Pod tlaky ( česneku )

05.06.2006

Oběd na jednom výcvikovém soustředění. Sedíme v restauraci a diskotékoví kolegové vyžadují k obědu česnečku. Proč tedy ne, stojí sice 20 Kč, ale prý patří ke specialitám podniku. Tentokrát na rozdíl od včerejší diskotéky jdu s kolektivem, ačkoliv vím, že česnek a rajskou můj organismus nevyhledává.

Pod  tlaky ( česneku )
Pod tlaky ( česneku ) (Zdroj: Aeroweb.cz)

Asi za deset minut dvě zvoní mobil a můj žák  Karel, který zůstal na letišti volá, zda bych ještě přece jenom nezkusil ten vývoz. Nepovažuji to za nejlepší nápad vzhledem k času, zítra musím do práce, a přiznám se, že po obědě a předchozí plejádě výcvikových letů cítím jistou malátnost. Nic méně, z restaurace nebylo vidět na nebe. Po zaplacení, pohledu na krásné kumuly a po zjištění, že nějak přestal foukat vítr je to jasné.

Blaník vzlétá  

Po vzletu z  Mladé Boleslavi ve 14.05, vypínáme Oskara (L 13,  OK 4706, startovní označení „O") z vleku, zkoušíme první, druhý, třetí stoupák, fotíme a nasazujeme na trať. Mladá Boleslav, Dvůr Králové a zpět.

Navigační let bez motoru, úloha nezbytná pro pilotní zkoušku, úlohy pravdy.

Česnek ze speciality podniku se však začíná projevovat.  Pachutí v dutině ústní a nějakým  tlakem v dutině jiné. Překonávám nelibé pocity a vizuálně,  až zbrkle, označuji městečko před námi za Sobotku. Pak kroužíme, Karel nic k Sobotce nenamítá, mlčení je asi souhlas, přeskakujeme pod další kumul. Jak to ale, že na kompasu směrem k Sobotce visí  zlověstné „S" ? Tlaky v mých dutinách zesilují a navíc krachujeme.

Nabývám dojmu, že městečko možná nebude Sobotkou.

Na výškoměru ukazují 600 metrů QFE Mladé Boleslavi. Hledám naši polohu, a hlavně stoupák. Jediné, co nacházíme je krásná práškařská plocha. Karel nemluví, v kabině je mrtvé ticho přerušované kručením mých dutin, on ale tolik o ten vývoz stál. Nesmím ho zklamat. Tak bojuji s těmi tlaky a prosím boha Termosku. Nejdříve trochu zabublal, stejně jako dutiny,  ale po dostředění máme jistý dvoumetr. Tlaky česneku jsou zcela nepřijatelné. Naše přesná poloha poněkud neznámá. Po ustředění předávám řízení Karlovi a snažím se obnovit znalost polohy v Evropě. Tlaky vyvozují pocení čela.

Nelibé pocity však prudce ustupují, když identifikuji v dálce povědomý kopeček u Jičína.

Pak už to byla celkem brnkačka. Jediné, co nás tlačilo, byl čas. Nechtěl jsem, aby nás na dobře rozletěné stovce zastihla noc, tak bylo třeba „tlačit na pilu". Poučeni původní nepozorností navigujeme velmi pečlivě a nutno poznamenat, že při dohlednosti proti slunci je to velmi obtížné. Prakticky od Jičína letíme domů podle kompasu. Před námi není vidět nic jiného, než opar nasvícený večerním sluncem. Polohu kontrolujeme podle bodů, které vidíme směrem šikmo dozadu. Dokluzový stoupák nedal tolik, kolik by bylo potřeba. Korigujeme výpočet podle přesné polohy , vychází to ale bez rezervy.

Na výškoměru je 400 metrů, na kompasu „W" a stále nevidíme cílové město. Komunikujeme s letištěm a začíná mi být jasné, že bude pole. Ve 350 metrech se z oparu vynořil tovární komín v Boleslavi. Rychle počítám, mělo by to vyjít, ale nevidíme letiště. Čekám ještě 20 vteřin, váhám, bezpečnost je ale prvotní.

Blaník přistává  

Prohlížíme poslední pole před městem, Boleslav dává sílu větru, dotahujeme upínací pásy a podrovnáváme na nízkém obilí po 126 km letu.

Kamarádi přijeli velmi brzy, to je výhoda mobilních telefonů. A kde že jsme to tehdy asi bloudili?  Možná u  Kopidlna.  Ve mně ale však zůstala a ještě dlouho zůstane Sobotka a pachuť česneku.     

 

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář