Které? To nechám na svědomí každého z letců. To je věc opravdu velmi individuální. Znám jednoho, který s sebou vozil v malé kabině kluzáku notebook, který uměl všechno. Relativně snadno spočítal dokluz, velmi krásně zobrazoval mapu letu, snad i hřál majitele. Jen tam nijak nedržel a svého pána zaměstnával v době, kdy měl koukat ven. Taky jeho navigační příprava se někdy protáhla déle, než byl použitelný termický interval. To je samozřejmě výjimka, to každý nedělá nebo si to připraví na zemi a nakrmí jiná zařízení, která do letadla patří. Ale pokud tam patří, mají také své místo a drží tam.
Jiný zase vozil plyšového medvídka. Nevím proč, na co, ale o tom se šířit nebudu. Já byl poskvrněn bombičkovým perem, což lze nalézt v některém z článků minulých. A časovaná bomba - sluncem ohřátá lahev limonády? Lepkavost na palubu nepatří.
ASK 13 je smíšené konstrukce. Trup ze svařovaných trubek, potažený plátnem a laminátem, nosné plochy dřevěné. Konstruktéři šetřili s každým kilogramem hmotnosti. Podlaha obou kabin je vlastně plechový výlisek, připevněný několika šrouby. Pod ní jsou táhla řízení, z ní vyčnívají ovladače nožního řízení. Výřez kolem kniplu je právě tak velký, aby šlo pákou pohybovat do krajních poloh. Nic víc, nic míň.
Je známo, že pokud za letu nastane nějaký problém, nebývá zpravidla problémem jediným. Řešíme jeden, přehlédneme druhý. Teorie propojení otvorů v plátcích ementálu. Rozbory nehod jistě sledujeme. Nám se propojily otvory jiné než v sýru. Tak k věci.
Letový den, jeden z posledních v roce. Zima vládne krajem, ale dnes je relativně slušně. V oblasti tlakové výše se dělají zimní kumuly, občas se slévají, základny s průběhem dne stoupají, sem tam i variometr povyskočí ke kladným hodnotám. Vítr v ose vzletu lidi na zemi ochlazuje, rychlost v přípustných limitech. Dohlednost nad 10 km. Jsme tu hlavně pro radost a sem tam někdo pro dohnání toho, na co v sezóně nezbyl čas.
Den je v zimě poměrně krátký. Létáme vleky i naviják, střídáme obě třináctky, jak ASK, tak jediného schopného Blaníka. Docela to odsejpá. V několika startech přeškoluji kolegu instruktora na německou třináctku, pak pouštíme kolegu žáka na sólo po řádném přezkoušení. Hledíme na to, aby se svezli všichni přítomní. To kvůli pocitu a přestávce.
Pak už zbývá ještě jeden podvečerní vzlet. Náplň úlohy je druhý přeškolovací let kolegy pilota, již zkušeného, který v létě hlavně přeletoval a tak to má být. Na žlutou ponorku neměl čas. První start, seznámení s typem včetně přípravy jsme zvládli ráno. Pak si dal sedání do omezeného prostoru z navijáku a zbývají ještě vývrtky a pády. Jdeme na to.
Večer o sobě dává vědět. Ochladilo se, dvěstěpětka po krátkém ohřívání najíždí před větroň a zapíná poziční světla. Vítr stejný, téměř slitá oblačnost. Jsem připraven a společně s pilotem Romanem zavíráme kabinu. Nějak to nejde zajistit. Tak ji opětovně otvírám a zase ne. Tak potřetí, zaberu a zámky zaklapnou. Je to divné, tenhle problém neznám. Napínáme, startér mávne praporkem a jedeme. Je to poslední plánovaný vzlet dne. Program? Vysoký vlek, nácvik pádů, vývrtek, ostrých zatáček a skluzu. Přistání plánujeme k hangáru, budeme končit.
Jak se letadla rozjíždějí, Roman řídí, já připraveně čumím, začíná na mne nepříjemně táhnout. Tohle v ASKáčku taky neznám. Kabina většinou těsní. Tak hned od výdrže začínám s kontrolou pantů, odhozu kabiny, zámků. Vše se pohledem zdá v pořádku. Přecházíme do stoupání a fouká mi do nosu. Tak začnu lemy kabiny ohmatávat. Nejdříve za hlavou, pak podél rámu k závěsům, opět kam dosáhnu dopředu k zámkům. Je to divné.
Stoupáme ve studeném vzduchu do 4 000 stop v delegovaném prostoru LT4. Chvilku se kochám podvečerem, Roman letí pěkně, a zase ten průvan. Podezřívám ho z výkluzů, ale kulička sedí. Znovu osahávám, co se dá. Kabina drží, ale fouká na mě. Když jsem opět u systému odhozu, v kabině se nějak sešeří. Pohledem ven vidím, že nás trochu zavřela oblačnost, která poněkud klesla.
Vlekař to ví dávno přede mnou a provádí zatáčku za světlem. Tak končím s kabinou a sleduji, kde jsme. To se může hodit. Roman je zatím v klidu. Vyletíme z cáru nad Černým Mostem a stoupáme mezi oblačností na ty vývrtky. Ještě nejsem rozhodnut, jestli to raději nezruším. Jednak potřebujeme ještě alespoň 200 metrů výšky a hlavně ta kabina…
S opičí lehkostí nám dává sbohem vlečná ve 4 000 stopách jasným zakýváním mezi oblačností. Roman vypíná. Víme, kde jsme. Přece mu to nepokazím. Sděluji jen, že z preventivních důvodů držím kabinu a zahajujeme úkony. Jedním z nich je kontrola volných předmětů. V zadní kabině žádné nemám a totéž konstatuje kolega zepředu. Dotahuji pásy. Tak do toho.
Chytám lemy kabiny oběma rukama a tlačím je k trubkám trupu. Pokud by se měla uvolnit, musel bych to cítit. Roman natahuje nad horizont, šlape nohu, přecházíme do vývrtky a dotahuje ruční řízení na břicho. První tři čtvrtě otočky jako z učebnice. Pak se stroj začne zrychlovat ve zvláštním režimu přechodu do spirály. Vedeme diskusi, zda jde o spirálu, či co. Občas se to stává. Podle příručky a i na základě vlastních zkušeností však víme, že dochází k nárůstu rychlosti v rotaci a že není na co čekat. Vybírá se jako spirála a funguje to. Jen se nesmí moc váhat. Maximálka stroje je 200 km/h. A tu nesmíme překročit.
Vybráno, trocha přetížení, kabina drží, jsme z toho venku. Ulevilo se mi. Chci to komentovat, ale ozve se zvuk nějaké melodie. Nevěřím tomu, co slyším. Taková, až vítězná melodie. Romane, vypni si ten telefon, nebo to vem, ať jdeme na další vývrtku! Jenže Roman suše odtuší, že žádný telefon u sebe nemá. Já taky ne. Ten je dnes zapomenutý doma. Tak zaklíčuji, jestli nám to nepouští AFISák do rádia, jako že jsme to vybrali. Ne, ne, ten se baví s někým na okruhu. Co to tedy je? Trochu zkoprněle proto letíme stále rovně.
Netuším, je mi to divné. Když melodie utichne, velím k druhé vývrtce. Tentokrát je bez přechodu do spirály, pak ostrý pád a po vybrání? Zase ta melodie. Jsem docela zmaten, ale slyšíme to oba. Pak nás volají ze startu, že ještě nemáme přistávat k hangáru, že ještě chtějí éro na start navijákem. Další průběh letu byl naprosto normální, bez hudby, která trvala vždy tak půl minuty. Dojíždíme po nácviku skluzu k navijákovému lanu. Romane, dobrý, jen co ty zvuky?
Vyskakujeme z kabiny a začínáme s podrobnou prohlídkou všech zákoutí letadla. Nic. Pak mě napadne zavazadlák, prostor vzadu v trupu. Taky nic. Kolega odhalí příčinu foukání do kabiny v opačně ohnutém držáku tkalounu limitujícího otevření. Sice jsme zajistili, ale držák s tkalounem normální mezeru zvětšil na maximum. Pak Roman ponoří hlavu k podlaze, aby viděl pod ni. Nic. Tak tam strkáme těmi malými mezerami prsty. A co myslíte?
Byl tam! Mezi podlahou, laminátovým plátem, u závěsu předního ručního řízení, vězel mobilní telefon. Vidět nebyl, a kdyby se neozval, leží tam dodnes. První má reakce po vylovení byl rudý západ. Ta mezera je jako dělaná na zablokování páky v poloze plně přitaženo. Co bychom dělali při té první vývrtkospirále? Druhá reakce je nutnost identifikace pachatele. Éro máme od července a německý majitel to asi být nemohl. Baterie by nevydržela. Jenže k telefonu se nikdo z přítomných nehlásí.
Křížovým výslechem všech, včetně kolegy na traktoru, zjišťujeme, že opravdu jednomu z nás schází. Měl telefon v kapse se suchým zipem, podle pokynu ho před letem nevypnul a snad jen díky tomu jsme na něj přišli. Že v kapse není, zjistil až tím výslechem. Jak se tak soukal z kabiny ven nebo dovnitř, musel mu nepozorovaně vypadnout. A zákon schválnosti zařídil, že zapadl na to nejméně vhodné místo. Vlastně jen díky tomu, že z jiného konce letiště, od navijáku, se chtěl jiný kolega zeptat, kolik bude ještě startů…
Balíme provoz, ale stále mi uniká, co s právě získanou zkušeností provedeme? Předně si přehrávám možné postupy, co se zablokovaným řízením a v jaké fázi letu. Ve spirále jdou jasně ven brzdy a to co nejdříve, než dosáhneme maximálky a éro se začne lámat. Pak nevím, snad pokus o razantní zastavení rotace nožním řízením. Hrubá síla a rozlousknutí telefonu? Bez použití ručního řízení však spirálu nevybereme. Pokud tak, tak ven? Výšku jsme na to měli. Došlo by nám to včas? Co kdyby se to ale stalo třeba při vzletu navijákem?
Shodou okolností se tou dobou pohybovala má dcera v Hloubětíně, tedy pod námi. Jako správná dcera plachtaře nás bedlivě sledovala. Táto, povídá večer, ta první vývrtka byla divná. Byl jsi to ty? No, co na to říci? Na co by se asi ptala, kdyby se v tom lepším případě otevřely dva vrchlíky padáků? Možná bych se ocitl právě v tom Hloubětíně… Snad jen přeháním!
Majitel telefonu mi na památku poslal tu hudbu s názvem Algo Mejor a pěkný dopis, ze kterého vyjímám:
Ahoj,
díky za zprávu a PF, omluvu předám dále a pokusím se tu práci s telefonem vyladit. Snad byl tento problém způsoben tím, že na tomto typu mám dle jeho paměti provoláno teprve cca 67 hodin. Aspoň jsem Petrovi, který mi během Tvého letu volal, mohl objektivně zdůvodnit, proč jsem mu to nemohl vzít. Vyzváněcí melodii přikládám...
Ona melodie (Locos - Algo Mejor)
A do nového roku Ti přeji nejen pevné zdraví a mnoho štěstí, ale i mnoho dalších zajímavých zážitků směřujících k tomu, aby Tě létání a především instruktorské létání nejen stále bavilo, ale aby Tě pokud možno bavilo čím dál více.
A budu se samozřejmě těšit na některém z dalších provozů.
No, díky kolego za přání. Mnoho dalších zajímavých zážitků směřujících k tomu, aby mne létání stále bavilo? Vím, žes to neudělal schválně. Ale. Někdy, když se v noci probudím a v podvědomí zazní „Algo Mejor“, začíná nekonečný příběh „co by, kdyby“. Předně, byl jsem tam s Romanem. Byl jsem za něj odpovědný. Řešil jsem kabinu, oblačnost… Naštěstí, a opravdu jen naštěstí, jsem nemusel řešit třetí problém s řízením. Mohl jsem takovou situaci předpokládat? Uměl bych ji společně s Romanem zdárně vyřešit. kdyby… Vystoupit ve spirále nebude jednoduché. Povolil by telefon hrubému násilí? Šla by se mnou dcera v Hloubětíně na pivo? Kam bych dal padák?
Normální předletová prohlídka by zapadlý telefon u tohoto typu bez odšroubování podlahy nebo vhodného zrcátka neodhalila. Tak se budu přes zimu zabývat myšlenkou, zda před každým vzletem nejdříve provolám všechny přítomné, zavedu osobní prohlídku před vstupem do kabiny (u děvčat bych se hlásil k provedení osobně), nebo alespoň osvětou budu šířit tuto zkušenost, aby se již nikomu nepřihodila.
Začínám tedy tou poslední možností. (A hned jsem zaslechl, co všechno už bylo v různých letadlech nalezeno.) Nechcete se též podělit o zkušenost?
A na závěr povedené video kolegy pilota Karla Stacha
