Cesta stoupala vzhůru, nejprve vyschlými koryty potoků, potom mezi stále nižšími smrčky kolem chaty Jelenky dál západním směrem, stále po kamenech vzhůru mezi kosodřevinou. Na vrcholu Svorové hory se otevřel nádherný výhled do kraje – na sever do Polska, na západ na homoli Sněžky a na jih na vlny krkonošských hřebenů, za nimiž následovala jen mírně pahorkatinná krajina. Na polskou stranu padal svah hory strmě dolů a do roviny se rozbíhal teprve v obrovské hloubce. Pohled jako z letadla, prolétlo mi hlavou a chvíli jsem postál a kochal se. Rozhled narušoval jen obrovsky silný a ledový vítr, hodně přes dvacet metrů za sekundu. Bylo obtížné jakž takž stát rovně, dokonce by snad i bylo možné, že by člověka vítr dokázal shodit do závětří hory.
Vydal jsem se dál po Obřím hřebeni a k vrcholu Sněžky mi scházelo už jen 200 výškových metrů. Trvalo však ještě hodnou chvíli, než jsem stanul na vrcholu nejvyšší hory Čech a v úkrytu závětří jedné z budov mohl natočit pár záběrů velkou a těžkou kamerou. Rozhled byl velmi dobrý, protože v noci přešla studená fronta a za ní se vzduch důkladně vyčistil za pomoci silného větru. Tady na vršku foukalo snad 30 m/s, takový vichr se opravdu málokdy zažije.
Slunce se už klonilo níž k západnímu obzoru a chtěl-li jsem se vrátit do chalupy včas, musel jsem už vyrazit na zpáteční cestu. Odhadoval jsem, že z kopce to půjde rychleji a když si občas zaklušu, mohu být dole v chalupě tak za hodinu. To už bude tak akorát tma.
Vracel jsem se stejnou trasou, po východním hřebeni po značené stezce. Asi o 150 výškových metrů níž už cesta neklesá tolik strmě a přechází skoro do roviny po Obřím hřebeni. Sestup mi trval déle, protože celý vrchol Sněžky byl lehce namrzlý a uklouzaný, i když jinak pod výškou 1500 m nebyl sníh ani námraza. Měl jsem trošku zpoždění a v mladicky nerozvážné hlavě se zrodil nápad, že nejlepší bude, když si cestu trochu zkrátím. Pohlédl jsem napravo do Slunečného údolí, které se už halilo do podzimního večerního šera. Dole jsem v něm zahlédl dřevařskou cestu, která obíhala hřeben a určitě vedla směrem k Horní Malé Úpě, kde jsme přebývali. Napadlo mě tedy, že teď mě tady asi žádný ochranář uhánět nebude a že to vezmu mezi kosodřevinou přímo po spádnici rychle dolů do Jeleního dolu a tam pak po cestě už pohodlně po vrstevnici až domů.
Pustil jsem se do sestupu. Klopýtal po kamenech, zakopával o kořeny kleče, ale určitě to šlo líp, než kdybych se v takovém terénu musel škrábat nahoru. Stmívalo se. Přešel jsem pěšinu zvanou Travers a značenou tyčemi a klesal dál, když jsem náhle přímo před sebou spatřil na zemi ležet velkou kovovou vrtuli. V šeru nebylo hned na první pohled vidět, že je zašlá a pokrytá prachem, hlínou a korozí. Zděšeně jsem se zarazil, protože to vypadalo, jako že se tady ten den zřítilo letadlo a nikdo o něm neví. Vzpomněl jsem si, že odpoledne tady nad dolem létal vrtulník (ve skutečnosti tahal klády z lesa) a napadlo mě, že to byl záchranářský vrtulník a byl tady kvůli této havárii.
Dokud bylo trochu vidět, ohledal jsem nejbližší okolí. A vida, tady se válel, zpola zaházený hlínou, vlnitý plech! A tamhle je podvozkové kolo! Teď už bylo jasné, že se tady muselo zřítit letadlo, že k tomu došlo před delší dobou a že jej buďto nikdo ještě neobjevil, anebo objevil, ale vrak se nedal odklidit. Různé části letadla se válely v poměrně rozlehlém okolí a mně se špatně pohybovalo v prudkém a obtížném terénu. Říkal jsem si, že někdy v minulosti, když k té nehodě došlo, ji asi zdejší lidé sice zaznamenali, ale k letadlu se nikdo nikdy nedostal. Až teď já!
Snažil jsem se zapamatovat polohu místa podle pohledu na různé orientační body. Tenkrát ještě nebylo ani pomyšlení na nějaké GPS, to byl neznámý pojem. U trosek, o kterých jsem předpokládal, že to byla pilotní kabina, jsem hledal kosti nebo jiné pozůstatky posádky, ale nic takového jsem nenašel. Ale nebyl tady ani pomníček, hromádka kamení s křížem nebo něco podobného. Tak co se tady, proboha, stalo? Kdy, proč, za jakých okolností? Vlnitý plech se používal na letadlech před druhou světovou, potom už asi ne. Věděl jsem pouze, že by trosky letadla mohly pocházet z legendárního Junkersu 52, jenž začal létat ve třicátých létech a pak ještě ve válce a chvíli po ní. Vzal jsem si kus plechu na památku. Nejraději bych vzal i vrtuli, ale tu jsem ani nenadzdvihl a fyzicky bylo nemožné se s ní vláčet dolů. Slíbil jsem si však, že se sem ještě někdy vypravím a všechno pořádně zdokumentuji.
Do chalupy jsem došel až před půlnocí. Kluci se už chystali zavolat horskou službu, protože jsem jim nemohl nijak oznámit, kde jsem – mobilní telefony ještě neexistovaly a telefonních budek je v pralese v Jelením dole jako šafránu.
Když jsem se tehdy vyptával všemožných známých, co se to na Sněžce vlastně přihodilo, nikdo nevěděl. Postupem času se však přece jen našly nějaké informace, podle kterých by se dal sestavit třeba následující příběh.
Konec války byl na dohled a sovětská vojska postupovala Evropou, aby vytlačila německou armádu z okupovaných území. V polské Wroclawi měli Němci polní letiště a lazaret se spoustou pacientů – však Rusové už byli blízko a bojovalo se všude kolem města, které bylo sovětskými vojsky zcela obklíčeno. Němci věděli, že je nutno své vojáky z ohrožené oblasti rychle evakuovat, aby nepadli do sovětského zajetí. Do Wroclawi létala pod ochranou noci letadla a odvážela zejména raněné a nemocné směrem do Německa.
Osudné noci z 22. na 23. února 1945 letěl do Wroclawi také jeden z mnoha letounů Junkers Ju-52, kterému se všeobecně přezdívalo Tante Ju, Tetička Ju. Třímotorový elegán z vlnitého plechu sice už v době svého vzniku nepatřil k revolučním typům s novou koncepcí, s jakou přišel například jeho daleko úspěšnější americký konkurent DC-3, ale jinak to bylo letadlo oblíbené a spolehlivé, ostatně postaveno s typickou německou důkladností. Velitel letadla Otto Kloppmann měl za úkol doletět do Wroclawi, naložit dvacet vojáků a odvézt je do lazaretu v Mladé Boleslavi a pak zpátky do Německa. Navigátor vedl stroj dobře, ale počasí nebylo bezpečnému nočnímu letu příliš nakloněno. Foukal silný vichr a oblohou se hnaly černé mraky, ze kterých občas hustě sněžilo. Junkers se snažil letět co nejvýš, ale byl plně natankován palivem a stoupal jen pomalu. Navíc s ním cloumala divoká turbulence. Kloppmann neměl moc dobrou náladu a projevovala se jeho příslovečná netrpělivost.
„To nám byl čert dlužen. Je skoro po válce a my tady riskujeme životy létáním v takovém marastu!“
Zmlknul při prudkém prosednutí letadla. Teď v něm byli jen čtyři členové posádky, ale na zpáteční cestě měli vézt dvacítku nemocných pasažérů a ti by mohli takovouto přepravu snášet dost těžce. Konečně navigátor ohlásil, že je načase začít klesat k Wroclawi. Kolem letadla byla černočerná tma, ani na zemi nebyla vidět nikde žádná světla.
„Točit doleva do kursu 315,“ hlásil navigátor, „klesat do výšky 1000 metrů.“
Pilot se řídil jeho pokyny a nespouštěl oči z přístrojů. Venku se stejně nebylo podle čeho orientovat. Ručičky na přístrojích poskakovaly stejně jako celé letadlo a Kloppmann měl potíže udržet letadlo tak, jak mu ukazovaly přístroje.
„Neklesáme nějak moc rychle?“ zapochyboval druhý pilot a velitel to uznal, přitáhl řízení a zmenšil klesání. Už letěli v ose dráhy a dole zahlédli konečně rozsvícený maják.
„Už jsem myslel, že budeme muset přistát úplně naslepo,“ zabručel kapitán a nespustil oči z výhledu dopředu. Letadlo se stále prosedalo a zase stoupalo, kývalo ze strany na stranu a třáslo v turbulenci. Vtom se ozvala strašná rána, když prudce dosedli podvozkem na dráhu polního letiště. Jedna podvozková noha se úplně odlomila a letadlo se naklonilo na stranu, aby se vzápětí roztočilo jako hodiny. Zezadu se ozýval rachot, jak se demoloval ocas letadla a potom sebou letoun trhnul, když se ulomilo pravé křídlo. Posádka nevnímala nic, jen velké vibrace a hlomoz. Každý se snažil v točící se kabině držet čehokoli pevného, dokud se roztříštěné letadlo nezastavilo. Zázrakem zůstali všichni čtyři členové posádky nezranění, i když letoun byl zničen.
„Honem ven a pryč!“ vykřikl druhý pilot a všichni se začali horečnatě odpoutávat od svých sedadel, vstávat a vybíhat z letadla. Zvenku je sledovala skupinka vojáků, kteří pracovali na letišti a připravovali pacienty na letecký odvoz.
„Můj ty bože, oni to přežili,“ vydechl jeden z nich, když viděl čtyři muže prchat od rozbitého stroje. Ten kupodivu nevybuchl, ačkoliv v nádržích byla spousta paliva na zpáteční let. Benzín byl teď pronikavě cítit, ale silný vítr jeho zápach rychle rozptýlil.
„Chlapi, pojďte sem, poletíte domů támhle dalším letadlem, s posádkou pilota Hannemanna,“ volal na ně místní důstojník a ukazoval na jiný Junkers, do kterého nastupovali vojáci z lazaretu. Někteří měli ovázané hlavy nebo ruce obvazy, další se pajdali o berlích, někteří byli i na nosítkách. Posádka z havarovaného Junkersu se zařadila do fronty u dvířek letadla a nastoupila spolu s ostatními. Jeden voják venku přidržoval dveře, aby s nimi nelomcoval vítr a teď je zabouchl a posádka uvnitř je zajistila. Voják venku zasalutoval a odešel od letadla.
Uvnitř byla zima. Vojáci se zabalili do dek a pokrývek, které si vezli s sebou. Byli rádi, že odtud mohou vypadnout, protože útok sovětské armády hrozil každým okamžikem a kdyby se Němci nevzdali, byla by to pořádná bitva. Skončit v sovětském zajetí se nikomu nechtělo. Teď už jen zbývá doufat, že letadlo nebude při odletu sestřeleno, ale to teď v noci zas tak moc nehrozilo.
Piloti nahodili postupně všechny tři motory a za chvíli bylo v letadle aspoň trochu teplo, i když ne moc velké. V záři reflektorů dojeli po zasněžené pláni na okraj dráhy a otočili se do osy, skoro přesně proti silnému nárazovému větru. Posádka z havarovaného letadla se usadila úplně vpředu a kapitán Kloppmann se postavil mezi sedadla obou pilotů, Hannemanna a Linka. Junkers 52 byl postaven pro 16 cestujících, ale teď tady bylo mnohem víc lidí, celkem 28. Bylo to znát, letadlo se pak ve vzduchu pohybovalo těžkopádně a stoupalo velmi zvolna. Rozjezd po zasněžené dráze byl pomalý, ale vítr letadlu pomohl a tak se bezpečně vzneslo. Záhy zmizelo ve tmě a jen zvuk motorů, postupně slábnoucí, kopíroval oblouk trasy letadla, které zamířilo do Čech, kde muselo přistát v Mladé Boleslavi, kde měli předat vojáky do zdejšího lazaretu a později je transportovat do Německa.
Letadlo zvolna stoupalo, cloumáno turbulencí. Byly asi tři hodiny v noci, obloha zatažená a občas sněžilo. Navigátor vedl stroj směrem do Československa, ale bylo obtížné udržet správný kurs a vyrovnávat snos. Přelaďoval na různé radiomajáky, ale ručička přístroje divoce skotačila na ciferníku. Zákresy do mapy se moc nedařily, tužka se po mapě smýkala s tím, jak se letadlo natřásalo. Kloppmann si radši šel sednout za přepážku a držel se madla na stěně. V kabině bylo ticho, každý si přál být co nejrychleji v cíli v teple lazaretu. Ještě hodina a půl letu a tohle peklo skončí.
Byly necelé čtyři hodiny ráno. Oblačnost zhoustla, za prosklenou pilotní kabinou hustě sněžilo a přes vrstvu sněhu už ani nebylo vidět ven z okna. Letěli ve výšce 1300 m nad mořem, ale navigátor měl stále větší problémy s určením polohy. Ani piloti nemohli udržet stále stejný směr a výšku letu, protože přečíst přístroje bylo chvílemi nemožné. Turbulence zesílila na maximální možnou míru, letadlo se zmítalo a téměř nebylo řiditelné. Navíc letělo v oblačnosti a ve tmě, nikdo nemohl vizuálně zkontrolovat polohu letadla. Nikdo také nevěděl, že jsou odchýleni z kursu a letí kolem nejvyšších hřebenů Krkonoš, zatímco navigátor König se domníval, že jsou mnohem víc na východ a proletěli nad Broumovem a Trutnovem v bezpečně velké výšce.
Nad hřebeny zuřila sněhová vichřice. Posádka si ze všeho nejvíc přála z toho hrozného počasí odletět a už konečně přistát bezpečně na letišti. V tu chvíli přišel prudký náraz.
Letoun narazil takřka čelně do jižního svahu nad Slunečným údolím, malý kousek pod Traversem. Bylo tři čtvrti na čtyři ráno. Obě posádky okamžitě zahynuly. Letadlo se roztříštilo na kusy a ještě se kus pohybovalo po sněhových závějích. Pak se definitivně zabořilo do sněhu a ztichlo. Jen ostrý ledový vítr lomcoval s rozervanými pláty vlnitého plechu na trupu a křídlech, která ale byla rozlámaná rozeseta po širším okolí. Dokonce ani trup nebyl celý. Asi patnáct mužů z přední části bylo rozdrceno v troskách, nikdo nebyl naživu. Zadní část letadla, která zůstala asi o sto metrů níž, byla porušena daleko méně a několik vojáků zde zůstalo naživu. Jeden byl v šoku, další hlasitě naříkali, dva si uchovali jakž takž chladnou hlavu a pokoušeli se dostat z trosek ven, což se jim po krátkém úsilí také podařilo.
„Co se stalo? Kde to jsme?“ ptal se první z nich.
„Nevím,“ odpovídal mu přerývaným hlasem druhý, oblečený v bílém pyžamu z lazaretu a silně se třásl zimou a rozrušením.
„Je tu nějaký kopec. Když půjdeme po svahu, musíme najít nějakou cestu a ta nás dovede do nejbližší vesnice. Určitě nám někdo pomůže.“
„Jo, ale co ostatní? Nemůžeme je tady přece nechat!“
„A co chceš dělat? Těžko někoho odtud poneseme. Pojď, podíváme se po ostatních, kdo je schopen někam jít. Pak vezmeme kabáty a deky, které najdeme, navlíkneme se do nich a půjdeme pro pomoc.“
Vlezli zpátky do ztroskotaného letadla a dali dohromady šestičlennou skupinku, která byla schopna jít hledat pomoc. Zůstalo zde ještě pár mužů, kteří však nebyli schopni pohybu. Vojáci je zabalili do dek a řekli, že se pro ně brzy vrátí se saněmi a s nějakým doktorem. Pak zmizeli ve tmě, mlze, sněhu a vichřici.
Museli se držet za ruce, aby někoho neztratili. Nikdo se nemohl pohybovat bez problémů, každý byl zraněn a navíc měli všichni svá válečná poranění. Jeden voják měl zlomenou nohu v dlahách a další dva ho museli podpírat. Byla to strašně namáhavá chůze. Jeden z vojáků už zakrátko nemohl dál.
„Nechte mě tady, já už dál nemůžu,“ naříkal, ale muž, který skupinu vedl a byl ze všech nejméně poraněný, mu to nedovolil.
„Tady jsme teď potřeba všichni. Když tady zůstaneš, za pár minut zmrzneš!“
Oslovený se ještě zvedl a belhal za ostatními. Šli dál po vrstevnici západním směrem a nevěděli, kde jsou a kam mají jít. Po pravici se táhl svah nahoru, kde byl v mlze ukryt hrozivý masiv Sněžky a odkud kvílela vichřice. Všude kolem se divoce vířil sníh, navíc byla taková mlha, že nebylo vidět na krok. Jediné, co vojáci byli schopni udržet, byla chůze ve stejné nadmořské výšce.
Pokračovali dál po svahu úbočí Sněžky a za velkého úsilí se prodrali přes Prostřední horu a dál kosodřevinou se stočila jejich trasa k jihu k Růžohorkám. Často se museli zastavit, aby si odpočinuli. Seskupili se k sobě, aby se vzájemně ukryli před studeným větrem a snažili se zahřát. Vůdce skupiny si najednou povšiml, že poslední člen chybí.
„Proboha, kde je? Někde jsme ho ztratili. Kdo ho viděl naposledy? Viděli jste ho někdy teď?“
Nikdo si ale nemohl vzpomenout, kdy toho vojáka viděli naposled.
„Musíme se vrátit a najít ho!“ křičel jeden, aby byl ve větru slyšet.
„Ne, to nemůžeme. Nevíme, jak je daleko a stopy už jsou zaváté. Cestu k němu ani nenajdeme. Sami budeme mít co dělat, abychom někam došli,“ odmítl to velitel.
Nikdo mu neodporoval. Všichni byli zemdlelí a vyčerpaní. Zvedli se a z posledních sil pokračovali dál v původním směru. Mezitím se začínal šeřit nový den a bylo vidět o něco lépe na cestu. V šedobílé tmě skupinka pěti zbědovaných vojáků našla zavátou cestu, mírně klesající směrem na Růžohorky. Trvalo ještě hodinu, než k nim došli.
V chalupě nechtěli věřit vlastním očím. Okamžitě vzali trosečníky dovnitř a poskytli jim základní ošetření. Bohužel, jeden z vojáků vyčerpáním zemřel.
Nahoře na Sněžce nocoval horský nosič a znalec Krkonoš Robert Hofer. Když v noci spal, zaslechl zvuk motorů, který náhle utichl. Bylo mu to divné, ale pak si řekl, že to asi slyšel vichřici a zase usnul. Ráno se však na Sněžce o havárii letadla dověděli a dostali také informace o přibližné poloze místa neštěstí. Ze Sněžky se ihned vypravila skupina, aby letadlo vyhledala a pokusila se aspoň něco zachránit, jestli to ještě vůbec bude možné. Jejich úsilí ale mařila vánice a mlha, takže i když letadlo nakonec našli, bylo to až po poledni. Našli zde všechny oběti a žádná z nich už nebyla naživu.
Z Malé Úpy vyjeli muži se saněmi, aby tragicky zahynulé vojáky svezli dolů. Nebyla to lehká práce, ale čtyřiadvacet obětí nehody se tak dostalo na úpský hřbitov, kde jsou uloženy k věčnému odpočinku. Malou záhadou je zmizení radiotelegrafisty Königa, který v záznamech úpské fary v souvislosti s touto událostí chybí, ale Němci jej vykázali jako oběť této tragédie.
S vrakem letadla to bylo trochu jinak. Půl století zůstalo na svahu tak, jak na něj dopadlo. Chodili však k němu místní lidé i turisté a rozebírali si z něho suvenýry na památku, ale také různé součástky k dalšímu použití. Kuriozitou jsou podomácku vyráběné ruční bubnové pračky nebo kolečka na odvoz materiálu z vlnitého plechu, zachovalé zůstaly také dva motory BMW.
V roce 1998 se dohodla správa národního parku se starostou Malé Úpy a za pomoci vrtulníku byly zbytky letadla odvezeny ve velkých sítích v září toho roku a uloženy v obci.
