Německy umím jen něco z leknutí, ve škole jsem opisoval od kolegy Josefa a nějak jsem prošel. Němcům, zejména však plachtařům ale věřím. Stejně jako první pojednání o termice, kromě Gončarenka, bylo od Němců.
Jde o to, jak je člověk sečtělý, pak jak je jiný šikovný, stejně jak je jiný jazykově vybaven a v poslední řadě, jak a kdo to vyzkouší první. Dovolte mi úhel pohledu toho případně naposledy zainteresovaného, na nová navijáková lana Dynatec Hoistline. Nevím, zda náhodou nejme první v ČR, kteří vyzkoušeli něco, co západně hranic funguje již mnoho let. Rovněž si myslím, že roční zkušenost s navijákovými lany, která nejsou z oceli, jako byla doposud, stojí za krátký článek.
Proč létáme naviják? Nejsem asi ten pravý, kdo by byl jednoznačně optimisticky propagující navijákové létání. Tedy pro upřesnění, létání ano, ale výcvik univerzální osnovou, která zahrnuje kombinaci vzletů za letounem a navijákem, už o něco méně. Jsem přece jenom trochu starším pamětníkem. Výcvik žáků pro vzlety za navijákem je poněkud náročnější pro instruktora. Zejména proto, že se žáčkům většinou zdá snadnější, ale my víme své.
Pokud probíhá všechno podle pravidel a bez problémů, pak snad ano. Jenže, nastane-li nějaký problém, smrskne se čas pro rozhodovací procesy na minimum. Létáme nízko nad zemí, v nepřirozených úhlech, a praskne-li lano nebo pojistka, jde o zlomky vteřin. Na toto téma však navazovat nechci (třeba někdy jindy…). Létání za navijákem je výrazně lacinější, kolektivně stmelující a k rychlému rozhodování nutící disciplína.
Abych se ale držel tématu. Nápad zakoupit za hranicemi plastová lana vzešel od vzdělaného, sečtělého, zcestovalého kolegy. Jednoho dne lana přišla. Jiný, technicky zdatný kolega provedl úpravu našeho bájného Herkula 4. Pak zahlásil, že je vše připraveno.
Premiéra se odehrála bez obecenstva v Letňanech. Po prohlídce letadla L 13A, navijáku a toho, co bylo na bubnech, jsem trochu znejistěl. Létám naviják 39 sezón, ale tohle, co nás má vyvléci do „více výška“, připomíná tkaničku do bot. Kostky jsou vrženy. Pro první let odmítám dvojí obsazení Blaníka, připadám si trochu jako ta krysa, které dávají ostatní ochutnat potravu jako první a pak čekají, co to s ní udělá.
Letím v sólo obsazení z důvodu hmotnosti. Očekávám něco jako gumicuk pro modely. Jsem dost napnutý a taky nervní. Jenže, rozjezd, přechod do stoupání, stoupání a vypnutí je jako na lanku ocelovém. Nepruží to, nemám vůbec žádné nové vjemy a pocity, pohled na výškoměr, nemetodicky nastavený na QFE mi napovídá, že máme o něco „více výška“…
Odlétali jsme s kolegy na těchto lanech celou loňskou sezónu bez jediných problémů. Lano je výrazně lehčí než ocelové, sice dražší, ale mělo by být rovněž trvanlivější. Navijákaři si pochvalují snadné zaplétání. Sekací zkouška stávajícími noži dopadla dobře a praská-li nám něco při vzletech, jsou to tahové pojistky nebo vlastní uši. Naviják s „vikslajvantovými“ lany je k vidění na letišti v Havlíčkově Brodě, našem letním působišti. Bývá někdy opravdu i „více výška“.
