Hvězdy minulého nebe – 2. část

08.02.2014

Ačkoli je v současné době britský letecký průmysl vnímán především jako dodavatel křídel do letounů Airbus, v minulosti byla škála britských výrobců daleko výraznější. Kde je jim ale všem konec?

Hvězdy minulého nebe – 2. část
Hvězdy minulého nebe – 2. část (Zdroj: Aeroweb.cz)

Bitva výrobců o Británii

De Havilland Aircraft Company

Celkový výčet oněch britských výrobců by byl poněkud náročný, ale někteří z nich se nesmazatelně zapsali do historie letecké dopravy i letectví jako takového a rozhodně stojí za připomenutí.

Nejvýraznější stopu v historii civilního letectví zanechala společnost De Havilland Aircraft Company. V meziválečném období byl velmi úspěšný její dvojplošník DeHavilland Dragon, jehož v různých verzích vzniklo celých 995 kusů.

Skutečný zlom však přišel roku 1949, kdy byl zalétán první proudový dopravní letoun DeHavilland Comet. Přestože se jednalo o symbolicky významný milník, samotný průkopnický letoun příliš úspěšný nebyl. Jeho pověst v očích veřejnosti nenávratně poškodily tři fatální havárie, kvůli nimž byl roku 1954, krátce po uvedení do pravidelného provozu, tento typ zcela uzemněn. Jako příčina nehod byly stanoveny konstrukční potíže související s použitím obdélníkových oken na trupu letounu.


DeHavilland Dragon

Roku 1958 tak vzlétl upravený Comet s kulatými okny. V té době však již na trhu působily po všech stránkách sofistikovanější proudové letouny jako Boeing 707 či Sud Aviation Caravelle, a tak bylo včetně prototypů vyrobeno jen 114 Cometů.

Roku 1960 byl De Havilland převzat společností Hawker Siddeley, pod jejímž jménem byl také prodáván původně De Havillandem vyvíjený třímotorový proudový letoun Trident pro krátké a střední tratě. Ten vznikl ve dvou verzích pro 115 nebo 180 cestujících a vyrobeno jej bylo celkem 115 exemplářů.

Vickers-Armstrongs

Společnost Vickers-Armstrongs vznikla roku 1927 fúzí technologických společností Vickers Limited a Sir W. G. Armstrong Whitworth & Company a jí vyráběné stroje nesly legendární označení Vickers.  Historie technologických firem tohoto jména však sahá až do první poloviny 19. století.

Vickers-Armstrongs se zaměřovala především na výrobu vojenských letadel a z dopravních strojů na trhu uspěly pouze dva její typy, zato však zcela přelomové.

Prvním z nich byl legendární Vickers Viscount, vůbec první turbovrtulový dopravní letoun na světě.  K záletu prototypu došlo dne 16. července 1948 a 29. července 1950 vykonal tento typ první – byť mimořádný – komerční let se zákazníky z londýnského letiště Northolt na pařížské letiště Le Bourget. Jednalo se vůbec o první komerční let operovaný letadlem s jinými nežli pístovými motory.

Zpočátku však byly reakce dopravců na nový letoun poněkud rozpačité, především s ohledem na jeho nízkou kapacitu a například předpokládaný první uživatel – společnost British European Airlines – nakonec upřednostnily konkurenční pístový letoun Airspeed Ambassador. Po úpravách letounu a zvýšení kapacity cestujících na 53 byl letoun touto společností konečně zařazen do pravidelného provozu a začalo se mu komerčně dařit. Jednalo se dokonce o první zahraniční dopravní letoun, který zaznamenal výrazné prodejní úspěchy v USA, kde dosud dominovali především tamní domácí hráči.


Vickers Viscount v barvách British European Airlines přistává na letišti v Londýně

Postupem času bylo vyrobeno 445 letounů Vickers Viscount a tento letoun tak započal novou éru letecké dopravy, a to boom turbovrtulových letadel. Již roku 1957 poprvé vzlétl sovětský Tupolev Tu-114, který byl s kapacitou 220 cestujících největším dopravním letounem své doby a byl určen především pro dálkové linky. V současné době tvoří turbovrtulové letouny především páteř regionální flotily a plní tak účel, pro který původně vznikl také Viscount. Posledních šest strojů tohoto průkopnického typu bylo předáno zákazníkovi, čínskému úřadu pro civilní letectví, v roce 1964.

Z letounu Viscount byl odvozen také větší čtyřmotorový turbovrtulový letoun Vickers Vanguard pro 139 cestujících, který poprvé vzlétl do roku 1959. Vzniklo však pouze 44 těchto strojů, které však již po jedné dekádě přepravy cestujících na linkách několika společností začaly být postupně upravovány pro přepravu nákladů, jíž vykonávaly až do roku 1996.


Vickers Merchantman, přestavený Vanguard Společnosti Hunting Cargo Airlines

Ve srovnání s Viscountem prodejně méně úspěšným, avšak rovněž přelomovým letounem byl typ Vickers VC-10. Za jeho vznikem stál v podstatě jediný dopravce, kterým byly British Overseas Airways Corporation (BOAC), jež se zaměřovaly na dálkové linky po územích bývalého britského impéria. Tato společnost nejprve pro své účely objednala letouny Boeing 707, který však na svou hmotnost a rozměry disponoval relativně nízkým výkonem motorů, a protože se značná část destinací BOAC nacházela v místech s vysokou teplotou a nadmořskou výškou, nemohl dopravce americký letoun vždy maximálně vytížit. Tak se zrodil Vickers VC-10, první letoun se čtyřmi proudovými motory umístěnými na zadní části trupu. Jeho prvním uživatelem byla již zmíněná společnost BOAC. 


Vickers VC-10 v barvách svého prvního provozovatele – letecké společnosti BOAC

Později vznikla také vylepšená verze Super VC-10. Stroj byl schopen přepravit typicky 151 cestujících do vzdálenosti 9 412 km. Ačkoliv šlo o na svou dobu velmi pokročilý letoun, rozhodnutí stavět vývoj nového typu letadla na požadavcích jediného dopravce se bohužel časem ukázalo jako nestrategické. Kromě BOAC letouny objednala pouze jediná západní společnost – rovněž britské British United Airways – a po několika strojích létalo ve službách společností Gulf Air, Air Ceylon, East African Airways či Air Malawi.

O jeho nákupu jednali také představitelé Československých aerolinií, na jejichž linkách měl nahradit zastarávající letouny Tupolev Tu-104A a ne zcela vhodné stroje Iljušin Il-18D. Tak jako v historii letectví i průmyslu obecně již mnohokrát, i tentokrát však do věci zasáhla politika a ČSA se – stejně jako např. rumunský Tarom, který byl dalším potenciálním zákazníkem – staly uživatelem dálkového Iljušinu Il-62, jenž je díky své obdobné konstrukci považován za sovětskou kopii Vickersu VC-10 a získal díky němu také svou anglickou přezdívku „vícítenski“.

Ironií osudu je, že zatímco Iljušinů Il-62 vč. jejich modernizované verze Il-62M se vyrobilo 292 jednotek, z nichž poslední opustila brány výrobní haly roku 1996 (!), jeho britská předloha, která si své postavení musela vybojovat v reálném konkurenčním prostředí, byla vyráběna jen do roku 1970, kdy byla její produkce po vyhotovení 54 letounů ukončena.

VC-10  byl také posledním dopravním letounem se značkou Vickers, neboť již roku 1960 došlo ke sloučení společností Vickers-Armstrongs, English Aviation a Bristol Aeroplane Company – výrobcem slavného turbovrtulového letounu Bristol Brittania, který byl v 60. letech minulého století díky pronájmu od společnosti Cubana jediným západním dopravním letounem provozovaným v Československu.


Bristol Brittania v kombinovaných barvách Cubana a ČSA

Od BAC až k BAe

Spojením tří uvedených výrobců vznikl nový konglomerát British Aircraft Corporation a jím vyvíjená dopravní letadla již obvykle nesla označení v podobě třípísmenné zkratky výrobce – BAC. Ten byl fakticky také výrobcem letounů VC-10,  vedení však rozhodlo nezavádět novou značku retrospektivně na již představené typy letadel, a tak se prvním dopravním letounem nesoucím označení BAC stal původní projekt společnosti English Aviation BAC 1-11, který se svou konstrukcí podobal letounům Douglas DC-9 či Fokker F-28. Šlo dvoumotorový proudový letoun s motory umístěnými na zadní části trupu a ocasními plochami ve tvaru T.


BAC 1-11 ještě nedávno létal u některých evropských společností

Letoun BAC 1-11 disponoval v závislosti na verzi 79 až 119 sedadly pro cestující. Nakonec se dostal do flotil několika desítek leteckých společností, vč. například British Airways či American Airlines. Po ukončení jeho výroby ve Velké Británii roku 1982 pokračovala jeho produkce licenčně v Rumunsku pod označením Rombac, a to až do roku 1989. Celkem vzniklo 244 letounů 1-11.

Málokdo ví, že již zmiňovaná společnost Bristol pracovala také na vývoji svého vlastního nadzvukového dopravního letounu. Tuto činnost samozřejmě přebrala i nově vzniklá BAC, která v práci na tomto projektu později pod taktovkou britské a francouzské vlády spojila své síly s francouzsku Sud Aviation, výrobcem slavného letounu Caravelle, a výsledkem jejich součinnosti bylo představení nadzvukového dopravního letounu Aérospatiale-BAC Concorde (společnost Aérospatiale vznikla fúzí francouzských výrobců Sud Aviation and Nord Aviation).


Prototyp Aerospitiale-BAC Concorde

Roku 1977 došlo ze strany britské vlády ke znárodnění společnosti BAC a její fúzi s rovněž znárodněnými společnostmi Hawker Siddeley Group a Scottish Aviation. Vznikla tak gigantická technologická společnost British Aerospace (BAe), dnes známá jako BAE Systems.

Roku 1981 vzlétl první dopravní letounu z dílny společného podniku, velmi úspěšný regionální letoun BAe 146. Jednalo se o netradiční konstrukci – malý čtyřmotorový hornoplošník s proudovými motory a ocasní plochou ve tvaru T. Letoun se okamžitě rozšířil do celého světa a byl vyráběn ve třech verzích podle délky trupu – Bae 146-100, BAe 146-200 a BAe 146-300.

Roku 1992 pak došlo k modernizaci letounu, který dostal podle sedačkové kapacity označení Avro RJ70, RJ85 a RJ100. Charakteristickou siluetu letounu, kterému se mezi spottery přezdívá „jumbolino“, je možné dnes v Praze i na mnoha jiných (nejen) evropských letištích vídat i několikrát denně.


Letoun BAe-146-200 používala za svého jepičího života také letecká společnost Discovery Travel

Veleúspěšným počinem British Aerospace byly malé dvoumotorové turbovrtulové dolnoplošníky  Jetstream 31 pro 19 cestujících, jichž bylo v letech 1980-1993 vyrobeno 386 kusů a stále obsluhují desítky pravidelných linek po celém světě. Vznikla také jejich prodloužená verze Jetstream 41, kterých bylo vyrobeno rovných 100 jednotek.


Veleúspěšný regionální BAe Jetstream 31

Poslední turbovrtulovým dopravním letounem nově vzniklé společnosti British Aerospace byl turbovrtulový regionální dolnoplošník BAe ATP pro 64 cestujících. Ten však příliš v tvrdé konkurenci zejména ze strany letounů ATR, Saab 2000 a Dash-8 neobstál. V letech 1988-1996 vzniklo jen 64 letounů tohoto typu a ačkoli některé z nich zůstávají stále v provozu, jsou již velikou vzácností. Přesto je tento typ poměrně známý i u nás, neboť jej na svých linkách v době své existence provozovala letecká společnost Air Ostrava. Jeho největším světovým provozovatelem je švédská letecká společnost West Atlantic, která používá 41 strojů v úpravě pro přepravu nákladů.


BAe ATP v barvách svého největšího současného provozovatele

30. listopadu 1999 společnost BAe fúzovala se společností Marconi Electronic Systems a vznikl tak obří nadnárodní konglomerát BAE Systems, který dnes patří ke globálním zbrojařsko-technologickým lídrům a podílí se na výrobě komponentů pro celou řadu bojových letounů vč. JAS-39 Gripen. Svůj vlastní dopravní letoun však společnost v současné době nevyvíjí.

Ač tedy Velká Británie stále patří ke globálním technologickým lídrům a britští výrobci letadel zanechali v historii letectví nesmazatelnou stropu, velký dopravní letoun tradiční britské ani jiné značky na nebi v nejbližších desetiletích patrně nespatříme. Přestože v segmentu regionálních letadel je složení výrobců stále poměrně pestré, tržní postavení dvou globálních rivalů – Airbusu a Boeingu – na trhu velkých dopravních letadel je přinejmenším pro nejbližší léta zcela neotřesitelné.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář