou odlétat asi v jednu odpoledne. Budou přistávat, aby vyložili kontraband na jednom ranči, a říkají mi, že se tam dost zdrží, ale že mně někdo vezme do Tampica autem. A také se tak stalo.

Zastavuji se na komandatuře a ptám se Reného, jestli mám přemístit Jetstara na sekundární rampu. Říká mně, že nemá žádné námitky, protože dnes ráno Aeromexico málem narazilo křídlem do zdi a on že dostal asi tři telefonáty z Mexico City, abych s tím něco udělal. Ale říká mi, že si to musím vyjednat s vojáky námořní pěchoty (Marines), kteří hlídají letadlo. A že jim věž zavolá, že mám povolení k pojíždění.

1 – původní pozice Jetstaru, 2 – pozice na sekundární rampě

Vysvětluji vojákům, že budu přemisťovat letadlo na druhou rampu. Moc se jim to nelibí, ale letadlo mě nechají otevřít. V letadle máme pro naše „speciální“ pasažéry šuplík plný Penthousů a ještě horších magazínů, a mimo toho máme plný bar lahví a lahviček všech možných likérů. Vojáci stojí pod schodištěm Jetstara a pozorně mě sledují, co dělám. Hlídají! No a tak beru velký plastový pytel a všechen alkohol a časopisy tam nakládám. Nechávám si jen jednu láhev skotské Chivas Regal. Mám takový dojem, že ji budu později potřebovat.

Volám staršinu hlídky a ten rychle stoupá po schodišti do letadla. Říkám mu, že tohle se stejně bude muset vyhodit, takže jestli to chce, tak je to jeho. Dívá se do pytle, pak mně moc děkuje a bere si pytel a slézá po schodech z letadla. Mluví s jeho kolegou, který mi také děkuje. Tak zapínám DC current a dělám prohlídku letadla. A velice důkladnou prohlídku. Nejsem si jistý, jestli někdo něco neudělal na letadle. Končím a zjišťuji, že oba vojáci zmizeli. Pastička se sklapla.

Lezu nazpět do letadla, zvedám schody. Dělám úkony před startem motorů a startuji motory č. 1 a č. 4. Dělám zkoušku rádia. Na věži je nyní řídící, který se jmenuje Paco. Moc ho neznám. Žádám o povolení pojíždět od věže na sekundární rampu. Dostavám povolení k pojíždění. Trochu víc plynu a Jetstar se odlepil a pomalu se sune na druhou rampu. Nikdo nepoznává, že teď startuji motory č. 3 a č. 2. Cítím, jak se ve mně začíná probouzet adrenalin, a pomalu dojíždím na konec sekundární rampy.

Rampa je spojena s aktivní ranvejí 17. Pojížděčka na RWY 17 má dovolenou váhu jen 12 500 liber. A já dnes vážím 40 000 liber! Jestli se budu muset na ní zastavit, tak se okamžitě probořím. Dokončuji úkony a poprvé v životě si zapínám mach trim ještě na zemi. Je to legální, a pro to, co budu dělat, ho asi brzo budu potřebovat. Stlačitelnost v malé výšce!

Dělám na rampě 270stupňovou zatáčku od ranveje. To vypadá víc neškodně, ale dělám to, abych měl místo na rozjezd. Nechci se začít rozjíždět ze statické pozice. Věž se ptá, co dělám, a tak říkám, že hledám vhodné místo. Zatáčka je ukončená a nos nyní míří na ranvej 17. Tak Honzo, kostky jsou vrženy!

Přidávám plyn a zase ho stahuji. Nyní mám dost setrvačnosti na rychlé projetí pojížděčky. Pohled doleva – nikdo nepřistává. Věž mě upozorňuje, že nemám povolení ke startu, a Paco říká: „Juan, Juan, por favor, no lo hagas! (Honzo, Honzo, prosím tě, nedělej to!)

Všímám si červené světlice, která nařizuje kulometní posádce na věži palivového skladiště zahájit palbu. Nyní mám živou rychlost, 100 uzlů, V1, rotace, a jsem ve vzduchu. Zatahuji podvozek, dělám ostrou zatáčku doleva a směřuji na severozápad nad moře. Jsem v 800 stopách. Poslední klapky jsou nahoře a aeroplán je nyní čistý.

Nikdo nestřílí, a tak se stabilizuji na moment v 1 000 stopách. Skenuji přístroje a hrůzou zjišťuji, že mám ještě pořád take-off power. Fuel flow mně ukazuje 700 liber/hodinu na motor a jsem nyní na V_MO! Takhle daleko nedoletím, říkám si. Stahuji ho nazpět na maximální cestovní konfiguraci. Adrenalin nyní pracuje na 110 %. Mach trim a zelené světlo. Cítím familiární „tuck“ a nos jde dolů. Na tomhle letadle se hýbe celý ocas. To je ten mach trim.

Tak a uklidni se, rychle se uklidni, nebo nikam nedoletíš! Vracíš letadlo jeho vlastníkům a jistě ti za to zaplatí, chlácholím se. A z těch peněz se musím postarat o Carlose. A také už nikdy nepřijdu o zaměstnání kvůli politice nebo vlivu lidí, kteří mně zaprvé ani neznají a zadruhé by jim asi na mně vůbec nezáleželo, jako například v Argentině! A já, mimo mé osoby, jsem zodpovědný za další lidi, kteří přišli o zaměstnání kvůli politice a prezidentovi, který byl, jak později poznávám, zodpovědný za víc než 500 umučených a zavražděných pracovníků ropného průmyslu v Mexiku.

Ale nyní se musím uklidnit. Báze stíhaček mexického stíhacího letectva je v Santa Lucia, blízko Mexico City, a létají jen F-5 Tigreshark a T-33. Mám dost velký náskok, a i když poletí se zapnutou forsážní, nedokážou mě dostihnout.

Vzdálená hrozba

Rád bych si poslechnul, co se děje na rádiu, ale vím, že to by nyní mému mentálnímu stavu nepomohlo. Nestoupávám do 4 500 stop, stahuji trochu plyn a znovu se dívám, jestli jsem v tom zmatku něco nezapomněl. Hranice USA a McAllen jsou nyní 120 mil. Volám McAllen rádio a podávám VFR letový plán, svoji momentální pozici a všechny informace včetně squawku 1200. Tak, takhle se to dělá, v klidu. Jen žádnou paniku. Nikdo nic nepodotknul na „počet lidí na palubě - 1"!

Dostavám povolení a ověřuji bod překročení hranice na východ od Reynosy. A zase ten adrenalin. Možná, že už to vědí. Možná, že Reynosa poslala do vzduchu ten ozbrojený King Air a on tam někde čeká s prstem na spoušti jednoho z kulometů M60.

McAllen rádio a hlásím přelet hranice, přepínám, hlásím, že mám ATIS X na věž, která mně dává povolení k přistání, a přátelské „How is it going today?“ Lžu, že je vše fantastické, dokončuji své úkony před přistáním a jsem na zemi. Žádné blikající majáky, které uhánějí směrem k mému letadlu. Nic. Musí to být past, musí!

Ground kontrola mě dává instrukce k pojíždění na rampu emigračních/celníků. Dojíždím a třesou se mi nohy, zapínám APU, zhasínám motory a otevírám dveře. Žádný řev, žádné rozkazy „down, down, get down!“ Moje fantazie, to je ale opravdu hrůza.

Přichází celník a emigrační úředník a oknem vidím, jak se na mě LeBlank dívá z okna. Kývám mu na pozdrav, odpovídá rukou a rychle mizí v nitru své kanceláře. Úředníci se ptají, kde je Carlos, na což odpovídám, že si dneska vzal volno. Jeden z nich dělá poznámku že „tuhle velkou krávu lítám dneska sám?“ Jo lítám! Zatím je vše OK, jsem odbaven.

Nyní rychle na palubu, založit IFR letový plán a hurá do Houstonu, kde chci letadlo zaparkovat a začít telefonovat. Zvedám schody a jdu startovat motory. Chce se mi zvracet. Náhle jsem si všimnul auta letištní policie, které objelo letadlo, zastavilo a policajt s papírem v ruce chodí okolo letadla a něco hledá. Zastavuje se před nosem a dává mi pokyn zhasnout ten motor, který jsem zrovna nastartoval, a chce, abych vystoupit z letadla. A je to v hajzlu!

Dělám, co mi nařizuje, a vystupuji ven. V ten moment, kdy jsem šlápnul na zem, má venku pistoli a chce, abych si lehnul za zem. Tohle je déjà vu! Tak a tohle neudělám! Nic jsem proti zákonům Spojených států neudělal. A tak si dávám ruce za hlavu a stojím. Policajtovi nějak nedochází, že si nechci lehnout, ale respektuje, že mám ruce za hlavou.

Najednou je tu LeBlank a pár dalších lidí, kteří policajtovi ukazují své identifikace. LeBlank ke mně přijde, sundává mi ruce z krku, nasazuje mně pouta a říká, abychom šli rychle z téhle rampy. Ostatní dva agenti zůstávají s policajtem a obcházejí letadlo, stále něco hledají. Co sakra?

Tak a nyní poslouchám LeBlanka. Tampico vyhlásilo, že tam na letišti byla obrovská přestřelka a že jsou dva vojáci těžce zranění a jeden už zemřel. Ostatní dva agenti vejdou do kanceláře a sdělují, že nenašli žádné díry v aeroplánu a že se jim to zdá divné. LeBlank podotknul: „Divné? Protože se to nikdy nestalo!“ Usmál se pak na mě a říká: „Jako Rambo teda zrovna nevypadáš!“ Mimo to mi sděluje, že jsem oficiálně zatčen, ale že mne propouští na moji vlastní zodpovědnost. V ničem jsem se proti Spojeným státům neprovinil.

Nyní se vrací jeden z jeho kolegů s dlouhým papírem telexu. Říká, že mě všichni chtějí, a já myslím opravdu všichni! Mexická federální policie, mexická ATC, bezpečnost letiště, vojáci, no prostě každý chce kousek Honzy Jurka. A až FAA přijde na to, že jsem letěl sám na letadle, certifikovaném pro dva piloty, bude také mít zájem o kousek mojí kůže.

Ten druhý kolega, který nyní vstoupil, se ptal LeBlanka, jak to vysvětlí. A jeho odpověď zaskočila i mě samotného. „Neudělal žádný kriminální akt proti Spojeným státům. A já jsem zavolal svého agenta domů, když mu hrozilo nebezpečí.“ Kdo je agent? Počkat počkat, kdo je agent? Pak se otáčí ke mně a znovu pokračuje: „To je ten pilot, co nám doručil ty fotky!“ Mně potom vysvětluje, jak ty fotky, které jsem tehdy přinesl, byly velice důležité! Ruka ruku myje? Vzpomínáte? Pro strýčka Příhodu!

Ano! Dnes mám velice silného spojence, kterého potřebuji. Říká: „Jane, oni chtějí za každou cenu to letadlo a také tebe. Já bych doporučoval ho odletět hodně daleko od téhle hranice. Hodně daleko. Po tom, co se v posledních dnech stalo v Mexiku, jim tohle neudělalo moc dobrou reklamu. Znáš někoho v McAllenu kdo může s tebou letět?“ On někoho zná, kdo do nedávna létal Jetstar, než byl zaměstnán v Continental Airlines. A bydlí jen pár bloků od letiště.

Nacházíme ho doma a nemá žádné námitky proti letu se mnou. Nyní je skoro 22:00 a jsme připraveni. Loučím se s LeBlankem, který se upřeně dívá do tmy letiště svým nočním viděním a několikrát už opakuje: „Come on boys, get the hell out of here! Fast!“ Něco ho znepokojuje, ale neříká co. Jen chce, aby už viděl, jak zatahujeme podvozek.

Letiště McAllen

Startujeme. Paul, který je nyní můj kopilot, má také svůj příběh. Létal s Air America v El Salvadoru, Fairchild F-127. Miniaturní dvoumotorová  C-130, jenže má pod křídlem dva přídavné náporové motory. V Houstonu je bouřka, a jako na potvoru musíme dělat přerušené přiblížení. Přistáváme z druhého. Dávám Paulovi za jeho pomoc 300 dolarů, které odmítá s poznámkou, že to bylo moc zajímavé a že je to stále lepší aeroplán než MD-80. S tím v budoucnu dost souhlasím.

Na letišti mně čeká můj přítel Jim Ray, vlastník Global Aviation Service, kde děláme údržbu. Mici a King Air už tam jsou. Dáváme Jetstar spát a následuji Jima do jeho kanceláře, kde mi půjčuje telefon. Dělám několik telefonátů, volám domů. Moje žena říká, že tam ještě nikdo nebyl, ale že televize je plná mého úletu. Říkají, že jsem byl trénovaný agent CIA, a ptá se mě, jestli je to pravda. Tuhle blbost jí vymlouvám. Můj syn už spí. Škoda, po něm se mi stýská. Ptám se, zda se někdo zmínil o nějakých zraněných vojácích. Říká, že ne, a ptá se, jestli jsem někoho zranil. Ptá se, kde jsem, a tak ji říkám, že ve Spojených státech a že ji zase zavolám. A zavěšuji.

Volám Carlosově sestře, aby mu řekla, že jsem v pořádku. Říká, že se Carlos na ten odlet díval ze střechy svého domu a dodává, že Victorino je v McAllenu. Zítra ho musím najít! A najednou jsem hrozně unavený. Jim mě veze do Hiltonu a jdu spát. Nějak se snažím rekapitulovat dnešní události. Věřím, že jsem udělal správně, že navrátím letadla jejich vlastníkům. Ale vím, že jsem dnes po velice dlouhé době opět nezaměstnaný a že na hodně dlouhou dobu nemůžu ukázat svoji tvář v Mexiku. Možná, že už nikdy. No a tady jsem se trochu zmýlil… Ale teď už spím.