Je červenec 2012 a já se pomalu připravuji na svůj „exodus“ z Bahrajnu. Gulf Air dokončil rozšíření výcvikového střediska pro kabinové posádky, nyní již pod vlastnictvím GAA (Gulf Aviation Academy). Instaloval vlastně ty nejmodernější pomůcky a simulátory, které byly předváděny na posledním leteckém veletrhu ve Farnborough. A nyní tu celou instalaci musíme certifikovat, zrušit předešlý dokument a vystavit nový TRO certifikát. Bude to můj poslední projekt v pozici šéfinspektora leteckých operací v bahrajnském CAA.
A začala příprava na naše stěhování. Nábytek a naše Honda CRV se nakládá do kontejneru, který se bude přepravovat po moři do Hamburku a pak naklaďákem. Dany má své poslední školní prázdniny, a tak se snaží užit si své letní prázdniny se svými spolužáky. BCAA platí cely náš transport a těch 400 dolarů navíc si platím z vlastní kapsy. Naše kočička Ňáňa má povoleno cestovat s námi na palubě.
A330/340 výcviková pomůcka, ditching bazén na druhé straně
EMB 190
EMB 190 Remote Viewing System (nalevo inspektor kapitán Satar Al Alawi)
A320 Crew Emergency Procedure simulátor (bazén na druhé straně)
Certifikace GAA trvala dva dny, proběhla bez problémů a byl jim vystaven AOC. Vracíme se do kanceláře. Je skoro 14:30 a je pomalu čas jít domů, když si oknem všímám L410 UVP s imatrikulací OK-LEK, která právě pojíždí na rampu před mými okny. Posádka vystupuje z letadla a čeká na celníky. Tak se na ně jdu podívat. A dojde k docela hezkému překvapení na obou stranách. Škoda, že musí brzo ráno zase odlétat. Rád bych je pozval domů na večeři.
Zkušební piloti firmy Aircraft Industries, Ing. Petr Jarocký a PhDr. Jozef Tóth
A tak si povídáme o všem možném, ale když jsem se zmínil, že zde končím a vracím se domů, tak konverzace na vteřinu umlkla a padla jen jediná otázka: Proboha proč? Tahle otázka se za pár měsíců opakovala u mého lékaře v Ústí nad Labem, jenomže trochu ostřeji. Něco jako proč jste se do tohohle bordelu vracel? To už jsem začínal mít jasno, co tím můj doktor myslel!
Tohle ale nebylo to první české letadlo, které tu přistálo. Jednou ráno se na rampě před mým oknem oblevila česká vládní A319. Šedostříbrná mašina s českým lvem na ocase. Ve vycházejícím slunci to byla velice impozantní podívaná. Lidé se pozastavují a s uznáním ukazují na lva. Myslím, že to také tak mohlo být v průběhu třetí křížové výpravy, kdy se podobný lev objevil na štítech jednoho českého rytíře ze dvora Přemysla Otakara I. Myslím, že i vojáci arabského vojevůdce Saladina museli mít před tímhle erbem respekt. Tenkrát se mi začalo stýskat po domově!
Až nadešel můj poslední den ve službách BCAA. Moji kolegové pro mne připravují rozloučeni. I ministr dopravy se dostavil!
Moji kolegové, inspektoři Rahim Hadi, kapt. Satar Al Alawi
Naše oddělení: zleva kapt. Satar Al Alawi, já, sekretářka PEL Salwa, návštěvníci (moje žena Angie a dcera Dany), kapt. Salman Maidan, moje sekretářka Julia, sekretářka Seema, šéfinspektor PEL Adel Al Sabah, inspektor Mohana
Zástupce ředitele, šéfinspektor oddělení letové způsobilosti inženýr Abdul Rahman Hadi mi předává upomínkový předmět od BCAA
Ministrova plaketa
Ňáňa na cestách
Loučení s Bahrajnem máme za sebou a jsme na cestě. Díky stávce Lufthansy a vyložené blbosti celníkům ve Frankfurtu nestíháme náš let do Prahy, a tak musím vysloveně uhádat 500 dolarů, které nám chtějí naúčtovat za nové letenky. Na letišti v Praze už jsou všichni nervózní, jako co se stalo, že nejsme na plánovaném letu, ale vydrželi a dočkali se.
Co jsem doma našel, vysvětlilo předchozí údiv pilotů L410, že se sem vracím. Mimo úplně spadlého plotu okolo domu (i když dům samotný byl v pořádku) mám problémy registrovat naší Hondu CRV. Došlo to tak daleko, že musím volat až do Hondy v Japonsku kvůli specifikaci, ale přesto pak dochází ještě k dost dlouhé korespondenci s českým ministerstvem dopravy, než konečně dostavám technický průkaz.
Opravit plot jsem zvládnul za necelý týden včetně hydraulické brány a nalakování
A začala zima. A protože jsme se posledních patnáct let toulali po tropických krajích, tahle zima byla dvojnásobně studená. Sníh mi polámal několik velkých borovic a smrků a museli jsme několikrát na střechu garáže, která je trochu plochá, odhazovat sníh. Začínáme mít takzvanou „cabin fever“.
Vánoce byly tentokrát nemastné neslané. Vůbec ne takové, jak jsme si to v Bahrajnu představovali. Tohle je nyní od 1. ledna černobílý svět! Je konec února a od nového roku jsme měli jen 26 hodin slunečního svitu. A tak jsme odkázáni v televizi sledovat, jak se lidé obviňují, soudí a zatýkají a kradou jako straky. Zjišťuji, že Česká republika je, co se týče dovozu potravin, odpadkový koš Evropské unie. A pak ještě navrch aféra namíchaného koňského masa do hovězího.
Sleduji také zasedání parlamentu a přípravu na volby, které jsou za dveřmi. S údivem zjišťuji, že ta zvěř, která nám tu vládla od roku 1948, si beztrestně staví svoji baštu ve vládě, není ve vězení, kam by patřila, a že třeba celý Severočeský kraj je ovládaný komunistickou stranou, která si dala do symbolu dvě višně. A pak si Češi zvolili prezidenta, který mi připomíná Klementa Gottwalda. Kouří i dýmku jako ten darebák z roku 1948! Jak dalece splní to, co slíbil, ukáže čas.
Kvůli jazykovým problémům Dany musela nazpět do osmé třídy. Během jednoho měsíce je první ve třídě v matematice a fyzice a chemii, ale čeština jí dělá potíže. Je jako chobotnice, která zasahuje do všech předmětů.
Bez frézy bych si tu ani neškrtnul, ale ztratil jsem 7 kg
Je hrozně nešťastná, protože nikdy neměla ve škole trojku. Je mi jí hrozně líto a cítím se vinný, že jsem jí do téhle situace zatáhnul. Ale v němčině, kterou nikdy předtím nestudovala, začíná mít jedničky. Její bývalí spolužáci v Bahrajnu jsou nyní v devátém ročníku. Dany studuje každý den dlouho do noci, až ji někdy musím vyhnat, aby šla spát. Myslím, že někde uvnitř se její sny být pilotem pomalu mění jenom v písek, který jí pomalu uniká mezi prsty. Nemusí nic říkat. Cítím to!
Je 1. březen 2013 a mě budí telefon. Všímám si, že venku pořád ještě sněží. Je osm ráno. Na telefonu se ozývá hlas, který znám. Kapitán Suhiel, bývalý manažer letových operací v Bahrajnu, nyní šéf letových operací Qatar Airways a zástupce generálního ředitele téže společnosti, pana Akbara Al Bakera. Ptá se, jak se mám, a podotýká, že se včera potkal s mým synem Tomem, který mu dal mé telefonní číslo. Říká, že otevřeli novou pozici vice-prezidenta pro letové předpisy (Regulatory Compliance). Kompilace) a v průběhu diskuse někdo navrhnul mé jméno. A tak by rád věděl, zda bych měl zájem. Zájem? Myslím, že v tu chvíli venku za oknem přestalo sněžit, vyšlo sluníčko a roztál všechen sníh.
Další týden dostávám letenku do business class a 6. března letím přes Brusel do Kataru na pohovor. Z letiště Václava Havla v Praze se na moment spojuji s panem Zuskou z Aerowebu, dávám mu stručné vysvětlení, proč jsem se zdržel se svou poslední kapitolou a co se právě děje. Přeje mi hodně štěstí, a jsem na cestě.
Katar, letiště v Dauhá, 6. března 2013, 23:00
Dostavám se do postele asi v jednu ráno, sprchuji se a ještě se trochu připravuji na dnešní interview. Venku je +27 °C. Čtu si základní informace o Kataru a o královské rodině. Taky si procházím historii civilního letectví Kataru a Qatar Airways. Dnes má společnost 120 letadel, z nichž je pět B787 momentálně na zemi kvůli problémům s lithiovými bateriemi. Qatar létá asi do stovky destinací.
A pak začalo interview o struktuře QCAA (katarský letecký úřad) a QAR (Qatar Air Regulation – katarské předpisy). Je to v základě úplně stejné, jako jsou v nedalekém Bahrajnu ANTR (Air Navigation Technical Regulation). Vše je na základě EASA Air Regulation neboli leteckých předpisů Evropské unie. Celý pohovor trval dohromady asi dvě hodiny. Bylo mi řečeno, že se těší na spolupráci a že mi dají během pár týdnů vědět a pošlou mi oficiální nabídku zaměstnání.
Nyní si musím v Ústí nad Labem udělat základní lékařskou prohlídku, abych mohl dostat pracovní víza a zaslat výsledky do Kataru. Co vím, je to, že když Dany bude mít stále zájem o letectví, Qatar Airways ji podpoří vstup do Qatar Aeronautical College (QAC), což vyřeší její budoucnost a po vystudování bude mít místo jako pilot u společnosti. Takže ještě tři roky ve škole. To ji bude 18 let, a pak může začít studovat v QAC.
Část obchodního centra Dauhá
Jak přijde mé potvrzení, nastává velký frmol a prodej naší 2007 Hondy CRV. Připravuji všechny možné plné moci pro svou ženu a našeho přítele, který bude udržovat a možná nabízet k prodeji náš dům, a dalších asi tisíc věcí, včetně zajištění školy pro Dany a vybírání bytu nebo vily v Kataru, které mi nabídnou. Myslím, že tam pojedu jako do Bahrajnu na prvních pár měsíců sám.
Jedno z možných bydlení
Je 4. března a přešly Velikonoce, a je stále zima jako v psinci. Kolem poledne přichází můj kontrakt s Qatar Airways. Je to jako stavebnice, která přichází po částech. Pochopitelně přijímám jejich nabídky a podmínky. Dávám si jako datum odletu 18. března, s Lufthansou přes Frankfurt. Kupodivu, prodej Hondy nebyl vůbec žádný problém. V půjčovně si pronajímám Škodu Fabia Kombi, kterou bude používat moje žena až do svého odletu do Kataru, což bude asi za dva měsíce. Dany bude v Kataru dělat SAT zkoušky, které jí dovolí nastoupit rovnou do 10. třídy v Doha College. Bude muset opravdu dřít, ale vím, že to dokáže.
Jedna se stojánek B777, Qatar Airways
A to je zakončení seriálu Můj JOB, milí čtenáři. Knižně by to měl být konec druhého dílu mé knihy Moje dlouhá cesta v oblacích. Doufám, že se bude čtenářům líbit zrovna tak jako první díl, který se doufám objeví na pultech knihkupectví koncem tohoto roku. Nikdy jsem si nepředstavoval, že vydat knihu v České republice je tak finančně náročné a složité, a tak prosím své čtenáře o trpělivost, ale ta kniha bude! Veškeré zprávy o ní budu svým čtenářům sdělovat i nadále přes Aeroweb.
Byla to pro mě velká čest svěřit se čtenářům o svém profesionálním a v částech i soukromém životě a doufám, že tento seriál také objasnil, co vše se skrývá za slovem emigrace.
Je čas na úplně poslední slova mého seriálu. I když, jeden nikdy neví…
Věnování
Vzpomínkový seriál Můj JOB a knihu Moje dlouhá cesta v oblacích věnuji především tátovi za všechno, co mě o létání naučil a také za velkou trpělivost, kterou se mnou měl. Chci ji věnovat také své rodině, hlavně synovi Tomovi, pilotovi A320 u Qatar Airways, jenž pokračuje v letecké tradici naší rodiny. Vřelé poděkování patří rovněž čtrnáctileté dceři Dany za její zájem o létání, manželce Angie za obětavou podporu a IT asistenci při vzniku knihy. Chtěl bych ji rovněž věnovat svým vnukům Benovi a Evanovi, dcerám Nicole a Stefanii a synovi Janu Michaelovi.
S vděčností a vřelým přátelstvím vzpomínám na svého instruktora Ing. Jaroslava Parmu, leteckého průkopníka v severních Čechách, spolužáky z leteckých akademií, s nimiž jsem studoval, a svého kopilota, nyní kapitána B737NG u Aeromexiko, Carlose Castilla.
První čtenářské ohlasy na své letecké vzpomínky jsem získal na Aerowebu. Děkuji za to panu Zuskovi a Novotnému, že mi umožnili seznamovat čtenáře s mými vzpomínkami. S vděčností vzpomínám na stíhacího pilota Jiřího Kurze a plachtařského instruktora Karla Doudu, kteří mě k psaní rovněž inspirovali. Vřelé čtenářské ohlasy z Aerowebu mě posilují v psaní druhého dílu knihy Moje dlouhá cesta v oblacích.
A nakonec posílám vřelý pozdrav milé Peluse, ať je kdekoliv v širém světě…
