Historie palubní zábavy 2: Internet, e-mail, telefon a další...

Telefon, fax, e-mail, wi-fi

Spolu s rozvojem produktu palubní zábavy došlo také k zapojení systémů komunikace, které do IFE můžeme zahrnout. Jako první přišel na řadu „palubní“ telefon. I když se premiérový zaznamenaný telefonní hovor na palubě letadla letícího na pravidelné lince uskutečnil již v roce 1937 (Nortwestern Airlines, let Chicago-Seattle), k rozvoji tohoto segmentu palubní zábavy došlo o mnoho let později.

Až v roce 1984 americká telekomunikační společnost Verizon uvedla pod značkou AirFone na trh novinku v podobě systému, který pasažérům umožňoval telefonickou komunikaci z letícího letadla. Prvními aeroliniemi, které tuto službu cestujícím nabídly, byly ve stejném roce American Airlines (jiné zdroje hovoří o konkurenčních Delta Air Lines). Nejdříve byly telefonní přístroje umístěny na konkrétním místě, případně místech na palubě. Až v roce 1987 společnost Verizon instalovala AirFone do opěradla sedadel.

O šestnáct let později bylo stejným anebo podobným systémem vybaveno již zhruba 5 000 komerčních letadel. Hlavní nevýhodou využití této služby byla a i dnes je její cena oproti telefonování na zemi. A právě vzhledem k tomu cestující s mincemi neuspějí. Nejčastěji se používají kreditní karty, avšak dnes si klient může vybrat z několika dalších způsobů platby. V současné době však zejména z důvodu vysoké ceny a také nástupu „mobilního volání“ obliba použití palubních telefonů v klasické podobě postupně klesá.

Foto Jaunted.com

Statistiky ukazují, že 90 % pasažérů si do letadla bere mobilní telefon. I přes fakt, že některé aerolinky dovolují využití mobilních telefonů za letu již dnes, stále se v současné době setkáme před startem s upozorněním, že tyto přístroje máme vypnout a během letu nepoužívat. Pomalu však dozrává čas, kdy i jejich využití bude běžnou součástí letu všude ve světě.

Dosud byla hlavní překážkou bezpečnost letu. Pouhé zapnutí mobilního telefonu ve většině případů neumožňuje uskutečnit za letu telefonický hovor (v závislosti na technologii mobilní sítě, například v USA ano), ale může narušit některé důležité systémy letadla. Z tohoto důvodu bylo nutné vyvinout systém, který by umožňoval tento způsob komunikace bez jakéhokoliv vlivu na bezpečnost letu.

V Evropě byly vývoj a testy potřebných technologií zahájeny dle dostupných pramenů v roce 2002 na základě činností sdružení Wireless Cabinet. Do těchto úkonů se zapojili výrobci letadel (Airbus) a mobilních technologií (Siemens, Ericsson nebo Inmarsat). První skutečné letové testy pak byly uskutečněny o dva roky později na palubě Airbusu A320 při letech nad Francií. Samotnou komunikační technologii vyvinul Airbus ve spolupráci se společností Icarelink. Podle článku na internetovém serveru Mobilmania byla na palubě letounu vytvořena „pikobuňka“ mobilní sítě, do které byly telefony přihlášeny. Přes server a satelitní systém Globalstar byly hovory předány do klasických telekomunikačních sítí, které používáme na zemi. Výhodou tohoto systému bylo mimo jiné široké pokrytí signálem.

Kromě uvedeného provedl Airbus sérii dalších zkoušek, při kterých testoval fungování několika bezdrátových systémů (GSM, UMTS, Bluetooth, Wi-fi) najednou, více typů mobilních telefonů nebo odesílání a přijímání krátkých textových zpráv SMS. Na základě provedených zkoušek vedení výrobce uvedlo, že používání mobilních telefonů za letu neohrožuje bezpečnost letu. Podobné testy s totožnými výsledky provedl také severoamerický Boeing a v rámci svých pravidelných letů i někteří dopravci.

Foto Engadget.com

I přesto, že řada testů ukazuje, že použití mobilních telefonů na palubě příslušně vybaveného letadla je nejspíše bezpečné, vyžadovalo uvedení této služby na paluby komerčních letadel souhlas příslušných leteckých úřadů. Evropská komise již v roce 2008 stanovila „pravidla pro harmonizaci podmínek pro zahájení celoevropských služeb mobilní komunikace na palubě letadla“ (více ZDE!). Vedle uvedených pravidel byla přijata i opatření, která řešila otázky bezpečnosti užívání nových technologií na palubě letícího letadla.

Ve Spojených státech amerických jsou obavy z bezpečnostních rizik pravděpodobně větší a Federální úřad pro letectví (FAA) a Federální komunikační komise (FCC) použití mobilních telefonů na palubě komerčních letadel zakázaly. Na druhé straně Atlantiku vyvolává toto opatření řadu debat. Avšak možná se i zde blýská na lepší časy. Prvním dopravcem, který se v tomto ohledu částečně pokusil prolomit bariéru, jsou britské Virgin Atlantic Airways. Podle článku internetové verze periodika USA Today, na některých svých letech mezi Londýnem a New Yorkem umožnily cestujícím využít mobilní telefon do vzdálenosti 250 mil od amerického pobřeží.

Mezi první letecké společnosti, které nabídly svým cestujícím možnost využívat mobilní telefony za letu, ale zatím pouze k přijímání a odesílání krátkých textových a emailových zpráv, byly dle dostupných pramenů v letech 2006 a 2007 společnosti Emirates Airlines a Qantas. O více než rok později, v březnu 2008, Emirates uvedly jako první používání mobilních telefonů v plném rozsahu na komerčních letech (poprvé na palubě svého Airbusu A340-300, let mezi Dubají a Casablancou). Tato letecká společnost drží v oboru také další primát. Jako první uživatel velkokapacitních Airbusů A380 zavedla v roce 2008 používání mobilních telefonů na svých palubách.

Později se k této dvojici přidaly i další a od roku 2009 nabízí pasažérům tuto službu na některých letech také evropská nízkonákladová jednička Ryanair. Pro zajímavost byla dle serveru Business traveller cena za minutu hovoru z paluby Ryanairu stanovena při zavedení této služby na 1,5-3 libry za minutu hovoru. O rok později byla nakonec tato služba u irského dopravce zrušena.

Mezi hlavní současné poskytovatele mobilních technologií pro letecké dopravce patří společnosti OnAir (společný podnik Airbusu a SITA, který poskytuje své služby 16 leteckým dopravcům) nebo AeroMobile (součást skupiny Panasonic, za poslední čtyři roky využilo jeho služeb zhruba 14 milionů cestujících).

I přes vysoké náklady na technologie stále nemizející otázky bezpečnosti a dílčí neúspěchy některých společností se mobilní telefonování na palubách dopravců rozšiřuje a začíná se skutečně stávat běžnou součástí letu.

Ruku v ruce s nástupem mobilních technologií na palubě šel rozvoj přístupu k internetu a odesílání a přijímání emailových zpráv z paluby letícího letadla. I dodavatelské, které nabízejí řešení mobilního volání i internetu na palubě jsou většinou totožné. Tlak obchodních cestujících, kteří bez přístupu k internetu ztrácejí velké peníze a možnost získat konkurenční výhodu, zapříčinil rychlý rozvoj i v tomto sektoru. Přístup k internetu za letu je zajišťován dvěma způsoby. První představuje připojení přes satelitní síť a funguje po celé planetě, druhou představuje připojení k pozemským sítím.

Prvním dopravcem, který na své palubě v rámci testů dokázal z letadla odeslat email díky širokopásmovému připojení k internetu, byla německá Lufthansa v roce 2003. Pracovníci testovacího týmu se k síti připojili pomocí klasického notebooku přes zabezpečené internetové připojení 15. ledna zmíněného roku na lince mezi Frankfurtem a Washingtonem. V rámci zkušebního provozu se s novinkou mohli setkat cestující Lufthansy, kteří letěli na palubě Boeingu 747-400 pojmenovaném Sachsen-Anhalt. Technologii internetového připojení vytvořil americký výrobce letadel Boeing pod názvem Connexion by Boeing.

Do pravidelného provozu se tato novinka dostala na palubě stejného dopravce v květnu 2004. Cestující letu LH452 z Mnichova do Los Angeles mohli podle článku In-flight Internet access takes-off (www.c-net.com) využít na svých noteboocích vysokorychlostního internetu, přičemž cena za jeho využití byla poměrně vysoká – 29,95 dolarů za neomezené surfování během letu nebo 9,95 dolarů za 30 minut (+ 25 centů za další minutu). Bohužel, Boeing se v roce 2006 rozhodl opustit ambiciózní plán rozšířit vysokorychlostní internet na paluby tisíců letadel. O systém Connexion by Boeing byl totiž oproti očekávání malý zájem. Podle dostupných informací fungoval pouze na palubách 156 strojů (Lufthansa, SAS, Singapore Airlines aj.).

Foto Ubergizmo.com

Vývoj poskytování internetu na palubě komerčních letadel prošel v rámci svého vývoje dvěma fázemi. Ta méně úspěšná skončila v roce 2006 a je popsána výše. Druhou odstartovaly o dva roky později aerolinky v USA, ke kterým se později přidaly evropské a další z ostatních koutů světa. V roce 2006 začaly Wi-fi internet prostřednictvím služby GoGo Inflight Internet společnosti Aircell nabízet American Airlines v letadlech typu Boeing 767-200 na linkách mezi New Yorkem a San Franciskem, Los Angeles a Miami.

Pro zajímavost, v USA se s uvedením této služby rozhořela i debata o možnosti, že by cestující surfovali po nevhodných stránkách. American Airlines proto ve spolupráci s poskytovatelem palubního internetového připojení a asociací profesionálních palubních průvodčích (Association of Professional Flight Attendants) pracovali na možnosti filtrovat nežádoucí stránky. Počítali totiž s možností, že pokud by cestující navštěvovali zmíněné stránky, mohli by ohrozit mravní vývoj mladších spolucestujících a tím tak celý projekt internetu na palubě ohrozit.

American Airlines doplnily se stejnou technologií v letech následujících i další velké americké aerolinky jako například Delta Air Lines, Virgin America (jako první nabízela společnost palubní internet v celé své flotile), AirTran Airways, US Airways, Air Canada a další.

Mimochodem, hlavní představitel první fáze rozvoje internetu na palubě, německá Lufthansa, se k obnovení této služby odhodlala ve spolupráci s Deutsche Telekom’s T-Mobile a Panasonic Avionics v roce 2011. Novou generaci technologie, službu FlyNet, nabízela do konce ledna 2011 zdarma na několika vybraných strojích. Později byl přístup k internetu zpoplatněn a rozšířen i na zaoceánské lety. Zajímavé je, že platba za jeho využití byla možná jak v penězích, tak i v mílích věrnostního programu Miles & More.

První evropskou nízkonákladovou společností, která svým cestujícím nabídla komfort v podobě palubního internetu, byla norská společnost Norwegian Air Shuttle v únoru 2011. Nejdříve byla technologie v „ostrém“ provozu nasazena na dvou strojích, později se počet zvýšil.

Zajímavě může znít informace, že v roce 2008 uvažoval o poskytování internetu na palubě a o částečném používání mobilních technologií (datové přenosy a odesílání/přijímání SMS) také český národní dopravce ČSA. V prohlášení pro server Technet.cz tehdejší tisková mluvčí dopravce Daniela Hupáková potvrdila, že společnost začala jednání s potenciálními poskytovateli služeb. Ze zákaznických průzkumů překvapivě vyplynulo, že respondenti neprojevili zájem o využití mobilních telefonů pro volání za letu. Jak ukázaly následující roky, nakonec se tato novinka na palubě letadel českých aerolinií neobjevila a ani do budoucna se její zavedení nepředpokládá.

Z výše uvedeného je zřejmé, že zatímco využívání mobilních telefonů je rozšířeno na palubách letadel v zemích mimo Severní Ameriku, přístup na internet za letu je běžnější mimo Evropu. Důležitým faktorem pro dopravce je zejména pořizovací cena (zhruba dva miliony korun na jedno letadlo) a nutnost získat různá povolení pro poskytování této služby.

Mimochodem, jak důležitou konkurenční výhodou je internet na palubě pro světové dopravce, dokazuje také investice Singapore Airlines. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu z mála velkých společností, která tuto službu neposkytovala a tím tak ztrácela v boji s ostatními dopravci, rozhodlo vedení aerolinek o v přepočtu miliardové investici do nových technologií. Do „klubu“ dopravců, kteří umožňují pasažérům přístup na internetu za letu, nakonec vstoupila v dubnu 2012.

Hlavními poskytovateli internetových technologií pro civilní dopravu jsou v současné době americké společnosti Aircell (např. American Airlines, Virgin America, Delta Air Lines) a Row44 (např. Icelandair, Transaero Airlines, UTair Aviation).

Ještě před používáním mobilních telefonů a přístupu na internet bylo z paluby letícího letadla možné odeslat fax. Sto padesát let od vynalezení prvního „telefaxového přístroje“, v polovině roku 1993, oznámili zástupci Singapore Airlines, že právě jejich společnost se stane první, která umožní cestujícím za letu využívat tento přístroj. Ve stejném roce byl nový systém instalován na paluby několika letadel ve spolupráci s firmou Avtech. Podle článku Singapore Airlines 1^st With In-Flight Fax periodika The Seattle Times hodlal dopravce vybavit do konce roku 1994 novým systémem 20 dálkových Boeingů 747, přičemž tato úprava stála více než 600 tisíc dolarů na jeden stroj. První linkou, na které mohli cestující faxu využít, byla trasa mezi Singapurem a Londýnem při ceně 15 dolarů za stránku.

Palubní časopis

Trochu opomíjenou částí produktu „In-flight entertainment“ je palubní časopis, který je mnohdy vlastně zábavou jedinou. První magazín, jak jej známe dnes, poskytla svým cestujícím americká společnost PanAm a od té doby se rozšířil na paluby snad všech aerolinek. Je dobrým zdrojem informací o nových destinacích, flotile, službách dopravce, produktech palubního prodeje apod. Jelikož dostupné průzkumy prokázaly, že čtením časopisu letecké společnosti tráví asi 30 minut letu více než 80 % cestujících, tvoří značnou část jeho obsahu také reklamy.

Mezi hlavní vydavatelské společnosti patří zejména Agency Fish (palubní časopisy pro Emirates, SriLankan Airlines, Qatar Airways - www.agencyfish.com) nebo Cedar Communications (palubní časopis pro British Airways - www.cedarcom.co.uk).

Foto Mediasales.ie

APEX a IFE Services

Podobně jako většina odvětví nejen v letecké dopravě, je i produkt palubní zábavy již několik desítek let institucionalizován. V době rozvoje systémů palubní zábavy v 70. letech dospěli aktéři tohoto vývoje k závěru, že společný postup, předávání informací a sledování potřeb cestujících bude nejlepší cestou do budoucna. V USA byla proto založena nezisková organizace Airline Entertainment Association (v roce 1985 přejmenovaná na World Airline Entertainment Association). Následně se v roce 1979 v rámci první uspořádané konference setkali zástupci leteckých dopravců i společností vyvíjející systémy palubní zábavy.

V současné době asociace působí pod názvem Airline Passenger Experiences (APEX – www.apex.aero). Zahrnuje desítky leteckých dopravců z celého světa a mnoho technologických společností, jejichž cílem je vývoj, modernizace a implementace mechanismů palubní zábavy a dalších systémů, které slouží cestujícím. APEX mimo jiné organizuje každoroční výstavu APEX Expo (v roce 2013 se událost uskuteční v kalifornském Anaheimu). V současné době je předsedkyní představenstva asociace Linda Celestino, manažerka In-flight servisu společnosti Oman Air.

Většina leteckých společností a jejich cestujících jsou koncovými uživateli produktu palubní zábavy jako takového. Jedním z největších poskytovatelů filmů, hudby, her a dalšího obsahu systémů je britská společnost IFE Services (www.ifeservices.com), která byla založena v roce 1997. Společnost produkuje pro své zákazníky videa s bezpečnostní instruktáží, video kvízy, upoutávky na destinace apod. Hlavní činností je však poskytování širokého spektra řešení palubní zábavy.

Zákazníky IFE Services je asi 50 společností jak z oblasti letecké dopravy, tak i operátorů námořní výletní dopravy. Spolu s Oceans TV je součástí korporace Travel Entertainment Group (TEG). Vedle tohoto subjektu dále existuje řada agentur, které se specializují na poskytování reklamních služeb v rámci palubní zábavy (například Inflight Media Marketing - www.imm-international.com). Mezi poskytovatele technologií palubní zábavy pak se svými produkty patří například společnosti Honeywell, Rockwell Collins nebo Panasonic Aviation. Setkat se však můžeme s celou řadou dalších.

A kdo je nejlepší?

Úroveň poskytovaných služeb v oblasti palubní zábavy je také jednou z hodnocených oblastí zmiňované organizace APEX. Tato asociace vyhlašuje na svých každoročních výstavách výsledky čtyř hlavních kategorií, které se týkají produktů palubní zábavy. První s názvem Passenger choice award (www.passengerchoiceawards.com) se týká názorů cestující veřejnosti a je rozdělena do dalších podkategorií. V roce 2012 zvítězily v hlavním hlasování společnosti Emirates Airlines (v kategorii nad 50 letadel vybavených systémy palubní zábavy) a Virgin America (v kategorii do 50 letadel vybavených systémy palubní zábavy).

Dále byli vyhlášeni nejlepší dopravci v jednotlivých regionech. Ve všech pasažéry hodnocených oblastech získala nejvíce ocenění – pět – společnost Virgin (Virgin America a Virgin Atlantic). V případě ocenění Avion Award, ve kterém se hodnotí ve dvou podkategoriích, byly oceněny společnosti Delta Air Lines, Brussels Airlines, Lufthansa a Panasonic. Jako poděkování za celoživotní podporu a práci v oboru palubní zábavy asociace APEX vyhlašuje také cenu Lifetime Achievement Award. V roce 2012 obdržel ocenění Leight Mantle, který působí řadu let ve společnosti Inflight Productions jako provozní ředitel společnosti.

Foto Aerospace-technology.com

Závěrečnou hlavní hodnocenou kategorií je Oustanding Contribution Award, v jejímž rámci členové představenstva APEXu oceňují osobu, která do oblasti palubní zábavy přinese inovativní novinku. Podle dostupných údajů je posledním oceněným z roku 2012 hlavní inženýr firmy Thales, Ken Brady.

Produkt palubní zábavy je i jednou částí hodnocení v rámci známé ankety SkyTrax, ve které cestující hodnotí letecké společnosti a letiště ze širšího pohledu a z více aspektů. V roce 2012 zvítězila v kategorii The World’s Best Inlight Entertainment společnost Emirates se svým produktem ICE – Information, Communication, Entertainment. Tento systém umožňuje cestujícím získávat aktuální informace o letu, letadle, dopravci nebo možnost sledovat let z jedné z externích kamer. Pasažéři mohou také sledovat aktuální zprávy ze světa, byznysu nebo sportu. Oblast komunikací pak zahrnuje možnost telefonování či zasílání SMS. V rámci zábavy systém nabízí desítky světových filmů, hudby a her.

Co přijde?

Méně movité letecké společnosti, které si nemohou dovolit instalovat do svých letadel sedadla s privátními obrazovkami, nabízejí cestujícím levnější varianty. Místo obrazovek cestujícím zapůjčují iPady s menším počtem filmů, hudby či her. Někteří dopravci pak tuto službu v rámci ekonomické třídy zpoplatňují. Setkat se můžeme také s poplatky za využití sluchátek ke sledování filmu. V případě kvalitnějších systémů palubních zábavy je naopak běžné, že cestující mohou využít vlastní paměťové disky USB.

Obrazovky neslouží pouze k přehrávání filmů, hraní her a jiné zábavě, ale společnosti na nich před letem promítají bezpečnostní instrukce a další potřebné informace. Tyto důležité prvky „předletové přípravy cestujících“ jsou sice často nudné, ale mnoho společností se je snaží pojmout v rámci možností volněji. V minulosti i současnosti se tak můžeme setkávat s nápaditými videi. Z velkého množství zde jmenuji alespoň dopravce Air New Zealand, jejíž „hobití“ video obletělo svět.

Jak je z článku zřejmé, hlavní složkou v odvětví palubní zábavy, která rozhoduje o jejím použití, jsou finance. V některých případech (například použití mobilních telefonů na palubě) hraje velkou roli také bezpečnostní otázka a legislativa. Jako cestující se můžeme nechat překvapit, co v rámci konkurenčního boje společnosti dále připraví.