Ti, co nedoletěli - IV. Zapomenutí astronauti

Mohavská poušť, 19. července 1963, základna Edwards Air Force Base. Z jediné betonové vzletové dráhy na dně jezera Rogers Dry Lake 04R/22L se k bezoblačné obloze pomalu zvedá mohutný strategický bombardér Boeing B-52B se zvláštním nákladem. Mezi tryskovými motory pravého křídla visí podivný doutník. Nejde o raketu s náloží vodíkové bomby, pro kterou byl tento letoun původně určen. I když s raketou toho má hodně společného. Ten titanový, tmavě lesklý pták pod křídly B-52, má totiž raketový motor XLR99 s tahem 254 až 311 kilonewtonů. A to je víc, než u běžných raketových motorů velkých raket. Jde o X-15, experimentální raketový letoun, vlastně raketoplán, jeden ze tří vyrobených exemplářů. Délka 15,45 metru, rozpětí krátkých trojúhelníkových křídel 6,8 metrů.

V jeho kabině pod krytem mohutného stříbřitého křídla Boeingu sedí pevně přikurtován zkušební pilot Joseph Albert Walker. S X-15 nevzlétává poprvé, jde let s pořadovým číslem 90 a Walker už ho má v ruce. Po pilotovi North American Aviation Scotty Crossfieldovi a Bobu Whiteovi byl dalším letcem, co se v roce 1960 v této „rouře“ svezl.

NB-52B s podvěseným X-15 startuje...

B-52 pomalu stoupá až do výšky 10 kilometrů. Je čas! 
„Joe, schoz! Jdi na to!“ slyší Walker velitele B-52. 

X-15 se odpoutává a po několika sekundách volného pádu zapaluje Walker motor a ten jej žene strmě do výšky. Po dosažení maximální rychlosti necelých šest tisíc kilometrů v hodině pokračuje setrvačností v letu po balistické křivce vzhůru, stále vzhůru… 80 km - 90 km - 106 kilometrů!

Je ve vesmíru. Poprvé v historii překračuje pilot okřídleného stroje magickou hranici 100 kilometrů, oficiálně stanovenou Mezinárodní leteckou federací FAI za hranici zemské atmosféry a vesmíru. Je ve stavu beztíže.

„Oh, můj Bože!“ vydechne. 
„Ano? Koho z nás to voláš?“ odpovídá žertem letová kontrola.  

Dole Walker vidí Zeměkouli tak, jak ji před ním viděli ti nemnozí v kabinách Mercury či Vostok. Vidí světle modrou až bílou linii obzoru a ještě než X-15 zamíří po balistické křivce dolů, probleskne kabinou oslnivá sluneční záře. Pak se rozžhavené chromniklové plechy potahu titanové konstrukce raketoplánu prodírají hustými vrstvami atmosféry a Walkera dusí přetížení až 9 G. A dole už je Solné jezero, prašná přistávací dráha, do které se zarývají ližiny pod zádí…

Ale dokázal to! Je astronaut...? Jako Gagarin, Shepard, či Glenn? 

Joe Walker, základna Edwards, 1961

O měsíc později, 22. srpna 1963 si tenhle kousek při dalším startu zopakuje a dostane X-15 ještě o dva kilometry výše. Mimochodem – tím se stal prvním člověkem, který se do vesmíru podíval dvakrát. A navíc po Valentině Těreškovové druhým civilistou, prvním americkým, který nakouknul do vesmíru…

Joe Walker byl vůbec fanatický pilot – jako zkušební pilot NACA/NASA strávil na Edwards Flight Research Facility (dnes Neil A. Armstrong Flight Research Center) 15 let a raketový letoun nebyl pro něj žádnou novinkou. Pilotoval například už všechny tři verze Bell X-1, ale také Douglas D-558-II Skyrocket. Takže přesednutí do kabiny X-15 bylo jen dalším logickým krokem.

Mimochodem, Joe Walker byl také prvním zkušebním pilotem tzv. Lunar Landing Research Vehicle (LLRV) – simulátoru přistávací sekce LM projektu Apollo a poprvé jej zvedl se země, pravda jen pouhých 10 stop (3,4 m), a jen na minutu, už 30. října 1964. A kde jinde než na Edwards AFB. Celkem absolvoval 35 letů na LLRV a výrazně tak pomohl propracovat techniku přistání na měsíčním povrchu. LLRV bylo dost podivné monstrum a je známo, že při nácviku přistání na něm havaroval například Neil Armstrong, kterého zachránila jen katapultáž.

LLRV nad Edwards AFB

Walkerovy rekordy byly více jak 40 let nepřekonatelné. Teprve v roce 2004 se do vesmíru podíval další pilot. Mike Melvill s raketovým kluzákem SpaceShipOne.

Joe Walker se ovšem za svého života oficiálního titulu astronauta nedočkal, podobně jako další „civilista“ programu X-15, John B. McKay. Zahynul v roce 1966, když se jeho F-104 Starfighter srazil při pokusu o let ve formaci s prototypem bombardéru XB-70 Valkyrie. Nápravy se dočkal až v roce 2005. In memoriam…

Za o pět vojenských letců, byť třeba oficiální tzv. Karmánovu hranici vesmíru nepřekonali, „křidélka“ astronauta dostalo. Podle amerických měřítek totiž začíná vesmír v 80 kilometrech… Ovšem i tito měli problémy – o titul „astronaut“ museli bojovat ještě v 90. letech.

Životní peripetie hrdinů této průkopnické éry byly dosti dobrodružné, stejně tak jako projekty, které zaváněly vesmírem. Proto se jejich jména často objevují v různých souvislostech, pod různými šiframi.

Křídla proti raketám

Řevnivost mezi piloty „klasických“, byť experimentálních letadel, viz Bell X-1, Douglas D-558-2 Skyrocket až po North American X-15, když vybereme jen ty s raketovým pohonem, a astronauty programů Mercury či Gemini až po Apollo byla všeobecně známa. A to přesto, že řada mužů, kteří vzlétli na oběžnou dráhu kolem Země a později i k Měsíci v kosmické lodi, létala i tyto letouny.

Prošli většinou Edwardsovou leteckou základnou v těch pionýrských dobách, kdy zde stály ještě dřevěné baráky postavené někdy za války, a bydlelo se a létalo uprostřed žhavého dechu Mohavské pouště (atmosféru oněch dní dobře vystihuje úvodní část filmu The Right Stuff režiséra Philipa Kaufmana z roku 1983). V ostrém kontrastu se zde střetávaly prosté životní podmínky s nejmodernější technikou, která určovala budoucnost letectví.

Mojave Desert je opuštěné písčito-kamenité území rozkládající se z větší části ve východní části státu Kalifornie a dále ve státech Utah, Nevada a Arizona s různorodou skládankou náhorních plošin, horských pásem a lávových polí s řídkým porostem mexických borovic, jalovce či rozlehlejšími háji juky krátkolisté (Joshua Tree, Yucca brevifolia). Rozloha této pouště činí zhruba 35 000 km², téměř zde neprší a solná jezera sloužila donedávna i jako přistávací plocha pro Space Shuttle. Ale lidem, kteří zde usedali do experimentálních strojů, to tak nějak nevadilo...

Například i budoucí první muž na Měsíci Neil Armstrong po nástupu na Edwards (dříve Muroc Dry Lake) v roce 1955 bydlel se svou manželkou Jane v 80 km vzdáleném srubu na úpatí Juniper Hills, kde nejenže nebyla komfortní koupelna s teplou vodou, ale původně ani elektřina…

Když pak dělala NASA nábor do programu Mercury, tak například legendární Chuck Yeager,  první pokořitel zvukové bariéry (Bell X-1, 14. října 1947) se jen pohrdavě ušklíbal nad těmi, kteří do „plechovek“ Mercury chtěli sednout a stát se „opičáky“.

Mimochodem, právě Yeager si s Neilem nějak nepadli do oka. Chuck se stal velkým kritikem jeho způsobu létání, podobně jako další z rekordmanů na X-15 a budoucí „astronaut“ Pete Knight. Není tak divu, že titul „astronaut“, po kterém bažili i piloti X-15, měl pro ně poněkud hořkoslanou příchuť.

X-15 za letu

Co nejdříve do vesmíru

Zkušební středisko HSFS (High-Speed Flight Station – Letecká základna pro vysoké rychlosti), pod kterým většina zkušebních pilotů pracovala, spadalo zpočátku pod NACA (National Advisory Committee for Aeronautics – Národní výbor na podporu leteckého výzkumu). V roce 1958 jeho aktivity přebrala nová, následnická organizace NASA.

Ovšem letectvo mělo také své samostatné plány kolem vesmíru, což se promítalo do osudů vybraných letců a budoucích astronautů.

Nicméně ještě v NACA se v polovině 50. let zrodily propozice budoucího hypersoniku. 30. prosince NACA vypsal 1955 soutěž na vývoj a stavbu tří exemplářů letadla, které dostalo označení X-15. Vyhrála ji firma North American Aviation. Raketový motor měla dodat společnost Reaction Motors.

Za pouhé čtyři roky byl letoun připraven! První bezpilotní klouzavý let totiž uskutečnil Scotty Crossfield už 8. června 1959, první se zapojeným raketovým motorem 17. září téhož roku. 
Pak ho dostal do rukou i White či Walker.

Odborníci USAF začali uvažovat o pilotovaných letech do vesmíru roku 1956, a to v několika variantách. Tak např. vznikl projekt Man In Space Soonest (Člověk ve vesmíru co nejdříve), který ale neměl dlouhou životnost. Ještě v únoru 1958 ale vykrystalizovaly plány do tří směrů: společnost North American předložila plán dalšího rozvoje raketoplánu X-15 ve verzi X-15B, kterou by vynášela až na oběžnou dráhu kolem Země okřídlená raketa Navajo. Vznikem NASA a startem programu Mercury tento plán padl.

Za druhé – vojenské letectvo navrhovalo maximální urychlení vývoje raketoplánu Boeing Dyna-Soar z října 1957 (skrečován 1963). Je vidět, že cesta do vesmíru pomocí letadla-raketoplánu měla železnou tradici už od 30. let, kdy o raketoplánech snili jak sovětský Sergej Koroljov, tak německý von Braun či rakušan Eugen Sänger, jehož projekt hypersonického raketového bombardéru inspiroval jak Sověty, tak Američany. Průkopníkům kosmických letů se prostě zdálo, že optimálním dopravním prostředkem na oběžnou dráhu Země je spojení rakety a křídel. Ještě v červnu 1958 schválilo vedení letectva variantu X-20 Dyna-Soar a v dubnu 1960 byla pro lety na tomto kluzáku sestavena skupina sedmi astronautů – civilisté Neil Armstrong, Bill Dana a Milt Thompson, důstojníci letectva Henry Gordon, Pete Knight, Russel Rogers a James Wood. První pilotovaný let byl plánován na rok 1966, ale v roce 1963 byl projekt přes protesty USAF zrušen. Nicméně se se jmény řady těchto pilotů setkáváme i v projektu X-15.

Zvítězil ovšem ten třetí vzadu – plán na postavení jednoduché kosmické návratové kabiny, navržený společnostmi McDonnell a Avco-Convair, který vykrystalizoval v projekt Mercury.

Zatímco ale před startem prvního (sovětského) Sputniku byly tyto projekty víceméně v teoretické rovině, po říjnu 1957 se dostaly pod silný tlak politiků, požadujících předehnání Sovětského svazu.

Po vzniku NASA roku 1958 a přesunutí programů na pilotované kosmické lety do její gesce, byl program Man In Space Soonest v srpnu téhož roku zrušen. 

Ti zapomenutí

X-15, tak trochu i dítě někdejšího šéfa Wernhera von Brauna a základny Peenemünde generála Waltera Dornbergera, záhájil svou kariéru na Edwards AFB s podzimem 1958. Po úspěšných počátečních testech, na kterých měl už pod patronací NASA velký podíl Scott Crossfield, odstartoval letový výzkumný program. První skutečný hypersonický let byl pilotován 15. dubna 1960 majorem Robertem M. „Bobem“ Whitem. Při užití pouze 50 procent tahu vystoupal do 22,8 km (75 000 stop) a jako první překonal rychlost Mach 4. Tři měsíce poté, 23. června 1961, White překonal hranici pěti Machů, když dosáhl maximální rychlosti 5 798 km v hodině hodinu (Mach 5,27) a konečně 9. listopadu 1961 vystoupal během několika sekund do 41,5 km a než motory spálily všechno palivo, dosáhl nového rychlostního rekordu Mach 6,04. Bob White tak se svým X-15 v pouhých osmi měsících překonal tři rychlostní rekordy!

17. července 1962 se pak White jako první dotknul vesmíru, když vyhnal svůj X-15 do výšky 95,9 kilometrů. Podle amerických pravidel si tak mohl připnout křidélka astronauta...

Robert M. „Bob“ White, 1961

Major White měl pak další následovníky, kteří na X-15 „lízali“ hranice vesmíru, tedy dostali se v letounu nad „amerických“ 80 km. Jsou uvedeni níže v tabulce. Je jich celkem třináct, z nichž osmi byl přiznán titul astronauta. Nicméně podle mezinárodních měřítek FAI je jediným mužem, který se na okřídleném stroji (pomineme-li pozdější Space Shuttly) skutečně dostal do vesmíru, Joe Walker.

Navíc, už jen z letmého pohledu na uvedená jména zjistíme, že „pravými“ astronauty se z pilotů X-15 stali jen Neil Armstrong (v tabulce chybí, dosáhl jen výšky cca 30 km) a Joseph H. Engle.

Program X-15 nepřinesl do roku 1968 jen rekordy. Připravil půdu jak pro budoucí americké raketoplány počínaje Columbií, tak už pro pilotované kosmické lety kolem Země a dokonce pro program Apollo. V podstatě celý navigační systém navrhovaný pro lunární lodě byl prvně testován na X-15. Zkoumal se vliv na lidskou fyziologii, celý program přinesl know-how a obrovský pokrok ve všech vědeckých oblastech, zejména v metalurgii, navigaci, automatizaci, o tom že mj. prokázal že se lidské tělo umí nárazově vypořádat s velkým přetížením způsobeným při startu, stejně tak jako se stavem beztíže několik sekund poté ani snad nemluvě.

A ještě na jeden rekord, dodnes nepřekonaný, je třeba upozornit: pilot William Pete Knight dosáhl 17. října 1967 rychlosti Mach 6,72 (6 840 km/h), což dodnes zůstává nejvyšší rychlostí dosaženou pilotovaným letounem.

Rekordman Pete Knight

Lety X-15 se neobešly bez problémů, byť celý program lze považovat za velmi úspěšný. Měsíc po Knightově rekordním letu zahynul jeho kolega major Michael J. Adams. 15. listopadu 1967, během sestupu atmosférou, se stroj dostal při rychlosti Mach 5 do vývrtky. Když přetížení dosáhlo 15 G, odstředivá síla letoun doslova roztrhala. Trosky byly rozptýleny ve dvou státech v okruhu 60 mil.

Pomníček v poušti připomíná jedinou smrtelnou havárii X-15, Michaela J. Adamse

Pozdě, ale přeci

Jak už bylo řečeno výše, do vesmíru, na oběžnou dráhu kolem Země se v kosmické lodi či raketoplánu podívali z posádek X-15 pouze dva muži: Neil Armstrong v lodi Gemini a Joseph Henry Engle, ten při druhém, zkušebním letu Columbie (1981), a v Discovery jako velitel letu STS-51-I (1985).

Mužům, kteří se dostali do výšky nad 80 kilometrů, tedy nad „americkou“ hranici vesmíru, odznak astronauta dlouho odpírali. Tak dlouho, až se této pocty někteří nedožili.

23. srpna 2005; zleva: Robert White, Bill Dana, Neil Armstrong a Joe Engle v srpnu 2005, už bez Joea Walkera a Jacka McKaye

V srpnu 2005, 35 let po ukončení programu X-15 se na slavnostním shromáždění v NASA's Dryden Flight Research Center na Edwards AFB sešli zbývající veteráni včetně toho nejslavnějšího - Neila Armstronga. Nechyběl ani Joe Engle, dostavili se Robert White a Bill Dana (který se také téměř otřel o Karmánovu hranici). Konečně jim byl po létech zapomnění slavnostně předán odznak a diplom astronauta. NASA tak napravila fakt, že onen titul dostali před nimi jen vojenští letci, nikoliv tzv. civilisti.

Bohužel, dva z oceněných se už dostavit nemohli. Joe Walker a Jack McKay, který tu „slávu“ nestihl o pouhý rok, tak dostali „křidélka“ posmrtně.

„Zapomenutých“ astronautů bychom možná v USA napočítali více než z programu X-15 - značnou „úmrtností“ se vyznačovaly další projekty, především zrušené vojenské, včetně citovaného hypersonického bombardéru Dyna-Soar či vojenské pilotované družicové stanice MOL, kterou měly obsluhovat lodě Gemini. Řada z mužů vybraných pro tyto projekty sice přestoupila do řad astronautů NASA, mnozí se však vrátili ke svým letadlům a jejich jména nalezneme jen v archivech. V zásadě ale měli lepší osud, než věční čekatelé na start v SSSR.

Ale to už je jiná kapitola.