18. března 1965, 08:34:51 UTC. Ve světě ještě neznámý podplukovník Leonov se lehce odpíchnul od kovového lemu rukávu přechodové komory kosmické lodě Voschod 2 a vplul do volného kosmického prostoru. A pak se éterem nesla památná, trochu patetická slova: „Zarja I. Já Almaz II. Člověk vystoupil do kosmického prostoru! Člověk vystoupil do kosmického prostoru! … Volně pluji v prostoru! Cítím se výborně! … Příjem!“
Ano, člověk vystoupil do volného vesmíru. Byť to bylo jen na 12 minut, byť to bylo jen necelých 500 kilometrů nad rodnou planetou. Jmenoval se Alexej Archipovič Leonov. Tento chlapec původem z malé sibiřské vísky Listvjanka v Kemerovské oblasti tak otevřel cestu desítkám následovníků. Dnes nejsou výstupy kosmonautů do vesmíru ničím překvapivým, natož dramatickým. Patří například k běžné náplni práce posádky mezinárodní kosmické stanice ISS. Obtížné však bylo být tím prvním.
„Blondýn“ Alexej Leonov v roce 1965 a v roce 2009
Voschod – neplánované dítko
Čtvrtek 18. března 1965, 07:00:00 UTC. Z rampy číslo 1, zvané „Gagarinovská“, se za hromového rachotu zvedá raketa R7. Na krytu kosmické lodě Voschod 2 je znatelný jakýsi „puchýř“ – poklop nafukovací přechodové komory pro výstup do volného vesmíru. Uvnitř v kulovité kabině o rozměrech někdejšího Vostoku sedí ve dvou skořepinových křeslech a ve skafandrech dva muži: Pavel Ivanovič Běljajev a již zmíněný Alexej Leonov. Mají velmi náročný úkol – prvovýstup do volného kosmického prostoru.
Raketa R7 s Voschodem 2. Na špici je znatelný „puchýř“ přechodové komory…
Jde o velkou inženýrskou i psychologickou improvizaci – za pár týdnů (červen 1965) má v USA odstartovat kabina Gemini 4 s posádkou James A. McDivitt a Edward H. White a podle plánu mají otevřít svoji loď kosmickému vakuu. Ed White pak má nejprve vystrčit ruku do prostoru a později se snad i postavit. O nějakém poletování mimo kabinu se ještě neuvažovalo, nicméně tento plán je veřejně a dlouho dopředu znám (jak bylo pro Američany a NASA typické), a tak jsou Sověti povinni na tuto skutečnost zareagovat.
Jistě, pobyt mimo kosmickou loď byl důležitým mezníkem na cestě k Měsíci, a proto se o to musely pokusit obě kosmické velmoci. Sovětský Hlavní konstruktér Sergej Koroljov s tím samozřejmě počítal, ale až u lodí Sojuz, na kterých se už tvrdě od roku 1962 pracovalo. Kosmonauti měli přelézat z velitelské lodi do lunárního modulu vnějškem, protože průchod spojovacím uzlem se zdál v polovině šedesátých let technicky jen těžko zvládnutelným… A na Měsíci se muselo pobývat mimo loď, to bylo jasné.
Jak vzpomíná ve svých pamětech (Rakety a lidé III – Horké dny Studné války) konstruktér Boris Čertok, „…hodlali jsme americkému programu Gemini a Apollo čelit dvoumístným Sojuzem. Ale kdyže bude hotov! Nehledě na všechen optimismus Koroljova (…) bylo mnohým jasné, že Sojuz v roce 1964 neodstartuje. A tak Chruščov nařídil Koroljovovi, aby přizpůsobil kosmickou loď Vostok k letu až tří lidí! (…) Voschod se na nás svalil dost neočekávaně a zcela jasně zpomalil práce na sojuzech…“
Jistě, šlo o prestiž a velkou hru. Sověti v šedesátých létech podstatně zaostávali za USA v počtu raketových střel s jadernými hlavicemi či atomových bombardérů, o ponorkách nemluvě. Úspěchy ve vesmíru vytvářely poněkud jiný obraz o možnostech SSSR a Chruščov mohl vykřikovat, že „…sekáme rakety jako párky na běžícím pásu…“
Leonovův náhradník Viktor Gorbatko to říká jasně: „Věděli jsme, že se Američani chystají do vesmíru. Tak jsme museli mít prvního člověka, první ženu ve vesmíru, první třímístnou loď…“
„A co dál? Co dál? Tato otázka znepokojovala všechny. Šéfa Akademie věd Keldyše, akademiky i konstruktéry – včetně Koroljova,“ dodává Gaj Severin, hlavní konstruktér kosmických skafandrů. „A tak se rozhodlo – člověk musí vystoupit do volného vesmíru! Netřeba nové rakety, „sedmjorka“ je dobrá, takže na současnou strukturu Vostok/Voschod přiděláme přechodovou komoru pro výstup z lodi. Ale nemohla to zase být velká improvizace – východ do volného vesmíru nikdo ještě nezkusil!“
Úpravy „Vostoku“ zvýšily hmotnost lodi o tisíc kilogramů – na 5,7 tun. A tak byl třetí stupeň rakety zaměněn silnějším motorovým blokem konstruktéra Kosberga s tahem 30 tun. Aby se do vostokovské koule vešli nejprve tři lidé bez skafandrů (viz Voschod 1 – Komarov, Feoktistov, Jegorov) a pak dva muži ve skafandrech, byla do lodi namontována křesla otočená o 90 stupňů od původní osy. Ovšem tzv. Raušenbachův palec, jinak (záložní) optický orientační prvek Vzor v jednom z iluminátorů musel zůstat na původním místě – nyní po boku kosmonautů. To se ukázalo dosti nepraktické.
Další úpravy pochopitelně znemožnily umístnit v lodi těžká katapultovací křesla, používaná v jednomístné variantě. Ovšem i tyto lodě přistávaly tzv. balistickým sestupem, kdy přetížení dosahovalo až 10 G a dopad na pevnou zem by nemusela posádka přežít. Proto byly speciálně pro Voschody vyvinuty brzdící prachové rakety, které měly dopad zmírnit.
Pro srovnání: řešení prostoru a usazení kosmonautů ve Vostoku, Voschodu-1 a Voschodu-2. Všimněte si sedadel, pootočených o 90 ° oproti sedadlu ve Vostoku
Oříškem v případě Voschodu 2 ale byla tzv. přechodová komora Volha, kterou měl kosmonaut použít při výstupu. Sověti, na rozdíl od Američanů, nemohli prostě otevřít poklop kosmické lodě – jejich přístrojová technika a hlavně elektronika by vakuum či kosmický chlad nebo sluneční žár – to podle polohy kabiny – nepřežily (ostatně nejen všechny lodě, ale i sovětské automatické družice či sondy vždy měly přístroje v hermeticky uzavřených obalech, natlakovaných většinou dusíkem. První nehermetizovaná družice tzv. „východního bloku“ byl československý Magion 1 z Geofyzikálního ústavu ČSAV). A tak bylo nutné vymyslet způsob, jak opustit loď, aniž by byla dehermetizována…
Proto inženýři vedeni Pavlem Viktorovičem Cibinem přišli s návrhem přechodové komory. Ta byla nafukovací a umožňovala výstup kosmonauta z lodi bez vystavení interiéru vakuu. Tvořilo ji vlastně 40 válců z dvojité pogumované tkaniny, rozdělených do tří skupin – představte si např. klasickou nafukovací matraci, srolovanou do roury. Ve složeném stavu byla komora dlouhá pouhých 70 cm, po nafouknutí potom 2,5 m. Hmotnost „tunelu“ dosahovala 250 kg.
Leonov, který byl spolu s Běljajevem jako druhý pilot jmenován do hlavní posádky Voschodu 2, se mimo jiné jako konzultant podílel na jejím vzniku. Problém byl např. ve velikosti návratové kabiny o hmotnosti 3 100 kg a celkovém objemu 5,2 m3. Měla totiž stejný průměr 2,3 m a vnitřní prostor pro kosmonauty 1,6 m3 jako „gagarinský“ Vostok.
„Bylo třeba řešit celou řadu problémů,“ vzpomínal zhruba před sedmi lety (40. výročí letu Voschodu 2) Alexej Archipovič. „Například – aby se mohl poklop zcela otevřít dovnitř, muselo by být zkráceno opěradlo křesla a já bych se do něj nemohl zády plně opřít. Tak jsem souhlasil se zmenšením průměru otvoru. V tom případě mi ale zůstávalo mezi skafandrem a kovovým rámem průlezu jen 20 mm na každé straně ramen…“
„Rukáv“ přechodovky ve složeném stavu se montuje na kabinu. Nahoře je jasně vidět kovová obruba s vnějším poklopem o průměru pouhého 1 m. Vnější průměr dosahoval 120 cm. Leonov zcela vpravo
Koroljovovi konstruktéři se náležitě zapotili, ale ukázalo se, že Voschod 2 byl celkem zdařilou improvizací. Od léta 1964 byla jako hlavní letová osádka uvažována dvojice Běljajev-Leonov, jako náhradníci byli vybráni Viktor Gorbatko a Jevgenij Chrunov. Do přípravy k letu byl později vybrán i Dmitrij Zajkin. Zřejmě v průběhu výcviku se ukázal Zajkin lepší než Gorbatko, ten nakonec zůstal jako lichý náhradník.
Pro východ do otevřeného kosmu bylo také třeba připravit nový skafandr, který měl jako hlavní konstruktér na starosti inženýr Gaj Severin. Vzhledem k tomu, že s pobytem v kosmickém vakuu nebylo žádných zkušeností, byl skafandr Berkut tzv. měkkého typu s několika výztuhami kloubů. Hmotnost skafandru byla 20 kg, plus batoh s kyslíkovou jednotkou - 21,5 kg (hezky rusky řečeno – ранeц – ranec, ruksak).
Normální tlak v tomto kosmickém obleku byl udržován kolem 0,4 atmosféry a pozor – s možností snížení na 0,27 atmosféry. V rámci přípravy na let probíhal výcvik i při vybírání střemhlavého letu v Tu-104, kde byla umístněna maketa Voschodu 1 : 1, když při letu po parabole vzniká krátkodobě stav beztíže… V těch několika sekundách se Leonov učil vylézat a vracet do přechodové komory. Ale ve vesmíru bylo všechno jinak…
Leonovův skafandr Berkut (Orel skalní). Byl použit jen jednou, po zkušenostech byl přepracován na typ Jastreb (Jestřáb), používaný od roku 1967
Únor-březen 1965
Původně se start Voschodu 2 plánoval už na únor 1965, ale jak vzpomínal Čertok, „po Chruščovově pádu (léto 1964) a nástupu Brežněva nás nikdo nehonil. Kromě Koroljova a amerického programu Gemini. První pilotovaný let (Gemini 3) byl plánován na konec března (1965)…“
A tak byl ještě 22. února vypuštěn tzv. technologický Voschod 2, pod krycím názvem Kosmos 57. „Byla to věrná kopie naší lodi, včetně přechodové komory. Místo mne tam byl manekýn Ivan Ivanovič včetně kompletního skafandru s helmou a rukavicemi,“ vzpomínal Leonov. „Přehození dvou povelů ale způsobilo, že loď krátce po startu vybuchla… Průšvih – havárie a my už žádnou loď na prověrku nemáme…!“
Pohled do bezpilotního Voschodu 2– je dobře vidět rozmístnění křesel (levé zaplněno aparaturou)
Jak uvádí Čertok, zkušební let probíhal v pořádku podle programu až do třetího obletu kolem Země. Televizní kamery umístněné na lodi ukázaly i správnou funkci nafukovací přechodové komory. Ale pak se na začátku čtvrtého obletu, v zóně viditelnosti sledovacích stanic na území SSSR, loď z ničeho nic odmlčela, včetně televizního a fonického spojení i telemetrických signálů. Čertok se domníval, že došlo na základě zmatečného povelu k aktivaci systému samodestrukce APO a k destrukci lodi. Jak se ukázalo, měl pravdu. Koroljov řádil.
25. února vyšetřovací komise jednoznačně uznala, že příčinou havárie byly dva stejné povely č. 42 z kamčatských sledovacích stanic NIP-6 a NIP-7. Jejich dubl pochopila automatika lodi jako povel č. 5 – přistání. A protože by loď nedopadla na sovětské území, po zjištění parametrů dráhy dala automatika povel ke zničení kabiny. Další test nebyl možný, jiná loď než ta pro Běljajeva s Leonovem nebyla k dispozici. Ale oba kosmonauti se rozhodli letět. Sám Koroljov jim dával šanci na úspěch kolem 70 %.
V autobusu před startem: zleva Běljajev, Komarov, Leonov
Březen byl na Bajkonuru ponurý. Z nízkých mraků padal mokrý sníh nebo ledový déšť a na zemi postupně tály pláty zmrzlého sněhu. 9. března přiletěli kosmonauti na kosmodrom a 16. března definitivně komise rozhodla, že poletí Běljajev s Leonovem. Jako záložníci byli vybráni Dmitrij Zajkin jako velitel a Jevgenij Chrunov jako náhradník Leonova pro výstup do vesmíru. Nakonec ale jeli v autobuse k rampě jen tři muži ve skafandrech – Běljajev, Leonov a Chrunov. Ten třetí vzadu totiž mohl zastoupit kteréhokoliv z letové dvojice.
„Dva dny před startem přijeli k nám do hotelu (na Bajkonuru) Koroljov a Keldyš. A jaksi opatrně s námi mluvili – tak i tak, vy víte, že v květnu to chtějí Američani také zkusit… Je to důležité, ale cítíte se na to? – a podobně,“ vypráví Leonov. „Ale my jsme už vše promysleli, odpovídám, my jsme připraveni, psychicky, fyzicky technicky… Tak o co jde? Probrali jsme tři tisíce možností havarijních situací… Všechno jsme nacvičili, včetně situace, co má dělat velitel lodi v případě, kdy zůstanu ve vesmíru… A Koroljov mi na to povídá – nu což, tři tisíce možností… a bude 3001, 2, …7… Ale jestli umíte pracovat ve třech tisících havarijních situacích, tak zvládnete i tu tří tisící sedmou… Věřím vám. Domluveno. Rozhodli jsme o tom, že odstartujete!“ Koroljov netušil, jakým je prorokem.
Voschod 2 odstartoval ve čtvrtek 18. března podle plánu – v 08:34:51 světového času. Raketa se brzy ztratila v mracích a za nějakých 15 minut byla loď navedena na oběžnou dráhu.
Třikrát a dost neplatí…
„No, vystřelili nás na dráhu s apogeem 495 km místo 300. To bylo velmi nebezpečné, protože kolem 500 km výšky začíná první radiační pás kolem Země s intenzitou více jak 500 rentgenů. Ale pro nás to mělo i jednu výhodu – více vidíte. Viděli jsme severní i jižní pól – z této výšky se vám otevře pohled na kruh s průměrem 5,5 tisíce kilometrů. Vidíte třeba celou Evropu…“ vzpomínal Leonov. „Prověřili jsme hermetičnost skafandrů, začali vysouvat přechodovou komoru… Otevřeli jsme poklop, Paša (jak přezdívali Běljajevovi) mi pomohl navléci „ranec“ s kyslíkovými lahvemi, poplácal mne po zádech a – jdi na to!“
Leonov vylézá z „rukávu“ přechodovky
Ti dva byli od prvního obletu v plném nasazení. Leonov se vsoukal do matně osvětleného tunelu přechodové komory, Běljajev za ním zavřel vnitřní poklop a začal s dehermetizací komory. Leonov ale vyčkával – musel si nejprve přivyknout na čistý kyslík, aby nedostal od potápěčů známou „kesonovou nemoc“. V těchto okamžicích Voschod 2 prolétal nad Egyptem, mimo dosah sovětských sledovacích stanic.
V 11:32 moskevského času Běljajev otevřel vnější poklop komory a Leonov dvě minuty na to vplul do volného vesmíru, svázán s lodí lanem o délce 5,35 metru. Prolétal nad Simferopolem a komunikoval s řídicím střediskem Jevpatorija na Krymu. „Já Almaz II, nacházím se na okraji průlezu! Cítím se výborně! ... Kavkaz, pod sebou vidím Kavkaz!“ ozýval se dole Leonovův hlas. „Pokouším se sundat kryt z objektivu filmové kamery… Sundal jsem krytku!“
„Slyšel jsem, jak mi bije srdce. Slyšel jsem, jak vzrušeně dýchám,“ vzpomínal potom. Leonov strávil volnou plavbou v beztíži celkem 12 minut, ale protože mu ubývalo zásob kyslíku, musel se urychleně vrátit. „Nad Jenisejem jsem dostal příkaz od Běljajeva: ‚Ljošo, začni s návratem!‘ ‚Rozumím, vracím se!‘“
Do návratu mu zbývalo pět minut. Ocitli se téměř na noční straně Země, šero, málo světla a Voschod nebyl osvětlen. Bylo to dost nebezpečné… Zásoba kyslíku byla vypočtena cca na 45 minut. Fakticky byl Leonov ve vakuu kolem třiadvaceti minut, z toho mimo loď jen dvanáct. Ale dýchal vzrušením mnohem intenzivněji a spotřebovával kyslíku více, než se počítalo. Ovšem – do této chvíle vlastně šlo vše téměř perfektně. Problémy teprve měly nastat…
Jak konstatuje Čertok, let Voschodu 2 vešel do historie dvakrát. V první, oficiální verzi proběhlo vše na výbornou – podle plánu. Ve druhé, která po letech postupně vyplouvala na povrch a v zásadě nikdy nebyla kompletně publikována, odehrály se přinejmenším tři tzv. mimořádné situace…
První byla ta, že se kosmonautovi ve vakuu nafoukl skafandr natolik, že se nemohl vtěsnat zpět do přechodové komory. Nejhorší ale byly nafouknuté prsty rukavic. Leonov nebyl schopen dotknout se špičkami prstů jejich konečků, nemohl tak pořádně ohnout a sevřít ruce a tedy nic pořádně uchopit… Nevydržela žebra výztuh, natož zpevněná tkanina. Na Zemi sice testovali skafandr v barokomoře, ale jen v simulované výšce 60 km. Téměř nulový vnější tlak v pěti stech kilometrech se napodobit nedá.
Alexej Leonov: "Autoportrét"
Ve filmu Nemusel jsem se vrátit Leonov vypráví: „Sňal jsem filmovou kameru a začínal jsem lézt do tunelu. A už jsem cítil, že skafandr se natolik deformoval, že se mi prsty vyzuly z rukavic a nohy z bot… Prostě jsem se ocitl bez pocitu opory uvnitř skafandru, který vypadal jako reklama na Michelin! Ech vy jedni, myslel jsem na konstruktéry, – postavit vás tak na rampu a vystřelit kolem zeměkoule…!“
Člověk, který měl skafandr „na svědomí“, Gaj Severin, konstatuje: „Chápu emoce Alexeje – v tu chvíli by nás nejraději všechny vzal, strčil do skafandru a vyhodil do vesmíru. A hned by nám bylo jasné, že se skafandr nafukuje. Ale před tím…?“
A jeho kolega z roku 1965, náčelník zkušebního oddělení Boris Michajlov, tuto situaci po létech komentoval takto: „Fakt, že člověk při východu do vesmíru ‚plave‘ uvnitř skafandru, se potvrdil i při dalších výstupech. To je empiricky ověřeno. I pocit, že necítí žádnou oporu… Proto kosmonauti, naši i zahraniční, mají snahu upoušet tlak, aby skafandr cítili – dnes ale jsou konstruovány tak, že jsou tzv. polotuhé – mají pevný krunýř a vložky, které pocit opory dávají. Leonov toho využít nemohl – jeho skafandr byl ‚měkký‘. A dnes se má za to, že pocit plavání ve skafandru podstatně ovlivnil jeho mobilitu při návratu do lodi.“
A Leonov? „Moje pokusy vlézt do ‚rukávu‘ normálně, po nohách, jak bylo plánováno, se prostě nedařily. Nemohl jsem se za nic zachytit a přitáhnout. (Navíc madla na přírubě rukávu byla nevhodně umístněna – na Zemi to šlo, chytit se, pokrčit nohy a přitáhnout se, ale v beztíži? Ne!) Musel jsem jednat rychle. Sám od sebe jsem se rozhodl a snížil jsem tlak ve skafandru prakticky na polovinu. To bylo velmi nebezpečné, protože mohlo dojít k vzkypění dusíku v krvi a byl by konec… Ale nebyl čas, konzultovat to se Zemí ani s Pašou…“
Celkem sedmkrát se kosmonaut pokusil vsunout do přechodové komory nohama napřed, jak měl nacvičeno. Nohama napřed proto, že v kosmické kabině bylo tak málo místa, že kdyby do ní vplul hlavou napřed, nemohl by se ve skafandru obrátit tak, aby se usadil v křesle. Nohama by také neuzavřel vnější poklop, pokud by selhalo jeho ovládání z kabiny, a pak by opět hrozila dehermetizace kosmické lodi. Nicméně, i v podtlakovaném, splasklém skafandru to po nohách nešlo. A tak vše vsadil na jednu kartu – udělal šipku a vletěl do rukávu přechodové komory po hlavě…
Autor (zcela vpravo) s Alexejem Leonovem a Vladimírem Remkem, konference ASE, Praha 2009
44 let poté sedíme s Alexejem Leonovem v dejvickém hotelu Praha a probíráme právě popsanou situaci. „Jak jste se tam mohl obrátit?“ pořád nechápu. Pětasedmdesátiletý kosmonaut se na mne podívá modrýma, stále čilýma očima, a pak pokrčí rameny. „No, musel jsem…“ A pak mi kreslí na schéma Voschodu, stažené z internetu, jak se otevíraly poklopy do „rukávu“, kde všude byly rozmístněny televizní kamery. A přidává náčrtek zvonovité kabiny lodě Sojuz, což ale patří až k dalšímu dílu vyprávění…
Schéma Voschodu 2, doplněné Leonovem – viz např. kamery u otevřeného vnějšího poklopu
Řekl – musel jsem. Když jde o život, jde o vše, to je jasné. Ovšem obrátit se – to bylo strašně obtížné: „Puls mi vyskočil na 190! Slaný pot mi zalíval oči, i když se normálně nepotím…“ vzpomínal. Asi v 11:50 moskevského času se Leonov konečně vrátil do svého křesla v kabině Voschodu, zcela vyčerpaný. Ve skafandru měl po kolena potu, primitivní klimatizace se s tím nedokázala vypořádat. „Zarja, já Almaz 2. Úkol výstupu do volného vesmíru vyplněn!“ „Rozumíme.“ „Já Almaz, jsem už v lodi!“ „Almaz 2, blahopřeji vám k vyplnění programu! Díky, díky!“ ozval se ze Země Koroljov. Ale ani on neměl tušení, jak se Leonov do lodi vrátil…
Zatracená automatika!
Leonov byl velmi vyčerpaný, lékaři o něj měli strach – vždyť puls větší než 150 bývá smrtelný! Svalil se do křesla a proti všem předpisům a bez prověrky hermetičnosti otevřel hledí skafandru a kapesníkem si otíral oči, čelo – téměř bezvýsledně, pot z něj lil nadále. Ve skafandru měl až šest litrů (!) potu! Na dalším obletu Běljajev odpálil pyropatrony na obvodu spoje přechodové komory a kabiny a ta odlétla do prázdnoty. Loď však začala rotovat – sice se s mírnou rotací počítalo, ale ta byla mnohem větší než předpoklad - oproti očekávaným cca dvěma stupňům za sekundu se Voschod otáčel o 17 ° za sekundu.
Na korekci tak nějak nezbývalo paliva a po zbývající hodiny letu to prostě kosmonauti museli vydržet. Nic příjemného – ale oba byli tak unaveni, že nad tím asi mávli rukou. Mezitím poklesl tlak v nádržích se vzduchem ze 75 na 25 atmosfér, které udržovaly stabilní tlak v kabině. To nebylo zatím nic strašného, ale řídící středisko rozhodlo o návratu lodi nejpozději na 17. obletu.
Co však kosmonauty vyděsilo, byl stoupající parciální tlak kyslíku uvnitř kabiny. Nominální tlak kyslíku měl být 160 mm rtuťového sloupce, teď však ukazatel šplhal do závratných výšek – 200, 300, 400, 430, 460… A 460 mm, to už je výbušná směs. Stačí jiskra a… dopadli by jako jejich kolega Bondarenko v barokomoře – uhořeli by.
„Zpočátku jsme seděli jako zcepenělí, nic moc jsme dělat nemohli. Jen jsme snižovali vlhkost atmosféry a teplotu – až na 10-12 °C. Tak jsme proseděli sedm hodin a pak jsme – usnuli,“ vyprávěl Leonov. „Když jsme se probudili, tlak nám padal před očima, když před tím dosáhl 920 mm. Co se vlastně stalo? Protože loď byla dlouho orientována ke slunci jednou stranou, ohřívala se na té straně až na +150 °С, na druhé působil chlad až -140 °С. Vzniklá deformace způsobila, že vnitřní poklop po odstřelu ‚rukávu‘ dobře netěsnil a systém regenerace vháněl do kabiny kyslík, který jsme nestačili spotřebovat.“
Tato tzv. „mimořádná událost“ bezprostředně ohrozila životy posádky. Nejenže mohli uhořet jako později trojice v Apollu 1, ale při přistání mohlo dojít k dehermetizaci lodi a je otázkou, zda by to ve svých skafandrech bez úhony přežili. Vlastně jim pomohla náhoda – Leonov ve spánku zavadil hadicí skafandru o páčku rozvodu kyslíku a tlak se rychle ještě zvýšil. Takto vysokým tlakem pak došlo k utěsnění poklopu a životní podmínky na lodi se vrátily do normálu.
Tím ovšem trable Běljajeva a Leonova neskončily. Říká se – do třetice všeho dobrého i zlého. To se mělo v případě posádky Voschodu 2 naplnit vrchovatě. Na 17. obletu bylo plánováno přistání a automatika dostala příslušné pokyny se Země. Jenomže, co čert nechtěl, selhal systém automatické orientace v prostoru. Pravda, už se to stalo v jiných případech, ale ne u kosmické lodi s posádkou! Brzdící motor se nezapálil.
„Všichni čekali na zprávu o brzdícím manévru a přistání kosmonautů, a automatika selhala. To byl šok. Opravdový šok! Spojili jsme se s řídícím střediskem v Jevpatorii a mikrofon si vzal Koroljov," vypráví Leonov. „‚Kde sedíte? Kde se nacházíte?‘ ptá se. ‚My jsme nesedli, nepřistáli, my jsme nad vámi…‘ ‚V čem je problém?‘ A my jsme popisovali, tak a tak… orientace selhala, motor nezapracoval… ‚Vypnuli jsme automatiku. Dovolte přejít na ruční řízení!‘ A dole ticho… šok…“
Po krátké poradě, kde mimo jiné Koroljov zpucoval ak. Raušenbacha, odpovědného za orientaci lodí, předali kosmonautům: přejít na ruční řízení a přistát na následujícím 18. obletu nebo nejpozději na obletu dvaadvacátém.
Ovšem ouha! Ruční „řízení“ vyžadovalo provést orientaci, což bylo nemožné, pokud kosmonauti seděli připoutáni v křeslech. Onen systém Vzor, podle kterého se kosmonaut orientoval, byl totiž umístněn v iluminátoru na boku – jak jsme už řekli – jako v lodích Vostok. Jenže teď byla sedadla uspořádána o 90 stupňů od původní osy. Nezbývalo než se přesunout k okénku a navigovat téměř od oka… Běljajevovi nezbylo nic jiného, než se odpoutat, poněkud ležmo za rukama se dostat k iluminátoru a loď zorientovat. Podařilo se. Leonov, který počítal parametry dráhy, vybral k přistání zalesněnou oblast Uralu.
„Mohli jsme sice přistát na Rudém náměstí v Moskvě,“ usmívá se, „ale to by bylo příliš riskantní…“ Běljajev potřeboval na to, aby se vrátil do křesla, cca 22 sekund, pak teprve mohl tlačítkem zapálit brzdící motor. Těch 22 sekund však znamenalo odchylku od vypočtené dráhy o nějakých 165 km severovýchodně. Voschod 2 pak dosedl v uralské tajze, přibližně 180 km od města Perm, daleko od obydlených míst. Tedy asi 2 000 km od původně plánovaného bodu v Saratovské oblasti.
Hladké přistání…
Když se jim podařilo otevřít výstup z lodi, zapadli po ramena do sněhu. Přistáli a nevěděli kde. A i když Leonov byl Sibiřan a Běljajev zkušený lovec, mohli je ohrozit vlci či medvědi, kteří jsou v předjaří zvláště hladoví a agresivní.
Leonov vyprávěl: „Paša mi říká – kde jsme? A já na to – asi někde u Jeniseje… To znamená? No, říkám, já v těchto místech byl. To pro nás za dva tři měsíce přijedou se psím spřežením… Paša vylezl, já se za ním dívám a jen hlava trčí ze sněhu. Tolik sněhu tehdy bylo. A ticho kolem, vzduch tak svěží… Vyndali jsme radiostanici a já jsem začal morseovkou vyťukávat – vsjo normálno, my věrnulis… V-N-V-N – vsjo normálno… Nikdo nás ale neslyšel, až teprve Petropavlovsk-Kamčatskij, 9 000 kilometrů daleko, nás uslyšel. A Bochumská observatoř u Bonu.“
Zatím v CUPu vypukla mírná panika. Radary sice zaznamenaly průlet lodi atmosférou, ale místo přistání – neznámé. A žádné zprávy… Čtyři hodiny nikdo nevěděl, kde se posádka Voschodu 2 nachází a zda je vůbec naživu. Moskevský rozhlas už pro jistotu vyhrával jen vážnou hudbu…
Pak dorazila do Jevpatorije zpráva z Kamčatky, že zachytili signál. Ale teprve k večeru je objevil vrtulník lesní správy. Přiletěl další, ale nikde volné místo k přistání. Pokusili se jim shodit teplé oblečení a občerstvení. Zůstalo na stromech a termoska s čajem i lahvička koňaku se rozbily. První noc tak museli přečkat bez pomoci. Mrzli. Sundali skafandry i spodní prádlo – svlékli se donaha, třeli se sněhem a ždímali prádlo. Ale jak jej navlekli, tak na nich rychle namrzalo…
Leonov se pokoušel strhnout ze stromů padák – „… to jsme i nacvičovali – když jej několikrát přeložíš, zabalíš se do něj, tak přežiješ i -60 stupňů…“ Ale ne a ne jej strhnout. Úplně se vysílil, padnul hlavou do sněhu a usnul. Nakonec noži odřezali pevné součásti skafandru, obalili se kusy izolační tkaniny z vnitřního obložení Voschodu a použili i kusy popruhů z přistávacího padáku. Takto vybaveni dokázali přežít – získat dřevo na oheň a ohřát se u něj. Nad nimi poletoval letoun Iljušin 14, aby zaplašil dravou zvěř…
Lázeň v tajze…
Ráno k nim na lyžích dorazil záchranný oddíl včetně lékaře, který na místě vybudoval malý srub. Nad ohněm umístili velký kotel, ve kterém se Leonov s Běljajevem pořádně vykoupali. Teprve třetí den se k nim prosekali další záchranáři a všichni se na lyžích vydali k devět kilometrů vzdálené vyrubané mýtině – improvizované přistávací ploše vrtulníku. Odtud je stroj dopravil do Permu. Anabáze prvního člověka, který se odvážil vyjít do volného vesmíru, skončila. 23. března Běljajeva a Leonova přivítala Moskva…
Let Voschodu 2 byl posledním pilotovaným letem za života Sergeje Koroljova. Byl posledním velkým vítězstvím sovětské kosmonautiky v nevyhlášeném souboji o vesmír se Spojenými státy. Pak už svět jen sledoval, jak Američani míří na Měsíc. Leonova to muselo mrzet dvojnásob. Měl to být totiž on, kdo měl jako první stanout na Měsíci. Ale to už je jiná historie…
