Ti, co nedoletěli - II. Přízraky s tváří

Bratři Achilles i Gian Judica-Cordigliovi z Turína a jejich odposlechová stanice Torre Bert, sestavená většinou z výprodeje nepotřebné válečné techniky americké armády, měli fakt štěstí. To, co se nedařilo nejmodernějším aparaturám armády a letectva Spojených států uslyšely jejich „uši“. A k některým kosmonautům-přízrakům se jim dařilo i přisoudit jména. Dokonce jména reálných osob…

Pokud jde o Genadije Zavodovského („start“ 15. května 1960 - viz I. Kosmonauti - přízraky), pracoval v letech 1950-80 jako technik-výzkumník v Ústavu letecké a kosmické medicíny a zemřel pokojnou smrtí až v roce 2002.

Ovšem už 27. září 1960 zahynul podle dlouhých uší z Turína v ohni výbuchu při startu rakety na Bajkonuru kosmonaut, kterému bylo přiřčeno jméno Ivan Kačur. A měsíc na to se roztrhla kosmická loď Vostok krátce po navedení na dráhu, pilotovaná Pjotrem Dolgovem… Sověti, jak víme, před (skutečně úspěšným) startem Gagarina šturmovali nebe, jen to hřmělo. A v Turíně měli žně.

Už v listopadu téhož roku zachytili italští radioamatéři z jedné sovětské družice něco úplně senzačního! Přenos tlukotu lidského srdce, který ale brzy ustal. Další oběť sovětské snahy být první ve vesmíru!

Čtvrtého února 1961 k tomu pánové zaznamenali dokonce komunikaci kosmonautů s řídícím střediskem! List Corriere della Sera to později upřesnil – šlo o kosmickou loď se dvěma, či dokonce třemi kosmonauty, kteří zůstali bez pomoci v dezorientované a porouchané kabině. „Podmínky se zhoršují… Proč neodpovídáte?“ „Dochází nám kyslík!“ naříkali prý na oběžné dráze oni muži. „…Svět se o nás nikdy nedozví!“

Podle dalšího článku v Corriere della Sera mělo jít o Alexeje Bělokonova, Genadije Michajlova a Alexeje (Anatolije!) Gračova. A příběh jejich neštěstí je vůbec dramatický. Podrazilo je přímo řídicí středisko! Gračov ohlásil na Zem, že za iluminátorem poletují jakési světélkující částice. A CUP (Centr upravlenija poljotom) nařídil posádce záhadné částice odchytit a dopravit na palubu lodi. Není jasné, jak to mohl kosmonaut dokázat (otevřít iluminátor a ulovit světlušky do sáčku?), když do prvního Leonovova východu do volného komického prostoru zbývalo ještě pět let a do letu třímístné lodi Voschod čtyři. Nicméně podle italské bajky se to nějak podařilo Bělokonovovi a pochlubil se CUPu. Tam ho ovšem místo poděkování politovali, že částice jsou radioaktivní, což mu prý zapomněli sdělit…

Jak pak posádka zahynula, už není – mimo údajný nedostatek kyslíku – jasné ani konspirátorům, nicméně jeden argument po ruce měli, a sice fotografie tří mužů v antigravitačních leteckých oděvech, kteří měli obětovat své životy při nezdařených kosmických letech. Šlo o Pjotra Dolgova, Ivana Kačura a Anatolije Gračova a další, ze kterých vyrobili „ikony obětí“ kosmických závodů sovětského režimu.

Ovšem ani v SSSR nepopírali, že jde o reálné lidi. Zavodovskij, Dolgov, Michajlov, Bělokonov, Gračov či Kačur skutečně existovali, ale nikoliv jako kosmonauti-přízraky. Šlo o lidi, kteří se podíleli na testování nové letecké, potažmo kosmické techniky. Navíc agentura TASS, týdeník Ogoňok a další noviny už od podzimu 1959 publikovaly články o mužích výzkumnících, testujících novou techniku apod., a to pod titulky a´la „Člověk se chystá do vesmíru“. Tedy o i plukovníku Pjotru Dolgovovi a jeho druzích, Ivanu Kačurovi, Genadiji Zavodovském či Alexeji Bělokonovovi a Anatoliji Gračovovi. Článek v Ogoňku sice nepoukazoval na spojitosti s kosmickým výzkumem, ale fotografie Dolgova, Kačura či Gračova v antigravitačních leteckých kombinézách zaujala korespondenta americké agentury Associated Press, který usoudil, že jmenovaní patří do oddílu sovětských kosmonautů (který tehdy ještě neexistoval...).

Pomníček G. V. Zavodovského na jednom z moskevských hřbitovů

Pozadí těchto „hoaxů“ ostatně vysvětluje manželka Genadije Vasiljeviče Zavodovského, Alla Alexejevna: „Manžel pracoval společně s Ivanem Kačurem, Ljošou Gračovem, Geňou Michajlovem či s Alexejem Bělokonovem v Ústavu letecké a kosmické medicíny v Moskvě (IAKM). Nebyli to vědátoři či inženýři, ale obyčejní ‚výzkumníci‘ (tj. pokusní králíci - pozn. autora). Zkoušeli jejich výdrž např. v barokomorách při simulaci poklesu tlaku (ve výškách 15 až 50 km! - pozn. autora), chování organismu při dýchání atmosféry čistého kyslíku či s příměsemi, přetěžovali jejich organismy na centrifuze, testovali na nich výstroj i potravu budoucích kosmonautů. Tehdy na přelomu 50. a 60. let panovalo kolem kosmonautiky velké nadšení, a tak k nim do ústavu často chodili novináři, protože šlo o módní téma. Na rozdíl od konstruktérů a členů oddílu kosmonautů nebyla jména ‚testerů‘ utajována a otevřeně se o nich psalo jak v Ogoňku, tak v novinách jako je Komsomolská pravda, Večerní Moskva a  dokonce i v Izvěstijích. Fotografie i jméno mého muže se tak často objevilo v tisku, a tak se zahraniční korespondenti mohli domnívat, že právě on a jeho kolegové patří mezi kosmonauty… Když s Gagarinem začaly skutečné kosmické lety, o výzkumníky přestal být zájem, nepsalo se o nich, a tak na Západě usoudili, že jsou to lidé, kteří zahynuli při kosmických letech před Gagarinem…“

Za pět minut ze stratosféry

Plukovník Pjotr Dolgov

Také v případě Dolgova se konspirátoři jménem trefili – tento zkušený válečný výsadkář, který mj. uskutečnil 1 409 seskoků a ustanovil několik světových a osm sovětských rekordů, byl v roce 1961 vyznamenán „za účast na testování některých kosmických systémů“ Leninovým řádem, po Hrdinovi SSSR nejvyšším sovětským vyznamenáním. Nikoliv ovšem In memoriam. 11. října 1960 v kosmické lodi nezahynul on ani nikdo jiný. Dolgova na oběžnou dráhu přičarovala Associated Press. Jistě, v daném období se na Bajkonuru a na orbitě něco dělo. 10. a 14. října se Sergej Koroljov pokusil vyslat první meziplanetární stanice k Marsu, ale obě sondy shořely po havárii třetího stupně rakety v atmosféře. Právě tyto havárie konspirátoři mohli spojit s nehodami hypotetických kosmických kabin, ve kterých „zahynuli“ Kačur a posléze Dolgov.

Říká se, že když vás někdo pohřbí za živa, budete žít dlouho. Bohužel toto pravidlo neplatí v případě Dolgova. Zahynul při tajném experimentálním seskoku ze stratosférického balonu Volga o dva roky později, 1. listopadu 1962.

Stratosférický balon Volga při testech kosmických skafandrů

Tehdy sovětský Hlavní konstruktér kosmických raket Koroljov řešil otázku záchrany kosmonauta v neočekávaných kritických situacích, například nutnost katapultáže ve velkých výškách. Jak známo, v lodích Vostok se pilot katapultoval z kabiny visící na padácích cca 7,5 km nad zemí. Koroljova zajímalo, zda by se člověk zachránil i při nouzové katapultáži ve stratosféře. A tak vznikl experiment Hvězda.

Při něm měli výsadkáři Pjotr Dolgov a Jevgenij Andrejev ve skafandrech odzkoušet seskok a katapultáž z kabiny stratosférického balonu ve výšce 25-30 km, a simulovat tak krizovou záchranu kosmonauta. Jako první se katapultoval Andrejev z výšky 25 600 m a volným pádem prolétl více jak 24 kilometrů za pouhé 4,5 minuty. Padák otevřel až 900 m nad zemským povrchem. Dolgov měl naopak odzkoušet speciální techniku automatického otevření padáku ihned po výskoku, a to vlastní konstrukce. V tom byl největší risk experimentu – v 25 kilometrech se vzhledem k řídkosti atmosféry nemá vrchlík padáku o co opřít a tedy nafouknout.

Dolgov skákal jako druhý, oblečen do skafandru SI-3M, jehož hledí bylo z průhledného materiálu, snad plexiskla. Bohužel Andrejev při katapultáži rozhoupal gondolu balonu natolik, že Dolgov při opouštění gondoly zavadil právě hledím o ostrý hrot nějakého šroubu ve výstupním otvoru, který způsobil prasklinu 9 x 16 milimetrů. V podmínkách téměř vakua neměl parašutista šanci přežít.

Jím navržený systém automatického otevření padáku ve stratosféře zapracoval výborně, ale po sestupu trvajícím 38 minut dopadl Dolgov na zem mrtev.

Jak Kačur podrazil Chruščova

Podobně jako Dolgov a Andrejev riskovali své životy i jejich kolegové Kačur či Gračov a další. Byť přežili, ocitli se na seznamu „přízraků vesmíru“. Ivan Kačur se v rámci vojenské služby (1958-60) jako dobrovolník účastnil pěti desítek různých experimentů v Ústavu letecké a kosmické medicíny. Nicméně v září či říjnu 1960 do kosmu neodstartoval a konspirátoři si mohli „pilotovaný let“ splést se startem „akademické“ rakety se psíky Palma a Malek (při návratu zahynuli). Nebo...?

S Ivanem Kačurem se totiž pojí ještě jeden pikantnější hoax: V září přijel do USA na zasedání OSN Nikita Sergejevič Chruščov, první tajemník všemocné KSSS. A už před jeho příjezdem se nesla New Yorkem šeptanda, že se v souvislosti s jeho návštěvou odehraje cosi významného ve vesmíru. Že by dlouho očekávaný start člověka? Nakonec – nic divného, Sověti si na podobná překvapení potrpěli…

Kupodivu se ale nic neventilovalo. Jen Chruščov mlátil botou do řečnického pultu a prohlašoval, že „Sovětský svaz seká rakety jako párky.“

Jak známo, není šprochu, aby nebylo na něm pravdy trochu. Na 26. září byl – jak už víme – naplánován start první sondy k Marsu. Ale byl odložen na 10. října, kdy byl Chruščov ještě v USA. Ale bohužel nastala havárie. 14. září další… Stanice Mars se nedostaly na oběžnou dráhu. Ale starty rakety R-7/Molnija zaznamenány byly. A tak vznikla bajka o tom, že jistý Ivan Kačur zahynul při startu kosmické lodi a Chruščov se tak nemohl v USA prezentovat novým úspěchem sovětské vědy a kosmonautiky.

Kačur po ukončení vojenské služby a své dobrovolnické výzkumnické éry odjel na Ukrajinu, kde v Ivanofrankovské oblasti ve městě Pečeněžin působil jako vychovatel v dětském domově…

Vzácný snímek: skupina lékařů a „výzkumníků“ IAKM s Gagarinem v létě 1961

I v případě Alexeje Bělokonova, který údajně odchytil radioaktivní světlušky létající za iluminátorem, existuje řada nejasností už jen proto, že konspirátoři se ani nemohou dohodnout, kdy vlastně hrdinný kosmonaut zahynul. V říjnu 1960, v květnu 1961 nebo až v listopadu dvaašedesátého roku?

Ani jeden termín není správně! Bělokonov zesnul v roce 1991. Na bajkách vytvořených kolem tohoto inženýra-výzkumníka se podílel nejen deník Corriere della Sera, ale i známý „Výběr“ – americký magazín Reader´s Digest. V roce 1965 s odovoláním na bratry Cordiglianovy vyvolaly jejich články senzaci. Samozřejmě se toho chytla i další média.

„Byl jsem ještě chlapec, ale po večerech, když rodiče mysleli, že spím, jsem na slušném radiopřijímači Rekord poslouchal tzv. nepřátelské rozhlasové stanice,“ vypráví Alexandr Alexejevič Bělokonov, syn údajného kosmonauta.

„Jako dnes slyším tu zprávu německé stanice: V Sovětském svazu zahynul ještě jeden kosmonaut! Další obětí kosmických závodů je kosmonaut Alexej Bělokonov. Jeho poslední slova zněla: ‚…dochází mi kyslík!‘ A přitom můj otec seděl vedle v pokoji a díval se na televizi. Ve vesmíru nikdy nebyl, i když celý život pracoval v Ústavu letecké a kosmické medicíny jako technik-výzkumník a svým způsobem se na kosmonautice podílel,“ uvádí Bělokonov mladší.

„Počátkem osmdesátých let se otec o této bajce bavil s reportérem Komsomolské pravdy Jaroslavem Golovanovem a došli k závěru, že celý smyšlený příběh mohl být podvrhem KGB, aby se odpoutala pozornost od skutečného oddílu kosmonautů…“

Anatolij (Alexej?) Gračov při experimentu v barokomoře / Foto Ogoňok č. 42/59

A co ty další oběti na cestě člověka do vesmíru?

Anatolij Nikolajevič Gračov se měl podle Corriere della Sera ztratit v hlubokém vesmíru jednak 28. listopadu 1960, a podle další verze až 4. února 1961 spolu s Bělokonovem a snad i Michajlovem. Listopadové datum nelze spojit s žádným kosmickým startem, únorové pak odpovídá nezdařenému startu první meziplanetární sondy k Venuši. Na oběžnou, parkovací dráhu ji vynesla tzv. těžká družice (cca šest tun), ale její restart se nezdařil. Nicméně chlapci v Turíně signály zachytili a hned si přidali posádku…

Už po dobu vojenské služby (1956-59) pracoval poddůstojník Gračov jako dobrovolník-výzkumník ve stejném ústavu jako Bělokonov a spol. Specializoval se na pokusy v barokomoře, zkoumající  odolnost lidského organismu ve vysokých výškách – až do podtlaku odpovídajícímu výšce 50 kilometrů! Či na testy dýchacích směsí různých plynů s kyslíkem (kosmonauti dodnes dýchají v lodích Sojuz směs kyslíku a dusíku). V polovině šedesátých let z ústavu odešel do civilu a odstěhoval se z Moskvy.

Genadij Michajlov, který měl rovněž zahynout ve vesmíru onoho 4. února 1961, byl kolegou Gračova, Bělokonova a dalších jmenovaných „padlých“, a přes tvrzení agentury Associated Press pokračoval v pohodě v experimentech v IAKM také až do poloviny šedesátých let.

Nicméně pověsti o zahynulých sovětských kosmonautech předgagarinovské éry mají tuhý život, byť je vyvracela i americká strana včetně někdejšího šéfa výzkumného oddělení Kongresové knihovny Charlese S. Sheldona, napojeného na zdroje CIA, jinak nejlepšího amerického odborníka na sovětskou kosmonautiku.

Ten už v listopadu 1967 ve zprávě pro členy Kongresu konstatoval, že „…do roku 1967 žádná země během kosmického letu neztratila kosmickou posádku. U nás zahynulo několik mužů při leteckých neštěstích. Jestli měli Sověti podobné havárie, nevíme, ale jeden muž, který mohl mít nějaký vztah ke kosmickému programu, se zabil na padáku…“

Jenomže bulvár chce své, a tak se později vylíhly i takové zkazky, jako o kosmonautce Olečce, kterou Sověti poslali potají na stanici MIR. Mělo jít o děvu lehčích mravů, ochotnou k sexuálním experimentům ve vesmíru. Zdroj? Noviny SPID-Info, které přinesly článek o údajných sexuálních experimentech na oběžné dráze.

Ovšem ještě lepší fáma kolovala kolem roku 1970 po celém Rusku v souvislosti s přistáním automatického vozítka Lunochod I na Měsíci. Byl v něm schován – nebo uvězněn? – kosmonaut-příslušník KGB(!), který (snad z trestu?) měl pohyb Lunochodu po našem souputníku řídit. Prostý lid prý nemohl pochopit, jak jinak by to automatické vozidlo samo zvládalo…

Ze stejného soudku je lidová pověst o utajeném pilotovi raketoplánu Buran – ten přeci nemohl letět a přistát sám, musel jej někdo pilotovat!

Inu, lidská fantazie nezná mezí.