Směr Mars, směr Venuše! - III. Sny a vize - 1. část

22.11.2012 3 příspěvky

Seriál k padesátiletému výročí letu prvních meziplanetárních sond pokračuje třetím dílem a návratem k Rudé planetě. Ačkoliv byla Venuše bohyní krásy a plodnosti, lidé vždy toužili více po Marsu…

Směr Mars, směr Venuše! - III. Sny a vize - 1. část
Směr Mars, směr Venuše! - III. Sny a vize - 1. část (Zdroj: Aeroweb.cz)

Sny o Rudé planetě

„Lidé ze Země přicházeli na Mars. Přicházeli, protože měli strach nebo neměli strach, protože byli šťastni nebo nešťastni, protože si připadali či nepřipadali jako Otcové Poutníci. Nějaký důvod měl každý. Prchali od špatných manželek, špatných výdělků nebo ze špatných měst; přicházeli, aby něco našli nebo něco opustili nebo něco získali. Přicházeli se skromnými plány, se smělými plány nebo s vůbec žádnými plány. Ale vládní prst na čtyřbarevných plakátech v mnoha městech ukazoval: NA NEBI JE PRÁCE PRO VÁS: MARS VOLÁ!“

 
Na Marsu…

Tato slova napsal před více jak padesáti lety jeden z amerických klasiků science-fiction, Ray Bradbury, ve své slavné knize Marťanská kronika. Světoznámý spisovatel zemřel letos v červnu v Los Angeles ve věku 91 let a bohužel se nedožil naplnění svého snu – přistání lidí na Marsu. Nicméně už před pár lety si dovolil vyslovit své – možná poslední – velké přání: „Až umřu, chci, aby mne zpopelnili, můj popel dali do urny a pohřbili na Marsu. Věříme tomu, že Mars je pustý. Až se na něj dostaneme, snad se zbavíme se všech konfliktů, válek a předsudků… Lidstvo dostane na Marsu novou příležitost.“

Bohužel se zdá, že řadu příležitostí jsme už – jak se říká – prošvihli. Lidstvo mělo (a stále zřejmě má) jiné starosti. Zatím není jisté, zda a kdy se přání Raye Bradburyho splní a kdy bude urna s jeho popelem uložena v narudlém písku Marsu, třeba vedle „Sfingy“ na planině Cydonia…


Na koho se usmívá?

O co byl Bradbury větší snílek, než „otci“ praktické kosmonautiky, počínaje Sergejem Koroljovem či Wernherem von Braunem? Jestliže těch pár mužů, které dnes můžeme řadit mezi „otce zakladatele“ projektů meziplanetárních lodí k Marsu, hnala ctižádost i touha po poznání, nesmíme zapomenout, že mimo to zde stála jako hnací motor kosmonautiky i jiná matka – říkalo se jí studená válka… Ta však donesla astronauty jen na Měsíc. Pokud by se splnily naděje snílků typu Koroljova, Tichonravova či Gluška, Obertha nebo von Brauna, mohli jsme už dávno nohama vířit rudou spraš marťanského povrchu.


Wernher von Braun byl rovněž velkým propagátorem letů k planetám; zde v pořadu Disney`s Man in Space - Designing a Rocket z poloviny padesátých let

Apollo Applications Program

Američané díky úžasnému vzepětí ctižádosti a technické vyspělosti poprvé přistáli na Měsíci v r. 1969 s lodí Apollo 11.  Posledním pozemšťanem, který Měsíc opustil, byl Čechoameričan Eugene Cernan v r. 1972 z Apolla 17. Pak zájem veřejnosti ochladl. Cíle bylo dosaženo, Rusové svůj lunární program zastavili. Poslední tři plánované lety na Měsíc byly zrušeny a „ušetřeny“ pro projekt družicové stanice Skylab. Zmizela motivace – Rusům jsme to nandali a teď dejte peníze na chudé! – volala tehdy Amerika.

Přitom právě technologický boom spojený s kosmickými lety byl v mnohém hnacím motorem blahobytu šedesátých a počátku sedmdesátých let a zaměstnával na půl milionu lidí. NASA proto společně se svými dodavateli – aerokosmickými firmami jako Boeing, Rockwell, General Dynamics, Northrop či Martin Marietta a dalšími – vypracovala ambiciózní plán zvaný Apollo Applications Program. Ten měl volně navazovat na lunární expedice programu Apollo z přelomu 60. a 70. let minulého století a rozvíjet použité technologie.

Připravoval se už v předstihu. V roce 1964 tehdejší ředitel NASA James Webb předložil vládě a Kongresu první studii o pokračování programu Apollo po jeho splnění i s ohledem na případné využití zbylých raket a lodí. Projekt zvaný Extendet sice nedostal celou slibovanou finanční podporu, nicméně na ústředí NASA vzniklo v srpnu 1965 nové Oddělení programu aplikací Saturnu a Apolla.

V r. 1968 pak byl Extendet přejmenován na Apollo Application Program (AAP), jehož velkým zastáncem se stal tehdejší viceprezident Spiro Agnew (ve funkci 1969–1973). Ten po prvních úspěšných expedicích na Měsíc podpořil plány části vedení NASA a zejména „otce“ rakety Saturn 5 Wernhera von Brauna s tím, že by Američané nejprve vybudovali stálou základnu na Měsíci (projekt LESA – Lunar Exploration System for Apollo), posléze družicovou stanici na dráze kolem Země (Skylab) a mezi tím by se ve třech vydali k obletu Venuše. Start k Venuši se předpokládal už v říjnu 1973, průlet kolem této planety 3. března 1974 a návrat na Zemi kolem 1. prosince téhož roku.


Představa letové konfigurace lodě pro oblet Venuše – Manned Venus Flyby – uvažovalo se i se slunečními bateriemi, které pak byly v obdobné konfiguraci použity u stanice Skylab

Vrcholem AAP pak mělo být přistání amerických astronautů na Marsu do r. 1982. Studie takovéhoto letu měla samozřejmě různá stádia, nicméně vždy zůstávaly základem technologie vyvinuté pro projekt Apollo.

Nejprve se předpokládalo, že se k Marsu vypraví tři astronauti, z nichž dva, podobně jako na Měsíci, přistanou a třetí zůstane na oběžné dráze tři týdny, tedy po dobu, co bude dvojice zkoumat planetu. Propočty ovšem už tehdy ukázaly, že by to byl velmi nákladný výlet – jeden den expedice by přišel na miliardu dolarů (v tehdejších cenách!) na hlavu. U dlouhodobé expedice včetně vybudování základny pro zhruba roční pobyt by náklady na den a hlavu klesly asi na 10 milionů dolarů. Miliardy by se ovšem pouze rozložily v čase…

Letový komplex k Marsu se měl budovat na oběžné dráze kolem Země a podle propočtů z konce šedesátých let by si vyžádal šest startů nejmohutnější verze rakety Saturn 5 a jeden start slabšího Saturnu 1B s kabinou a´la Apollo se třemi muži. Saturny „pětky“ by postupně vynášely bezpilotní obytný modul (o velikosti III. stupně Saturnu 5 – viz Skylab), čtyři nádrže s tekutým kyslíkem a poslední start by dopravil na orbitu modifikovaný druhý stupeň SIIB s urychlovacím motorovým stupněm a 80 tunami tekutého vodíku. Z takto velkých modulů (o hmotnosti kolem 100 tun) se měla s pomocí raketových „tahačů“, jakýchsi orbitálních remorkérů, smontovat u Země meziplanetární loď.

Zkompletovaná sestava by se vydala k Marsu, přičemž obytné úseky tohoto planetoletu by byly chráněny antiradiačním štítem. Uvažovalo se i o tom, že by tříčlenná posádka měla k dispozici i malou centrifugu, aby zcela neodvykla gravitaci (rotace celé lodi či obytné části byla odmítnuta z finančních i technických důvodů). Po příletu k Marsu a několika obletech měl přistát na povrchu výsadkový modul asi s tunou vědecké aparatury a při dlouhodobé expedici se všemi třemi astronauty. V takovém případě by se na Zemi vrátili za 660-690 dní…


Wernher von Braun v roce 1957: K Marsu vyšleme flotilu deseti lodí, na jejich palubách bude dohromady 120 lidí… Jeho představa byla realizována pouze výtvarníky Walta Disneyho

Samozřejmě se našlo dost odpůrců celého projektu. Navíc vládní pokladnu vyčerpávala i vietnamská válka, veřejnost ztratila o vesmír zájem. Ještě 13. března 1970 byl Wernher von Braun jmenován zástupcem ředitele NASA pro plánování nových projektů. Ale už v červnu 1972, kdy jsou plány na vybudování stálé lunární základny a expedici k Marsu stornovány, zklamán odchází z tohoto místa do soukromého byznysu – jako viceprezident Fairchild Industries v Marylandu.


Pýcha Wernhera von Brauna: Saturn 5

Faktem je, že rizika takovéto expedice by při tehdejším stavu techniky byly mnohonásobně větší, než u letů na Měsíc. I to byl jeden z faktorů, který vedl – mimo už citovaných problémů finančních – k zastavení projektu. NASA tehdy vsadila na raketoplány a armáda na Hvězdné války. Podobný koncept jak AAP o něco později zpracovala společnost Martin Marietta pod názvem Mars Transfer Vehicle (MTV), který navíc počítal s obytnými kabinami pomalu rotujícími kolem centrálního tělesa planetoletu, což by vytvářelo mírnou gravitaci na palubě. Na Marsu mohlo přistát pět mužů, kteří by měli k dispozici dva nehermetizované Marsrovery. Návratová kabina až příliš připomínala pilotní sekci lodi Apollo…


Jedna z představ projektu MTV - Mars

Američané tak zahodili šanci na rychlou expanzi do vesmíru. Bohužel, tato situace v USA trvá dodnes. Možná by to tak rychle nezabalili, kdyby tušili, že v tehdejším SSSR vedla prohraná bitva o Měsíc k úvahám typu „Američani mají Měsíc, my můžeme být první na Marsu.“

Uhranuti Marsem

V první polovině šedesátých let byly v SSSR velmi populární písně, odrážející tehdejší nadšení kosmonautikou – například se v nich zpívalo „Věřím, přátelé, na karavany raket, donesou nás až ke hvězdám, na prašných pěšinkách dalekých planet zůstanou naše stopy…“ a jedna končila optimisticky slovy „Pozdravuji kosmonauty… i na Marsu budou jabloně kvést.“ Tehdy se tak nějak samozřejmě předpokládalo, že pronikání do vesmíru bude kontinuálně pokračovat a lety k blízkým planetám budou následovat brzy po dobytí Měsíce.

Ovšem málokdo tušil, že první meziplanetární expedice k Marsu byla téměř na spadnutí. V konstrukční kanceláři Sergeje Koroljova se její plány rozpracovávaly už v době, kdy ani Gagarin nevěděl, že bude kosmonautem, natož prvním člověkem ve vesmíru. Tuto myšlenku podporoval i Mstislav Keldyš, prezident Akademie věd SSSR. Sergej Koroljov, který si s Keldyšem velmi rozuměl, proto začal pod záminku vybudování velké vojenské orbitální stanice vyvíjet těžkou raketu N-1, původně o nosnosti 40, později až 98 tun na nízkou oběžnou dráhu (LEO) kolem Země.


Prezident AV SSSR (tzv. Hlavní teoretik kosmonautiky) M. Keldyš a Hlavní konstruktér raket Sergej Koroljov: pro ně nebyl cílem Měsíc, ale Mars

Ale vezměme to po pořádku. Ač se to nezdá, počátkem 60. let minulého století skutečně byl hlavním cílem sovětské kosmonautiky nikoliv Měsíc, ale Mars. Už od roku 1959(!) se pod vedením Michaila K. Tichonravova v OKB-1 v Podlipkách u Moskvy pracovalo na studii pilotovaného letu na Rudou planetu, pracovně zvané MPK (Marsovský pilotovaný komplex). Podle tehdejších představ měla mít loď (s chemickými motory) na LEO startovní hmotnost 1 360 t a šest členů posádky mělo na Marsu pobývat celý rok(!).

Součástí projektu tudíž byl výsadkový a zároveň obytný modul. Na rodnou planetu by se kosmonauti vraceli po cca 900 dnech ve vesmíru v dosti těsné návratové kabině o hmotnosti asi 15 tun, což pro představu není ani hmotnost a velikost prvních družicových stanic Saljut ze 70. let (cca 19-20 t, 90 m krychlových obytného prostoru). Tento projekt byl ale brzy označen za nereálný, byť se startem Tichonravov počítal až v r. 1974/75.


Michail K. Tichonravov (1900-1974) snil o letu na Mars už od dvacátých let (minulého století) a nadchl pro něj i mladého S. Koroljova

Studiemi meziplanetárního plavidla a silných nosných raket se zabývaly konstrukční kanceláře nejen tzv. Hlavního konstruktéra Koroljova (OKB-1), ale i konkurenční, Vladimíra N. Čelomeje (OKB-52) a Michaila K. Jangela (OKB-586).

Ovšem podle ruských pramenů jediný, oficiálně nejvyššími místy (samozřejmě včetně Nikity S. Chruščova) schválený projekt pilotovaného letu k Marsu vznikl u Koroljova, kde na studiích takového letu pracovaly týmy nejen pod vedením už citovaného Michaila Tichonravova, ale také skupiny Gleba Maximova a pozdějšího kosmonauta Konstantina Feoktistova.

Tento dokument, datovaný 23. července 1960(!), byl přijat jako usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a Rady ministrů SSSR „O vývoji a konstrukci mohutných raketových nosičů, družic, kosmických lodí pro osvojení kosmického prostoru v létech 1960-1967.“ Pro později narozené – takový dokument, zvaný „Usnesení ÚV“ byl v tehdejším SSSR nad zákon. Pro Koroljova to bylo pravé požehnání, mohl tak naplno rozjet vývoj superrakety N1, která byla prostředkem ke splnění jeho snu – letu na Mars.


Raketa N1, přezdívaná „Bílá labuť“ před startem (1969)

Zapomeňte na Měsíc, letíme na Mars!

Koroljovův plán, schválený usnesením ÚV KSSS, byl ovšem plánem maximalistickým a ke smůle Hlavního konstruktéra vzhledem ke schopnostem tehdejšího sovětského průmyslu nerealistický. Zahrnoval mj. konstrukci těžkých družic a orbitálních stanic i lunární expedici počínaje obletem Měsíce a konče přistáním a vybudováním stálé základny na jeho povrchu. Následovat měl oblet Venuše a Marsu s posádkou dvou tří mužů s úkolem vybrat místa pro přistání a výzkumnou základnu. Po jejich vybudování a osídlení se předpokládala regulérní meziplanetární doprava…

Na realizaci marťanského komplexu stanovil Koroljov limit sedm let a svému ještě nedávnému příteli, nyní oponentovi, Valentinu Gluškovi dával pouhý rok dva(!) na konstrukci nových mohutných motorů pro N1. Jak známo, Gluško spolupráci pro názorové rozdíly na koncepci motorů a pohonné látky později odmítl. „Koroljov měl jednu nectnost, kterou nás vždy ničil,“ vzpomínal pak Boris Čertok, „zadával až nesmyslně krátké časy na splnění úkolů a pak se rozčiloval, že nestíháme…“

„Často se pracovalo dnem i nocí – když se honily termíny, žilo se tzv. ‚na matracích‘ – žádné chození domů nebo běhání za děvčaty,“ vzpomíná další z konstruktérů, Vladimír Syromjatnikov (pozdější šéfkonstruktér tzv. univerzálního spojovacího uzlu kosmických lodí, dnes používaného na ISS). „Když se rozčílil, křičel, až celý rudnul, trhal nám propustky a na polygonu i letenky. Všichni se ho báli…“


Pamětník Vladimír Bugrov se svým sešitem

Ale všichni snili o Marsu a byli ochotni udělat pro věc téměř cokoliv. Vladimír Bugrov, jeden z tehdy mladých konstruktérů Koroljovova týmu, dodnes schovává jako relikvii pracovní sešit, ve kterém si zapisoval veškeré úkoly z porad u hlavního konstruktéra a etapy příprav letu na projektu TKM (Tjažolij Mežplanětnyj korabl). To do té doby, než pod tlakem rozjetého amerického programu Apollo získal v r. 1964 prioritu Měsíc. A v jeho sešitě nalezneme doušku od samotného Sergeje Pavloviče:

Let na Mars musí být podniknut:
a/ v co nejbližší době
b/ za co nejnižší náklady
Let na Měsíc a expedice na Mars jsou dva rozdílné úkoly. Prioritním úkolem je projekt lodi pro velkou meziplanetární expedici k Marsu a návrat posádky…


Koroljovova poznámka v Bugrovově sešitě: Na Mars se musí letět co nejdříve!

V Koroljovově konstrukci tehdy pracovaly na projektu marsovské expedice tři skupiny. Mimo Tichonravova to byla skupina kolem Konstantina Feoktistova a další kolem Gleba U. Maximova, ve které zřejmě působil Bugrov a která zpracovávala studii obletu Marsu v lodi pro tři kosmonauty.

Mars - Rudá planeta

Planeta Mars obíhá kolem Slunce po elipsovité dráze s dlouhou poloosou 228 miliónů kilometrů s excentricitou 0,093 a sklonem 1,8° k rovině ekliptiky. Délka jednoho oběhu trvá 686,98 dne, vzdálenost planety od Země přitom kolísá mezi 56 až 400 milióny kilometrů. Rotační osa má sklon 24°, planeta se otočí kolem ní jednou za 24 hodin a 37 minut.

Mars má průměr 6 786 kilometrů, 0,11 hmotnosti Země.  Teplota v rovníkových oblastech se pohybuje ve dne v rozmezí 17-27 °C, v noci klesá až na -73 °C. Na pólech nikdy nevystoupí nad -53 °C. Atmosférický tlak na povrchu se pohybuje mezi 400-700 Pa, což na Zemi představuje tlak ve výšce 35 kilometrů. Atmosféra je složena z oxidu uhličitého (95 %), dusíku (2,7 %), argonu (1,6 %) a kyslíku (0,15 %).

V případě G. U. Maximova šlo o dost riskantní projekt. Loď o hmotnosti 75 t s tříčlennou posádkou měla být vynesena – jak jinak – raketou N1 na oběžnou dráhu Země, odkud by urychlovací stupeň loď nasměroval na dráhu mimo Mars, přičemž ten by si ji měl svojí gravitací přitáhnout. Hermetická obytná sekce lodi o průměru 6 metrů měla mít délku pouhých 12 metrů a rotací měla vytvářet mírnou gravitaci. V přístrojové sekci byla i „komůrka“ odstíněná proti radiaci pro případ slunečních erupcí.

Zásobování bylo řešeno jednoduše – převážně úpravami řasy Chlorela, kterou měli kosmonauti pěstovat ve speciálním kontejneru (vzpomeňte na jeden z experimentů Vladimíra Remka z r. 1978 – nesl název „Chlorela“…) V takovém stísněném prostoru a o „pestrém“ jídelníčku měli kosmonauti strávit až tři roky! Dokonce už byl stanoven termín startu – 8. června 1971. S návratem se počítalo 10. června 1974.

Tehdy se ovšem nikdo nijak moc nezabýval dopadem stísněných prostor na psychiku kosmonautů – experimenty tohoto druhu se teprve připravovaly v ústavu Lékařsko-biologických problémů v Moskvě, kterému šéfoval velký fanda kosmonautiky Oleg Gazenko. Tam ve spolupráci s Koroljovem vybudovali nejprve malý (tak říkajíc obletový) trenažér, který se později rozrostl v maketu planetoletu (viz nedávný mezinárodní experiment MARS 500). Ale k tomu se s dovolením ještě vrátíme…

Velmi odvážný a zajímavý projekt vypracovala skupina konstruktérů kolem Konstantina Feoktistova. TMK 1-E (Tjažolij Mežplanětnyj Korabl), rovněž z roku 1960, představoval meziplanetární loď o délce 175 m dokonce se šestičlennou posádkou.


Konstantin Feoktistov, kosmonaut-konstruktér

Na svoji dobu šlo o velmi pokrokové, možná až vizionářské řešení, které se pak v různých variantách vracelo v dalších projektech meziplanetárních plavidel. Planetolet měl být sestaven z modulů, vynesených raketou N1 na oběžnou dráhu Země. Hermetická část poskytovala skromné pohodlí pro šestičlennou posádku, z ní se pak tři kosmonauti měli vylodit na Marsu.

Součástí bylo ovšem i pět (!) přistávacích modulů (průměr 5,5 m, výška 9 m, hmotnost 10 t), které byly opatřeny mohutnými koly. Ty měly být propojeny v jakousi vlakovou soupravu, sestávající z pojízdné kabiny pro posádku, vybavenou ještě manipulátorem a vrtnou soupravou, s platformou pro tzv. konvertoplán pro letecký průzkum planety, dále z platformy s energetickým atomovým reaktorem a dvou návratových modulů (hlavní a záložní).


Ruský vlakový Marsochod podle Feoktistova

Tato souprava měla během jednoho roku putovat od jižního k severnímu pólu Marsu a podrobně zkoumat, zda tam existuje život. V projektu TMK 1-E byla poprvé u kosmické lodi uvažována jako pohonná jednotka atomový motor. V zásadě ale šlo o tzv. elektrické raketové motory o tahu 7,5 kg, přičemž zdrojem měl být jaderný lithio-niobový reaktor, pracující na principu rychlých neutronů o výkonu 7 MW.


Tzv. elektroreaktivní raketový motor


…a jeho zkoušky na standu (1967)

Faktem je, že v OKB-1 (později sdružení Eněrgija) se ve spolupráci s Ústavem atomové energie Igora Kurčatova na takovémto termoemisním jaderném reaktoru pracovalo a letové zkoušky si tato zařízení odbyla na družicích Kosmos 1818 (1987) a Kosmos 1867.

V roce 1964 se však zájem sovětského vedení obrací k závodům o Měsíc a Mars jde stranou. Koroljov dostává pokyn upravit projekt N1 k lunárnímu výsadku. Hlavní konstruktér však po nezdařené operaci naneštěstí umírá v lednu 1966 a vedení OKB-1 přebírá jeho první zástupce, nevýrazný Vasilij Mišin. Ten pak nese tíhu osudu prohraných lunárních závodů i nezdařených startů N1.

V r. 1969 se opět objevuje trumfová karta jménem Mars a opět ji podporuje Mstislav Keldyš, i když snahy o dosažení Měsíce a vybudování lunární základny doznívají ještě do r. 1972, kdy byl rozpuštěn i lunární oddíl kosmonautů.

Projekt MEK (Marsianskij Expedicionyj Korabl) byl dlouho považován za reálnou a prestižní záležitost a měl být ruskou odpovědí na americký Apollo Application Program. Sestava lodi připomínala 75 m dlouhou jehlu s odstíněným termoemisním atomovým reaktorem se zvýšeným výkonem 15 MW (viz výše) pro elektroreaktivní motory. Předstartovní hmotnost na LEO měla dosáhnout 150 t (cca dva tři starty N1M).


Loď expedice Mars 1980 z r. 1969

Počet členů posádky se ustálil na čtyřech. Meziplanetární orbitální komplex MOK o průměru 4,1 m, délce 23 m a hmotnosti cca 40 t měl poskytnout jisté pohodlí posádce o čtyřech lidech. Modul MPK (Marsianskij Pasadočnyj Korabl) pro přistání na Marsu se třemi kosmonauty měl průměr 11 m, výšku 8,5 m a dosahoval hmotnosti 20 t.


Ruský přistávací/návratový modul MPK, model 1969

Návratová kabina o hmotnosti asi 10 t, která by nesla posádku zpět k Zemi, ovšem už žádný luxus nenabízela (tvarem vycházela z lodi Sojuz, původně určené pro lety k Měsíci). Předpokládaný termín startu – rok 1980.

I tento projekt nakonec zůstal na úrovni pokročilé studie, jeho obhájení v Mišinových silách nebylo.  Pamětníci jako Bugrov konstatují – realizace byla pouze v silách Koroljova. Jen on by dostal N1 do vesmíru a posádku na Mars…

Navíc v květnu 1974 nastupuje na místo Generálního konstruktéra v OKB-1 – Eněrgija Koroljovův úhlavní nepřítel Valentin Gluško a nechává projekt rakety N1 zlikvidovat včetně už dvou „jedniček“ na startovních rampách a dalších deseti rozpracovaných. Dodnes není pochopitelné, že to sovětské vedení odsouhlasilo, když už v té době vyzrálý projekt ojedinělé superrakety mohl obnovit prestiž SSSR v kosmu – o miliardách rublů vyhozených doslova do vzduchu nemluvě.

Oponenti na koni

Stejně jako v případě závodů o Měsíc, kdy mezi sebou soupeřily tři konstrukční kanceláře (viz rozhodnutí Chruščova z r. 1962), i v případě Marsu se vynořily kontraprojekty. Nejznámější je ten Čelomejův nazvaný Aelita podle fantastické novely Alexeje Tolstého, odehrávající se na Marsu. Vladimír Čelomej (OKB-52) začal spolupracovat s motorářem Valentinem Gluškem po jeho odchodu od Koroljova a např. pro uvažovaný oblet Měsíce postavili těžkou raketu UR 500 zvanou dnes Proton (nosnost 20 t na LEO). Ta měla posloužit jako boostery superrakety UR 700, určené pro přímý let na Měsíc (bez parkování na LEO).

Když se měsíční expedice po přistání Američanů škrtla, navrhl Čelomej využít jeho superraketu v modifikaci UR 700M (byť zůstala jen na papíře) k letu na Mars – také v r. 1980. Expediční loď pro dvoučlennou posádku by se rovněž sestavila na oběžné dráze. Jako pohon se uvažovaly jaderné motory o tahu 40 a 3,6 tun, nebo kyslíkovodíkové motory (ty by si ale vyžádaly až tři spojovací operace u Země). Celková doba letu byla plánována na 730 dní s tím, že na povrchu Marsu kosmonauti pobudou dní jen 30.


Planetolet Aelita  – dole vpravo přistávací modul pro dva, na špici stojí model celého soulodí, ne nepodobného koroljovskému…


Kresby, představující nosné rakety UR 700, UR 500 „Proton“ a UR 900 (silnější modifikace UR 700M)

Ani Čelomej ale neuspěl. V lednu 1972 expertní komise projekt pro nákladnost (odhad 10 miliard rublů) nedoporučila…

V lednu 1975 předkládá Čelomej svůj vylepšený projekt letu na Mars znovu. Loď o hmotnosti 250 tun s atomovými motory RD-410 měla na povrch Rudé planety dopravit (opět) jen dva kosmonauty. Projekty MEK 69 a Aelita se zřejmě staly podkladem pro rozhovory mezi USA a SSSR o společném letu na Mars v rámci oteplení vztahů po společném kosmickém letu Sojuz-Apollo. Bohužel, po opětovném zhoršení vztahů mezi oběma supervelmocemi šla i případná spolupráce k ledu. Hrála se hra na „Hvězdné války“.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přečetl jsem to jedním dechem

25.11.2012 v 12:19 sigi67

Hezké nedělní poledne, pane Kužele. Opět jsem jedním dechem přečetl Váš článek. Opravdu musím smeknout jak odborně a poutavě píšete. Psát o raketách na aerowebu je tak trochu odvážný krok, myslím si ale, že právě toto je ten důležitý přesah, který by každý specializovaný web měl mít. Škoda jen, že neexistuje nějaký podobný server zaměřený na kosmonautiku. Na závěr bych se chtěl zeptat, jestli někde není více Vašeho povídání... případně odkaz na nějakou knihu. Děkuji za odpověď. :)

Odpovědět

odpověď autora

27.11.2012 v 23:42 Kuž

Díky za čtení jedním dechem. Nejvíce komplexních materiálů odemne naleznete právě na Aerowebu, na knize se pracuje :o) zdravím, StK

Odpovědět

Zjevení v meinstreamu

26.05.2018 v 17:27 Stanislav Šumbera

Článek je zjevením v meinstreamu, vyjímečný, vysoce jej hodnotím. Proč se tyto projekty nerealizovaly? Pilotovaná kosmonautika se za půl století svého vývoje stala zcela jinou - to je fakt. Stala se profesní aplikační. Z věcného hlediska nemohlo jít  v  koncepci   její úvodní etapy  o dosažení nějakého místa v kosmickém prostoru, ( např. Měsíce, Marsu),  ale o zvládnutí plné kontroly pobytu kosmonautů v něm, o technologii umožňující co možná nejpřijatelnějších podmínek a bezpečnosti kosmického letu. Podtrhuji,  zejména v úvodní etapě pilotované kosmonautiky, kdy experimentálně expertní metoda vývoje dominovala. Převedení do procesu průmyslových technologií byl nezbytný předpoklad ke kontinuálnímu  vývoji. Technologie modulárních dlouhodobých orbitálních stanic tyto požadavky naplňovala a stala se tak vítěznou koncepcí pilotované kosmonautiky v této etapě. Byla založena orbitální stanicí MIR. Program Apollo stál USA nejméně jedno desetiletí vývoje.   NASA v STS pro splnění předpokládaných frekvencí startů flotily raketoplánů musela  dobu ponávratových servisních sekvencí napínat na na skřipec  tolerančních norem výrobců k jejich samé hranici ( a  někdy i za ni - praxe "normalizace odchylky") s důsledky smutně známými. Byly podceněny enormní změny, namáhání materiálů konstrukcí při startech do vakua na kosmickou orbitu a při návratu. A tak se američtí astronauti již sedmým rokem do kosmu jinak nedostanou, než v lodi, se kterou před půl stoletím závodili a slavně ji porazili. 

S pozdravem Stanislav Šumbera Brno

Odpovědět

Přidat komentář