Vyhlídkový let na křídle

06.05.2009

První díl práškařských historek. Než pohnete plynem dopředu, vždy se dobře podívejte kolem svého letadla...

Vyhlídkový let na křídle
Vyhlídkový let na křídle (Zdroj: Aeroweb.cz)

Následující příběh je, až na jména osob, pravdivý a za podobných konstelací se dokonce nepřihodil pouze jednou - jen já vím o třech případech a to určitě nevím všechno. Dvakrát to skončilo šťastně, jednou bohužel těžkým zraněním. U práškařiny, tohoto nejtěžšího leteckého řemesla, jsem toho prožil hodně, ale nemyslete si, že něco podobného se může stát jen nám. Netroufám si dopouštět se tu nějakých rad, ale mohu-li předat bohatou zkušenost, tak tedy: než hrknete plynem dopředu, vždy se dobře podívejte i kolem svého letadla. Ať už jste pilot ultralehký nebo těžší vzduchu. Jednou se vám to vyplatí.

Jarda odstartoval z práškařské základny

Bylo krásné jarní ráno, slunce rychle prohřívalo vzduch a jitřní pohodu nerušil sebemenší závan větru. Jarda vnímal celou nádheru začínajícího dne ze svého čistě profesionálního hlediska, ale přesto si vychutnával nádherně klidný let, bez jediného zabublání turbulence. Před chvílí odstartoval ze své práškařské základny a za řízením Čmeláka se rychle blížil k polnímu letišti, kde ho čekala celodenní práce.


Takto probíhalo nakládání

Po dosednutí na půlkilometrovém travnatém pásu, zastavil u jeřábového nakladače vedle velké hromady pečlivě poskládaných pytlů s hnojivem, krátce přidal plyn a vypnul magneta. Z rozměrných dveří za pilotní kabinou vystoupil ze své „trucovny“ mechanik Pepa a zatímco se Jarda radil s agronomem nad velkou mapou pozemků, vynášel z trupu potřebné i předepsané vybavení pro práci z polní plochy. Společně pak svěsili z křídel dva „baky“ s benzinem, které si jako dvěstěpadesátilitrovou zásobu přivezli s sebou. Po pár minutách začal sedmiválec Čmeláka hýkat pod náporem stlačeného vzduchu, ihned naskočil a Jarda najel na nakládací místo pro první půltunovou dávku granulí hnojiva.

S "Dědkem" šla práce pěkně od ruky

Od té chvíle se kolotoč práce rozběhl v navyklém tempu a s rutinou, naučenou desítkami letových dnů společné práce se sehraným týmem zemědělců. Jarda přistál, najel před nakladač, ten se s plným košem té chemie opatrně přiblížil podél odtokové hrany křídla k trupu a řidič zvedl hydraulické rameno nad násypný otvor Čmeláka. Na křídlo vylezl starší muž, všemi přezdívaný „Dědek“, chytl se bytelného madla na trupu, otevřel víko letadlového zásobníku, navedl do něj rukáv koše a otočením páky vsypal hnojivo dovnitř. Nakladač couvl z dosahu křídla, Pepa přehlédl situaci a teprve pak dal znamení  zdviženým palcem, což bylo pro Jardu povolením ke startu. Za pár minut byl z nízkého letu nad polem zpátky, celý postup se opakoval, „Dědek“ na svůj věk obdivuhodně svižně seskočil z křídla, Pepův palec nahoře a opět plný plyn a start. Každých šest minut, bez zdržování, pětkrát, dvacetkrát, čtyřicetkrát...

Stal se malér...

A pak se to stalo. Snad Jardova chvilková nepozornost, malý zkrat v myšlení a zlá náhoda. Před jednačtyřicátým startem, tak jako mnohokrát předtím, uslyšel Jarda sykot vsypávaného hnojiva, pocítil „kleknutí “ Čmeláka do tlumičů a podíval se po nakladači. Zaregistroval, že už je mimo rozpětí křídla a aniž se podíval po Pepovi, který zděšeně sledoval počátek maléru, navyklým pohybem posunul plynovou páku nadoraz dopředu. Povolil brzdy a stroj se rozběhl vpřed. 


A letí se práškovat

Záhy po odpoutání od země Jarda poznal, že se něco děje. Zkušenost vrostlá do těla několika tisícovkami vzletů mu s určitostí signalizovala, že letadlo neletí jak má. Šlehl očima po přístrojích, tam to bylo v pořádku, motor pracoval i podle sluchu normálně, klapky správně na patnácti. A přesto Jarda neomylně cítil, že něco není v pořádku. Podíval se na levé křídlo, hned na pravé a ohromným leknutím ztuhl. Na skle u zadního rámu dveří byla přitisknuta rozpláclá tvář, vrásčitá jak slupka vlašského ořechu, zkřivená prožívanou hrůzou a bičovaná pravidelnými nápory vzduchu rozmixovaného vrtulí. „Dědek!“, blesklo Jardovi hlavou a pár okamžiků vytřeštěně zíral do mužových očí plných údivu, strachu i naděje. Rychle se ale vzpamatoval a začal jednat. Mrkl na zem, spustil rozmetadlo a za letadlem se okamžitě rozprostřel široký chvost hnojiva. Padalo na jiná pole než bylo určeno, ale teď bylo nutné zbavit stroj pětimetrákové zátěže. Po nekonečných vteřinách byly granule venku a Jarda začal pomalu točit nejpreciznější levou zatáčku svého života. Opatrně, s malým náklonem a s prudkým zabušením srdce při každém poryvu turbulence.

Držte se, Dědku!

Co chvíli otočil hlavu k „Dědkovi“ a očima prosil, aby se na letadle udržel. Dokončil zatáčku a snížil rychlost na stodeset kilometrů - byli třicet metrů nad zemí a pět kilometrů od letiště. Sednout na pole nepřicházelo v úvahu, všechno kolem bylo nasáklé jarní vláhou a kyprá oranice by Čmeláka převrátila jak houpací křeslo. Muž se ale naštěstí stále držel na křídle v nezměněné poloze, obličej promodralý chladem, ruce křečovitě svíraly madlo za kabinou a vyděšeně sledoval Jardu. Ten několikrát zařval „Držte se, Dědku!!“ a vůbec nevnímal, že jeho slova hravě polyká rachot motoru.

Konečně byli před letištěm. Jarda zavrhl myšlenku na vysunutí velkých klapek, toho typického zhoupnutí eroplánu chtěl svého černého pasažéra ušetřit. Pomalu ubíral plyn a toužebně čekal na líznutí podvozku o trávu. Přistání vymakal jak nejlíp uměl, letadlo nechal co nejdéle dobíhat bez brzd a ještě před zastavením vypnul motor. Chvíli bez hnutí seděl a díval se na muže, který se na letadle stále bez pohybu držel v nezměněné poloze. Teprve drcnutí otevíraných dveří kabiny ho probralo a pokoušel se postavit.

Ztuhlé tělo ale neposlouchalo a teprve za Jardovy  pomoci se nejdříve zvedl a pak slezl do trávy. Jarda mu zpitoměle podal ruku, třásl s ní a něco mlel, ani si pak nemohl vzpomenout, co vlastně „Dědkovi“ říkal. Ten jen hlesl „Vono to cuklo a já se už nepustil...“ To už v čele skupiny lidí od nakládání přibíhal i Pepa a za řevu „Co ste dělali, volové?!“ oba objímal, plácal po zádech a radostí skákal kolem jak šimpanz.


   Kresba: F.Kobík


Vyhlídkové lety

Toho dne už neudělali žádný pracovní let, sbalili svá fidlátka a odletěli domů po vzájemném ujištění, že o tom vůbec, ale vůbec nikomu neřeknou. A tak to již druhý den věděl celý okres, pak kraj, jen do Prahy ta zvěst na jistý úřad u dopravního letiště nedorazila.  A nebo spíš ano, ale někdo rozumný usoudil, že již netřeba pilota předvolávati a trestati před státní stolicí za porušení předpisů, neb si svůj čin i tak nadosmrti dobře zapamatuje... 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář