AIR TEAM - avionika a přístroje pro létání
Facebook Twitter Google+ YouTube RSS E-mail

Moře Klidu (III. díl) - Z Peenemünde do vesmíru

25. března 2009
Autor: Stanislav Kužel, celkové hodnocení článku: 3
Klíčová slova: | Moře klidu (seriál) | Kosmonautika | Rubrika: Letadla

Dnes je Peenemünde jen ospalá vesnička na ostrově v severovýchodní části Německa. Za II. sv. války zde však byla vybudována první raketová základna na světě, kde spatřily světlo světa tajné zbraně nacistické říše: rakety V1 a V2.

V roce 1935 trávil jistý Dr. von Braun dovolenou na rodném statku Oberwiesenthal v Pomořansku. Zatoulal se i na ostrov zvaný Usedom, do jeho nejsevernější výspy v ústí řeky Peene. Vlastně mu toto místo doporučila matka. Tím byl osud tohoto koutku světa s vesničkou zvanou Peenemünde (doslova ústí Peene) předurčen. Děda tam ještě jezdil střílet kachny. Vnuk už něco zcela jiného. Vybudoval zde první vojenskou raketovou základnou na světě. 


Červená tečka na mapě Německa má souřadnice 54°08′ s. š., 13°46′ v. d. Tam je Usedom, tam je Peenemünde…
Zobrazit na mapě

Dnes je z Peenemünde zase jen ospalá vesnička na ostrově v severovýchodní části Německa, která má asi 345 obyvatel. Stavby, na které kdysi nalétávaly desítky britských bombardérů, zarůstají travou a křovinami. Z bývalé elektrárny je muzeum. Lidé, kteří sem přijíždějí, chtějí vidět to, co zbylo z dřívější pochybné slávy Peenemünde. A nachází zde i onu čtrnáctimetrovou raketu A4, která se zrodila jako tzv. Vergeltungswaffe-2 – odvetná zbraň II. Známe ji pod zkratkou V-2. 


Ospalá železniční stanice – Peenemünde dneška…

Od října 1944 do dubna 1945 jich bylo 1 358 odpáleno na Londýn a posléze 1 610 i na Antverpy, 210 na jiné cíle včetně Bruselu. Protiletecká obrana byla – na rozdíl od letounové střely Fi 103 (V-1) – proti raketě letící (po ukončení práce motoru) rychlostí 1 400 m/s bezmocná.

V-2 byly navíc, pro zvýšení psychologického účinku, odpalovány v noci. Při dopadu dokázaly vyhodit do vzduchu celý blok obytných domů. Naštěstí pro spojence byla raketa nasazena příliš pozdě a v malém počtu, než aby mohla nějak zásadněji rozhodnout o průběhu už prohrané války, natož ji zvrátit ve prospěch Německa. 


V-2 letí: směr Londýn

Je otřesnou skutečností, že při výrobě rakety A4/V-2 podzemní továrně DORA Mittelbau, ukryté pod vápencovou horou Kohnstein poblíž Nordhausenu v Durynsku, zahynulo více otrockých dělníků a vězňů z koncentračních táborů (na 20 000), než bylo obětí v cílových oblastech…

První bojová kapalinová raketa historie – A4 – byla dítkem onoho mladíka, který se v roce 1935 toulal po Usedomu. Už tehdy se dotyčný Wernher von Braun pyšnil titulem „hlavní konstruktér“ a měl s pozdějším sovětským hlavním konstruktérem Sergejem Koroljevem jednu věc společnou: celý život (podle vlastních slov) snil o expedici na Měsíc.
Proto, což už ale neuváděl, bez jakýchkoli skrupulí přistoupil na spolupráci s nacismem a stal se příslušníkem SS, jen aby mohl uskutečnit svůj „sen“. Hnědá minulost a desítky tisíc mrtvých z Dory prostě zůstaly šmouhou na životní dráze tohoto bezesporu geniálního člověka, kterou mu neodpárala ani raketa Saturn 5, která jeho sen splnila a dopravila kosmonauty v lodích Apollo na vytoužený Měsíc. Jen se o ní přestalo zejména v USA mluvit.

Osudy geniů jsou často rozporuplné, a tak když jsem se prohraboval životy pionýrů kosmonautiky, napadla mne kacířská myšlenka: Kdyby byla první ICBM raketa R-7 (ostatně odvozená od V-2) opravdu použita ke svému prvotnímu účelu, tedy k dopravení atomové bomby třeba na New York, Londýn či Washington, protestoval by Koroljev proti tomu? Vyměnil by svou touhu jménem Luna za životy jiných?

Wernhere, neměl jsi to číst!

Selský synek Wernher von Braun se narodil 23. března 1912 ve městě Wirsitzu (dnes Wyrzysk v Polsku) jako druhý ze tří synů německého barona Magnuse Maximiliana von Brauna a Emy von Quistorp. Otec sice má v Pomořansku velké panství, ale je také významným státním úředníkem a v poslední vládě Výmarské republiky premiéra von Papena byl dokonce od června 1932 do ledna 1933 ministrem výživy a zemědělství.

Zdálo by se, že Wernher byl technickým talentem od malička, ale opak je pravdou. Z matematiky a fyziky moc neprospíval, nebavila ho. Za to matka, amatérská astronomka, jej inspirovala k zájmu o vesmír. Sice propadá z fyziky, ale sestrojí si ve čtrnácti letech hvězdářský dalekohled. Jistě, nic moc, ale záhy propadá snům o cestování ve vesmíru, objevování nových světů. Navíc se mu dostávají do rukou takové bláznivé knihy, které píše jistý Francouz Jules Verne (viz např. „Do Měsíce“), či Angličan H. G. Wells (např. Válka světů). Doslova je hltá. Ale teprve když se seznamuje se studií „Raketou do vesmíru“ (Die Rakete zu den Planetenräumen, 1923) – prací jednoho z teoretiků kosmonautiky, Hermanna Obertha – probudí se v něm vážný zájem.

V roce 1930 se mu podaří nějakým způsobem odmaturovat a zapisuje se na berlínskou techniku. Jakmile zjistí, že v metropoli existuje jakási Německá raketová společnost (Verein fur Raumschiffarht), s nadšením se do ní přihlásí a na střelnici Reinickendorf pomáhá s konstrukcí malých kapalinových raket. V roce 1931 tráví sice jeden semestr na technice v Curychu, nicméně už v následujícím roce získává bakalářský titul. Je to rychlé, je to slibné. Nicméně jeho opravdový vzestup mezitím nastartuje armáda.

Vzhledem k tomu, že Versaillská mírová smlouva vývoj raket nezakazovala, protože v roce 1918 o nich nikdo z politiků vítězných mocností neměl ani tušení, našla německá generalita skulinu, která umožnila vyvíjet něco, co by mohlo zbrojní handicap překonat, eventuálně i nahradit dělostřelectvo… Z jara třicátého roku tedy vzniká na pokyn generálního štábu pod velením tehdy pětatřicetiletého inženýra, kapitána Waltera Dornbergera, skupina pro vývoj bojových raket. Nejprve prachových, pak, ano, pak i kapalinových. Byla to zřejmě šťastná trefa. Tento důstojník měl kupodivu vzácný cit pro technické problémy a jejich řešení, vynikal systematickým přístupem a značným organizačním talentem a uměl si i vybírat své spolupracovníky. Stal se z něj postupně vášnivý obhájce raketového vývoje a možná (vidíte, zase „kdyby“) – kdyby se několikrát nepostavil nevůli samotného Hitlera, zůstaly by německé Vergeltungswaffe jenom na papíře. Dornberger svoji skupinou záhy stěhuje z Reinickendorfu na dělostřeleckou střelnici v Kummersdorfu a s podzimem se u nich objevuje nyní student berlínské univerzity jménem Wernher von Braun. Kdo že ho protlačil? No, budoucí pan ministr … von Braun.

V srpnu 1932 se této skupině podaří vypustit asi 150 cm dlouhou raketu nazvanou Aggregat-1 (A-1), jejíž motor na alkohol a kapalný kyslík vyvinul spolu s vynikajícím odborníkem Walterem Riedelem – von Braun. Vzlétla sice jen do výšky 30 metrů, ale tento krok umožnil získávat finanční prostředky pro vývoj větší a silnější rakety.

27. července 1934 von Braun získal titul Ph.D. v oboru kosmického inženýrství. Jeho doktorandská disertační práce na berlínské univerzitě, kterou vypracoval ve 22 letech, má ale neobvyklý obsah i osud: z vojenských důvodů je přísně utajena! Zabýval se v ní totiž problematikou experimentů s kapalinovými raketovými motory. Téma „Konstrukční, teoretický a experimentální přínos k problematice raket na tekutá paliva“ natolik zaujalo příslušné činitele, že je práce záhy přejmenována na nic neříkající složku „O pokusech se spalováním“ a pod evidenčním číslem Wa Prw2 Az 47 uložena v šuplících ministerstva obrany pro tajné spisy.

Není divu, u moci už je nový kancléř Adolf Hitler, německá kontrašpionáž má své lidi i na univerzitě a navíc na technice přednáší řada vysokých důstojníků. A von Braun v této práci mj. dokazoval, že raketa může co do dostřelu a tonáže nálože překonat dělostřelectvo.

Politické změny prý do vědy zapálený mladík prý jaksi nevnímal. Zajímavé! Vždyť tatík přišel s nástupem Hitlera o ministerské křeslo… Ovšem, svůj vliv ještě dlouho neztrácí.
A tak je už počátkem roku 1935 Wernher jmenován technickým ředitelem skupiny raketových konstruktérů, která se rozrostla na stovku lidí.

Náhoda?

Právě tehdy objevuje von Braun pro vojáky Peenemünde. Ti prý ale už měli na téměř pustý ostrov Usedom zaostřeno. Už za rok se tam stěhuje většina odborníků z Kummersdorfu. Vojenským velitelem základny je jmenován – hádejte kdo? Major Walter Dornberger!

Technickým ředitelem pak není nikdo jiný, než von Braun. Tato dvojice to dotáhne až na Kennedyho mys na Floridě, k raketě Saturn 5.
Nejdříve je ale potřeba postavit mohutnou raketu pro Velkoněmeckou říši!

Cesta k Vergeltungswaffe-2

Na papíře se rodí první náčrty velké rakety Aggregat-4, ale než se odlepí od země, uplyne v řece Peene ještě hodně vody. Němečtí konstruktéři postupují krok za krokem, musejí zvládat nejen konstrukci velkých motorů na kapalné pohonné hmoty, aerodynamiku, ale vyvinout i elektronické řídící systémy, stabilizátory v podobě tzv. gyroskopů, musejí hledat vhodné materiály. Proto je na řadě další experimentální typ, Aggregat-3, střela dlouhá 7,5 metru. Není to sice žádná hračka, ale k bojové raketě má ještě dost daleko. Právě tady konstruktéři narážejí: raketa ne a ne úspěšně odstartovat. Jenom v prosinci 1937 při startech z Kummersdorfu čtyřikrát za sebou vybuchuje krátce po startu. 


A3 na rampě v Kummersdorfu


Hitler(ve světlém plášti) s generalitou v Kummersdorfu

Fieseler Fi 103
Letounová reaktivní střela Fieseler Fi 103, označovaná hitlerovskou propagandou jako Vergeltungswaffe (V-1) byla vlastně první tzv. střela s plochou dráhou letu, respektive jejím předchůdcem. Na konci II. světové války byla poprvé hromadně použita k bombardování měst.

Na projektu V-1 se začalo pracovat v květnu roku 1942 a kupodivu už 24. prosince 1942 již vzlétl první prototyp. 13. června 1944 dopadá na Londýn první létající bomba V-1 a zabíjí 6 civilistů...

Konstrukčně šlo o malý středoplošník s trupem doutníkového tvaru, ve kterém se nacházela jak nálož, tak řídící systémy a palivo. Nad trupem byl umístěn tzv. pulsační reaktivní motor o délce 3,6 m. Pravoúhlá křídla měla rozpětí 4,87 m, později větší a z úsporných důvodů celodřevěná.

Fi 103 zdaleka nebyla tak mobilní jako její starší sestřička, raketa A4/V-2, odpalovaná i z mobilní rampy.

Ke startu potřebovala 55 m dlouhý parní katapultu (jakousi „kolejnici“), který jí udělil počáteční rychlost 320 km/h. Motor urychlil střelu na 540–565 km/h. Ve výšce 300–2000 m mířila bez manévrování k cíli. Nad cílem byl přívod paliva automaticky uzavřen, kormidla zablokována a vysunutím spoilerů byla střela uvedena do pádu na cíl. Bojová hlavice měla hmotnost 820–845 kg amatolu.

Sériová výroba začala v březnu roku 1944, k nasazení došlo v červnu, kdy byla první střela odpálena na Londýn. Do konce března 1945 bylo vypuštěno přes 20 000 střel, ze kterých bylo okolo 10 000 namířeno na Anglii, cíl jich zasáhlo okolo 2 500, zbytek byl zničen nebo nezasáhl cíl. V-1 byly značně nepřesné a britské letectvo si s nimi umělo poradit. Šikovní stíhači je sráželi mimo obydlené oblasti např. při rychlém průletu proudem vzduchu, vychýlením z dráhy „ťuknutím“ křídlem o křídlo, v noci je raději sestřelovali.

Okolo 8 000 střel V-1 bylo vypuštěno také na Antverpy, Brusel a Lutych.

V září roku 1944 vznikla jednotka pro pilotované V-1, určená k sebevražedným útokům, ale projekt byl ještě v říjnu zrušen..


V-1 za letu v malířově představě…

Tabulka:

délka: 7,9 m
rozpětí: 5,37 m
výška: 1,42 m
hmotnost: 2,15 t
pohon: 1x náporový motor Argus As 14 o tahu 2,9 kN
max. rychlost: 656 km/h
dolet: 240 km
dostup: 3 050 m
nálož: 830 kg amatolu

P.S. Ještě v r. 1944 vznikla díky „daru“ britského premiéra Churchila Stalinovi sovětská kopie V-1. Vzhledem k její velké nepřesnosti ji však v závěrečních bojích (viz vzpomínky konstruktéra V. Čelomeje) Sovětská armáda nepoužila.

 

Když ji předvádějí Vůdci, není nijak nadšen. Hitlera prý udivil i fakt, že palivo rakety se sestává ze dvou složek a v momentě, kdy seznal, že tyto střely budou prakticky využitelné až za několik let, jeho zájem ochladl.

I série dalších zkoušek rakety A-3 přinesla neúspěchy. Příčinou havárií byl neúčinný řídící systém a malá aerodynamická kormidla, ačkoli model A-3 byl již odzkoušen v aerodynamickém tunelu univerzity v Cáchách. Teprve daleko později, 1. října 1939, A-3 úspěšně vzlétne a hlavice dopadne téměř 18 km od odpalovací rampy. Ale vyžádalo si to další dva roky úmorné práce, řešení detailů, které teprve dělají z nápadu technické řešení. Šlo např. o centrální vstřikovač paliva, který by zabraňoval propalování spalovací komory, systém řídicích plynových kormidel, předehřívání pohonných hmot, turbočerpadla atd. Von Braun si z toho odvodil poučení – nic nepodceňovat!

A-3 ale málem je labutí písní raketového týmu, protože Hitler, zklamán pomalým vývojem raket a oslněn čerstvými úspěchy svých pozemních vojsk, tanků a letadel v polském tažení, které právě skončilo, doporučuje omezit financování raketového ústavu. Na co je mu zbraň, kterou nelze nasadit na frontě do roka a do dne? A tak se rakety ocitnou na finanční houpačce ještě několikrát…

Nicméně více než dvě desítky úspěšných startů A-3 nakonec vojáky, kteří projekt financují, přesvědčí o smysluplnosti výzkumu. Von Braunově týmu tak s kratším odskokem k dalšímu předstupni zvanému A-5 umožní přejít ke konstrukci rakety A-4, budoucí Vergeltungswaffe-2.

Tři starty plně vybavených A-5 se uskutečnily v říjnu 1939. Při prvních dvou dosáhla střela výše kolem 8 km a její hlavice přistála na padáku, při třetím už letěla po balistické dráze a dolétla do vzdálenosti 18 km.

 

To už ale od roku 1936 motorářský tým kolem inženýra Waltera Thiela pracoval na ohromném (v měřítcích oné doby) a výkonném raketovém motoru pro velkou bojovou raketu. Především Thiel nahradil hliníkovou spalovací komoru sice těžší, ale odolnější ocelovou, s postupným zvyšováním tahu a pro dopravu PHM konečně výkonnými turbočerpadly.
Elektronické systémy vyvíjí lidé kolem Kurta Debuse. Ano, onoho Kurta Debuse, který se jednou bude podílet na řízení kosmických letů programu Apollo. 


Řez raketou V-2: motor v „letové“ poloze v muzeu v Peenemünde

Štěstí, že (už!) plukovník Dornberger má dobré kontakty na patřičných armádních místech, které pouštějí marky do projektů, o kterých se bude hovořit jako o „Hitlerových tajných zbraních“. Nicméně ani to zřejmě nestačí, a tak údajně on doporučí von Braunovi, aby se stal členem SS, elitních ozbrojených oddílů NSDAP.

Těm velí Heinrich Himmler, šedá eminence Třetí říše, který se snaží dostat pod kontrolu celý zbrojní průmysl včetně vývoje „zázračných“ zbraní. Von Braun údajně neodolá nátlaku a do SS vstoupí 1. května 1940 v hodnosti untersturmführera (v armádě hodnost poručíka). Za tři roky je už  sturmbannführer (major). 

 


1943: Elita v Peenemünde: šipka vpravo nahoře ukazuje von Brauna v zákrytu za Heinrichem Himmlerem

I tak má po bleskovém vítězství nad Francií (už generál!) Dornberger co dělat, aby raketový výzkum nebyl příliš utlumen. Teprve po prohrané letecké bitvě o Anglii se karty otáčejí a postupně se A4 či její „sestřenka“ Fieseler Fi 103 (nebo-li V-1) stávají prioritou. V roce 1943, kdy je Německo vystaveno těžkým náletům angloamerických bombardérů, po prohrách u El Alameinu a Stalingradu si Hitler na „tajné zbraně“ rychle vzpomene a dokonce se opájí představou tří tisíc raket, bušících měsíc co měsíc do metropole staré, dobré Anglie.
Jenomže v té době je Aggregat-4 ještě hodně nevyzrálým dítětem, které častěji vybuchuje, než létá. 


A4 se naklání před výbuchem na rampě…….        


 ….a vybuchuje

V-2
V-2 byla první bojově nasazenou kapalinovou balistickou střelou s inerciální navigací. Úspěšný vývoj rakety představoval obrovský skok na poli raketových a příbuzných technologií. Vývojový program financovaný nacistickým Německem spolykal přes $ 2 mld v cenách roku 1944.

U spojeneckých expertů ale raketa A-4 (V-2) vyvolala po technické stránce šok. Např. Angličané vůbec nevěřili, že je možné tak velký raketový projektil zkonstruovat. Co bylo na A-4 tak revolučně nové? Je třeba předeslat, že všechny předchozí kapalinové rakety nedokázaly využít svých teoretických předností a měly horší parametry než jejich jednoduché střely zpravidla poháněné střelným prachem. Zdálo se, že není v technických možnostech větší teoretické výkony využít, natož realizovat sny o kosmických letech.

Je paradoxem, že konstruktéři, současníci von Brauna, kteří o těchto cestách veřejně hovořili, vypouštěli před válkou své výtvory do výšek pár set, ne-li jen desítek metrů!

Von Braunova A-4 ovšem dokázala, že technické řešení existuje, že vstup do vesmíru raketou poháněnou kapalnými pohonnými látkami, je technicky schůdný.

Když při prvním úspěšném startu 9. října 1942, kdy A-4 (V-2) dosáhla výšky 90 km a ulétla celkem 130 km, všichni v Peenemünde jásali a von Braun vykládal, že „dosáhl“ na kraj vesmíru. Takový start ale byl spíše výjimkou…

Nicméně už v květnu 1943 je zahájena sériová výroba (celkem bylo do roku 1945 vyrobeno více než 6 000 střel) a během ní jsou průběžně zaváděna do výroby zlepšení a změny, které posléze dosahují počtu desítek tisíc (!). Ještě stovky a stovky střel (až 1 750) ještě bude (naštěstí!) odpáleno v rámci zkušebních testů a výcviku obsluhy.

V červnu 1943 se v Peenemünde opět objevuje Himmler a před jeho očima startují dvě rakety. První vybuchuje, druhá úspěšně odletí. 1:1! Himmler je ale nadšen a slibuje Dornbergerovi a von Braunovi plnou podporu a pracovní síly. Pánové je dostávají do čtrnácti dnů – jsou to vězni z Buchenwaldu…

Nadšení se postupně přenáší i na Hitlera, který si v červenci nechá zavolat Dornbergera a von Brauna do hlavního stanu a mladý vědec ho okouzlí nejen vědomostmi, ale i způsobem, jakým komentuje filmy o svých raketách a jejich možnostmi. Samozřejmě, že zde nepadne ani slovo o nějakém letu na Měsíc. Přesto, a nebo tím spíše, je von Braun jmenován s okamžitou platností profesorem na berlínské technice…

Sirény nad Peenemünde

Slečna Babington Smithová, původním povoláním modistka, měla bystré oči. Nicméně za války o módu moc nešlo, a tak pracovala v britské rozvědce na vyhodnocování leteckých fotografií. 17. května 1943 se jí dostaly do rukou snímky, které při rutinním průzkumném letu nad Německem pořídil pilot letounu Mosquito (zpravidla neozbrojený, dvoumotorový průzkumný letoun, rychlejší než stíhačky) nad ostrovem Usedom. Fotografie odhalily zvýšenou vojenskou činnost a jedna zachycovala i jakýsi „cylindrický předmět“ o rozměrech zhruba 12 x 2,5 m. V červnu 1943 proto následovaly další čtyři průzkumné lety už cílené přímo nad Usedom a „Miss Peenemünde“, jak se začalo přezdívat všímavé modistce, identifikovala další objekty, v nichž specialisté bezpečně rozpoznali rakety. Tatáž slečna také identifikovala i podivné bezocasé letouny při startu (prototypy raketových stíhacích letounů Messerschmitt Me-163 Komet) a to už britskou generalitu zvedlo ze židle.

Plánek A-4/V-2 a popis

Řez raketou V2

1. bojová hlavice
2. gyroskopický naváděcí systém
3. rádiový přijímač navádění
4. palivo (směs alkoholu s vodou)
5. trup rakety
6. okysličovadlo (kapalný kyslík)
7. nádrž peroxidu vodíku
8. nádrže stlačeného dusíku
9. vyvíječ páry (z peroxidu)
10. palivové čerpadlo
11. přívod paliva a okysličovadla
12. rám motoru
13. spalovací komora motoru
14. stabilizační křídla
15. přívod paliva pro chlazení trysky motoru
16. řídicí klapky (směr spalin)
17. řídicí křidélka

Britové se sice už delší dobu snažili zjistit, kde probíhá vývoj Hitlerových „tajných“ zbraní, zejména pak od roku 1942, kdy začaly chodit varovné signály jednak od polského odboje a jednak přímo ze zdrojů na Usedomu. Dodnes se Angličané s Poláky dohadují, kdo má na rozluštění záhady Peenemünde větší zásluhy – zda průzkumné letouny, nebo polská tzv. Armia Krajowa (Zemská armáda). Faktem ale je, že polští vlastenci později dodali Britům z okolí střelnice v Blizně téměř nepoškozenou střelu V-2, zapadlou do močálu a také pár kousků létající bomby Fieseler Fi 103…

Je ovšem tragickou pravdou, že z počátku Britové pokládali Peenemünde za Němci úmyslně budovaný klamný cíl, který měl odvést jejich pozornost od bombardování Berlína či průmyslového Porúří. Podle vážně míněného názoru Churchillova poradce lorda Cherwella byly raketové zbraně dokonce považovány jenom za propagandistický humbuk (!).
Britové v podstatě nevěděli, jak jsou Němci s raketami daleko, zda jde stále jen o testy vyvíjených střel, nebo zda už mohou bojově zasáhnout. Někteří rozvědčíci posílali i poplašné zprávy, že raketové střely mohou být proti Británii nasazeny už v srpnu 1943.

Odboj v Francii zase hlásil, že na severozápadě země vypukl velmi čilý, nebývalý stavební ruch a záhy to potvrdilo letecké snímkování. Na pobřeží tam vyrůstalo obrovské množství bunkrů a dalších „záhadných“ betonových staveb. Byly podlouhlé a na konci mírně vzhůru zahnuté, takže při pohledu ze vzduchu připomínaly lyže. 


V-1 na parním katapultu ve zkušebně na Peenemünde

Šlo ovšem o „rozjezdové“ odpalovací rampy (katapulty) letounových střel V-1. Výlety průzkumných letadel nad Peenemünde navíc prokázaly, že jednotky SS a Wehrmachtu intenzivně posilují protileteckou obranu Usedomu. Baterie protiletadlových osmaosmdesátek i menších kanonů se rozlezly na celkové ploše deseti hektarů a letecký průzkum nepřehlédl ani generátory na výrobu kouřové clony.

Teprve 29. června 1943 se v Londýně sešla vláda na zasedání, rozšířené o šéfy štábů a vědecké experty. Lord Cherwell konečně kapituloval, když se mj. zjistilo, že v německém rozdělovníku benzínu vede hned za zkušební leteckou základnou Rechlin – Peenemünde!

Pak šlo vše ráz na ráz. Vrchní velitel bombardovacího letectva maršál Artur Harris dostal naléhavý úkol: V oblasti Peenemünde napadnout tři cíle – bývalé lázeňské středisko Karlshagen, sloužící jako ubytovna vědců a inženýrů, dvě velké tovární haly a vývojový závod.

Nálet na Peenemünde musel tedy být perfektně naplánován, což zabralo řadu týdnů. Měl být uskutečněn v noci a jeho součástí se stala i klamná akce, simulující vzdušný útok na Berlín.
Aby Němcům nepomohlo ani zamlžení, byl jako zaměřovací bod zvolen ostrov Rujana, od něho měly bombardéry letět stanoveným kurzem a po určité době uvolnit pumy. O vlastní označení cílů se měly napřed postarat osvětlovací letouny a tzv. značkaři.

23.30 hodin v noci z 17. na 18. srpna 1943 se nad Peenemünde rozeřvaly sirény, oznamující nálet.

Mířilo na něj téměř 600 britských čtyřmotorových bombardérů typu Lancaster a Halifax, které v šesti svazech postupně opouštěly anglický vzdušný prostor. Víc jich snad Velká Británie ani k dispozici neměla… Jejich osádky byly informovány, že cílem jsou továrny na radary a pokud je nezničí, zvýší se v budoucnu jejich ztráty. Jako první pronikla do vzdušného prostoru Třetí říše hbitá Mosquita v roli tzv. volavek. Osm letounů vypustilo staniolové pásky, které rušily radary a šikovně imitovaly velké bombardovací svazy směřující k Berlínu. 


Britský těžký bombardér Avro Lancaster

Němci na to skočili: v 1.00 hod. byl v Peenemünde odvolán letecký poplach. Za pár vteřin se ale nad ostrovem znovu rozduněly letecké motory. Šlo o první vlnu 220 Lancasterů, vedenou strojem plukovníka Johna Searbyho. Dole se rozštěkala děla…

Zatím v té době nad Berlínem zmateně poletovalo více než 200 německých stíhačů. Údajně pouze pět z nich zamířilo k Usedomu a půl hodiny na to napadlo druhou britskou vlnu, kterou tvořilo 113 strojů. Podle pozorování Group Commandera Searbyho, který vedl první vlnu, byl i druhý cíl pokryt dokonale.

Bomby třetí vlny ale dopadly dva až tři kilometry od vývojového závodu a zasáhly obydlí velitele Peenemünde generála Dornbergera a Wernhera von Brauna. Ještě že pumy několika izolovaných bombardérů zničily laboratoře a správní budovy. Walteru Dornbergerovi a von Braunovi se ale podařilo většinu cenných zařízení a plánů zachránit, ovšem výrobní hala byla těžce poškozena,  ale většina strojů to přežila se škrábanci od střepin. A co bylo hlavní – nepoškozen zůstaly i unikátní supersonický aerodynamický tunel, zkušebny a měřící pult. Navíc Britové neshodili ani pumu na středisko Luftwaffe Peenemünde - západ, kde se vyvýjely střely V-1 a  reaktivní letouny (viz Messerschmitt Me-163 Komet, Bachem Ba 349 Natter apod.) Jednu podstatnou ztrátu ale von Braunův tým utrpěl – při náletu zahynul šéfkonstruktér raketových motorů ing. Walter Thiel… Bohužel, nejvíce byli postiženi nuceně nasazení dělníci z tábora Trassenheide, kde bylo i hodně Poláků.  Z celkového počtu 732 zabitých bylo pouhých 120 Němců…

Ztráty RAF také nebyly malé – činily 41 bombardérů a jedno „Mosquito“. Ale v tuto chvíli bylo Peenemünde pro Brity cílem číslo jedna a jak vyšlo najevo, velení bombardovacího letectva bylo ochotno riskovat až padesátiprocentní ztráty, jen aby bylo zničeno. Faktem je, že letecké snímky škod, způsobených 1 500 tunami bomb byly natolik působivé, že Britové frajersky odmítli nabídku 8. letecké armády USAAF k provedení dalšího, v tomto případě denního náletu na Peenemünde.

Leckde se můžeme dočíst, že díky této operaci se vývoj německých raket zpomalil asi o šest měsíců. Pokud to je pravda, měli spojenci obrovskou kliku – v opačném případě by totiž byli Němci schopni rozstřílet invazní vojska, která se necelý rok potom vylodila v Normandii…


V-2 v palpostu na mobilní rampě

Britský srpnový nálet pak jen urychlil stěhování výroby reaktivních střel V-1 a V-2 do štol vápencového kopce Kohnstein, který leží na jižním úpatí pohoří Harz ve středním Německu, několik kilometrů severně od města Nordhausen. Podzemní továrna Mittelwerk (česky: Ústřední dílny), známá dnes více podle pracovního táboru Mittelbau-Dora, začala první střely produkovat v lednu 1944. 

Mittelwerk byl podzemní tovární komplex nacistického Německa během druhé světové války. Jeho základem byly dva 1,6 km dlouhé tunely v hoře Kohnstein. Vězni z tábora Mittelbau-Dora v něm vyráběli rakety Aggregat 4 (V-2), Fieseler Fi 103 (V-1) a letecké reaktivní motory.

Původně v hoře Kohnstein fungoval od oku 1917 důl na anhydrit firmy Badische Anilino und Soda Fabriken. Po jeho opuštění (1934) byl koupen společností Wirtschaft Forschungs Gesellschaft, která ho využívala jako sklad paliva.

24. září 1943 byly díky své výhodné poloze (uprostřed Německa a pod zemí) doly konfiskovány a později rozšířeny a uzpůsobeny pro masovou produkci raket. V srpnu 1943 po bombardování střediska v Peenemünde sem byli přesunuti první vězni. V lednu 1944 pak začala samotná výroba raket V-2.

11. dubna 1945 byla továrna osvobozena americkými vojsky, nicméně pro většinu vězněných bylo pozdě, protože továrna byla již evakuovaná a uvnitř byli ponechání pouze mrtví a umírající, zdraví vězni byli posláni na tzv. Todesmarch (pochod smrti). Nalezené vybavení bylo zabaveno a převezeno do Spojených států.
(Podle Wikipedia)


Vězni v táboře Mittelbau-Dora živořili v bídných podmínkách

Na jejich výrobě v hrozných podmínkách pracovali vězni, „dodávaní“ z blízkého koncentračního tábora Buchenwald. Úmrtnost byla vysoká, podmínky katastrofální a nemůže nás ani překvapit, že sabotáže ve výrobním procesu byly na denním pořádku. Mnoho raket mělo konstrukční vady, což se později projevilo v jejich poruchovosti. Díky tomu jich spousta nedoletěla k cíli… 


Vlak naložený díly V-2. Řada prvků „tajných“ zbraní se ale vyráběla v českých a dokonce i švédských továrnách, aniž (prý) o tom měli dodavatelé tušení… Podzemní továrnou produkující tyto střely a možná i cosi „tajemnějšího“ byl dodnes tajemstvím opředený důl Richard na Litoměřicku.

 

 

 

 

Stanislav Kužel

P.S. Čtenáři znalí problematiky se v tomto pokračování setkají s  řadou známých faktů, které naleznou na různých serverech internetu (např. Wunderwaffen – Zázračné zbraně) či v knihách (B. Čertok, Rakety i ljudi. ), na Wikipedi a pod. Z těchto zdrojů jsem čerpal také a snažil jsem se z nich vytvořit ucelený obraz vývoje rakety V-2.  Jsem totiž toho mínění, že bez poznání klikatých cest vývoje první skutečné rakety na kapalné PHM a osudů jejích tvůrců se „cestou na Měsíc“ neobejdeme.

Příští pokračování: Spojenci a raketová kořist (von Braunův odkaz).





Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů (v poslední době např. ve 21. století). S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (kosmonautika, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.

| Kontakt | Články autora |



Jak oznámkujete tento článek?

Aktuální skóre: 3

Jako ve škole, 1 nejlepší, 5 nejhorší.

+
1
2
3
4
5
-


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů
Celkem 0 příspěvků. Dodržujte prosím tato jednoduchá pravidla.


Přidat vlastní zkušenost

Přečtěte si prosím pravidla pro příspěvky

Jméno: Předmět příspěvku:

Ochrana proti spamu - připočtěte k číslu 21 pětku a výsledek zapište do tohoto políčka:

   Adresa autora: 54.147.40.1 xxx
Každý let, který pilot přežil lze považovat za úspěšný.

Přehled leteckých simulátorů v ČR





 



Související články

Moře klidu (seriál)

Kosmonautika



Máte připomínku nebo námět k Aerowebu?
Budeme potěšeni za každý váš námět nebo připomínku. Stále je co zlepšovat :-)


Číslo publikace ISSN 1801-6847. Copyright (c) 2005-2014 Aeroweb.cz. All rights reserved.
Server provozuje společnost Mavisys, s.r.o.