Spousta lidí se v době, kdy si musíte nalétat potřebné hodiny k získání leteckých zkušeností (alespoň dle osnov úřadu), odhodlá k odvážnému kroku a odletí rovnou za oceán s vidinou levnějších pronájmů letounů, levnějšího paliva a tak trochu jiné filosofie létání. Já se rozhodla vyzkoušet si VFR v klimatologicky přívětivém Španělsku, jehož jazyk celkem ovládám.
Mallorca – „lážo plážo“ za dobré peníze
První zkušenosti jsem posbírala na středomořském Mallorce, konkrétně na bývalém vojenském letišti Son Bonet, jediném VFR aerodromu na ostrově. Je tu ještě pár ploch pro UL, např. Petra nebo Binissalem, kde sice se souhlasem majitele plochy přistát můžete, ale AVGAS zde nenatankujete. Son Bonet nicméně poskytuje luxusně dlouhou betonovou dráhu a leží těsně vedle CTR Palma de Mallorca, kam je vstup VFR provozu zakázán kvůli velkému vytížení místních ATC (komerční provoz je zde obrovský, v létě patří k jednomu z největších v Evropě).
Ve Španělsku musíte na každý let podat letový plán, i kdybyste chtěli jen létat okruhy. Je to sice zdržení, nemůžete prostě naskočit do letadla a letět, ale zase na druhou stranu se za chvilku stanete přeborníky ve vyplňování FPL a pro budoucí IFR lety se to jen hodí.
Maják Formentor, severovýchod ostrova Mallorca
Tím, že nemůžete na Mallorce do CTR, vlastně nemůžete do třetiny ostrova a tím se váš výlet stane po chvíli stále se opakujícím, takže dokud vás budou bavit krásy ostrova, můžete se zde letecky „poflakovat“, kroužit nad malebnými vesnicemi, ovšem bez jakéhokoli rádiového zatížení, neb budete pravděpodobně jediný VFR v tuto chvíli. Son Bonet sice má svoji frekvenci, která vám po celém ostrově vystačí, ovšem já na ní slyšela provoz snad jen jedinkrát, a sice španělsky mluvící posádku vrtulníku.
Celkem jsem na Mallorce nalétala 15 hodin v Cessně 150, v rámci nichž jsem uskutečnila jeden přelet na sousední Ibizu, což je v letadle s pevným podvozkem celkem adrenalin, zvlášť když jste v půli cesty a vidíte tu velkou louži před sebou i za sebou. Ibiza je také vytížená, ale její mezinárodní letiště přijímá i VFR lety. Nicméně onen proces přistání, placení poplatků a průchod kontrolou atd. je na půl dne i přesto, že samotný let trvá zhruba hodinu tam a hodinu zpět. Z toho počítejte tak 40 minut čistě letu nad vodou čili zcela mimo dokluz, zvlášť když je nutné letět v 1 000 ft AGL (tedy vlastně MSL…).
Ibiza, po větru
Mé zkušenosti s místním aeroklubem (Real Aeroclub de Baleares) a pilotní školou Panamedia jsou bohužel spíše horší. V aeroklubu se mě snažili přesvědčit, že motory Cessen neselhávají, takže není důvod se bát letět mimo dokluz. Zároveň mě velmi bavila jejich naprostá důvěra v palivoměry C150 a jejich věčné létání s palivem akorát na let. Meteo briefing byl rovněž na úrovni „kouknu a vidím“; jsou zhýčkaní třemi sty slunečnými dny v roce, ale např. vítr, který by mohl požadavky na palivo rozhodně změnit, se tak úplně neřešil. OK, občas si pustili ATIS z Palma de Mallorcy, aby se neřeklo, pravidlem to ale nebylo.
Ještě doplním podstatnou informaci pro ty z vás, kdo by si chtěl zkusit nenáročné VFR létání během letní dovolené. Při koupi balíčku 10 hodin dostanete C 150 za 95 eur vč. DPH, zaplatíte k tomu 6 eur poplatek za přistání nebo touch and go (ano, stojí stejně, pokud chcete dělat okruhy a neplatit, praktikujte low passes). Na letiště se dostanete vlakem z centra Palmy, a to zhruba každé dvě hodiny.
Andalusie – Jerez de la Frontera, to už je jiné kafe!
Fly in Spain, venkovní posezení s výhledem na plochu
Teprve v Andalusii začalo to mé malé letecké flamenco. Všechno bylo jinak. Bylo to bohaté na zážitky, neobvyklé situace – bylo to perfektní.
Vybrala jsem si školu Fly in Spain, kde jsem se rozhodla půjčit si opět Cessnu 150. Oblast Andalusie je celoročně příznivá a Jerez (LEJR) má ve španělském letectví jméno. Sešly se tu tři důležité faktory, které učinily můj pobyt nezapomenutelným: německé vedení firmy, britští instruktoři a španělské počasí. Pro představu, 30. ledna jsem poslala do školy mail, jestli – kdybych k nim přijela na dva týdny nalétávat hodiny – jsou schopni mi to naplánovat do tří dnů. 31. ledna jsem měla všechno vyřízeno, mohla koupit letenku a ubytování a 4. února už jsem letěla směr Madrid a dále Jerez.
Bylo to jednoduché, Fly in Spain sousedí přímo s řídicí věží, takže není problém školu najít. Čekal tam na mě Bredin, asi padesátiletý Brit z Channel Islands, který má na starosti organizaci školy, sám aktivně létá a ve zdejším prostředí se dokonale vyzná. Dostala jsem briefing co a jak, následovalo malé ústní přezkoušení z teoretických znalostí a následně mi přidělil instruktora, který se mnou udělá „rental checkride“, než mi svěří jejich C150 do rukou. Zároveň mi sdělili, že jejich škola používá v komunikaci s ATC callsign Torro, což je ve španělštině býk, a k tomu přidělují čísla, takže já jsem měla být Torro 818. Hm, krásný callsign, obzvlášť pro ženu. 
Checkride v místních poměrech
Přišel Brian, irský bývalý voják, létající akrobat a nyní také první důstojník u aerolinek SmartLynx, aby mě tedy přezkoušel. Vzhledem k tomu, že jsem 80 % svého předchozího výcviku prováděla na travnatých letištích jako Letňany, Bubovice nebo Roudnice, byla jsem pro něj de facto „bushpilot“, místní studenti byli všichni spíše zvyklí na beton a kilometrové dráhy. Při probírání VFR chartu Jerezu mě zaskočila informace o tom, že se musí při větším provozu dodržovat okruhový zrcadlový holding, přičemž na chartu nebyl okruh nijak zakreslen. Okruh prostě musí být proveden akorát, ani málo, ani moc, ale jak přesně, to vám nikdo nepoví.
Taxování na apron nacházející se až za věží, docela dálka
Důležité je ve Španělsku porozumět jejich systému nebezpečných/zakázaných prostorů. V blízkosti Jerezu je základna amerického námořnictva Rota, do jejíž CTR se samozřejmě nesmí, ale často provádí cvičení i v prostorách v okolí Jerezu, takže každodenní kontrola neustále se měnících prostorů je nezbytná. Nebezpečné prostory označené LED a příslušným číslem jsou aktivní jen někdy, většinou od pondělí do pátku právě kvůli cvičení vojáků nebo létajících hasičů. LER, tedy zakázané prostory, jsou zpravidla vždy aktivní a pokud se k nim jen blížíte a máte je v kurzu, dostanete vynadáno od ATC dřív, než se nadějete.
Přiznám se, že se mi hned první sólo let v Jerezu jejich prostor podařilo lehce narušit, ale naštěstí z toho nebylo nic. ATC se mě pouze džentlmensky zeptal: „What are your intentions, madame?“ Čímž dal jasně, ale taktně najevo, že pokračovat tímhle kurzem by se nemuselo úplně vyplatit. To jsem se dozvěděla po příletu, když jsem zjistila, že americká armáda ten den prováděla „fire fighting exercices“ z letadlových lodí. Ještě, že v té době nebyl na návštěvě Roty americký prezident, co tam občas zavítá, protože potom by i ta zmatená baba ve stopadesátce mohla být potenciální hrozbou.
Checkride passed, teď už je G-BUTT jen můj...
„Jerez Tower, Torro 818, buenos días, request taxi and VFR departure to Whiskey, QNH 1034, runway in use 20 and information Quebec.“
Checkride proběhl celkem standardně, nácvik pádu a jeho vybrání, nouzové a bezpečnostní přistání, ostré zatáčky o 60 °, dvě touch and go a jedno plné přistání. Největší zátěží nebyla navigace v nových prostorech, protože vzhledem k oceánu a horám na dohled víte celkem dobře, kde jste. Ale komunikace v CTR v angličtině, pokud nejste zvyklí, to je „mazec“.
Jezera na východě od Jerezu. Je těžké se nekochat, když je stále nad čím...
Příkazy ze strany věže byly de facto neustálé vzhledem k velkému provozu leteckých škol. Kromě toho létá pravidelně denně do LEJR také Ryanair, Iberia, Air Nostrum, TUI, Eurowings a nějaké ty bizjety. Dvakrát se mi stalo, že jsem musela holdovat na okruhu dokonce dvakrát, jednou dva orbity na downwindu, poté ještě jeden na base a když mě konečně pustili na finále, zazněla informace ohledně medium wake turbulence, takže jsem pro jistotu vyžádala další orbit, než jsem se pustila do přistání.
You know, this is Spain...
Při opuštění CTR Jerez jste stále pod TMA Sevilla a komunikujete se Sevilla Approach. Zde uslyšíte hodně španělštiny a je vidět, že ATC mají občas s komunikací v angličtině problém. Byla jsem ráda, že rozumím ostatním letadlům, co si s ATC vykládají, a mám celkový obrázek o tom, co se kolem mě děje. Stalo se mi, že jsem po 20 minutách letu naprostého ticha, během kterého vás nikdo neinformuje o okolním provozu, dostala příkaz „Descend immediately to 1 000 FT“, z důvodu pohybu vojenských letadel či vrtulníků, které se vždycky najednou zjevily. Bavila jsem se o tom s instruktory ve škole a častokrát při tom zazněla odpověď „You know, Dana, this is Spain“ následovaná krčením ramen.
Nalevo směr Gibraltar, přede mnou Atlantik
Takový ten pocit, když člověk dorazí k oceánu
Párkrát jsem se také vydala prozkoumat okolní letiště. Letěla jsem do Sevilly (LEZL), což je další poměrně vytížené letiště. Letěla jsem také do Córdoby (LEBA), což je sice neřízené letiště, ovšem luxusně vybavené a s provozem zanedbatelným. Zde opět proletěla vojenská CASA, která nekomunikovala ani na místní córdobské frekvenci, ani s ATC příslušného TMA. Aby tomu nasadila korunu, low pass provedla v opačném směru dráhy v používání a já chudák, v té době na downwindu a poprvé v Córdobě, zcela nechápala, co to má znamenat. Na moje dotazy, jaká dráha se tedy používá, se nikdo neozval, protože místní rádio bylo průletem vojenského letadla zaskočeno úplně stejně jako já.
Brian, můj letecký průvodce, instruktor a přítel v jednom
Sevilla po vzletu, krásný výhled
Nejlepší a nejromantičtější byl ovšem zážitek při přistání na „malém“ letišti Trebujena (LETJ), které je co by kamenem dohodil od CTR Jerezu. Typem letiště v Panenském Týnci, ovšem opečovávané zázemí a malebná krajina dávají tomuto letišti jakési speciální charisma. Až později jsem se dozvěděla, že se zde natáčel film Říše slunce Stevena Spielberga a Trebujena si díky tomu vydělala na podobu, ve které je teď. Přistála jsem a celá okouzlená procházela podél hangárů, kde mě místní vřele přivítali s tím, že ostatní školy u nich jenom trénují touch and go a nikdy se tam nezastaví.
Pokud byste měli větší nádrže, než jsem měla já, a věříte, že se vám vítr v oblasti Atlantiku nezmění, můžete se směle vydat třeba do Fara v Portugalsku nebo na Gibraltar. Aby vás škola pustila, musíte ale dostat speciální briefing, a co se Gibraltaru týče také požádat o letový plán minimálně 24 hodin předem. Připravte se také na důslednou kontrolu po příletu, protože letíte-li od konkurence, tedy ze Španěl, dají si na ní obzvlášť záležet už jen proto, že Gib – jak mu místní přezdívají – je přece jen a jen britské území. Problém v těchto destinacích je také s tím, že budete muset natankovat palivo za výrazně vyšší cenu než ve Španělsku, přičemž následně vám bude proplacen pouze rate španělský.
Krásně udržovaný aeroklub v Trebujeně
Krajina z filmu Říše slunce
Na závěr...
Finance, jak jinak. Pronájem C150 v Jerezu je za 115 eur za hodinu. Přistávací poplatky jsou 6-30 eur v závislosti na typu letiště, cena paliva za litr je 1,3 eura. Škola také vyžaduje, abyste před prvním letem uhradili zálohu dva a půl tisíce eur, kterou vám vrátí okamžitě, jakmile jim letoun zase nadobro vrátíte. Bydlení lze zařídit ve škole, mají přímo v budově byty, kde dostanete pokoj za 150 eur za týden.
Já bydlela v centru krásného města Jerez (odkud jezdí na letiště vlak) v hotýlku s jednou hvězdou za stejnou cenu, a to navíc s každodenním úklidem a především atmosférou města, kde večer vyjdete na ulici, uslyšíte místní zpívat a tančit flamenco, ucítíte vůni všudypřítomného sherry a s tím závanem větru od Atlantiku v zádech máte pocit, že žijete báječně...
LEJR, moje srdcařina a španělská homebase
A ještě pár rad, co si sebou případně vzít, protože to vždy nebývá součástí výbavy C150:
Vlastní palivoměrku
Odkalovací kalíšek
Reflexní vestu
Pokud možno vlastní sluchátka
Navigaci
