Okamžitý nápad

05.01.2015 3 příspěvky

Tlačíme Blaníka přes celé letiště na místo vzletu. Fouká čerstvý vítr, sice v ose dráhy, ale v nárazech 19 knotů. Jsme v limitu pro vzlet, ale nebude to snadné.

Okamžitý nápad
Okamžitý nápad (Zdroj: Aeroweb.cz)

V Letňanech je letiště obehnáno plotem. Za plotem je jiný svět. Domy, lesopark, průmyslové objekty, křoví… Na opačném konci letiště slyším motorovou zkoušku malé Cessny 150. Máme ji daleko, za zády, když ale… Výkon a asi plný neutichá a nějak se přibližuje. Ohlédnu se a vidím, čemu nevěřím. Letadlo se rozjíždí a provádí vzlet. Po větru. Je za polovinou délky dráhy a ještě neletí. Volám na naše žáky. Nedívejte se nebo budete muset vypovídat do protokolu!

Cessna se na chvilku odlepí a ve druhé třetině dráhy nastává stažení výkonu. Bude jí ten kousek před sebou stačit k dobrždění? Zastavuje s vypětím všech sil kousek před plotem. Otáčí se, najíždí na správnou dráhu a znovu startuje. Nechápu počínání, ale pak mne napadá, že by si tím manévrem chtěli zkrátit pojíždění? Ani to ale, dle mého názoru, není v tom větru dobrý nápad. Měl bych se jít na kolegy v letadle, které osobně neznám, podívat. Podívat se jim do očí a vyprávět. Třeba o Honzíkovi…

Uplynulo deset let od příběhu, který jsem nikdy vyprávět nechtěl. Zapomenut ale být nesmí. Je o tom, co se při létání může přihodit, co to provede s kamarády a taky o tom, co je to náhoda.

Honzík byl můj plachtařský žák. To, co se stalo ve středu 14. července 2004, o půl druhé odpoledne, je neštěstí. Během několika vteřin nám odešel kamarád, kterého jsme si „vypiplali“ od prvního seznamováku na Blaníku k rozlétanému výcviku obchodního pilota. Mnozí si v tom okamžiku uvědomili, že v létání nestačí být dokonale připraven, být ukázněný, mít techniku, na kterou se lze spolehnout, ale že je nutno i nebýt ve špatný okamžik na špatném místě. Něco z toho to odpoledne Honzovi chybělo.

Neštěstí se stalo po vzletu na dráze 29 v LKHB mezi první a druhou zatáčkou. Při vleku Blaníka došlo k vyvěšení vlečné OK-KMT a ta v pravé vývrtce narazila asi v úhlu 70 stupňů do země. Při dopadu se rozlomila pravá křídelní nádrž a letoun shořel. Zranění pilota bylo – řečeno mluvou lékařů – tzv. neslučitelné s životem. Větroň s žákem a instruktorem po vypnutí přistál na poli.

Pro žáky elementárního výcviku, které na soustředění v Havlíčkově Brodě Honzík vlekal, je to krutá zkušenost. My starší už víme, že podobné věci se občas stanou. Jak napsal kolega, dosud se to stávalo druhým, ale žádní druzí už vlastně neexistují.

A tak, jak se všichni řítíme světem, někteří na plný plyn a třeba po větru, někteří v rozjetém rychlíku nebo splašeném spřežení, svět se jeví jako zrychlený film, kde lidé cestující z místa na místo pro nějaký banální důvod si snad ani neuvědomují smysl své existence. Události nás však někdy donutí přibrzdit a trochu se zamyslet.

Kdo včas zažil pocit viny za to, že něco nevyšlo tak, jak si to představoval, ten pochopí rychleji. Kdo někdy měl pocit marnosti nad svým náhlým konáním, ten pochopí také a ti z nás, kteří zažili ztrátu blízkého člověka, ti už mají při čtení těchto řádků výhodu. Vědí, o čem nestojí za to mluvit. Co by bylo, kdyby…

Vím už, že motání se v kruhu domněnek je k ničemu, je nezbytné vyhmátnout jen to podstatné a to, co je zcela jisté. A když se to podaří, tak to přijmout jako nezměnitelný fakt a nepřipouštět další domněnky. Navíc už taky víme, že je nutné jít nějak dál. Ale jak?

Když jsem podobnou situaci prožíval poprvé, bylo mi o něco méně let, a dnes si uvědomuji, že to první setkání s leteckou smrtí, která sice nepostihla přímo nás, ale někoho druhého, blízkého, na jehož místě bychom mohli být stejně dobře i my, to první setkání prožívá člověk nejhůře. Dnes je díky rozjetému vlaku pro mne čas potřebný k vyjádření pocitů daleko kratší.

Neplatí však úměra přímá a to v tom, že by stejný prožitek byl méně náročný. Spíš je to případ od případu a zvláště v tom našem, mnohem těžší. Tak si tedy myslím, že úkolem nás dříve narozených je pomoci vyrovnat se s problémem těm později narozeným, pokud o to stojí. Varovat je.

Statisticky vzato je létání nejbezpečnější způsob dopravy a jeden z nejbezpečnějších sportů vůbec. Jenže i při této činnosti, je čas od času nezbytné odvést daň z krásy a pokoření fyzikálních zákonů. Letec, kterému tato okolnost dojde včas, má šanci na dlouhé a klidné stáří větší než vrcholový šachista, kterého šlak trefí po prohrané partii sice doma, ale taky hned.

Tak si myslím, že stejně jako při chůzi po chodníku, kde nám může spadnout na hlavu uvolněná střešní krytina, musíme se smířit se skutečností, že se i při létání taková věc může stát. Jde jen o to, nejít jí naproti. A stát se může nejen těm druhým, protože už víme, že přece žádní druzí nejsou. Jsme to zase jenom my.

Snad se dá nějaká zkušenost zobecnit. Víme, že máme před létáním spát, víme, že nesmíme pít či drogy užívat. To jsou předpoklady rozumné, některé snad i právně vynutitelné, a jejich porušení je postižitelné. Ale o těch, které nejsou v zákonech, metodikách, osnovách a jiných výplodech pospány, se moc nemluví. Jde o jakousi poučitelnost každého z nás z chyb svých a z chyb kolegů. Tato vlastnost není vynutitelná. Její přijetí za vlastní, celoživotní, je však dle mého názoru velmi rozumné.

Za chybu největší považuji opakování chyby, kterou již někdo udělal. A to nejen v létání. Další vhodnou vlastností je notná dávka ostražitosti a bdělosti. Té není nikdy dost. Víme už, že se při létání z naprosté pohody může během několika vteřin vyvinout naprosté drama. Létání už takové je.

Jde o to, když už se něco přihodí, být teoreticky i prakticky připraven situaci řešit. Promyslet možné varianty případného nouzového postupu předem. Je na každém z nás, jestli to opravdu děláme. Záměrně vynechávám nestandardní postupy, experimenty a nepovolené prvky pilotáže. Ty přece nikdo nedělá! Musím doporučit respekt z létání. V rozumně kritickém poměru k vlastním schopnostem je to snad lék na dlouhověkost.

Ačkoliv nemám patent na rozum a ani na to, jak se vlastně vyrovnat se situací, kterou jsme prožít nechtěli, vím, že jde vždycky o řadu jevů a vlivů působících jaksi najednou. A máme-li problém jeden, řešíme jeden. Máme li problém druhý, vzniklý z prvního, můžeme jistě čekat třetí a pak další a třeba ten poslední už nestihneme vyřešit.

Nejlepší je problém nemít. To snad lze, když je všechno tak, jak má být. Ony přece jenom ty osnovy a metodika jsou literaturou vzniklou zkušeností těch před námi. Mohou nám hodně pomoci a nemusíme to být zrovna my, kteří přispějeme k jejich rozšíření.

Dle vyšetřovatelů ÚZPLN bylo příčinou neštěstí několik faktorů. Nízko uvedená první zatáčka v prostoru silného a při zemi turbulentního termického stoupání, charakter provedené zatáčky a malá rezerva rychlosti vzhledem k charakteru výcvikového letu. Byl to okamžitý nápad, využít stoupavého proudu pro zkrácení doby vleku?

Bylo by to dlouhé vyprávění pocitů postiženého člověka. Jsem postižen skutečností, která se stala a se kterou se stejně jako všichni, musím vyrovnat nakonec sám. Navíc jsem se o neštěstí dozvěděl daleko od domova z kusých SMS zpráv. Neštěstí se stalo dva dny po mém odjezdu z probíhajícího soustředění, kdy jsem kolegovi Petrovi předal tým a odjel s rodinou do Chorvatska. O to těžší byl návrat a hledání odpovědí na to, co by kdyby. Vím tedy, o čem nestojí za to mluvit.

Chtěl bych jenom jedno, když už se to stalo. Chtěl bych jenom, aby se stejný problém již nikdy neopakoval. A také vím, že špatný za letu může být okamžitý nápad…

Proč o tom píši a proč okřikuji kolegy ve výcviku, aby se nedívali, že budou vypovídat? Všem, kteří tehdy museli řešit následky neštěstí, bylo nesmírně těžko. I mně, s odstupem necelého týdne v Chorvatsku, kdy jsem měl právě ty neustálé úvahy, co by kdyby… Navíc bylo potřeba jít dál. Všichni, které to tehdy postihlo a zejména ti, kteří stále létají, mi jistě dají za pravdu v tom, že právě tyto prožité chvíle nesmí být opakovány. K tomu, aby se tak nestalo, je dnes však možné jen občas na ně zavzpomínat a připomenout. Vrátit se nedá nic.

Připomínám, tedy. Létat chceme a musíme. Okamžité nápady nechme v hlavě. Třeba, až je dostatečně promyslíme…

Honza, který již nikdy nepřestane být naším kamarádem, by se jistě nezlobil, když si dovolím jednu vzpomínku.

Ještě než začal létat motorově, prožil s námi, kamarády, těžký zážitek. Byl ve výcviku těsně před přezkoušením na první sólo s Blaníkem. Tehdy ještě přezkušovali pouze examinátoři a právě jeden takový za námi na výcvikové soustředění přiletěl. Odpoledne za mnou přišel s dotazem, zda máme někoho připraveného. Předhodil jsem mu čtyři. Ono tu připravenost v této fázi výcviku bývá někdy obtížné posoudit. Asi jsem trochu zariskoval.

Prošli tři, Honzíka mi inspektor vrátil se slovy: bylo to docela dobré, ale při přistání to nesrovnal a traverzoval, dej si s ním ještě pár skoků. Jenže, inspektor měl v plánu ráno odletět. Tak jsem vytáhl zklamaného Honzu z davu slavících kolegů, ukecal jsem vlekaře, ať se s pivem šetří, a vstali jsme opravdu brzy ráno…

Ten traverz byl zapříčiněn silným bočním větrem, který nás na tom cizím letišti zlobil celý týden. Ráno ale nefoukalo. Před šestou startujeme první vlek s Honzíkem a já mu nemám co vytknout. Jako do peřin, výběh rovný, skvělé. Dáme ještě dva starty a jdu budit inspektora. Vzbudila ho spolehlivě vlečná přede mnou, uvážeme je do Blaníka a letí. Po přistání vystupuje zkoušející sám, Honza se usmívá, zavírá kabinu a prožívá ten první sólový let. Po osmé, na lačno, máváme inspektorovi a víme, že bude hezký den.

Ta banda kamarádů nám však další průběh komplikuje. Uvážou sólistu na transporťák a odjíždějí s ním k blízké přehradní nádrži. Skáču do auta a jedeme za nimi. Ten folklór bývá někdy trochu drsný, chci být u toho. Když najdou první sjezd do vody a začnou s vlekem couvat, přiběhne porybný. Křičí a ječí a vyhání tu rozchechtanou společnost. Oddychuji si, že nemusím nic řešit, když se objeví nějací další lidé a volají. To my známe, to je křest, pojeďte k nám, máme vedle soukromý pozemek… Jachtaři.

Dopadlo to tak, že suší zůstali jen ti, co se drželi dostatečně daleko. Pokřtěný sólista je už zase jako mokré sluníčko.

Mnohem později, když už motoroval, občas přišel na start. V přátelském duchu úcty jsme si začali vykat.

„Pane instruktore, skočte si jednou se mnou, jestli jsem nezhrubl.“
A já po letu. „Pane pilote a budoucí kosmonaute. Krásně jste mne svezl.“

Do roku 2015 vám přeji jen ta úspěšná přistání!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Dik za pekny a velmi poucny clanek

05.01.2015 v 14:05 Lada

Take jsem jednou vinou nahleho napadu, bez rozmysleni a uvedomeni si presne polohy letadla a bohuzel poruseni predpisu udelal velkou chybu, nastesti me elektronika a system TAWS zachranil zadek...uz to nikdy neudelam to mi verte...

Odpovědět

honza

11.01.2015 v 11:59 Petr

Honza byl muj spoluzak na gymplu, byl to fajn kluk... Hezka vzpominka :)

Odpovědět

RE: honza

04.04.2019 v 20:53 jindra

Honza..často mě vlekal s dvěstěpětkou a měl jsem ho moc rád

Odpovědět

Přidat komentář