Slabá vlna
Bezmála před rokem, 2. listopadu, to také zprvu vypadalo na povedené vlnění. V rámci akce Vlnový kemp se nad vrcholy Jeseníků vydával nejeden plachtař s vidinou rekordních výšek. Ke vzletu se na letišti Mikulovice chystal před 11. dopoledne i pilot kluzáku Nimbus 2 registrace HA-4540. Od jihozápadu však ve vyšších hladinách proudil až nezvykle teplý vzduch.
„V 10:59 pilot provedl vzlet v aerovleku za letounem Z 42 k letu do vlnového proudění za pohořím Jeseníků. Po vzletu letěli směrem nad obec Bukovice, kde se v 11:06, ve výšce 1 206 m odpoutal od vlečného letounu. Pilot se snažil navázat na vlnové proudění. To se mu nepodařilo. V kroužení postupoval v klouzání podél západních úbočí od obce Domašov na severovýchod,“ popisuje průběh letu závěrečná zpráva vyšetřovatelů. „V 11:18 se východně od nouzové plochy Bukovice nacházel již ve výšce cca 200 m AGL. Pokračoval však dál v klouzání nad jižní, sluncem ozářený svah nad obcí Bukovice, kde v 11:19 zahájil kroužení zatáčkami vpravo v cca 160-200 m AGL. Ani zde ale do stoupavého proudu nenavázal.“
O tom, že navázat na vlnu nebylo toho dne zcela snadné, svědčil i pilot jiného kluzáku, který na nouzové ploše v Bukovicích, tedy asi 11 kilometrů jihozápadně od Mikulovic, přistál o chvíli dříve, a počínání kroužícího Nimbusu 2 tak pozoroval ze země. „Zahraniční pilot ve výpovědi uvedl, že přistál na nouzové ploše Bukovice v 11:12. Přistání proběhlo normálně, v místě dosednutí byl mírný protivítr a travní porost vysoký cca 20-30 cm,“ popisuje zpráva počínání druhého pilota. „Když opustil kluzák a telefonoval, viděl jiný kluzák ve výšce, kterou odhadl cca 200 m nad zemí. Z polohy kluzáku po poslední zatáčce na přiblížení poznal, že nedosedne na nouzové ploše, ale na sousedním poli, kde byly podobné podmínky. Viděl, že přistávací manévr byl normální, kluzák minul řadu keřů. Vzápětí uslyšel dva hlasité zvuky a kluzák již dále nezahlédl jet po poli.“
Pozorující pilot podle svých slov „šel proto k místu, kde kluzák zmizel a které bylo vzdáleno cca 300-400 m. Na místě uviděl zničený kluzák na okraji pole. Pilot ležel vedle kluzáku ve stabilizované poloze a reagoval. První pomoc mu poskytli místní obyvatelé, kteří uvědomili policii a lékaře. Vrátil se ke svému kluzáku a rádiem informoval posádky letících kluzáků, aby informaci o události předaly na LKMI.“
Foto ÚZPLN
Pozdní rozhodnutí
Vyšetřování letecké nehody se brzy ujali pracovníci ÚZPLN. Ti se mimo jiné zaměřili na meteorologické okolnosti, které nedovolily řadě letců navázat na vlnu a přinutily je k předčasnému návratu. „Podle zprávy Letecké meteorologické služby Českého hydrometeorologického ústavu v týlu tlakové výše nad východní Evropou proudil nad ČR zejména ve vyšších hladinách atmosféry teplý vzduch od jihozápadu. (...) Z hodnocení podmínek při vlnovém proudění v době letecké nehody pilotem jiného kluzáku vyplývá, že vlna nebyla příliš silná, ale bylo nezvyklé teplo. Vyskytoval se ojedinělý čočkovitý AC,“ konstatují vyšetřovatelé.
Navzdory ne zcela učebnicovým plachtařským podmínkám však nebylo jasné, proč předčasné přistání do terénu skončilo tak nešťastně, když měl pilot v dosahu nouzovou plochu s vyčištěným okolím. Ukázalo se totiž záhy, že na výsledné podobě nehody se podepsal střet kluzáku s elektrickým vedením krátce před plánovaným dosednutím.
Poměrně přesnou trať letounu se vyšetřovatelům podařilo určit za pomoci záznamu z GPS přijímače instalovaného na palubě. Z něj tak vyplynulo, že Nimbus poté, co nenavázal na vlnu, „přešel do klesání a stoupavé proudy vyhledával nad západními svahy údolí směrem k Jeseníku. Východně Bukovic manévroval podél svahů po dobu cca 6 minut až do 11:18:20, kdy v prostoru cca 1,3 km východně od nouzové plochy sklesal do cca 200 m AGL. V té době měl dostatečnou výškovou rezervu a mohl provést přistávací manévr na nouzovou plochu Bukovice,“ hodnotí vyšetřovatelé.
Šířka nouzové plochy, pravděpodobný směr a rychlost přízemního větru přitom umožňovaly přistání kluzáku s dostatečným rozstupem od překážek, zejména nadzemního elektrického vedení na okraji plochy. Pilot se ještě pokusil vyhledat vzestupný proud nad jižním a východním úbočím v prostoru Krásná vyhlídka – Mýtinka, ve vzdálenosti cca 400-1 000 m od nouzové plochy. Nezahájil manévr na přistání včas, ale až když v průběhu tří zatáček ztratil výšku pod cca 100 m AGL,“ popisuje závěrečná zpráva klíčové momenty letu.
„Zvolil přistání na pole nedaleko místa, kde přistál další kluzák. To mělo za následek, že pilot přistávací manévr (průměrná hodnota klesání byla 5-7 m/s) uskutečnil v malé výšce přes obytnou zástavbu a směr přistání byl šikmo proti slunci. Sloupy nadzemního elektrického vedení stojí na okraji zahrad s mírným přenížením vůči úrovni terénu pole a je pravděpodobné, že vodiče nebyly zřetelně vidět,“ rozkrývá komise ÚZPLN.
Foto ÚZPLN
Vyšetřovatelé tudíž dospěli především k těmto závěrům:
- pilot nenavázal na vlnové proudění a při vyhledávání stoupavého proudu trvale klesalsměrem k nouzové ploše Bukovice,
- pro přistání na nouzové ploše se nerozhodl včas, když pak prováděl přiblížení na přistání, sklesal až do výšky vodičů nadzemního elektrické vedení,
- z důkazů je zřejmé, že pilot v konečné fázi přistání a nízko nad zemí již nestačil zabránit nárazu kluzáku do vodičů, který měl za následek zbrzdění a náraz do země.
Příčinou byl pozdě zahájený manévr na přistání, jehož důsledkem byla nedostatečná výška a náraz do vodiče elektrického vedení. Spolupůsobícím faktorem pravděpodobně bylo, že vodiče nebyly zřetelně vidět proti terénu ve směru přistání šikmo proti slunci.“
Opět šlo tehdy o souhru několika faktorů, od možná pozdního rozhodnutí až po nepříznivé okolnosti v místě přistání. Mysleme na to, že nadzemní dráty jsou pro výběr správné nouzové plochy určující Jejich hloupou vlastností je, že samy o sobě nejsou proti terénu vidět téměř nikdy, tím méně pak v oslepujícím slunečním světle. Pokud tedy chcete přítomnost drátů vysokého napětí odhalit, dívejte se spíše po stranách zvoleného prostoru a vyhledávejte sloupy, bez kterých se nadzemní vedení neobejde. Šance na zpozorování „neviditelných“ kabelů tím vzroste
