Zchladit se do zásoby bohužel nelze
Potůček potu stéká ke rtům. Je slaný. Oči s námahou zírají skrz odlesky plexiskla, aby zachytily vývoj událostí před letadlem. Všechny použitelné končetiny jsou na ovladačích a tep, tep se lehce zvyšuje. Venku je 32 °C, uvnitř 60. S bouchnutím fousů navijákového lana o trup se dá horko v kabině krájet. Pak zatlačení do sedačky, proud vzduchu z větrání a přechod do stoupání. Vzhůru k obloze modré, k obloze bez jediného mráčku. Jak se nos letadla zvedá, obloha temní. Startujeme proti slunci. Už nevidíme nic jiného než ten jas a cítíme tu sílu tepla. Letíme, abychom za dvě tři minuty zase přistáli. Výcvik.
Teorie prvního navijákového startu dne a dlouhodobě sledované statistiky ukazují, že první start po dlouhé přestávce se zpravidla nevydaří. Naviják netáhl nic čtyři měsíce a navíc je po opravě. Lano zatěžujeme v přechodovém oblouku šetrně. Ve stoupání se však rychlost vlivem větru a neúprosné práce navijákaře stále zvyšuje. Už je to pomalu na signál „vysoká rychlost.“ Když chci něco říci, neřídím, jen kontroluji z předního sedadla práci kolegy Karla, otevírám ústa a tah rázem pomine. Nevíme v tu chvíli, jestli je to tahová pojistka, fous, lano, vypadlý buben…
Ocitáme se v úhlu stoupání bez přísunu tahu a následně rychlosti. Z radostného stoupání taženého nás do nebes řešíme především nutnost v letu nějak pokračovat. Hrubé, až ke stavu beztíže vedoucí, potlačení mne vyvěsí do málo utažených upínacích pásů. Rovněž sedačka pod mým majestátem opustí na chvíli svoji polohu a dopadne zpět našikmo. Když ucítím křivost sezení, rychle sedačku vracím do správné polohy a sleduji vývoj situace. Ptám se Karla na rozhodnutí. Jdeme zpět proti směru vzletu. Jsem s manévrem ztotožněn.
Karel létat umí, jen si zvyká na létání z instruktorského sedadla. A já jsem tu od toho, aby si zvykl před návštěvou Ústřední plachtařské školy ve Vrchlabí. Létáme dle osnovy výcvik nového budoucího instruktora. A tlačí nás čas.
Úplné minimum předepsaných letů je 14. Sedm aerovlekových úloh, sedm navijákových. Na vleky musíme být na letišti nejméně čtyři. Vlekař, my dva a jeden univerzální pomocník, který přidrží křídlo, zapne lano, napíše časomíru… To jsme zvládli minulý víkend, s pomocníkem motorářem Jirkou. Kolegové plachtaři loví kilometry na přeletech ze spřátelené základny a my tady doma živoříme. Ale navijáková směna je personálně obsáhlejší. Karel tedy zajistil několik našich rozlétaných žáků a nového mistra navijákaře na sobotu. Já slíbil, že přijdu.
Na letiště se mi v tom horku moc nechce. Mám spoustu rozdělané práce a málo volna. Slib je ale slibem, tak už večer, po kontrole výhledu počasí, chystám organismus na horko, hlad a žízeň. Potíž je v tom, že nejde pít, jíst a chladit se do zásoby.
Tak mi teď teče ten slaný pot všude a říkám si. Mám to zapotřebí?
Léto, po dlouhé zimě a žádném jaru, prožívám letos více pozemsky. Ne, že bych nelétal, ale nemám žádný přelet, žádný pořádný termický relax, protože létám jen zřídka a téměř jenom výcvik. Každý rok, který nám ale uteče díky jiné, než činnosti rozvíjející letecké schopnosti, je rokem kvalifikačně ztraceným. Jenže čas od času prostě nezbývá, než své dny věnovat více práci, která snad umožní, doufám, že brzy, letectví opět provozovat naplno. I přes uvedené však nacházím po dlouhé době v létání zase něco nového, co bych třeba při tradičně aktivním a častém létání nepostřehl nebo nepoznal. Odstup od pocitu přelétanosti je určitě dobrým rádcem pro směřování budoucího angažmá. I v tom horku.
Profesionální pilot je limitován letovou normou. Sportovní pilot finančními prostředky a svou soudností. Instruktor letový, ten je na tom trochu jinak. Buď ho výcvik baví a je pro své žáky přínosem, nebo ho unavuje a platícím frekventantům je tím, kdo je štve, když za těžce vydělané peníze není stále něco správně a netuší se vlastně, co a proč. Tak to nějak může být, když to aktivistu instruktora již moc nebaví. Není mým záměrem popisovat stav instruktora profesionála ve škole letecké, který osobně neznám. Otázku, zda mne to ještě baví, momentálně neřeším, protože létám málo. Tudíž jsem vzhledem k závislosti vděčný za každý start. Ale létání mne a rodinu neživí.
Profesionál instruktor se pozná podle toho, že je ke svým svěřencům zdvořilý, výkonnostně stabilní a vztahově indiferentní. Aktivista je naopak zpravidla nezdvořilý, ale pokud pochopíte jeho snahu, může se vám stát postupně vztahově stabilním. Jen výkonnostně poněkud závislým na své občanské profesi, tudíž na okolních vlivech a ochotě věnovat svůj čas něčemu tak pomíjivému, jako je letecký amatérský a ve volném čase prováděný výcvik. Pomíjivý proto, že statisticky se z 10 uchazečů o výcvik povede s bídou třetina. Povede se tak, že začne čas aktivistou věnovaný nějak vracet. Ne aktivistovi, nýbrž klubu nebo letectví.
To nehovořím o právních aspektech případného maléru nebo zranění při výcviku. Na tohle aktivista myslet musí, ale nesmí to na sobě nechat znát.
Ten případný malér je něco, co straší v děsivých snech. Něco, co dosud nepřišlo, ale každým startem přijít může. Je to stav, který přichází s ranním rozbalováním provozu, přes den je utlumen akční činností a večer, po zavření hangárových vrat, je odsouván do podvědomí s tím, že dneska to vyšlo, byli jsme dobří, tedy všichni zúčastnění, a příště, příště je dnes večer zatím ještě daleko.
Tento pocit nemám, když pilotuji sám. Jen, když kontroluji kolegu letce jako instruktor. V kabině nebo u rádia na zemi. Zvláštní zjištění!
"Nemůžu" je příliš sobecké
Jak stárnu, více si to uvědomuji a vím, že do určité míry závisí ten čas večerních rozborů a pocitů na osobní přípravě a dodržování rozumných zásad. Trochu na náhodě a hlavně na pohodě na palubě, letišti a hlavně pohodě při letovém a výcvikovém rozhodování. U tohoto fenoménu bych se rád pozastavil.
Pohoda v kokpitu závisí na mnoha faktorech. Pohodou myslím pohodu oboustrannou, jak vepředu, tak vzadu. Jenže, pohoda nějak uniká vzadu třeba klimatickými podmínkami. Máme-li za sebou třicátý navijákový vzlet, kdy se nám krom tlačení Blaníka nepoštěstilo vydechnout, no a ani vlastně při tom tlačení po zemi vydechnout, přichází ke slovu hlad a žízeň. Hlad je málo nebezpečný, ten nás drží ve střehu, ale nedostatek tekutin v kabině, která propouští ultra i infra paprsky, může být zdrojem nerudnosti nebo apatie a počátkem toho maléru, který ostatně jednoho dne přijít opravdu může. Máme-li na ploše desítku neukojených frekventantů, počasí vyhovuje, kolegové instruktoři dnes mají jiné zájmy nebo povinnosti, než nás vystřídat, a zkuste říci letuchtivým zájemcům, že už nemůžete, že vás to nebaví a chcete ven, na vzduch a do klidu. Žrát, pít, spát. To v průběhu dlouhého dne sice jde, ale je to trochu sobecké.
Nejhorší je čas, když jsme po vykonaných předletových úkonech zavřeni pod plexisklem a čekáme, až naviják zabere. Ten čas bývá delší než vlastní let na navijáku. Ten čas trpíme. Tedy alespoň já. Na hodinu ve vzduchu asi tak dvě hodiny čekání. Pot teče, nerudnost se zvyšuje, chuť instruktorovat aktivisticky odchází do věčných lovišť. Co s tím?
Po tolika rocích a sezónách mám stále rád relaxaci v termickém počasí, adrenalin dokluzů z přeletů, létání pro radost, ale taky létání pro někoho, kdo stojí za to. Proč to tedy a pro kterou jmenovanou část vlastně dělám?
Vzhledem k věku už nelétám pro obdiv žen. Ani pro peníze, ty na letiště nosím. Létám proto, že nějak musím a pro ty, kteří za to stojí.
Tak se vážu k dalšímu okruhu z navijáku, říkám si, ještě dva tři a dám si tu pauzu s tekutinou, když mne zcela odzbrojí natažená ruka s oroseným půllitrem do kabiny. S půllitrem točené a vychlazené Kofoly. Sleduji tu ruku, komu patří, pociťuji něco, jako ten relax z termiky, adrenalin z dokluzu a zároveň pocit činnosti pro někoho, který stojí za to. Zasyčí Kofola, poděkuji a najednou mohu zase dál. Ruka patří naší žákyni a já vím, že i přes to, že jsem si o nic neřekl, může být ona tou, která za tu námahu stojí. Snad ji pozvu na repete. Jen, co vylezu z plechového oře. A nebudu šetřit, pozvu ji na cokoli, protože ta ruka s nápojem přišla v pravý čas na správné místo. A když ona bude chtít výcvikově létat, zase nakonec rád přijdu.
Výcvik nového instruktora tohle zjištění neobsahuje. Osnova jasně stanoví, co má odlétat v aeroklubu, co bude létat ve škole. Ale byl bych mrcha, kdybych každému z budoucích instruktorů neřekl, pro koho a kdy má jeho námaha smysl. Nejen tedy zvykání ze zadního sedadla, ale i to, proč to má vlastně dělat, když je to nepohodlné, právně riskantní a často nepříjemné a nepředepsané osnovou.
Instruktoři plachtoví, prosím létejte hlavně s těmi a pro ty, kteří stojí za to. Neptejte se mne, jak je poznáme. Nepoznáme. Někteří se projeví hned, jiní časem a další odejdou. Když z našeho snažení zbude ta třetina, je to stále dobrý poměr naší aktivity. Pro plachtařský sport, kluby i komerční školy. A pro nás pocit platného aktivisty.
Před bezmála dvěma lety jsem publikoval článek Dobří holubi se vracejí. Výcvik instruktora Karla je o tomtéž člověku. Přeji Karlovi hodně zdaru ve škole a u zkoušek a správnou volbu, komu a kdy věnovat svůj čas.
