S Turboletem do Indie: Přešlapujeme v Larnace

13.10.2012

Jsme v Larnace! Bereme si z letadla po přistání jen nejnutnější věci na jednu noc, předpokládáme, že ráno budeme pokračovat.

S Turboletem do Indie: Přešlapujeme v Larnace
S Turboletem do Indie: Přešlapujeme v Larnace (Zdroj: Aeroweb.cz)

Při odbavení v Larnace je zvykem používat hned několik vypsaných formulářů General Declaration, což snadno pořídíte pomocí xeroxu na briefingu. Není problém pak rozdávat podle přání toho kterého úředníka – tomu jednu, tomu dvě. Konečně jsme venku z budovy. Majiteli hotelu jsme se z Kunovic telefonicky ohlásili na 18:00 místního času, protože však máme tři hodiny zpoždění, není divu, že hotelové auto tu není. Bereme tedy taxi a po desáté hodině už jsme v hotelu Onisilos.

Hotel to není nejluxusnější, ale vládne tu taková rodinná atmosféra. Majitel se s Jardou vítá jako starý známý, kluci tu bydleli předloni, když se vraceli s OK-XDI z Indie. Naše vyprahlá a žíznivá hrdla vděčně konzumují pivo místní značky Keo Beer, není nejhorší (ještě si ho užijem, v tuto chvíli to však ještě nevíme).

Přes pokročilou hodinu přijde vhod osvěžující koupel v hotelovém bazénu, kam se dostáváme po jedenácté. Dvoucentimetrovému švábovi, který usilovně plave všema nohama vedle mne, je asi také horko – když ho naberu i s vodou a vyhodím na břeh, za chvíli ho tu mám zpět. Možná ale v tom přítmí špatně vidí, co já vím. Vidí šváb vůbec?

Ráno začínáme telefonicky urgovat nedošlá povolení k přeletu některých arabských států, dostavují se však nečekané komplikace. Dostali jsme sice povolení od Sýrie, problém však je Saudská Arábie. Kontaktovali jsme zástupce našeho ambasadora v Rijádu poté, co jsme od sekce civilního letectví v Jeddah obdrželi informaci, že povolení k přeletu a technickému přistání je nutno vyžadovat diplomatickou cestou. To je novinka, kterou jsme se nedočetli ani v Jeppesenu. Snad je to prý proto, že řada privátních letů žádá povolení, let pak neuskuteční a oni pak v tom nemají přehled.

S ohledem na to, že náš přelet do Indie je od letošního jara plánován už potřetí, zdá se, že jsme k tomu svým dílem také přispěli. My sice nejsme klasický „private flight“, není to však ani pravidelný, ani nepravidelný, ani charterový let. Doposud to tak nějak vždycky vyšlo (přes Saudskou Arábii se s tovární L-410 letělo už několikrát, do Indie, také dvakrát do Singapúru a do Austrálie).

Předchozí díly:

1.
První etapa Kunovice-Larnaka
Vymýšlíme kombinace. Abychom nemuseli v Larnace čekat na povolení z Bahrajnu, plánujeme v Rijádu nocovat. Podle ambasadora nám na to nedají víza, dle našich informací snad pro posádky ano. Víza ale nejsou všechno. Saudi dále pro privátní let požadují „sponzora“, tj. garanci, kdo zaplatí náklady pro případ pátrání nebo likvidace následků havárie. Naše pojistka je nezajímá.

Jak jsme se dozvěděli na našem ministerstvu, pro lety vojáků a státního leteckého útvaru může tento „sponzoring“ dělat prostřednictvím ambasády stát. Pro náš případ to ambasáda bez povolení ministerstva nemůže udělat. Ministerstvo zase nemůže do Rijádu poslat nótu o garanci našeho přeletu, aniž by o to bylo saudskou stranou požádáno. Jestli vám to připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce, nejste sami.

Aby špatných zpráv náhodou nebylo málo, ve čtvrtek je v arabském světě svátek. Ten den se tam proto s nikým nedomluvíte, stejně jako v následující den, pátek, kdy je volno normálně. Pak je sobota a neděle, kdy je zase volno u nás…

Již druhý den trávíme v hotelu čekáním na telefon, telefonováním, vymýšlením nových tras přeletu (beznadějně), čas od času se zchladíme v bazénu, dáme si pivo, nebo malou procházku podél pláže. Převážná část města (alespoň ta, která je přilehlá k pláži) je součástí turistického průmyslu. V délce necelých dvou kilometrů je na pobřeží šňůra hotelů, prostor mezi nimi vyplňují nejrůznější restaurace, prodejny, krámky, je tu také hodně velký přístav pro jachty těch bohatších.

Další kus pobřeží zabírají restaurace „druhé kategorie“. Mezi hotely a pláží je pěší promenáda a silnice, která je vlastně promenádou pro auta. Když si sem večer sednete, můžete po půlhodině identifikovat řadu aut, která projíždějí pravidelně kolem promenády, zpátky přes město a zase znovu.

Zatímco Jarda čeká na telefon, my s Pavlem jedeme na letiště. Příšerným, otlučeným a rezavým džípem Toyota nás veze sám Costas, majitel hotelu Onisilos. Přes tento honosný titul byste si jej klidně mohli splést se sedlákem, či řemeslníkem, kdybyste ho potkali na ulici.

Na letišti uděláme jednak zběžnou kontrolu letadla, ale musíme také na briefing oznámit, že poletíme (možná) až v pátek, nebo dokonce v sobotu. Viditelně jim to nevadí, a tak se necháme zavézt k letadlu, abychom ho „obhlédli“ a z jeho rozpálených útrob vzali jednak nějaké potraviny z nouzové dávky pro přelet řídce obydlených oblastí, jimž by toto klima nemuselo svědčit (salám a pár klobás), jednak nějaké to pivo.

Odpolední vedra tráví většina obyvatel, ale třeba i prodavačů před domem na chodníku (je-li ve stínu). Je tu taková typická středomořská pohoda, jen občas rušená nějakým bláznem na supermotorce. Jinak se tu ale hodně jezdí na malých japonských miniskútrech (většinou značky Suzuki), nejenom mládež. Například vidíme důstojně vyhlížejícího pána, už poněkud po středních letech, jak svoje nadměrné břicho převáží na tomto stroji přiměřenou rychlostí.

Zvlášť výrazná je večerní pohoda na již zmíněné plážové promenádě. Až na výjimky téměř všechna auta neslyšně plynou po asfaltu, jedno za druhým kolem restaurací, u nichž majitelé nebo číšníci srozumitelnými posunky zvou k návštěvě. Čas od času některé auto zastaví a zaparkuje, ostatní v klidu počkají, nikdo netroubí, nepospíchá. Jako jinde v Evropě, auta všech možných značek. Taxíky jsou skoro výhradně Mercedesy, některé v dlouhém šestidveřovém provedení. Také japonská auta tu jsou zastoupena, dost jsou tu vidět Mitshubishi L-200 (pick-up) či Suzuki, ale i Chevrolet. Jezdí tu řada silných motocyklů, sem tam i překrásný Harley Davidson.

Mezi návštěvníky zaslechnete řadu jazyků, němčinu a angličtinu nejčastěji. Jak si musel svět v posledních létech zvyknout, zní tu také ruština. Jakkoli se nemohu zbavit vzpomínek, jak to dnes v postsovětských státech s životní úrovní vypadá, zřejmě těch, co na to tady mají, je stále dost. Některé Rusy poznáte z dálky podle oblíbených tepláků značky Adidas či jiných, už je ale dost i těch, u kterých poznáte národnost, až promluví mezi sebou.

Nechali jsme se zlákat nadháněčem a při procházce na promenádě sedli „na jedno“ do jedné restaurace. Starší pán nás usadil a žádané pivo Keo přinesl dokonale vychlazené a k němu sklenice z mrazničky obalené námrazou. Podnik je sice jen přístřešek z jedné strany otevřený, jinak ale se vším všudy. Neodolali jsme a jednou tu povečeřeli, byly to vynikající chobotnice.

Zvečera je z promenády velmi zajímavé pozorovat dopravní letadla, přistávající na ranvej 22, která je skoro rovnoběžná s naší pláží. Uvidíte tu Boeingy 757, 767, 737, Airbusy A300 a další. Většinou za dne i krátce po západu slunce dělají vizuální přiblížení, takže, máte-li štěstí, uvidíte dopravní stroj v malé výšce a v zatáčce o náklonu mnohdy i více jak 30 stupňů.

V pátek opět špatné zprávy. Paní Smržová z MZV potřebuje již zmíněnou žádost o žádost, dále také chce vyjádření z ministerstva dopravy. Jarda se rozhoduje zapojit do celé záležitosti obchodní společnost LASI (Let Aircraft Sales International), než protelefonujeme všechny peníze (do dnešního dne to bylo asi 870 dolarů). Ti celé odpoledne telefonují a zapojují do celé záležitosti kdekoho od generálního ředitele LETu Ing. Pernici až po Ing. Gorgola z ministerstva dopravy.

V sedm večer nám volají, že už nestihli MZV, a proto nevědí, jak to všechno dopadlo. Zbývá nám už jen mizivá naděje, že to z ministerstva na rijádskou ambasádu přece jen poslali a my zítra v sobotu poletíme, jinak čekáme do pondělí. To nám ale padnou už jednou odkládaná povolení přes Sýrii, Jordánsko, Dubaj nebo Pákistán. Neletěli jsme.

Proč? Protože od pátku odpoledne marně shánějí po celé republice ředitele protokolu ministerstva zahraničích věcí, který jako jediný může podepsat tu nótu. Pan vícerada (jak zní jeho titul) údajně nemá telefon ani mobil a nikdo neví, kde se nachází. Tak máme dojem, že Česká republika může např. válku vyhlásit jen od pondělí do pátku (takovou nótu může podepsat zase jen ředitel protokolu). Snad by se mohla uspořádat celonárodní sbírka na mobilní telefon, aby vždycky přes víkend nezůstala republika na holičkách…

V sobotu ráno voláme opět ambasádu Rijád, žádné nové zprávy, ozvěte se v jednu odpoledne. Potom voláme Standovi Sklenářovi do Kunovic, taky nic nového. Máme-li věřit tomu, co nám tvrdí ministerstvo, pana víceméně radu (jak jsem ho mezitím překřtil) shání celá republika. Pomalu se smiřujeme s tím, že v Larnace budeme minimálně do pondělí.

Sobotní oběd, kuře s hranolky, do 18:00 máme čas, kdy budeme znovu volat Standovi. Vyrážíme proto na „okružní“ procházku. Odpolední siesta jako vždy, většina místních obyvatel sedí buď na chodníku, nebo v chladnější chodbě a na televizi hledí do pokoje skrz otevřené dveře. Většina obchodů je zavřená, také na pláži nám připadá o něco menší ruch. Bude to určitě tím horkem, rekreanti, kteří „dělají“ tržbu, leží většinou na pláži pod slunečníky.

Najdeme si na promenádě lavičku a hodláme, tak jako včera večer, pozorovat „eprouče“. Nejspíše ale i letadlům je horko, tak za hodinku jen dvě tři. Z nedostatku objektů k pozorování z naší branže si začínáme všímat i jiných věcí. Tak například se nám zdá, že móda „nahoře bez“, která byla šlágrem evropských pláží ještě před několika lety, už vůčihledě upadá. Ke škodě našich zraků této vymoženosti dnes už využívá spíše hodně odrostlejší část ženské populace.

No, ale kvůli tomu tady snad nejsme. Už potřetí na tomto výletu si dáváme „eis coffee“ v Dionysos Restaurant, resp. v jeho části, která je přes ulici těsně u pláže. Kapitán nás opět poučuje, že správný Řek u ledové kávy vydrží dvě tři hodiny klábosit, než ji brčkem vysaje. Navzdory tomu ji má jako první v sobě a dá si další. No comment, káva a Novák, nakonec, není to taky žádný Řek.

Vracíme se městem, které se nám oproti všednímu dni jeví poněkud klidnější. Ale i tak máme co dělat v úzkých uličkách, když kličkujeme mezi auty, co jezdí jako naschvál vlevo, máme se co ohlížet. Zvláště, když tu většina řidičů považuje blinkr za zcela zbytečný luxus.

Naprostá většina z nově postavených tří- až čtyřpatrových domů má na střeše kolektory a nádrže na teplou vodu (náš hotel nevyjímaje). Není to sice nic vzhledného, ale určitě se to vyplatí. V tom množství, jako je to tady, to musí určitě dělat obrovské úspory. Na vodu se tu doporučuje být obezřetný, například v hotelu je kromě baterie na teplou a studenou vodu ještě kohoutek na vodu pitnou. Je však pořád vlažná, a proto si o její kvalitě nedělám iluze.

Z těch stavebních postřehů snad ještě jeden. V přímořské oblasti tu neustále dují větry, což v domech vyvolává průvan. Tady na to už došli, a tak jsou okna většinou posuvná. Tak jako náš hotel, je většina novějších domů postavena jakoby na kůlech, to znamená, že v otevřeném přízemí je parkoviště pro automobily. Součástí architektury bývá též vegetace, od vinné révy na plotech, až po popínavé rostliny nejrůznějších druhů.

Ve městě (myslím dál od pláže) je řada řemeslnických provozů (stolaři, sedláři, kovotepci atd.), kteří pracují v dílnách, které jsou těsně u chodníků. Prostor to není velký, proto tu uvidíte přes sebe materiál, výrobky i výrobní zařízení. V jedné autodílně, která měla vrata pobita rezavým plechem z barelů, jsme pak objevili autobus firmy Pavlas, který už naháníme od středy, neboť jsme ho chtěli vyfotit pro spolupracovníka stejného jména.

Cpt. Novák pochopitelně jako domácí kutil obhlíží ceny nářadí a podobných pomůcek, které jsou oproti našim minimálně trojnásobné. Mimochodem – odpovědi na otázku, kolik tu stojí pivo, se s ohledem na manželky raději vyhneme.

Pokud zrovna netelefonujeme, nebo nečekáme na telefon, vegetujeme v hotelovém bazénu. Je situován poněkud neobvykle, mezi dvěma samostatnými budovami hotelu, prostor není od ulice oddělen vůbec ničím. Budovy naštěstí po značnou část dne pro bazén zajišťují tolik potřebný stín.

Kapitán Novák však ani tady nedokáže zahálet. Jako by si chtěl pobyt v hotelu odpracovat, dává dohromady špatně fungující systém odsávání a čištění vody a dna. Majitel Costas se na to však dívá skepticky. Má pravdu, po vyčištění dna od napadaného prachu stačí dvě tři hodiny intenzivního větru od moře, který fouká celé dopoledne, a jako by nikdo nic nečistil. Ale Jarda nevydrží nedělat nic (telefonování nepovažuje tak docela za práci).

Původně jsme se ubytovali z úterka na středu na jednu noc, dnes už je sobota, a tak není divu, že Costas je trochu nervózní, i když si dává pozor, aby to na něm nebylo znát. Domlouváme se proto, že by bylo vhodné zaplatit zálohu ve výši „probydlené“ a protelefonované částky. Nebyl to špatný nápad, majitel se stal o poznání vstřícnějším a srdečnějším.

Sobota 31. srpna, 19:00 místního času. Domluvená telefonická relace se Standou nepřináší mnoho nového. Zatím stále nemohou sehnat pana viceradu. Standa ale mezitím musel poslat na MZV fax s místopřísežným prohlášením, že letadlo nepřeváží žádné zbraně, opiáty, ani nic dalšího, co se v Saudi nesmí.

Neděle 1. září, Larnaca, hotel Onisilos. Pan víceméně rada zřejmě stále mimo dosah ministerstva, nikdo nám nevolá, nic nového. Lehká snídaně, chvilka v bazénu.

V 19 hodin večer konečně fax od Standy, našli pana viceradu, vrchního ředitele protokolu MZV. Naopak my se zase nemůžeme dovolat na pana Janouše na naši ambasádu do Saudi. Tak se to bude muset nechat všechno na pondělní ráno. Sedíme na balkonu hotelového pokoje a ptáme se sami sebe, zda toto bude poslední noc v Larnace. Jarda myslí, že tu strávíme ještě jednu, a čas mu později dá za pravdu. Spát se nám nechce, a tak ve tmě pozorujeme přistávání jednotlivých letadel a snažíme se podle světel a zvuku uhodnout typ letadla.

Jako každý den, i v pondělní ráno nás ve čtyři budí kohout, který hlídá naproti zámečnickou dílnu (alespoň si myslím, že hlídá, protože další zvířata, moráci a pes, jsou zavřeni v ohradě, zatímco kohout si chodí, kam ho napadne).

Snídáme a Costas se přijde zeptat, jak na tom jsme. Když připustíme možnost, že tu budeme ještě jednu noc, teatrálně si položí ruku na hruď a prohlásí, že mu bude potěšením. Docela mu to věříme. Odchází a zůstává po něm nezaměnitelný odér jeho krátkých doutníků King Edward.

V jedenáct se konečně dovoláme do Rijádu a zdá se, že je oprávněná naděje, že povolení na zítřek by mohlo za pár hodin být. Volám proto briefing brněnského letiště, ale dědek Stejskal (někdejší kolega řídící, nyní jako „prdůch“ na briefingu) tam zatím není. O deset minut později už ho přemlouvám, aby v počítači našel naše původní žádosti z 13. srpna a rozeslal je znovu s novými daty.

Odpoledne jedem všichni na letiště, abychom si nechali prodloužit víza. Když se úředník dozvěděl, že hodláme letět zítra, nanejvýš pozítří, mávl velkomyslně rukou – jeden, dva, tři dny – žádný problém. Ještě si potřebujeme vzít věci z letadla, Airport Supervizor nás pošle autobusem, který mezitím ujede. Zkoušíme to pěšky, ale hned přijede policejní Mitshubishi Pajero a důstojník nám vysvětlí, že to nemůžeme, zůstaňte stát, někoho vám pošleme. Když to trvá už chvilku, Jarda mávne na okolo jedoucí autobus a jsme tam jedna dvě.

Pobereme něco zásob, protože bychom v Larnace za chvíli utratili všechny diety až do Indie. Chleba, který musel týden vydržet v rozpáleném letadle, kupodivu není ani plesnivý (jen trochu, jak jsme později zjistili v hotelu).

Po návratu k budově zkoušíme proběhnout nejkratší cestou, tj. průchozí kanceláří Airport Supervizora, jako minule s Pavlem, ale tentokrát to nevyšlo. Musíme přes celníky, kteří zpočátku nedůvěřivě naslouchají našemu vysvětlování, že jsme z letadla brali jen navigaci a GPS, než by se tím ale vážně zabývali, mávnou rukou.

Na stanovišti taxíků, kde musíte vždy nejdříve k „bossovi“, který u stolečku všechno rozděluje, stačí říct jenom Onisilos a pokulhávající taxikář nás vede k vozu, samozřejmě že k Mercedesu. Přehřáté vnitřní prostory auta se se po několika vteřinách jízdy díky klimatizaci změní v prostředí, ve kterém se dá cestovat. Můj návrh, abychom takto pokračovali až do Dubaje, kapitán neakceptuje z důvodu nízké ground speed.

Večer pravděpodobně poslední pivo Keo u dědka v hospůdce na plážové promenádě, poslední „eis coffee“ a po sedmé už jsme zpátky na hotelu. Volám ARO Brno (briefing), abych zjistil, zda přišlo poslední potřebné povolení – přes Dubaj – pokud došlo.

Jako při všech telefonátech sem se modlím, aby službu měla Gábina, které není třeba nic dlouho vysvětlovat. Naopak, tento její kolega má právě opačné vlastnosti. Mám smůlu, nemůže to napřed najít a pak mi řekne, abych si zavolal za chvilku, že mu volá věž (nejspíše si myslel, že Larnaca je někde u Šlapanic).

Poslední navigační přípravy, závěrečné účtování s Costasem, poslední koupel v hotelovém bazénu (aby nám uschly plavky). Náš zítřejší odlet stále ještě není definitivní.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář