Smrkáči

Dostali mě doslova na lopatky něčím, co bych od mladších kolegů nikdy nečekal a co se v dnešní době stává velmi zřídka. Donutili mě psát tenhle článek a hluboce se zamyslet nad konáním, které se nazývá letový výcvik.

Soustředění, žákovské. Týden života, kdy jsem se skutečně nezastavil. Ani noci nepřinášely potřebný odpočinek. Jako zastupující náčelník jsem musel řešit i věci ekonomického chodu tlupy v cizím, i když přátelském prostředí. Přes den létáme, večer přípravy, účtování, vybírání záloh, organizace stravy, oprav vozidla Ford, který nevydržel dynamický pohyb po letišti a množství nutných, ale nezáživných činností. V noci veselé návraty starších kolegů, kdy nám, spícím chtěli udělat radost a zpívali nádherné písně se slovním doprovodem. Pamatuji si zvlášť dobře na jednu z nich, když k ránu tahle skupinka posílena slivovicí zpívala o jednom inspektorovi, nadvakrát vtrhla na společnou noclehárnu. Poučeni minulým, jsme nikdo nedali najevo, že samozřejmě nespíme. Oni to také věděli, protože spát skutečně nešlo. Petr, který si „lichotivou“ píseň dvakrát přezpíval se ještě jednou vrátil na tichou noclehárnu a již klidným hlasem povídá:
- A to jsme vám chtěli říct.

Na to již nešlo reagovat tiše a věta vstoupila do podvědomí a opakovala se v následujících dnech jako naše heslo. Ráno, když jsem identifikoval členy zpěvné skupiny podle barvy očí a charakteristických kruhů, musel jsem jim zakázat vlézt do letadla před polednem. S podivem nikdo neprotestoval, všechno po sobě uklidili a do provozu se zapojili až po řádném vyvětrání.

I taková opatření bylo nutno řešit. Nedělám to rád, nerad uplatňuji formální autoritu. Naštěstí si vzniklou situaci uvědomovali všichni a ke sporům nedošlo. Celý týden jsem fungoval na plné obrátky a těšil jsem se na příští, protože byla naplánována dovolená s rodinou u moře. Nešetřil jsem se, protože na odpočinek bude času dost. Popisuji to rozvláčně proto, aby bylo jasné rozpoložení, ve kterém jsem se nacházel. Dosavadní průběh výcviku bylo možné hodnotit dobře. Družstvo již disponovalo prvními sólisty a byla naděje, že výcvik do konce sezóny dokončí.

Soustředění plynule přecházelo v soustředění sportovní. Bylo tedy možné odjet o den dříve, abych stačil napakovat věci k moři. Ten den jsme ještě ráno létali a po obědě jsem se začal chystat k odjezdu. Předat informace, účetnictví, zabalit své roztroušené věci. Domů cesta na tři hodiny, tak že cílem bylo odjet včas. V procesu předávání se najednou objevili oni, smrkáči. Dušan, Dan a Honzík. Patřili v družstvu k nejnadanějším, všichni již sólisté. Přišel vlastně Dan a povídá, jestli bych nemohl jít na chvíli s ním.

Šli jsme na prázdnou ubytovnu. Tam stáli zbývající dva. Chvíli bylo ticho, až jsem se téměř začal vztekat, že mě zdržují od povinností. Pak začali, jeden přes druhého. Něco v tom smyslu, že děkují za to, jak jsem se jim věnoval. Honzík, nejmladší, opatrně vytahuje ruku za zády a podává mi láhev mé oblíbené Whisky. Tak na to jsem připraven nebyl.
Všichni jsou studenty. Láhev je musela stát obrovský díl z jejich zdrojů. Kde, kdy a jak k ní přišli, ví jen bůh Termoska. Zprvu jsem nechápal, proč to dělají. Co se ale stalo téměř okamžitě a za co se dodnes stydím? Totálně se mi sevřelo v krku a viděl jsem rozmazaně. Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. Chtěl jsem jim poděkovat, ale zmohl jsem se jen na odvrácení se k mému pelechu a začal jsem přehrabovat rozházené věci hledaje kapesník.

Dan, již při prvním seznamovacím letu chtěl řídit a šlo mu to. Utkvěl mi však jeho neklid a vrtění v kabině. Pamatuji si dodnes, že v počátcích byl jedním z mála, se kterým jsem se nebál v letadle. Reagoval rychle a správně. Postupoval ve skupině, úlohu od úlohy, na téměř minimálních počtech startů. Lidsky jsme se však nikdy příliš nesblížili. Nebyl na to čas.

Dušan, s tím jsme sem přivezli vzduchem Blaníka. Nikdy se netajil zájmem o rychlá letadla. Nejsilnější zážitek máme společný z navigačního letu, kdy jsme se domů vrátili vlekostopem. Popsáno již bylo. Netajil se svým přáním, dokázat bez silného finančního zázemí totéž, co dokázal vloni Honza. Dolétat v jedné sezóně do pilotek. Podařilo se mu to.

Honzík. Jednou se mi svěřil, že rodiče nejsou jeho létáním vůbec nadšeni. Přesto ale pokračoval. Byl jediným, kterého inspektor Honza tento týden nepustil na sólo napoprvé. Při přistání mu Blaník nějak utekl ze směru. Nebylo divu, foukaly totiž stále bočary. Vzhledem k tomu, že Honza druhý den v poledne odjížděl, přivstali jsme si a do snídaně, jsem s Honzíkem dolétával, co mu nešlo. Přezkoušení úspěšně dodělal před polednem.

Smrkáči. Nemyslím to nikterak hanlivě. Nikdy by mě nenapadlo, že mají potřebu mi poděkovat. Nikdy mě ani nenapadlo to od nich očekávat. Co s nimi?
Nejvíce se lekla dospělá dcera Tereza. Ve ztichlé ubytovně totiž vyspávala poslední dlouhou noc. Když mě uviděla, musela se velice uleknout. Zná mě totiž lépe, než kdokoli jiný. Daří se mi najít kapesník a po obřadném vysmrkání už to začíná trochu mluvit. Už nevím, co jsem jim řekl. Moc toho nebylo. Vím ale, že to musím nějak vynahradit a taky vysvětlit.

Pak šel čas. Všichni tři dolétali výcvik včetně zkoušek do konce sezóny. Měl jsem k nim nějak blíž, ale snad jsem to nedával nijak najevo. To by nešlo. Svěřil jsem se se svým těžkým zážitkem málokomu. Pocit studu přetrvával. Čekal jsem na vhodný okamžik.

Ten nastal, jak se mohlo zdát, při příležitosti slavnostního zakončení roku, při tradičním večírku. Již měsíc předem jsem psal a znova přepisoval dopis, který jsem jim chtěl předat. Stále mi však nebylo jasné, jak to provedu. Nakonec ten dopis byl na papíře. Text byl pro všechny stejný a dal mi dost práce. Obálky jsem opatřil jmény a ještě po zahájení večírku nebylo jasno, co s ním provedu. Pak, při zahajovací řeči, kdy už jsem to chtěl mít za sebou mě napadlo, že je pozvu k baru. Obešel jsem je jednotlivě. Předal obálky a přání, aby po večeři přišli k baru. Jídlo nevnímám, sedím nevhodně, protože nevidím na své svěřence. Večeře se vleče, chci to mít za sebou.

Konečně jsme u baru. Poroučím zlatavý mok a chci vést řeč. Přerušuje nás plynoucí program, kdy jsou vyhlašovány tradiční letňanské ceny roku. Musím na jeviště, přebírám cenu Instruktor roku. Dárkový koš s obrázkem pana Kobíka. Jenže tím to nekončí. Veronika přináší cosi zabaleného a tváří se nepřístupně. Jirka s Ondrou mi podávají něco v rámečku a říkají, že jestli vydržím, dostanu k tomu ještě kalhoty. Je to krásná letecká bunda a zasklené poděkování s podpisy celého družstva.

První, co mě napadlo, že smrkáči kecali. Že mě i ostatní chtějí vidět naměkko. Jenže to se vám nepodaří, holobrádkové. Získávám čas oblékáním bundy. Beru si mikrofon, děkuji všem a stejně jako ty předtím je zvu k baru. Netušil jsem však, kolik se jich nakonec sešlo. V jednom okamžiku bylo zapotřebí zajistit sponzora pro případ, že by mi nestačila hotovost.

Náš předseda je tak hodný, že mě veze až domů. Nejsem schopen zřetelně artikulovat, ale Martin k nám trefí. Je mi nádherně, i když vím, že ráno bude těžké. Je mi nádherně, protože čas, který jsem na letišti strávil měl smysl. Je mi nádherně, protože těch 100 hodin a 500 startů na zadním sedadle Blaníka, toho roku, nebylo promarněných.

A to jsem vám chtěl říct.

Dopis „smrkáčům“ V Praze dne 8. prosince 2000

Vážený příteli,
v životě leteckém přicházejí okamžiky, kdy je těžké správně volit slova. Přijmi prosím, touto cestou můj pokus o formulaci filozofie, o které jsme dosud nehovořili.
Kouzlo létání spočívá v ovládnutí sebe sama. Dokázal jsi to i Ty, jako mnozí před Tebou, ale nejde jenom o to řídit tvarovanou hmotu prostorem. Jde i o to, najít v sobě při této práci člověka.

Jde to obtížně v situacích, které život přináší. Jde to obtížně při rozpadu manželství, existenčních problémech, nemoci, jde to zvlášť obtížně při letecké smrti blízkého přítele.
Měl jsem potřebu hledat řešení těchto situací a dospěl jsem k přesvědčení, že nejlepší je hledět na problém z výšky několika set metrů. To proto, že ho vidíš z jiných úhlů.

Při pohybu prostorem uvidíš řadu věcí v jiném světle a kus toho pohledu zůstane i po návratu na zem. Zůstane a pomůže. Pomůže Ti se najít.
Nevynechej proto, prosím, jedinou příležitost vidět svět naším pohledem !

Do roku 2001 mnoho leteckých i lidských zážitků
přeje

Karel