Bouřka

17.10.2006

Bouřka
Bouřka (Zdroj: Aeroweb.cz)
Tato příhoda se stala asi před 4 lety na konci července. Je to jeden z mých nejsilnějších zážitků. Do této doby jsem nevěděla co bouřka dokáže a nebylo mi jasné, proč se jí někteří tak bojí — pak jsem pochopila a už z ní mám respekt taky.

Brzo ráno jsme se sešli na letišti, protože jsme stejně jako většina plachtařů ten den vyhodnotili, že to dneska bude lať. Sice v předpovědi trochu strašili bouřkami, ale nebrali jsme je vážně, protože po katastrofálních povodních bylo v předpovědi počasí vždy nějaké varování a jen málokdy dopadla kapka vody na zem.
Rozebrali jsme si letadla a začali se pomalu chystat. S kamarádem jsme se domluvili, že poletíme spolu, protože ve dvou se to lépe táhne a užije se při tom více zábavy. Rozhodli jsme se, že zkusíme uletět deklarovanou 200 km trať.

Vzhůru do dramatu

Počkali jsme na první mraky, dali plachťáky na start a hned startovali. Počasí ten den bylo úžasné — základny asi ve 2000 m, stoupání 3-4 m/s a kumuly rozmístěné jako na šachovnici. Je pravda, že mraky pořád rostly a vypadlo to, že je v tom nic nezastaví, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornost, protože jsme chtěli uletět naplánovanou trať. Doletěli jsme bez problémů k otočnému bodu a otočili se zpět — naskytl se nám úchvatný pohled: špičky mraků snad do 5000m a jeden byl větší než druhý. To už jsem pomalu začínala věřit tomu, že ty bouřky opravdu budou, ale nedalo se s tím stejně nic dělat, protože jsme se potřebovali dostat zpátky na naše letiště.

Už to začíná!

Domluvili jsme se, že budeme muset letět co nejrychleji, abychom se vůbec dostali domů. Vše šlo dobře, ale jak jsme pořád tlačili (na to točení nebyl čas), tak jsme najednou vyletěli z posledního mraku a přímo před námi se objevila bouřka. Dohodli jsme se, že bouřky přece vždycky nosí, tak že v ní dobereme maximální výšku a z té to potom už dokloužeme domů. Vzpomněla jsem si na varování, které jsem slyšel od starších zkušenějších instruktorů, že do bouřek se lítat nesmí, že to je nebezpečný a že se jim mám vždycky vyhnout. Jen tak pro sebe jsem si řekla, že poletím jen na její okraj, kde to nebude tak moc stoupat a že přece vždycky můžu otevřít brzdy a pokud Vosičku roztlačím na brzdách na 150 km/h, tak přece už nemůže stoupat.

Chvilky hrůzy

Připadalo mi jako kdybych letěla do pekla, najednou bylo všude černo a silná turbulence, jen na druhé straně mraku byla vidět světlá záře. Už jsem přemýšlela nad tím, že se na to vykašlu a radši se otočím a přistanu někam do pole, ale v tom jsem naletěl metrové stoupání. Měla jsem strach letět do středu bouřky a proto jsem v něm začala točit, ale stalo se něco, co jsem nezažila — najednou se ručička na variometru zbláznila a skočila na 2, 3, 4, 5 m/s. To už jsem silně znejistěla a přemýšlel o tom, že se opravdu vrátím. Jediný důvod proč jsem tam zůstala byl ten, že jsem si představila, jak sedím na poli a ten šílený mrak se na mě řítí a při představě, co by jen ten vítr udělal s mojí Vosičkou na poli jsem se rozhodla, že to budu muset vytočit a proklouzat. Variometr se ustálil na hodnotě 5,5 m/s a během chvilky jsem se přiblížila k základně. Neměla jsem odvahu lítat až pod ni, aby mě mrak nenasál a tak jsem to srovnala a letěla po okraji bouřky.

Kamaráda jsem někde ztratila, protože mě mrak stejně nasával a po chvilce jsem stejně těsně pod základnou. Zvýšila jsem rychlost na 150 km/h (víc jsem se bála — přece jen maximálka v turbulenci je 160 km/h) a čekala co to udělá. Variometr mi pořád ukazoval stoupání a mrak se ke mně blížil, tak jsem se rozhodla, že vysunu brzdící klapky. Pořádně jsem se zapřela v sedačce a zkusila je pomalu otevřít. Síla byla stejně tak velká, že stačilo klapky odjistit a vyskočily ven. Nechala jsem je napůl otevřené a zjistila jsem, že jsem konečně přestala stoupat a jen letím těsně pod mraky. Vyklesala jsem asi 30 m pod ně, abych alespoň trochu viděla kolem sebe, ale stejně mi to nebylo moc platné, protože jsem vletěla do přeháňky. Překvapilo mě, s jakou silou začaly kapky bušit do plexiskla. Měla jsem pocit, že se musí rozbít a že mě potom kapky umlátí. Rádiem jsem volala kamaráda a když mi nahlásil svoji polohu, která byla asi kilometr přede mnou, tak mě to uklidnilo, protože kolem sebe jsem neviděla skoro nic. Uletěli jsme asi 8 km na hraně bouřky a dostali se 20 km od letiště. Výšku jsme měli asi 1500 m a přemýšleli jsme, jakou klouzavost může mít asi Vosa, když má vodu na křídlech — slyšeli jsme příběhy o tom, jak někoho spláchla přeháňka a on musel přistát do pole. Zbytek letu probíhal v naprostém oleji a bezpečně přistáli na letišti.

Tam nám řekli, že nás poslouchali celou dobu na rádiu a jen nám drželi palce, abychom doletěli, protože na letišti byla silná hůlava. Vítr foukal v nárazech kolem 20 m/s a silně pršelo. Všichni přistáli ještě před bouřkou, když viděli jak se žene na letiště. Udělala jsem si pro sebe několik závěrů: 1) pořádně se rozhodnout před tím než něco udělám, protože se mi může stát, že už nebude cesty zpět, 2) předvídat pořádně počasí, 3) pokud jsem nucena letět bouřkou, tak jen na její okraj a třeba ji celou obletět, ale nezkoušet ji proletět přímo středem.

Nakonec vše dobře dopadlo a teď na to už jen vzpomínáme s úsměvem, ale vím, že pokud budou příště v předpovědi počasí varovat před bouřkami, tak si na ně potom za letu budu dávat větší pozor a hlavně se budu snažit předvídat vývoj počasí. A jak mi řekl kamarád: „Let nebyl dlouhý, ale byl vydatný.“

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář