První byl Gagarin – Cesta ke Sputniku

22.03.2011 1 příspěvek

V druhé části se podíváme do zákulisí vývoje rakety R7, později proslavené jako nejúspěšnější kosmický nosič, a zrodu první umělé družice Země…

První byl Gagarin – Cesta ke Sputniku
První byl Gagarin – Cesta ke Sputniku (Zdroj: Aeroweb.cz)

Domníváme se, že blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu vydali v krátkém seriálu po stopách této události. A možná těm, kteří už zapomněli, nebo to nezažili, těm, kteří ani možná nevědí, kdo byl Jurij Gagarin, poodhrnuli oponu událostí, které 12. dubnu 1961 předcházely, či po něm následovaly. A možná nakoukneme i do dosud tmavých koutů historie kosmonautiky.

Díly seriálu První byl Gagarin:
1. Prolog

Kazachstán, výzkumný polygon No 5, 15. května 1957. V bunkru, ze kterého se řídí starty raket, se tísní u třech periskopů elita sovětské raketové techniky a armády. Samozřejmě tam je Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov, jeho náměstek pro letové zkoušky Leonid A. Voskresenskij, řídící startu podplukovník Alexander I. Nosov, nechybí motorář Valentin P. Gluško ani předseda státní komise Vasilij M. Rjabikov, či velitel kosmodromu generál Vitalij Sokolov, velitel raketových vojsk maršál Mitrofan I. Nedělin (později zahyne při výbuchu jiné rakety právě na Bajkonuru) a mnozí další.

Nosov odpočítává – 3, 2, 1… Tlačítko „START“ ale stiskne mladý poručík Boris Čekunov. Raketa R7 poprvé naostro startuje! Vysoká téměř 30 metrů a se sukýnkou bočních motorů 1. stupně široká přes 10 metrů pomalu stoupá na sloupu ohně.

Všichni zatají dech. Země se chvěje, dokonce i přístroje v bunkru drnčí, uši jsou ještě zalehnuté. Letííí! „60 sekund, let normální,“ hlásí Nosov. „80 sekund, let normální…“ 100 sekund. Z jednoho bočního motoru vyšlehává plamen, raketa se naklání do strany. Stopky ukazují 103 sekund, když se ozve exploze. Zbytky rakety dopadají v rozptylu 300-500 km od místa startu.

Vojáci jsou rozčarovaní, raketčíci zklamaní. Ale Koroljov nenadává, nehledá viníky. Kupodivu hýří spíše optimismem a ostatní utěšuje: „Odstartovala ale výborně, ne? Nebojte se, ta bude létat!“ Státní komise pod vedením Rjabikova po třech dnech sporů a dokladování vydává zprávu o příčinách havárie: „Porušení hermetičnosti palivového potrubí řídících motorů v bočním bloku D. Následný požár vedl ke ztrátě stability rakety a k výbuchu…“ Do oddělení bloků prvního stupně zbývalo cca 10 sekund.


Bajkonur, odpalovací rampa pro raketu R7

Cesta k ICBM

Mezikontinentální raketa R7, později tedy známá jako Vostok či dnes spíše jako Sojuz, se nerodila snadno. A už vůbec ne jako kosmický nosič.

Rakety či jejich motory vybuchovaly na standech i startovacích rampách nejen v USA, ale jak je vidět, i v SSSR. Pouze my jsme to nesměli vědět. Jistě, i v druhé polovině padesátých let bylo dost snadné takové maléry utajit, stejně jako celou raketovou střelnici. Sověti raději utajovali i jména konstruktérů svých raket.

Na jednu stranu se jim nelze divit. Vývoj raket byl úzce spojen s úsilím o strategickou rovnováhu a na rozdíl od USA Sověti neoddělovali vojenské a civilní projekty. Na přelomu padesátých a šedesátých let byla sovětská vojenská i „kosmická“ strategie spojena s jedním jménem a jednou raketou – R7, BRDD, № 8К71 neboli „semiorkou“ Sergeje P. Koroljova.

Byť Koroljov podobně jako von Braun na druhé straně Atlantiku toužil po družici, Měsíci, či letech k planetám, bylo mu jasné, že nejprve musí postavit pro armádu raketu, která by dopravila pětitunovou atomovou či vodíkovou bombu přes oceán nad americké území. Taková by ale mohla dosáhnout i 1. kosmické rychlosti a vynést i umělou družici Země…

Už v prosinci 1950 začal na žádost Kremlu, inspirovanou fyziky v čele s Igorem Kurčartovem  a Andrejem Sacharovem, pracujícími na vodíkové bombě, koncipovat mohutný mezikontinentální nosič. Ale teprve v r. 1953 byla po mnoha diskuzích vybrána koncepce a začaly skutečné projektové práce, byť se teprve finalizovala raketa středního doletu R5. Koroljov dokázal zakládat nové projekty často i dlouho před tím, než přišly pokyny „shora“.

Nicméně konstruktér ing. Igor Baženov vzpomínal, že „vše probíhalo ve zběsilém tempu – vláda a armáda neustále tlačily na zkracování termínů. Davaj novou raketu, a davaj rychle!“


Výzkumný ústav NII-88 Podlipky

Raketa ještě zdaleka neměla definitivní obrysy, když Koroljov požádal svého „souvěrce“ Michaila Tichonravova, aby pro politiky a ÚV KSSS vypracoval zprávu, zdůvodňující práce na Sputniku i potřebu vytvořit vědecký tým. Tichonravov to učinil v r. 1954 pod názvem „O možnosti vývoje umělé družice Země.“ Ale Kreml trval na svém – dokud nemáme protizbraň k americkým atomovým bombardérům, nemůže být o družici ani řeči!

Inženýr Oleg Ivanovskij, hlavní konstruktér Sputniku I později vzpomínal, že snahy o konstrukci a vypuštění družice byly nejen ve vojenských či politických, ale i některých vědeckých kruzích považovány za něco „nevědeckého“, neseriozního a jednorázového, co pro další rozvoj vědy a raketové techniky nemůže mít význam a tudíž je zbytečné.

I tehdejší prezident Akademie věd SSSR Nesmějanov nejenže nechápal význam průzkumu kosmického prostoru umělými družicemi, ale dokonce prohlašoval, že nejde o tzv. základní výzkum, kterým se má Akademie zabývat.

Jenomže politici míní a lidé mění. I generál Vitalij Sokolov (1. velitel Bajkonuru a účastník startu 1. Sputniku) vzpomíná, že Koroljov dělal vše proto, aby se výsledky vojenských projektů daly použít pro výzkum vesmíru. „Dokazoval, že vojenské a vědecké cíle lze sladit a pracovat na nich paralelně. Ale ne každý z toho byl nadšen.“

Jenomže za Chruščova, který raketčíky podporoval, se už Koroljov a spol. nemuseli bát, že půjdou znovu do gulagu na Sibiř, a tak si pod pokličkou vývoje bojových raket do jisté míry dělali, co chtěli. Potvrzuje to i Boris Čertok, věčný zástupce hlavního konstruktéra, když říká: „Začali jsme uvažovat o raketě nejen jako o nosiči atomové bojové hlavice, ale jako o prostředku k meziplanetárním letům. Ale teprve po smrti Stalina se Sergej Pavlovič odhodlal předložit politickému vedení návrh na podporu vědeckého programu umělé družice. Odpovědí ale bylo stereotypní NE! Generálové i straničtí činitelé chtěli zbraně – nosiče atomových bomb!“

Koroljov byl ovšem i dobrý taktik a naučil se proplouvat úskalími politiky. Už v r. 1953 se stává členem korespondentem Akademie věd a především dobře vychází s ministrem vojenského průmyslu Dmitrijem Ustinovem. Jak už bylo řečeno minule, získává na svoji stranu místopředsedu AV SSSR Mstislava Keldyše, kterého 30. navrhne do čela „Pracovní komise pro výzkum vesmíru pomocí umělých družic Země“. Byl to šťastný krok – Keldyš (zejména už jako prezident AV SSSR) je pak motorem všech kosmických programů a dostane se mu titulu „Teoretik kosmonautiky.“


Jurij Gagarin s Olegem Ivanovským

Keldyš také pro Koroljova získal další obrovskou autoritu, fyzika Pjotra Kapicu, odborníka na fyziku nízkých teplot a pozdějšího nositele Nobelovy ceny za fyziku (1978). Ten sice prohlásil „Nevím, co nového nám může dát sputnik,“ ovšem v zápětí dodal: „Ale vše nové a převratné s sebou přináší nové poznatky a sputnik nám přinese nové, neobyčejné objevy.“  V tom měl naprostou pravdu. Díky Kapicově autoritě získal pak Koroljov celou řadu příznivců, kteří mu posloužili jako mocný lobbistický sbor.

Rozbuška přišla z USA

Po družici toužili i američtí vědci, stejně jako von Braun, který se usadil v USA. Ale ani američtí politici a vojáci si nedokázali představit, k čemu by to bylo dobré. Nakonec prezident Dwight Eisenhower souhlasil s vypuštěním takového tělesa v rámci velké vědecké akce nazvané Mezinárodní geofyzikální rok.

Nicméně už 29. července 1955 prezidentův tiskový mluvčí James C. Hagerty oficiálně oznámil, že USA přispějí k programu Mezinárodního geofyzikálního roku (IGY, International Geophysical Year, česká zkratka MGR) vypuštěním malé vědecké družice kolem Země. A to na jeho úvod – zřejmě v červenci 1957.

V té době právě probíhal v Kodani 6. mezinárodní astronautický kongres a je pochopitelné, že takovéto vhodně načasované prohlášení způsobilo mezi vědci rozruch. Američané toho využili a představili svůj projekt Vanguard.

Tehdejší předseda sovětské tzv. Komise pro meziplanetární komunikaci akademik Leonid I. Sedov zareagoval okamžitě a k údivu přítomných svolal tiskovou konferenci, kde prohlásil, že lze očekávat i vypuštění sovětské družice. Američani to většinou považovali za pouhý propagandistický tah sovětské delegace. Netušili, jak blízko byli pravdě – Sedov  to prohlásil sice přesvědčivě, ale bez informací o stavu sovětského raketového vývoje.

Ač předseda komise s tak úchvatným názvem (slovo kosmonautika se ještě nepoužívalo), byl akademik Sedov profesorem mechaniky na Moskevské univerzitě a s výzkumem vesmíru či raketovou technikou mnoho společného neměl – na rozdíl od Borise N. Petrova, jeho zástupce, kterého právě proto do zahraničí nepouštěli.


Prezident Eisenhower a von Braun

Ovšem snad i z toho důvodu si Sedov takové prohlášení bez „konzultace“ s Moskvou mohl dovolit. Nicméně iniciativa Američanů přispěla k tomu, že Koroljovova lobby začala družici vehementně prosazovat.

Zhruba ve stejné době, tedy v polovině roku 1955, Tichonravov sdělil Koroljovovi, že podle jeho výpočtů může R7 vynést na oběžnou dráhu družici o váze více jak jedné tuny. Ten je spokojen a dává konstruktérům pokyn sestrojit těžkou družici s množstvím vědecké aparatury, pozdější Sputik III. 30. srpna byla vytvořena pracovní skupina pro družici a stanoven termín zhotovení – léto 1957.

Oleg Ivanovskij konstatuje: „Proč tak ráz na ráz? Protože teď už jsme věděli, že tam, za oceánem, také nespí, že se na něco obdobného vážně chystají, že také chtějí být prvními… Začal se chápat význam tohoto prvenství, i když ne všichni si závažnost prvenství uvědomovali…“

V lednu 1956 přijímá Sovět ministrů (vláda) usnesení o vývoji a výrobě objektu „D“. Neorientované umělé družice země. To byl průlom. Ovšem teprve Chruščovovo „Charašo, dělejte jak myslíte“ z 28. února 1956 při jeho návštěvě v OKB-1, kde mu je předvedena maketa R7, dává definitivní zelenou.

Trable s R7

V roce 1956 se práce na nové raketové střelnici u stanice Tjuratam v Kzyl-Ordinské oblasti rozbíhají naplno. Za rok už mají vzlétnout první mezikontinentální rakety. Raketčíci zde žili v bojových podmínkách, v létě 40 nad a v zimě 40 pod nulou.

Nikolaj Semjonov, dr. technických věd (a účastník startu 1. Sputniku) vzpomínal: „Postavili jsme si stany na břehu Syrdarji, protože v srpnu 1955 bylo strašné horko. A dali jsme konzervy se solenými sledi u břehu do vody, aby se chladily. Pracovali jsme celou noc, a tak jsme přes den usnuli. Probudili nás rány jako z děla – divili jsme se, co to je za kanonádu…  Ukázalo se, že bylo takové vedro, že voda nestačila plechové konzervy chladit a ty vybuchovaly, až od nich víčka odlétala… A v zimě? Bylo tak chladno, že jsme se navlékali, do čeho se dalo, sbírali noviny, dělali z nich ohýnek, trochu se ohřáli a zase usnuli. A když jsme se vzbudili, měli jsme vousy namrzlé jako Děda Mráz.“


Zima na Bajkonuru

Další pamětník prvního startu, generálmajor Dmitrij Anisimov vyprávěl: „Pracovali jsme dnem i nocí, prakticky jsme týdny nejezdili domů, naše ženy žily o samotě. A my připravovali ke startu rakety. Žili jsme v bojových podmínkách. Tenkrát to ale pro nás bylo normální. Představte si, že jenom dojet na místo startu nebylo jednoduché… Naložili nás do autobusů a vezli do stanice Tjuratam, kde čekal vlak – sedm osm vagonů – a jím jsme všichni jeli na technickou pozici asi 70 km. V létě bylo hrozné vedro, vagony byly rozpálené jako pec, svlékali jsme, co se dalo, a kolikrát nebylo co pít…“

Přesto pomalu ale jistě rostly v kazašské pustině mohutné betonové odpalovací rampy, dřevěné obytné domky, montážní haly. Ve dne, v noci, za svitu reflektorů se dobývalo a vyváželo až 15 000 kubíků zeminy denně. Na stavbu jediné startovací rampy bylo spotřebováno více než milion kubíků betonu. K 25. březnu 1957 už na střelnici bylo zaměstnáno 1 032 důstojníků, 297 poddůstojníků a 2 439 vojínů. Z celkového počtu důstojníků bylo 427 inženýrů a 237 techniků, a 48 % důstojníků bylo ve věku pod 25 let.

Základna měla samozřejmě sloužit nejen pro strategické ICBM R7, ale i zkouškám dalších raket. Přednost však měla Koroljovova střela. Práce na R7 pokračovaly poměrně rychle a úspěšně, v dubnu až červenci 1956 byly postaveny tři makety budoucí rakety a v prosinci téhož roku první letový exemplář R7 (8K71), určený k továrním zkouškám. Zařízení na přepravu rakety a mechanismus jejího stavění do startovací polohy zkoušeli v leningradských loděnicích.

Ale problémům se konstruktéři nevyhnuli – už jen debaty o tom, jakým palivem má být R7 poháněna! Zde se poprvé střetly buldočí povahy Koroljova a „motoráře“ Valentina Gluška. Gluško jak známo preferoval tzv. „jedovatá“ paliva i okysličovadla, která by motorům dodala větší výkon. Koroljov ale tentokráte prosadil svou – menší motory se spojí do svazků (když neumíme udělat větší) a pohánět je bude kerosin a kyslík.

Když se ale ukázalo, že dříve (od V2) používaná grafitová kormidla pro manévrovací trysky se nehodí do potoku rozžhavených plynů, navrhli technici zkonstruovat malé korekční motorky. Ale Gluško prohlásil, že je to nesmysl a ON je dělat nebude. Tak jak dál?

Šikovných motorářů bylo poskrovnu. Koroljov to řešil v rámci své konstrukční kanceláře – a nakonec první „semiorky“ létaly s motorky Michaila V. Melnikova. Uražený Gluško tentokráte přeci jen přišel ke křížku a mnohem modernější korekční motorky pro R7 zkonstruoval – jenomže to už raketa létala.


Prvky rakety R7 / obrázek Anatolij Zak

Ukázalo se také, že v r. 1957 nebude těžká vědecká družice – na tehdejší poměry laboratoř, velikostí a hmotností srovnatelná s americkými kosmickými kabinami 1. generace Mercury (!) – včas hotova. Koroljova to znepokojovalo. Američani je mohou předhonit!

Oleg Ivanovskij to vysvětloval tím, že zpoždění bylo celkem logické: „Leckde si prostě nevěděli rady. Vždyť zatím nikdo v akademických ústavech, natož v konstrukčních dílnách a výrobních ceších, se nezaobíral tím, že by jejich přístroj měl pracovat v podmínkách kosmického vakua a beztíže, na družici a ještě přežít vibrace při startu rakety!“

Tehdy Tichonravov přišel s nápadem jednoduché malé družice. Koroljov se toho po krátkém váhání chytnul a navrhl tzv. „jednoduchou družici“ – „Prostějšij sputnik“, nazývaný pak PS. Uvažoval o vypuštění dvou takových jednoduchých satelitů během r. 1957. Podle Ivanovského stanovil dva základní úkoly: Jednak ověřit, že je vůbec možné vypustit nějaké umělé kosmické těleso, a pak, že je možné, aby se stalo družicí Země.

První zkušební start rakety R7 15. května 1957 se – jak uvedeno výše – nezdařil. Druhý plánovaný start  R7 označené № 6L plánovaný na 9. června se neuskutečnil kvůli vážnému technickému defektu palubních systémů. Přišlo se na něj až při odpočítávání startu. Koroljov se vztekal, ale nedával to příliš najevo. V takových chvílích byl nepředvídatelný – chvílemi na lidi i řval, ale brzy se uklidnil. Raketě odčerpali palivo (a to jde vždy o rizikovou operaci) a odvezli ji zpět do montážní haly zvané MIK (Montažno-isledovatělskij komplex). Na kosmodromu se pak zrodila písnička – „Ech, jen aby odletěla, nedej Bože palivo stáčet…“

Třetí pokus 12. července (opět noční start) znamenal další neúspěch. Raketa se roztrhla ještě na aktivním úseku letu, 39 sekund po startu. Na zasedání Státní komise pak nečekaně pro všechny maršál M. Nedělin navrhnul ukončení letových zkoušek R7 s tím, že takto nespolehlivou zbraň armáda nepotřebuje.

Koroljova to dožralo. Ničemu ty zelené mozky nerozumí – copak je možné po dvou neúspěších zatratit raketu, která nemá ve světě obdoby? Snažil se Nedělina přesvědčit, že má právo na další, byť neúspěšné starty – ale naučí R7 létat! Maršál odešel s tím, že ať rozhodne Rada hlavních konstruktérů a ostatní členové komise.

Tehdy zřejmě došlo k zásadní roztržce mezi Koroljovem a Gluškem, který nečekaně vystoupil proti Koroljovovi a dával oportunisticky za pravdu Nedělinovi. Snad už tehdy doufal, že Koroljova nahradí… Hádka pokračovala i po odchodu Nedělina a to nevydržel ani předseda Státní komise Vasilij Rjabikov a nechal dohadovat šest „hlavních“ konstruktérů mezi sebou. „Dohadování“ skončilo tak, že se téměř všichni ve zlém rozešli, většina z nich včetně Gluška odjela z Tjuratamu do Moskvy.


Řídící středisko atomové rakety

Sergej Krjukov (vedoucí oddělení balistiky v OKB-1) později vyprávěl: „Když Rjabikov ještě na Bajkonuru prohlási: ‚Rozpouštím komisi, jeďte domů!‘  nepanovala mezi námi právě dobrá nálada. Koroljov, kterému tak dali nůž na krk, nás tehdy seřval: ‚Za každou z těchto raket můžeme postavit město. Lidi nemají kde bydlet a vy tu vyhazujete stamiliony rublů do vzduchu… Všechny vás vyházím, máte výpověď!‘

Večer si mne ale zavolal Sergej Pavlovič k sobě do domku – a nařídil mi, abych hned teď se svojí skupinou začal pracovat na tom, jak s touto raketou je možné doletět na Měsíc, na Venuši či Mars. ‚Tady máš spojení s Moskvou, obvolej lidi, pracuj,‘ vychrlil na mne. A druhý den začal šířit šeptandu, že Krjukov připravuje nějaký geniální plán apod. Všichni a zejména vojáci začali kolem mne i Koroljova kroužit a snažili se vyzvědět, o co jde. Ale my ani muk. A Koroljov si stáhnul své lidi zase jinam a bez nohsledů s KGB a armády připravovali vypuštění další rakety.

Vojáci teď nevěděli co – odjet a nebýt u toho, co chystá Krjukov? Co když… atd. Tak se SP podařilo zadržet je tam celých 14 dní a mezi tím připravit start další „semjorky“. Ta pak ulétla více jak 5 000 km a dopadla někde na Kamčatce a do světa se oznámilo, že Sovětský svaz disponuje mezikontinentální balistickou raketou…“

To se stalo 21. srpna 1957 s nákladem, imitujícím bojovou hlavici s vodíkovou bombou. Raketa ulétla 6 314 km a maketa hlavice se rozpadla nad cílovou v oblasti Kura na Kamčatce. Konstruktéři totiž podcenili problémy návratu těles do atmosféry a tak zkouška s ostrou „municí“ musela být odložena, což Koroljovovi nahrálo. Mohl hotovou raketu použít k vystřelení družice…

Kdyby zprávu TASS o dosud nedosažených výškách a vzdálenosti četl pozorný špion, musel by si udělat závěr, že sověti mají první ICBM. Ale v Bílém domě to nečetli pečlivě a udělali si špatné závěry – je to „ruská kachna“. Pak si to R7 zopakovala 7. září: bod dopadu 2,9 km před cílem na Kamčatce, odchylka vpravo 1,1 km. Slušný výkon.

Vichřice přichází

4. října. Nad Bajkonurem byla ještě noc, Evropa šla spát a Amerika procitala. Von Braun měl hned ráno pracovní schůzku s novým šéfem Pentagonu McNamarou, kterého jmenovali před pár dny. Sebral dokumentaci, výpočty, plánky, a hodlal ho přesvědčit o nutnosti vypustit satelit. Dva roky se o to pokoušel s jeho předchůdcem. Jeho střela Redstone mohla satelit vynést už v r. 1956, kdy startovala s pouhým balastem v hlavici. Bohužel pro USA dostala přednost raketa Vanguard…
Sotva schůzka začala, vrazil do dveří jeden z poradců a volal: „Zapněte si rádio, Rusové to dokázali! Vypustili družici!“


Start Sputniku 1

Oficiálně je na Bajkonuru „suchý zákon“, ale líh a rakety – to bylo do nedávna nerozlučitelné. První rakety totiž létaly na líh (jako V2) a teprve R7 na kerosin. Ale úspěšný start se musí oslavit, ne? Kdo neochutnal špiritus z nádrží rakety, nemohl se na Bajkonuru počítat mezi „opravdové“ raketčíky… Po startu Sputniku 1 je vydán příkaz – čajník lihu na osobu!

V Americe nejdříve nepochopili význam události. V Bílém domě se snaží situaci zlehčovat. Dokonce dali Sputniku přezdívku „bezvýznamný železňák.“  Ale pak to prezidentu Eisenhowerovi dojde. Amerika už je v dostřelu. Zpanikaří a dokonce dostane lehký infarkt.

V tento den si Jurij Gagarin kupuje svatební oblek. Svatba s Valjou je plánována na 27. října.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Úroveň tehniky

30.03.2011 v 8:04 NERO

To je hezký článek pro pamětníky. Dnešní mladí již neznají tehdejší úroveň poznání, techniky, ani mezinárodně-politické pozadí soutěže USA a SSSR o dobití vesmíru. Asi ho pochopí jinak, než já - pamětník. Osud Gagarina od slevače, přes pilota a prvního kosmonauta až ke světovému věhlasu je ukázkový. To co následovalo po dosažení úspěchu je ukázkou nezvládnutí procesu "odcházení" úspěšných ze slávy.

Odpovědět

Přidat komentář