Tiché létání na trubkách - Vzpomínka na staré časy

15.06.2009

Jednou v polovině 70. let jsme posedávali s tátou na chalupě v Račicích nad Berounkou a prožívali odpolední siestu po obědě. Táta něco sledoval za ohybem Berounky na kopci Jalový, vypínajícím se nad obcí Sýkořice, vzdálené od naší chalupy 3 km. Jakoby tam někdo něco pouštěl dolů k Berounce...

Tiché létání na trubkách - Vzpomínka na staré časy
Tiché létání na trubkách - Vzpomínka na staré časy (Zdroj: Aeroweb.cz)

Další díly seriálu "Vzpomínka na staré časy":

Letecké příhody, nehody, náhody a vůbec
Modýlky a nadzvuk
Tiché létání na trubkách

„Z Jalovýho někdo něco pouští, jako by tam vždycky něco sklouzlo dolů k Berounce,“ řekl táta spíš tak pod fousy než nahlas. Zadíval jsem se tím směrem, ale nic se nedělo. Líné sobotní odpoledne jako každé jiné. Mohlo mi být tak deset, dvanáct let a měl jsem spoustu jiných zájmů, než ověřovat, jestli otec náhodou nemá vlčí mhu.

„Zase to tam bylo!“ vykřikl vzrušeně otec. Ihned jsem se tam podíval, ale nikde nic. Otci bylo nějakých osmatřicet let, to už měl nárok na starobní blbnutí, říkal jsem si. Ale červíček zvědavosti zahlodal a přistihl jsem se, jak co chvíli hledím upřeně do dálky a dívám se, jestli se na Jalovým opravdu něco děje. Když tu náhle... Opravdu! Od kopce se odpoutalo těleso neznámého tvaru a klesavým letem letělo dolů k Berounce. Vzápětí ovšem zmizelo pod bližším horizontem ohybu svahu, lemujícího řeku, takže to vysvětlovalo, proč jsem těleso předtím nestihl zaregistrovat. Pak už jsme s otcem celé odpoledne upřeně civěli na vzdálený kopec, co se to tam k čertu vlastně děje. Každých pár minut zpoza stromů vyplul podivný předmět a letěl vzduchem klouzavým letem. Nikdy jsme nic podobného neviděli.

Na Sýkořici bydlel tátův bratr a matka, u kterých jsme se často stavěli na návštěvu. Hned příští týden jsme cestou na chalupu zajeli k nim a přišla řeč i na neznámé neidentifikovatelné předměty.

Skoky na dracích

„Skáčou tady na dracích, je toho plná vesnice,“ vysvětlil nám to strejda. Draky jsme znali z Vltavy, kde je tahali za motorovými čluny jako atrakci. Drak měl deltovitý tvar a konstrukci z trubek, byl připoutaný ke člunu na lanu dlouhém asi 100 metrů a celá soustava se rozjížděla po vodě, dokud drak nevzlétl a neletěl na laně, tažen člunem přes půl Vltavy. Na draku byl zavěšen člověk s vodními lyžemi a plandal tam jako zralá hruška. Drak měl nafouknuté plachty do dvou velkých oblouků a musel z něj být fantastický rozhled po řece. Nevěděli jsme, jestli to je atrakce pro turisty anebo na to musí být nějaký kurs či zkoušky. Tenkrát bylo na Vltavě dost divoko, v 70. letech probíhalo hausbótové šílenství a kdekdo si stavěl plovoucí budník. Hausbóty brázdily řeku v neuvěřitelném množství a kdo neměl hausbót, ten byl ve společnosti vyvrhelem, nulou a bezdomovcem (tento termín však v socialistickém slovníku ještě nebyl — bezdomovectví a nezaměstnanost byly u nás zapovězeny, máma měla maso, Ema mísu a všichni jsme se, ó měli). My jsme jezdívali každé léto na Slapy pod stan, jezdili na vodních lyžích a občas nás i někdo svezl na motorovém člunu. Vlastnictví motorového člunu bylo tehdy totéž, co dnes vlastnictví ultralajtu.

Teď se draky konečně dostaly i na Sýkořici. Nepotřebovaly k tomu žádný motorový člun, startovaly z kopce a létaly dolů k řece. Na začátku prázdnin, které jsem trávil u sýkořické babičky, se po vsi rychle roznesla zpráva, že jsou tady zas. Lidi co létají na dracích. Šli jsme se na Jalový podívat. Stál tam dav lidí a jako v přírodním amfiteátru tam pobíhali chlápci s duralovými trubkami, trojúhelníkovými plachtami a nějak to tam všechno šmodrchali dohromady do letuschopných celků. Obyčejní letci měli jen igelitové plachty, kdežto ti lepší měli plachty z nějakého lepšího materiálu. Některé draky vypadaly bezbarvě, ale některé měly různobarevné pruhy. Fascinovaně jsem na to zíral. Konečně první aviatik měl svého draka sestaveného. Oblékl se do postroje, všude plno provazů a lan, na hlavu si dal motocyklistickou přilbu a odvážně se postavil s drakem na ramenou na startoviště. Na předních lankách měl stuhu, slabě vlající v protivětru. Dlouho vyčkával, netrpělivostí jsem byl schopen k němu jít a strčit ho dopředu, aby se už sakra rozběhl a letěl. Dav diváků napjatě ztichl. Aviatik jako by cítil tu atmosféru za svými zády a dlouhým stáním stupňoval napětí. Z čela mi stekl čůrek potu a chvěl jsem se po celém těle. Konečně se drak pohnul. Letec se rozběhl velkou rychlostí a dole na konci loučky se vznesl. Okraji křídel minul boční stromy a průrvou vyletěl nad široké říční údolí. Zatočil doprava, nad mostem doleva a „šel na přistání“. Během letu nikdo ani nedutal.

Další letec už byl mezitím nachystaný. Pamatuji si, že druzí aviatici mu říkali „Lišák“. Lišák měl igelitové křídlo, velké a těžké. Rozběhl se, ale nechtělo to letět. Protože se už nebezpečně přiblížil konec loučky, usedl Lišák do postroje, ale stroj se prosedl a drcnul středním nosníkem (nevím jak se to správně jmenuje, taková ta trubka, jak trčí dozadu namísto trupu) o mez. Zadek draku se tím nadhodil, čumák se sklopil dolů a celý drak i s Lišákem prohustil skrze křoviny a stromy. Kupodivu ho to přibrzdilo jen málo, asi měl tak velkou hybnost díky velké hmotnosti, že drak prorážel kvalitně nejenom vzduch, ale i pevnější překážky. Zbytek letu už proběhl normálně a krev se nekonala.

Aby tu tihle průkopníci malého letectví vůbec mohli létat, upravili startovací loučku bez vědomí majitele a vykáceli tu borovice, které stály v rozletu jako bojová hradba. Netušil jsem, jak velký význam to bude mít nejen pro mne, ale pro spoustu dalších padáčkářů o mnoho let později, když jsme sem pak chodili létat s paraglidery a měli tu nepřeberně zážitků.

Celé prázdniny jsem o ničem jiném nepřemýšlel, než o létání na dracích. Zjišťoval jsem o tom všechno možné, i když internetu, té slavné informační dálnici, se tenkrát říkalo ještě „hospoda“ nebo místní „sámoška“, Wikipedia byla ve skutečnosti drbna Nováková odvedle, a výrazem „googlovat“ se rozumělo listování v pokoutně sehnaných knížkách v českém či ruském jazyce. Pomocí těchto informačních zdrojů jsem se dozvěděl, že drak je správně nazýván rogalo, že Rogallovo křídlo původně sloužilo k řízenému sestupu kosmických lodí z oběžné dráhy a že bylo padákové konstrukce.

Vlastní rogalo

Sehnal jsem si pár drátků, kus hadýrku a sestřinu malou panenku. Z těchto komponent jsem si vyrobil maličký model rogala a zkoušel, jestli bude létat. Celkem dobře padal, ale létat se mu nechtělo. Pobíhal jsem s tím po dvorku a hrál si za doprovodu bujných představ, jaké to asi na tom rogale je. Některé tehdejší postroje byly udělané jako sedačky, takže pilot u hrazdy seděl jako na židli. Dnešním pohledem, kdy piloti létají vleže uzavřeni do aerodynamických postrojí, to vypadalo děsně legračně. Rogalistika se mi natolik zalíbila, že jsem se jí chtěl věnovat vážněji. Dokonce jsem si chtěl postavit vlastní křídlo a protože jsme doma zrovna neměli zbytečné duralové trubky, přišlo mi vhodné použít plaňky z plotu — to už tady bylo! Igelitu jsme doma měli dost z pytlů od hnojiva, zbývalo to jen spojit omotaným drátem a mohlo se jít na věc.

Jako vždycky, Pánbůh stál při mně a nedopustil, aby to někdy vzlétlo.

S rogalistikou jsem se pak setkal ještě několikrát, ba dokonce jsem na tom sám létal a padal, v poměru asi 1:99 mezi lety a pády. Když jsme tak jezdívali na prázdninové letní dovolené na zmíněné Slapy, byli jsme tam ubytováni ve stanech či chatkách na poloostrově Ždáň. Vltava jej obtéká rozmáchlým obloukem a je zde obzvláště široká. Poloostrov je lemován písčitou pláží a naproti přes řeku se vypíná relativně vysoký hřeben svahu, pokrytého napůl lesem a napůl skalami a kamennými sutinami. Skoro nahoře vede takřka po vrstevnici silnice a protože je odtud krásná vyhlídka na řeku a Ždáň, bylo zde vybudováno rozšíření silnice o jakési odpočívadlo, kde mohl zastavit i autobus, cestující vystoupili a kochali se panoramaty. Okouzlující místo pochopitelně neuniklo dobovým rogalistům a začali se sem sjíždět z širokého okolí, aby odpočívadlo rychle přetransformovali na startovačku. Není mi známo, jak při rozběhu přeskakovali s drakem na ramenou ta svodidla, avšak nám, koupákům dole na protějším břehu Vltavy, připravovali fantastickou podívanou. Rozestavění draci byli už zdálky vidět díky pestrobarevným křídlům a informace o brzkém létání se roznesla doslova internetovou rychlostí po celé Ždáni (pro později narozené: slovo internet tehdy neznal nikdo, počítače existovaly jen v západních filmech a v účtárnách rachotily mechanické kalkulačky). Každý si honem přinesl deku, opalovací krém, lehátko a zaujal co nejvýhodnější místo, aby mohl pozorovat báječné letce na neuvěřitelných strojích. Někdo si přichystal k ruce foťák, ti mohovitější potom třeba i filmovou kameru na osmimilimetrový černobílý film. Zkoušeli jste někdy natáčet Admirou nebo Lomo 215, střihat osmičku film, lepit to takovým patlátkem, které nedrželo, a promítat to potom Meoptou z půjčovny? Cívka nebo kazeta filmu, který vystačil na 3 minuty, stála nekřesťanské peníze, ovšem natáčet rogalisty, kterým to nevyšlo a přistávali do řeky padesát metrů před dosažením pobřeží, to byl rauš, za který stálo za to pustit nějakou tu kačku. Třeba se tyhle filmy dneska ještě vynoří z hlubin zapomnění.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář