Nechci tu psát nic obecného o Bückerech – všichni víme, jak úžasná letadla to jsou. Na webu Bucker.info, což je fórum příznivců a majitelů těchto letounů, je krásný slogan „Stradivarius in light aircraft“, a je to tak. Odezvy řízení, zpětná vazba a ovladatelnost je prostě fenomenální, a to jde o konstrukci z roku 1934. Přistání s tímto typem jsou samostatným zážitkem i přesto, nebo právě proto, že nejsou úplně jednoduchá. Zase budu citovat zmíněný web: „Jedno hladké přistání – čistá radost, dvě za sebou – obrovské štěstí, tři za sebou – někdo tady lže.“ :-)
Jak už jsem uvedl, Elenka je vybavena motorem Lycoming o výkonu 160 koní, s takovouhle zásobou výkonu je to opravdu radost. Pro srovnání je třeba si uvědomit, že první Bückery měly pouhých 85 koní s motorem Hirth nebo Aero C-104 s motorem Minor 105 koníků. Těch 55 navíc je čistá radost, používám je pouze při vzletu, částečně při akrobacii a jinak ne, není to vůbec potřeba. Na 2 200 otáček Elenka cestuje i 170km/h.
Akrobacie s otevřeným dvouplošníkem je zase něco úžasného. Ten pocit, když dráty hvízdají, je nepopsatelný. Letadlo samotné je velmi hodné a k akrobacii ochotné. Jelikož to není žádná mladice (i když se tak chová), tak ji nadměrnými géčky rozhodně nezatěžuji. Jako strop jsem si dal 3,5 G, nejdu přes. Také proč? „Kulatá“ akrobacie poplatná třicátým letem víc nepotřebuje a létat s tímhle érem něco jiného je blbost, na to jsou jiné a vhodnější stroje, jimiž tím nebudu ubližovat.
Zajímavý byl už proces pořízení této krasavice. Když jsem ji poprvé spatřil, rozhodně to nebyla láska na první pohled. Jel jsem coby řidič s kamarádem pořídit originál Aero C-104 z roku 1947. Ten tam stál nablýskaný a připravený. Vedle něj zaprášená a opuštěná EELE. Na první pohled vypadala nevábně, kolo bych o ni neopřel. Nicméně mi to nedalo, a ač jsem měl v „popisu práce“ fotit stočtyřku, nakonec jsem měl ve foťáku pětkrát více fotek Elenky, aniž bych věděl proč. To byl první kontakt, na který se nezapomíná.
Přemýšlel jsem, proč jsem tolik fotil éro, ke kterému nemám přístup a ani vztah, když v tom přišla zpráva, že se chystá dražba. Nepřemýšlel jsem ani vteřinu. Jsou indicie v životě, kdy to prostě víte. Stejně jako jsem to věděl, když jsem poprvé viděl svou ženu. Ona si mne tehdy ani nevšimla, ale já ano. Dál už stačilo „jen“ počkat na termín dražby a dát si strop… Je jasné, že jsem ji vydražil, jinak bych tohle nepsal. Při dražbě mi velmi pomohla rada mého přítele Tomáše Keltnera, za niž mu děkuji. Stejně důležitá při pořízení a uvedení do provozu byla podpora a spolupráce kroměřížské společnosti Airtrade a Martina Nepovíma.
Od dražby do dalšího kontaktu uběhly čtyři dlouhé měsíce – byla zima a bylo třeba éro vrátit do letuschopného stavu. Tedy hlavně papírově, což chvilku trvalo, ale v dubnu již bylo vše připraveno a já mohl vyrazit s kamarádem Martinem Langrem, který se protentokrát ujal role šoféra, do Aschaffenburgu, kam Elenku přelétl zkušební pilot pan Erich Reichhart, který sám vlastní a provozuje nádherně a vlastnoručně zrestaurovaného Jungmeistera. S ním jsem absolvoval typovku a děkuji mu jak za pohostinství, tak i za mnoho neocenitelných rad, jak létat a provozovat Bückera. Dalo by se mnohé psát o přívětivosti pana Reichharta a jeho přítele Hanse (samozřejmě také „Bückrař“) o atmosféře tamního aeroklubu, o pořádku a zároveň pohodě, kterou jsem, a nezlobte se ne mne, zatím v žádném aeroklubu u nás neviděl. Já rozhodně nejsem žádný germanofil, ale tohle mne dostalo. Takhle bych chtěl, aby vypadal a dýchal každý aeroklub.
Cesta domů proběhla v naprosté pohodě, počasí přálo. Jelikož jsem neměl vyzkoušenou vytrvalost, tak jsem raději tankoval v Lichtenfelsu a následně v Líních. V obou aeroklubech kvůli mně přijel člověk, abych mohl dotankovat a letět dál, a tak děkuji panu Maříkovi z Líní a pánovi z EDQL také, i když neznám jeho jméno. Nyní je Elenka doma v Chrudimi, kde je myslím spokojená. Zatím jsem nalétal něco málo přes 20 hodin a vím, že ještě hodně dlouho se budu učit, jak létat s takovýmhle eroplánem.
Vzhledem k tomu, že tuto radost rád i sdílím, je možné si, po dohodě a ve dvojím, létání na tomto stroji vyzkoušet. Těším se, že se letos potkáme bezpečně ve vzduchu, anebo na některém z leteckých dnů, kam se s Elenkou chystám a kde bude reprezentovat partnera – letecké hodinky Hanhart. S těmito hodinkami na ruce adepti letectví Luftwaffe dělali své první krůčky po obloze, právě s dvojplošníky Bücker Jungmann. Své první veřejné vystoupení už Elenka absolvovala na 20. Aviatické pouti.
