North Pole Expedition 2008

17.04.2008 1 příspěvek

Jistě každý, kdo se alepsoň trošku zajímá o letectví s napětím sledoval odvážný let dvojice pilotů letounem L-200 Morava k severnímu pólu. Přinášíme Vám exkluzivní článek o tomto letu, spolu se spoustou nádherných fotografií.

North Pole Expedition 2008
North Pole Expedition 2008 (Zdroj: Aeroweb.cz)
Severní pól je místo, kde zemská osa protíná zemský povrch. Nachází se přibližně uprostřed Severního ledového oceánu. První výprava na jeho dobytí a prozkoumání  byla podniknuta roku 1871 Ch.F. Hallem a skončila katastrofou. První prokazatelné dosažení severního pólu se podařilo 12. května 1926 Iosádce vzducholodi Norge. Prvním Čechem na severním pólu byl Dr. František Běhounek (1928). Dne 5. dubna 2008 dosáhl severního pólu český letoun L-200 Morava (LET Kunovice) pilotovaný dvojicí českých pilotů, Ing. Petrem Boldem a Richardem Santusem. Posádka dosáhla póĺu po pětihodinovm letu ze základny  na souostroví Špicberky, na zpáteční cestě z pólu provedla technické mezipřistání na základně Barneo, kde doplnila palivo a vrátila se zpět na Špicberky. Celý let z Prahy na severní pól  a zpět proběhl bez jakýchkoliv komplikací a mimořádných událostí, zejména díky precizní přípravě posádky i letadla. Na  závěr této akce se 17. dubna 2008 uskutečnila tisková konference, kde oba piloti popsali podrobně celý průběh letu a představili kolekci fotografií. Z konference přinášíme shrnující článek a několik fotografií.

Osoby a obsazení.

Expedice byla naplánována a připravena ing. Petrem Boldem a Richardem Santusem. Expedice byla financována z vlastních zdrojů (s rozpočtem do 1 mil. Kč). Akce byla pořádána k oslavě 90-tého výročí založení československého letectva a k 50tému výročí vzniku letadla L-200 Morava. Záštitu převzali Ing. Aleš Řebíček, ministr dopravy ČR, Jan Brzkovský, prezident LAA ČR a president AK ČR, Vlastimil Dvořák. Letoun L-200 Morava, imatrikulace OK-OFI, nebyl pro cestu nijak zvlášt dovybaven, šlo o standardní IFR certifikovaný stroj navíc s třemi nezávislými GPS přijímači, satelitním telefonem, nouzovými majáky 121,5 / 406 MHz a pochopitelně hromadou vybavení pro přežití posádky v případěvynuceného přistání na ledu i vodě.


 
Etapy letu.

Let začínal dne 1.dubna 2008 v Praze-Vodochodech a Ing. Petr Bold shrnul svoje zážitky z jednotlivých etap letu zhruba takto:

I.Etapa: Vodochody - Oslo - Tromsö.

Celkem cca 3789 km, let IFR ve FL100. Drobnější komplikace nastala až po přistání na letišti Tromsö, kde se místní obsluze nepodařilo - ani po přemlouvání - nastartovat čerpadlo pro plnění AVGAS-100 a Morava byla odkázána na dotankování na 250km vzdálené letiště Fagernes, načež se vrátila zpět do Tromsö.

II. Etapa : Tromsö - Longyearbyen (Špicberky).

Let na základnu na Longyearbyen vyžaduje cca 4 hodiny letu přes moře. Letí se IFR ve FL100, navigace pomocí GPS a jednoho NDB, umístěného na ostrově Bjornoya na trati. Přesto však již začínají nestandardní jevy - pro GPS chybí mapový podklad a není tu dostupná komunikace s ATC na VKV frekvencích. Domluva se světem je možná jen satelitním telefonem. Přistání na RWY10/28 v Longyearbyen (ENSB) je bezproblémové, dráha asfaltová, beze sněhu a za relativně slabého větru jde vše bez problémů. Mimochodem, jednalo se o vůbec první přistání českého letadla a českých pilotů v historii tohoto letiště. Letiště běžně odbavuje jen propy a jety, takže bylo třeba sem pro českou výpravu nejdříve dopravit sudy s AVGAS-100 pro pístové M-337. Část paliva bylo třeba ještě letecky přemístit na ruskou základnu Barneo (150km jižně od polu), aby bylo možné při cestě z pólu doplnit palivo. V okamžiku příletu Moravy ale bylo všechno palivo ještě v Longyearbyen, takže jej piloti museli ručně přečerpat do menších sudů a sami naložit do ruského AN-74, který je  přenesl na Barneo.
 
Základní odlišností proti očekávání bylo vynikající letové počasí všude okolo i po celé trati, takže bylo rozhodnuto, pokračovat co nejdříve dále, což se ukázalo jako 100%ně správné. Po prohlídce letounu, kontrole vybavení, vypůjčení kulovnice na medvědy (stačí zde podpis vypůjčitele) a po přijetí telefonického potvrzení, že palivo bylo vyloženo na Barneo, se posádka rozhodla k dobytí severního pólu.



III. Longyearbyen - severní pól - Longyearbyen.

Odlet ze Špicberků bez problémů, za VFR, tedy vně oblačnosti, v hladině cca FL100. Mimochodem, IFR zde s Moravou nelze naplánovat z důvodů neexistence dosažitelného záložního letiště. Teplota  kolem -25, CAVOK. Na předních sedadlech v letadle je teplota 20-22C, na zadních kolem nuly (pečlivě seřízená klimatizace technikem, tak, že limonáda ze zadního sedadla je "jak z ledničky"). To je důležité, protože posádka je zavařená do neoprenových obleků, utěsněných proti vodě a v botech, certifikovaných na teplotu -72, osvěžení za letu je proto opravdu potřeba. Navigace: moravský IFR, plus 3 x GPS, z toho jedna krabička nastavena tak, že už z Prahy ukazuje zbývající vzdálenost k pólu (v tuto chvíli 1200km). Kompas neukazuje pochopitelně nic, točí se dokola, protože magnetický pól je někde za rohem a kompas tak reaguje na místní magnetické anomalie. Komunikace s ATC žádná, spojení jen satelitním telefonem. Na souřadnici 8956`34 severní šířky sklesává Morava z FL100 na cca 2000ft altitude (600m) a jako první pístový letoun v historii dosahuje v zápětí prokazatelně souřadnice 900000 s.š. (resp. 895959 s.š., 90 neumí ukázat ani GPS :). Letadlo opisuje kruh kolem pólu a GPSky synchronně ukazují míjení všech poledníků - kam se hrabe Verneova "Cesta kolem světa za 80 dní" nebo Gagarinova "za 96minut", tady to jde za 2 minuty.


 
Je 5. dubna 2008, po 19 hodině místního času vrčí nad severním pólem planety dvojice českých M-337ček. Pod letadlem je vrstva ker, přerušovaná kanály. Žádná vlajka, ukazující na střed otáčení Země zde není, rovněž je nemožné spatřit stopy nějaké pozemní expedice, lední medvědy nebo eskymačky, jen samý led.


 
Čas na návrat. Hrdinové si užili své dvě minuty slávy. Dohlednost ve směru zpátečného letu je vynikající, ale na "druhé straně zeměkoule" je naopak velmi špatná - toto je veliké štěstí. Expedice dosáhla pólu, ale stále není vyhráno, čeká se nejobtížnější manevr - mezipřistání na ledové kře Barneo, dotankování doslova za chodu a vzlet z ledové dráhy. Prvořadý problém je základnu Barneo vůbec najít. Visuálně je to nemožné - bílá neoznačená dráha na bílém ledu, táhnoucím se 1000 km všemi směry. Při cestě na pól si proto piloti zavolali telefonem na Barneo, a ověřili, zda tam již dorazilo palivo a je vyloženo. Současně jim je předána aktuální poloha letiště, kterou je nutno nabušit do GPSky. Zhruba po 150 km zpáteční cesty, se L-200 blíží k ledové přistávací dráze (Barneo je letiště bez ICAO kodu, RWY má délku 800 krát hodně metrů, VFR). Při příletu se naváže kontakt s místním AFISákem, který vám ruční radiostanicí předá obvyklé meteoinformace (dnes pohoda : 5kts / z boku) a jako bonus pak nadiktuje aktuální polohu letiště jako takového. Zatímco Morava kroužila nad polem, runwy  se pohnula o kus stranou. Posádka provedla před přistáním průlet (gear-check) a teprve pak piloti předvádí ukázkové přistání (na kola, ne na lyže) na ledovou kru.


 
K překvapení vybíhá na dráhu jakýsi marshaller, který dvoustovku vede na stojánku s čekajícími barely AVGASu. Ostatní personál základny vypadá, že "neví, která bije", protože takové letadlo nikdy neviděli, proti AN-74D je toto propastný rozdíl. Nastává nejnamáhavější část výpravy - při stále běžících motorech a -25C je třeba doplnit cca 400l benzinu ruční pumpou do křídel a k tomu ještě udržet zvědavé polárníky v bezpečné vzdálenosti od běžících motorů.
Zajímavost: podle vyjádření Ing. Bolda přistávají na Barneu zásobovací letadla Antonov a jsou tam rovněž umístěné dvě helikoptéry. Ty jsou - překvapivě - využívány i pro rozvoj turistického ruchu v oblasti. Antonov čas od času přiveze mimo jídla a paliva i platící turisty, kteří se chtějí podívat na pól. Takže je zde vysadí, přesadí do helikoptéry a svezou na pól, nebo aspoň do jeho blízkosti. Pak turisté opět přesednou do tryskáče a hrrrr zpět do tepla. Ovšem letecká turistika v podobě "vyhlídkových letů", např. ze Špicberk zde neexistuje, takže přílet  pístové Moravy je unikátní okamžik pro všechny na základně.


 
Po natankování probíhá rozsáhlá výměna upomínkových předmětů s místními polárníky. Posádku čeká ještě cca 1200 km dlouhý let přes Barentsovo moře zpět na základnu Longyearbyen. Z pohledu letadla jde ale o jednoetapový let, protože motory na Barneu stále běží a musí tak vydržet cca 10,5 hodiny, jinak by následovala buď koupel v opravdu ledové vodě nebo vynucený pobyt na ještě studenějším ledu. Odlet z Barneo za VFR, počasí je stále extrémně přející, nastoupání do FL100 a nad mořem se zbytky ker následuje netrpělivé čekání na signál NDB ze Špicberk. Mimochodem, cestou z pólu se ukazuje, že trať Moravy, vedené přesným signálem GPS, není zdaleka rovná čára, jak by se dalo předpokládat, ale track je zvlněný. To je nový jev a prozatím se vymyká vysvětlení - může to být i zvýšená nepřesnost GPS navigace v těchto končinách. Letiště Longyearbyen se konečně objevuje a L-200 Morava je v cca 1 hodinu 30 minut po půlnoci místního času, již poměrně za šera, bezpečně na skutečné zemi. Posádka po zaparkování spěchá do hotelu, ale ouha, pronajatá KIA nestartuje, takže se musí zavolat místní ABA, která po hodině auto zprovozní a dobyvatelé pólu jdou spát až kolem třetí hodiny ráno - tohle se Amundsenovi určitě nestalo.



IIII. Longyearbyen - Tromsö - Oslo - Praha.
 
Odlet ze Špicberků proběhl bez problémů, letadlo bylo před odletem prohlédnuto a zjištěno, že výlet na pól mu neuškodil ani v nejmenším. Zbývá tedy podat FPL, vrátit kulovnici a pokračovat via Tromsö a Oslo do Prahy. Cestou se objevují nádherné kopcovité scenerie Špicberků a Norska - nouzové přistání zde by bylo asi opravdu dobrodružné. Návrat do Vodochod proběhl ve středu, 9. dubna 2008 odpoledne, po absolvování cca 10.000km a dobytí severního pólu, bez sebemenšího defektu techniky nebo lidského pochybení. 
Tolik říká o svém letu Ing. Petr Bold. Také dává ke shlédnutí videozáznam z letu a množství fotografií. Je jasné, že na fotografiích ani na videu nemůže být zachyceno to nejdůležitější, protože, když se "něco dělo", posádka byla u toho a nemohla se věnovat filmování. Z dokumentace vyzařuje úžasná vyváženost a spokojenost obou dobrodruhů - jakoby to celé byl jednoduše veliký letecký výlet (...na Karlštejně sme už byli, tak dneska to zkusíme na ten pól.. ). Ale z celého vystupování pilotů jasně poznáte, že za touto vnější pohodou se skrývá nemilosrdně přesný odhad rizik a dlouholetá zkušenost s adrenalinem. Co jednoduše vypadá, obvykle takové nebývá.
Dobrodruhů, kteří letěli na pól letadlem, není v historii zase až tak mnoho - a těch úspěšných ještě méně. Počínaje leteckou expedicí pánů Byrda a Bennetta v roce 1926 - vzali na to Fokkera, dokonce se třemi motory, ale na pól nejspíše ani nedoletěli, a konče ruskými (1948, Li-2, ?) a americkými výpravami (1945, C-47), které u pólu přistály, ani jedna z nich nedosáhla severního pólu vzduchem. Česká výprava pánů Bolda a Santuse je tak opravdu nejspíše první na světě, která prokazatelně obletěla severní pól v letadle s pístovými motory. Proto patří posádce, konstruktérům slavné Moravy, i všem technikům, kteří se na akci podíleli, obrovský obdiv - za prozíravé naplánovaní a bezchybné provedení.


 
F.Bennett: "A co teď, Byrde ?"
R.E.Byrd: "... teď na Jižní pól !"
Špicberky, 1926



***************************************************************************


!!!! Další překrásné fotografie neleznete v naší FOTOGALERII   !!!!


Z tiskové konference North Pole Expedition 2008, 17.4.2008. Podle vyprávění Ing. Petra Bolda pro AEROWEB zpracoval Pavel Svoboda 2008, Pictures 2008 Petr Bold

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

PARÁDA

05.03.2010 v 16:48 Ondra Gelbič

Paráda přečetl jsem to jedním dechem!

Odpovědět

Přidat komentář