Plachtař

Je jedním z mála stále aktivních plachtařů, kteří pamatují a na vlastní kůži zažili samé začátky tohoto sportu na kluzácích vystřelovaných gumovým lanem, pokračoval neúnavně přes nové typy vyráběné v době rozvoje českého plachtění k závodnímu létání, stal se instruktorem, vlekařem, rozhodčím, uznávaným meteorologem.

Pak jsem ty střípky skládal k sobě a občas vyskočila některá vzpomínky vlastní. Dáno na papír, najednou nejde o medailonek, ale kusé informace o člověku, který zasvětil plachtění celý dosavadní život. Tady je výsledek.

Začal v šestnácti. Smykem na ŠK-1. Tam šlo o vteřiny letu.

Postupně složil potřebné zkoušky, tehdy ještě A,B a C, postupoval na výkonnější technice. Je zvláštní, jak tehdy poměr vynaložené práce k jedinému několika vteřinovému skoku tým zúčastněných neodradil. Dnes by většinu z nás takové létání neuspokojilo. Byla to však cesta vedoucí k dnešním výkonům a technologiím, tedy nebyla cestou marnou.

Instruktorem na jednosedadlovém kluzáku se stal jako jeden z  nejzkušenějších. Musely to být nervy, pouštět člověka zároveň s prvním letem na první sólo. To si  nikdo z nás dnes neumí představit.

Pak přišlo období prvních cvičných dvousedadlovek.

Pionýr byl ve výcviku velkým skokem kupředu. V zápisníku se mu objevují stovky jmen. Létat je naučil. Když ta jména čtu podrobněji, nacházím tam i řadu mediálně známých herců. V této době přicházejí první vzpomínky již zmíněné dcery Hanky. Hrdost na letecké kalhoty, pobyty po letištích ve stanech, stálé sledování oblohy tátou. Poznat dobré počasí uměla snad dříve, než psát. V letadle, a ani později v motorovém, se s tátou nikdy nebála. Učil ji k důvěře ve stroje a lidi kolem nich. Na rozdíl od domácích úloh, kdy snadno ztrácel trpělivost, učil i své dítě životnímu stylu danému charakterem leteckého sportu.

Proč o tom píšu? Protože byl i jedním z mých prvních instruktorů. Pamatuji si jeho přesné a spisovné vyjadřování na zemi, které korespondovalo s jeho vědeckým titulem. Ale ve vzduchu, zvláště když variometr vykazoval činnost nad nulou, tam se jeho výrazy poněkud zlidšťovaly, až jsem ani já neměl za letu s ním pocit nevzdělance. Ve vzduchu byl a je plachtařem.

Jako letecký pedagog může být pro nás vzorem.

Ne snad, že by nebyli zkušenější a protřelejší, ale především pro úžasnou lidskost, která z něj vyzařuje po celé roky, co jsem měl čest ho poznat. Když Vám řekne člověk, kterého si vážíte, že jste hňup, vážně se nad sebou zamyslíte. Tak jsem měl příležitost se nad sebou zamyslet hned při prvním poli z blbosti, kdy nelenil a zaletěl se podívat, kde a jak sedím.

Bylo to tehdy sice v okrsku vojenského letiště, kde mi mávaly křídly dvě přistávající jednadvacítky. Přiletěl vlečnou nízko, až jsem měl strach. To aby ho neviděli. Když jsme pak na rozboru situaci hodnotili, prohlásil, že při vší „smůle" jsem měl štěstí, protože jiné vhodné pole v širokém okolí nebylo. Čekal jsem výčitky, oprávněné. Spravila to večerní runda transportnímu komandu a panu instruktorovi. Snad právě pro tu formu řešení si to stále pamatuji.

Takového člověka, v nejproduktivnějším leteckém věku, nechal minulý režim neprověřeného.

Jistě se k této etapě nemohu kvalifikovaně vyjádřit. Ani ze stránky věcné, ani ze stránky politické. Jistě to nebylo lehké. Po vynucené přestávce zapříčiněné jakousi třídní nesnášenlivostí ho do kabiny zase doslova přivedli jeho bývalí žáci. Přezkušující inspektor tehdy obdržel nezbytnou důtku, za nedodržení postupu stanoveného osnovou. Udělal z něho pilota po několika startech z navijáku.  Stálo mu to za to.  A důtku přijal ji s vděčností. A on, plachtař,  létal dál.

Stal se uznávaným odborníkem na počasí a vyhledávaným meteorologem na závodech. Stal se rozhodčím I. třídy, školil další a objevil novou dimenzi. Vivata.

Snad nejtěžší chvilku mi připravil předloni. Požádal mě o přeškolení na jednosedadlový větroň třetí generace. Představa, že budeme postupovat podle osnovy, když už lamináty dávno létá, orosila mé čelo. Co já mám svému učiteli vyprávět a jak si mohu dovolit ho hodnotit? Při jeho prvním letu jsem osedlal volnou Vosu a šel jsem se na něj podívat do stoupáku.  Kroužil přesně ustředěný v samotném jádru a když mě uviděl, neodpustil si do éteru vyjádřit své pocity. Další nová dimenze! Přistání na dva body přesně k téčku. Je stále Panem pilotem!

V zápisníku letů figuruje cifra  1880 hodin, na jiné stránce 25 typů, motorové nepočítám a  na rodném listě rok narození  1930.

Co dodat? Jeho léta na letištích pro nás znamenala desítky vycvičených pilotů a  stovky krásných setkání s ním .

Do dalších let a letů si dovoluji popřát hlavně pevné zdraví a hodně využitých stoupáků.  Snad  pro ty, kteří by  nevěděli,  o kom je řeč:

Pan Ing. Miloš Vencovský, DrSc, plachtař.