AIR TEAM - avionika a přístroje pro létání
Facebook Twitter Google+ YouTube RSS E-mail

Cesta ke Sputniku – 2. část

4. října 2017
Autor: Stanislav Kužel, celkové hodnocení článku: 1
Klíčová slova: Rubrika: Letadla

Právě dnes od startu první umělé družice Země uplynulo 60 let. Cesta ke Sputniku nebyla vůbec jednoduchá. Byla ovšem jedním z prvních úspěchů v oboru, který se rodil – kosmonautice.

Sputnik nebo satelit?

Když tiskový mluvčí prezidenta Eisenhowera James C. Hagerty v červenci 1955 prohlašoval, že USA přispějí k programu Mezinárodního geofyzikálního roku vypuštěním malé vědecké družice kolem Země, měli už Sověti všechno spočítané. Zhruba ve stejných dnech totiž Tichonravov sdělil Koroljovovi, že podle jeho výpočtů může R7 vynést na oběžnou dráhu družici o váze více než jedné tuny. Ten je spokojen a dává konstruktérům pokyn sestrojit těžkou družici s množstvím vědecké aparatury, pozdější Sputnik III. A 30. srpna vytváří pracovní skupinu pro družici s tím, že termín zhotovení je určen na léto 1957. Její základní charakteristiky už dřív navrhl teoretik Tichonravov. Šéfkonstruktérem byl jmenován Michail Chomjakov, jeho zástupcem Oleg Ivanovskij.

V lednu 1956 přijímá sovětská vláda usnesení o vývoji a výrobě objektu „D“. Neorientované umělé družice země. To byl průlom. Ovšem teprve Chruščovovo „Charašo, dělejte, jak myslíte…“ z 28. února 1956 při jeho návštěvě v OKB-1, kde mu je předvedena maketa R7, dává definitivní zelenou.

Konstruktér Oleg Genrichovič Ivanovskij konstatuje: „Proč tak ráz na ráz? Protože teď už jsme věděli, že tam, za oceánem, také nespí, že se na něco obdobného vážně chystají, že také chtějí být prvními… Začal se chápat význam tohoto prvenství, i když ne všichni si závažnost prvenství uvědomovali…“

Brzy se ale ukázalo, že v roce 1957 nebude těžká vědecká družice – na tehdejší poměry laboratoř, velikostí a hmotností (1,4 tuny) srovnatelná s americkými kosmickými kabinami první generace Mercury(!) – včas hotova. Koroljova to znepokojovalo. Američani je mohou předhonit!


Oleg G. Ivanovskij počátkem 60. let

Oleg Ivanovskij to vysvětloval tím, že zpoždění bylo celkem logické: „Leckde si prostě nevěděli rady. Akademické ústavy nebyly připraveny na nějakou praktickou spolupráci. Vždyť zatím nikdo v ústavech, natož v konstrukčních dílnách a výrobních ceších se nezaobíral tím, že by jejich přístroj měl pracovat v podmínkách kosmického vakua a beztíže, na družici a ještě přežít vibrace při startu rakety!  Například v jednom ústavu v Leningradě pro nás postavili palubní vysílač, který spíše připomínal amatérskou stanici ze třicátých let,“ stýskal si Ivanovskij. „Tyhle ústavy neměly žádný kontakt s raketovou technikou a se zahraničím, proto vycházely z toho, co měly po ruce...“

V OKB-1 opravdu začali vážně pochybovat o tom, zda budou akademické ústavy vůbec schopné dodat aparatury v nezbytné kvalitě a v plánovaných termínech. Tedy Tichonravov přišel s nápadem jednoduché malé družice. Koroljov se toho po krátkém váhání chytnul – a navrhl tzv. „jednoduchou družici“ – „Prostějšij sputnik“, nazývaný pak PS. Uvažoval o vypuštění dvou takových jednoduchých satelitů během roku 1957. Podle Ivanovského si stanovili dva základní úkoly: 1) ověřit, že je vůbec možné vypustit nějaké umělé kosmické těleso, 2) že je možné, aby se stalo družicí Země. Ale projekt má nebývalou opozici. Proti je nejen Keldyš a půl Akademie, ale také v jeho vlastní konstrukční kanceláři se vedou i u cigarety vášnivé debaty. Proti je i Gluško: „Přeci nebudeme vypouštět tuhle ‚kuličku‘, která visi na každém vánočním stromečku!“

První zkušební start rakety R7 15. května 1957 se – jak uvedeno výše – nezdařil. Druhý plánovaný start R7 označené № 6L plánovaný na 9. června se neuskutečnil kvůli vážnému technickému defektu palubních systémů. Přišlo se na něj až při odpočítávání startu. Koroljov se vztekal, ale nedával to příliš najevo. V takových chvílích byl nepředvídatelný – chvílemi na lidi i řval, dupal, ale brzy se uklidnil. Raketě odčerpali palivo (jde vždy o rizikovou operaci) a odvezli ji zpět do montážní haly zvané MIK (Montažno-isledovatělskij komplex). Na kosmodromu se pak zrodila písnička – „Ech, jen aby odletěla, nedej Bože šťávu stáčet…“

Ovšem R7 se stále nechtělo létat. Koroljov jako Hlavní konstruktér vždy dělal rozbor příčin. Od startovacího komplexu počínaje, přes systémy řízení letu až po motory. Pořád dokola. To jednou vytočilo Gluška, který své motory dlouho trápil na standech a byl o jejich funkčnosti skálopevně přesvědčen: „Možná to není v mých motorech, Sergeji, ale v tvé raketě!“ vyletěl. To bylo snad poprvé, co se práce rozdělila na „tvoje“ a „moje“. Do té doby to bylo „naše.“

Třetí pokus 12. července (opět noční start) znamenal další neúspěch. Raketa se roztrhla ještě na aktivním úseku letu, 39 sekund po startu. Na zasedání Státní komise pak pro všechny nečekaně maršál Mitrofan Nedělin navrhnul ukončení letových zkoušek R7 s tím, že takto nespolehlivou zbraň armáda nepotřebuje.

Koroljova to dožralo. Ničemu ty zelené mozky nerozumí – copak je možné po dvou neúspěších zatratit raketu, která nemá ve světě obdoby? Snažil se Nedělina přesvědčit, že má právo na další, byť neúspěšné starty – ale naučí R7 létat! Tehdy zřejmě došlo k další závažné roztržce mezi Koroljovem a Gluškem, který nečekaně vystoupil proti Koroljovovi a prý dával oportunisticky za pravdu Nedělinovi. Maršál odešel s tím, že ať rozhodne Rada hlavních konstruktérů a ostatní členové komise. Hádka pokračovala i po odchodu Nedělina a to nevydržel ani předseda Státní komise Vasilij Rjabikov a nechal dohadovat šest „hlavních“ konstruktérů mezi sebou.

„Dohadování“ skončilo tak, že se téměř všichni ve zlém rozešli, většina z nich, včetně Gluška, odjela z Tjuratamu do Moskvy.

Sergej Krjukov, vedoucí oddělení balistiky v OKB-1, později vyprávěl: „Když Rjabikov ještě na Bajkonuru prohlásil: Rozpouštím komisi, jeďte domů… nepanovala mezi námi právě dobrá nálada. Koroljov, kterému tak dali nůž na krk nás tehdy seřval: ‚Za každou z těchto raket můžeme postavit město (start jedné R7 přišel na půl miliardy tehdejších rublů!). Lidi nemají kde bydlet a vy tu vyhazujete stamiliony rublů do vzduchu… Všechny vás vyházím, máte výpověď!‘ Večer si mne ale SP (Sergej Pavlovič) zavolal k sobě do domku – a nařídil mi, abych hned teď se svojí skupinou začal pracovat na tom, jak je možné s touto raketou doletět na Měsíc, na Venuši či Mars. Tady máš spojení s Moskvou, obvolej lidi, pracuj – vychrlil na mne.

A druhý den začal šířit šeptandu, že Krjukov připravuje nějaký geniální plán apod. Všichni a zejména vojáci začali kolem mne i Koroljova kroužit a snažili si vyzvědět, o co jde.  Ale my ani muk. A Koroljov si stáhnul své lidi zase jinam a bez nohsledů z KGB a armády připravovali vypuštění další rakety. Vojáci teď nevěděli co – odjet a nebýt u toho, co chystá Krjukov? Co když … atd. Tak se SP podařilo zadržet je tam celých 14 dní a mezi tím připravit start další ‚semjorky‘. Ta pak ulétla více jak 6 000 km, dopadla někde na Kamčatce a do světa se oznámilo, že Sovětský svaz disponuje mezikontinentální balistickou raketou…“

To se stalo 21. srpna 1957. „Semjorka“ startovala s nákladem, imitujícím bojovou hlavici s vodíkovou bombou. Ulétla 6 314 km, ovšem maketa hlavice se rozpadla nad cílovou oblastí Kura na Kamčatce. Konstruktéři totiž podcenili problémy návratu těles do atmosféry, a tak zkouška s ostrou „municí“ musela být odložena, což Koroljovovi nahrálo. Už hotovu raketu, původně připravovanou jako nosič H-bomby, mohl použít k vystřelení družice…

Kdyby zprávu TASS o dosud nedosažených výškách a vzdálenosti četl pozorný špion, musel by si udělat závěr, že Sověti mají první ICBM. Ale v Bílém domě to nečetli pečlivě a udělali si špatné závěry – je to „ruská kachna“. Pak si to R7 zopakovala 7. září: bod dopadu 2,9 km před cílem na Kamčatce, odchylka vpravo 1,1 km. Slušný výkon.

Takže tu byl problém s aerodynamickým krytem, který zatím nechránil A-bombu před přehřátím v atmosféře a mohlo by dojít k předčasnému výbuchu! Ten museli vyřešit dodavatelé bojové hlavice a přitom byly dvě nové rakety R7 připraveny na Bajkonuru! Tak vznikla možnost vypustit družici v následujících dnech. A Koroljov už tuto šanci nepustil. Vyžádal si svolení, aby do doby, než bude hlavice hotova, mohl vypustit Sputnik.

V té době Američani oznamují chystaný start družice Vanguard, a tak se nakonec vše chystá pod nejen časovým, ale i politickým tlakem.

Jak říká jeden z účastníků, doktor technických věd Vladimír Kobelev, „byl to trochu takový blázinec – pracovali jsme dnem i nocí, abychom byli první a tu někdy kolem 18.-20. září přišla zpráva – personál Cape Canaveral je unaven a žádá volno!  No, zasmáli jsme se tomu a pracovali dál…“

A pozdější kosmonaut, konstruktér OKB-1 Georgij Grečko dodává: „Přišla zpráva, že Američani chtějí vypustit Vanguard 5. října. Start naší byl plánován na šestého… Průšvih! Vypustíme-li družici o jeden den později, už budeme navždy druzí! Tak jsme s touto informací běželi za Sergejem Pavlovičem. Čte ji jednou, podruhé a říká – je to jasné. Vezme telefon a volá do ústředí KGB – je vám známo něco o tom, že Američani mají vypustit družici 5. října? Přišla šalamounská odpověď: Ne, není nám nic známo o tom, že by Američani plánovali start sputniku na tento den. A není nám známo nic o tom, že by start sputniku na tento den neplánovali… A tak SP rozhodnul – odpálíme to 4. října.“


Raketa R7 a Sputnik na rampě Bajkonuru

V pátek 4. 10. 1967 časně ráno vyvezli raketu z montážní haly na betonovou startovací rampu č. 1, vzdálenou asi dva kilometry od MIK. Hlavní konstruktér se nechá dovést autem k železniční trati a kráčí podél rakety, jako by se s ní loučil. Vyprovází na cestě svůj velký, odvážný sen – sen o letech do vesmíru. Je si vědom toho, co všechno je v sázce. Buď bude zítra slavit, nebo jej třeba generalita zatratí. A dá šanci Američanům, aby byli první oni.

Je skoro půl jedné v noci místního času, když se raketa odpoutala od země. V Moskvě byl ještě pátek 4. října 1957, 22 hodin 22 minut 34 sekund. V Praze ještě o dvě hodiny méně… Podaří se dostat družici do vesmíru? A na vypočítanou oběžnou dráhu? Neshoří při průchodu atmosférou antény vysílačky?

Necelých pět minut trvalo druhému stupni dosáhnout oběžné dráhy. Pak ještě dvacet vteřin napnutého ticha, než se družice oddělila od nosiče. Teprve teď uslyšeli operátoři u přijímače R-250 signál. Píp – píp – píp… Hurá! Lidé jásají, čepice letí do vzduchu. Ale Koroljov střízlivě upozorňuje – dokud neuslyšíme ten signál i z druhé strany, po prvním obletu, nemáme jistotu, že se Sputnik opravdu dostal na oběžnou dráhu.

Když po půldruhé hodině zaslechli opět vysílání družice, oddechli si. Opravdu létá. Ale až po druhém obletu nechal předseda státní komise Vasilij Rjabikov ohlásit úspěch. Tak se stalo, že první umělá družice Země „hovořila rusky.“


Sputnik 1 se musel vyblýskat, aby dobře odrážel sluneční světlo

Oficiálně je na Bajkonuru „suchý zákon“, ale líh a rakety – to bylo do nedávna nerozlučitelné. První rakety totiž létaly po vzoru V-2 na líh a teprve R7 na kerosen. Ale úspěšný start se musí oslavit, ne? Navíc – kdo neochutnal špiritus z nádrží rakety, nemohl se na Bajkonuru počítat mezi „opravdové“ raketčíky… (Němci řešili abstinenci obsluhy V-2 tím, že do lihu přidávali hypermangan). Po startu Sputniku 1 je vydán příkaz – čajník(!) lihu na osobu!

Koroljov nikdy moc nepije, ale teď je šťastný a připíjí si s ostatními techniky a konstruktéry, členy Státní komise… Jen Gluško je podmračený. Podle jeho názoru se mělo vyčkat a vyslat na oběžnou dráhu objekt D. Pořádnou vědeckou laboratoř! Vypije naráz sklenku vodky, ani nezají a odchází od rozveselených kumpánů.


Valentin Gluško

Vichřice přichází

5. října. Svět se probouzel do nového dne. A dozvěděl se s překvapením, že se probudil do nové epochy, epochy dobývání kosmického prostoru. V USA nejprve zavládla panika. Bylo to něco jako kosmický Pearl Harbor, Sověti zesměšnili americkou technologickou převahu! Média začala šílet, rozšířila se fáma, že Rusové vypustili na oběžnou dráhu atomovou bombu. Následuje dementi, ovšem stále ještě málo lidí si uvědomuje dosah skutečnosti, že kolem Země létá umělé těleso.

V Bílém domě se snaží situaci zlehčovat. Dokonce dali Sputniku přezdívku „bezvýznamný železňák“. Ale pak to prezidentu Eisenhoverovi a jeho okolí dojde. Amerika už je v dostřelu! Starý generál zpanikaří, a dokonce dostane lehký infarkt. Když se vzpamatuje z šoku, snaží se i na tiskové konferenci ve Washingtonu situaci bagatelizovat. Ale musí přiznat, že Sověti mají v jistém směru náskok. Tedy – v raketové technice…

Říci, že toto prvenství Američany zaskočilo, je nedostačující. Jak vzpomíná pozdější ředitel střediska amerických pilotovaných kosmických letů NASA, Dr. Christopher Kraft, „je dnes jasné, že rozvoj výzkumu vesmíru urychlil konkurenční souboj s Rusy. Když vypustili první Sputnik, mnohým došlo, co mohou na oběžnou dráhu vypustit příště. A nešlo jen o kosmonauty…“


Dva soupeři – Wernher von Braun a Sergej Koroljov

Wernher von Braun má po ránu pracovní schůzku s novým šéfem Pentagonu Neilem McElroyem, kterého jmenovali před pár dny, a jeho doprovodem, který přiletěl z Washingtonu. Sebral dokumentaci, výpočty, plánky a hodlal ho přesvědčit o nutnosti vypustit satelit. Dva roky se o to pokoušel s jeho předchůdcem. Jeho střela Redstone mohla družici vynést už v roce 1956, kdy startovala s pouhým balastem v hlavici. Bohužel pro USA dostala přednost raketa amerického námořnictva Vanguard…

Sotva schůzka začala, vrazil do dveří jeden z poradců a volal: „Zapněte si rádio, Rusové to dokázali!“
„Co?“
„Vypustili družici!“

Šok, vztek, bezmoc. Vždyť on, von Braun, mohl být dávno ten první!

Když se pak sešli von Braun a jeho hosté v redstonském důstojnickém klubu, vojenský náčelník redstonského areálu ABMA generálmajor John B. Medaris vzrušeně prohlásil: „Tak nás předběhli, pancharti zatracený!“

Načež von Braun, kterému před třemi lety smetli projekt „Orbiter“ ze stolu, se chopil příležitosti a začal mluvit, jako kdyby jej někdo píchnul: „Tak to vidíte! S naší Redstone jsme to mohli udělat už před dvěma roky! A věděli jsme, že to udělají!“ chrlil ze sebe. „Vaguard to nikdy nedokáže! My máme vše potřebné na skladě, tak nám proboha rozvažte ruce!“ A posléze dal hostům z Pentagonu troufalý návrh: „Dokážeme vypustit satelit na oběžnou dráhu do 60 dnů!“
„To nemyslíte vážně, s těmi 60 dny,“
namítali.
„Jak jsem řekl, 60 dní!“ trval von Braun na svém.

*

Na polygonu Tjuratam zatím oslavovali, nicméně netušili, jakou senzaci Sputnik vyvolá. Netušil to nejen osnovatel celé události Sergej Pavlovič Koroljov, ale ani nikdo z politického vedení SSSR. Stresy ale Sputnik vyvolával i v Moskvě…

Igor Kirillov, hlasatel začínající sovětské televize později vzpomínal: „V moskevské televizi, v ústřední redakci zpravodajství jsme dostali informaci, že máme čekat pokyn k vysílání důležité, závažné zprávy. Víte, v těch letech jsme se dost báli atomové války. Věděli jsme, že Američani se k ní připravují a že my se připravujeme na ně. A v první chvíli tato hláška vzbudila u všech velké obavy – snad už tu není ten strašný moment – válka! Pak jsme obdrželi další upozornění TASS, které ale bylo klidněji formulované a poněkud nás – tedy ne zcela – uklidnilo. Když konečně ta zpráva, kterou jsem já, tehdy vlastně nováček pak přečetl, přišla, všem nám spadl kámen ze srdce a měli jsme obrovskou radost…“

Sovětská televize tehdy dělala své první krůčky, takže naprostá většina lidí se o takové události dozvídala z rádia nebo novin… I na polygonu s napětím čekali, co napíší noviny. Ale Pravda přinesla jen dvousloupcovou zprávu – nejen redakce netušila, jaký vichr způsobí osmdesátikilová koule svým pípáním v zahraničních médiích.

Konstruktér Sputniku Oleg Ivanovskij se naopak vyděsil, když zprávu četl: „Když jsem druhý den otevřel noviny, hledal jsem zprávu TASS. A málem se mi udělalo zle. Proč? Víte, do té doby byla naše veškerá činnost přísně utajovaná. A mně polilo horko, když jsem viděl, jak se poprvé otevřeně, celému světu oznamovalo že byla zkonstruována a mohutnou raketou vypuštěna taková věc, jako je družice Země, jaká je hmotnost, oběžná dráha, jaké jsou frekvence vysílačů… Mamaša moja! Jak je to možné? divili jsme se. Nás ale nikdo nejmenoval…“


Deník Pravda se zprávou o vypuštění sputniku

Radiostanice po celém světě přerušovaly vysílání, aby si každý mohl poslechnout to „píp, píp, píp“.  Vlastně nic jiného než ony vysílačky na Sputniku 1 nebylo. Jak vzpomíná Boris Čertok, byly tak jednoduché, že se daly sestavit ze stavebnice pro radioamatéry. V zásadě ale nešlo ani tak o přístrojové vybavení – ale spíše o to, že hmotnost Sputniku 1 vysoce převyšovala možnosti tehdejší raketové techniky Spojených států, což zamotalo hlavu nejen americké generalitě. Ta v něm viděla Damoklův meč odplaty v podobě atomové bomby. I tehdejší britský premiér Harold MacMillan vyžadoval od svého tajemníka každodenní svodky o letu Sputniku.

Od plamínku k plamenům

První tajemník ÚV KSSS Chruščov byl ze třetího na čtvrtého října v ukrajinském Kyjevě, kde se zúčastnil manévrů tankového pluku s ukázkou překonávání Dněpru novými tanky T-54 a T-55. Jak vzpomíná jeho syn, Sergej Nikitič Chruščov, který jej doprovázel, očekával jakýsi telefonát z polygonu Tjuratam. Po cvičení pak se sovětskými generály prodiskutoval osud (stále nesmírně populárního vítěze nad Hitlerem) ministra obrany maršála Georgije Žukova, který byl podezírán z přípravy spiknutí s cílem uchvátit moc a zajistil si jejich podporu pro jeho odvolání.

„Večer pak otec povečeřel s ukrajinskými předáky. Já jsem seděl až na konci stolu a jejich hovoru jsem nevěnoval pozornost,“ vzpomíná dále Sergej. „Všichni byli unavení, ale můj otec nijak nespěchal spát. Kolem půlnoci se otevřely dveře a tajemník otce vyzval, aby si převzal telefonní hovor. Když se vrátil, usmíval se a oznámil: odpálení Sputniku bylo úspěšné.“

Chruščov mladší pak uvádí, proč se této události zpočátku nevěnovala větší pozornost: „Vypuštění Sputniku se dostalo na přední stránku Pravdy, ale jen taktak. Zpráva zaujímala asi tolik místa jako Žukovova návštěva v Jugoslávii a byla umístěna v méně významné pozici. Neobjevily se palcové titulky ani nadšené komentáře. Hlavní článek na titulní straně měl název ‚Příprava na zimu – neodkladná záležitost.‘ Důvod byl prostý. Řada lidí včetně mého otce se domnívala, že úspěch Sputniku je přirozený, že krok za krokem překonáváme Američany. Vždyť jsme to přeci byli my, ne Američané, kdo spustil první atomovou elektrárnu na světě!  Sovětské MiGy v 50. letech držely světové rekordy a sovětský Tu-104 byl prvním reaktivním a nejvýkonnějším dopravním letadlem své třídy. Takže Sputnik nás zase tak moc nepřekvapil…“

Zato světový tisk a rozhlasové i televizní stanice z toho udělaly senzaci. Rozebíraly tuto událost ještě několik týdnů, zveřejňovaly se seznamy měst, nad kterými v tolik a tolik hodin družice poletí a bude vidět. Sledování „letící hvězdičky“ na noční obloze bylo totiž oblíbenou kratochvílí tisíců lidí. Barmani nabízeli koktejly Sputnik, dámy od Paříže přes Tokio až po New York nosily účesy a´la „Sputnik“ (hlavně s dlouhými jehlicemi „antén“), dokonce i chlapečci dostávali jméno Sputnik … Francouzský renomovaný týdeník Paris Match konstatoval: Zhroutilo se dogma o technické převaze Spojených států!

Nadšení, které ovládlo svět, tak překvapilo i sovětské vedení včetně Nikity Chruščova, který před časem tak blahosklonně řekl Koroljovovi – „Tak si ten sputnik vystřelte!“ Chruščovovi to ale tentokráte zapalovalo rychle, a tak to v Moskvě posléze oslavili ohňostrojem. Došlo i na oslavné a populární články o výzkumu kosmu, z nichž některé byly podepsány „profesorem Sergejevem“, což byl pseudonym Hlavního konstruktéra.

První umělá družice Země se dostala na protáhlou eliptickou oběžnou dráhu s apogeem 900 a perigeem 230 km, tedy níže, než se počítalo. Nikde ve svodkách se neuvádělo, že Sputnik se dostal na orbitu jen tak-tak. Jak napsal ve svých vzpomínkách k 50. výročí jeho startu akademik Boris Čertok, „několik systémů rakety nepracovalo správně a došlo ke snížení tahu jednoho z hlavních motorů, když selhalo trubočerpadlo kerosenu. U libovolné dnešní rakety by to znamenalo krach celého plánovaného programu letu družice, protože jsou naváděny na přesně vybraná místa a dráhy. Náš Sputnik 1 tam konkurenci neměl. Bylo vlastně jedno, na jakou dráhu se dostal.“

Euforii postupně propadlo celé sovětské vedení, ale Chruščov zůstával podle Čertoka poměrně střízlivý. Nicméně několik dní na to, co pochopil obrovský propagandistický význam Sputniku, si pozval do Moskvy Koroljova s akademikem Keldyšem. „Vykládal cosi o tom, že teprve teď pochopil, že Koroljov není jen fantasta a že Sputnik slavil nebývalý úspěch. Nicméně se blíží 7. listopad a lid si zaslouží další podobný dárek k výročí Říjnové revoluce (VŘSR). Koroljov se zamyslel,“ píše Čertok. „Vedle sedící Anastas Mikojan (dlouholetý člen politbyra už od Stalinových dob), navrhnul vypustit další podobný sputnik, který by z vesmíru přehrával světu Internacionálu. Chruščov se rozčílil: Dej pokoj se svou Internacionálou, Sputnik není flašinet!  A v tu chvíli Koroljov navrhnul vypustit do kosmu psa…“

To samozřejmě Chruščova nadchnulo a bral to jako hotovou věc. „Výborně, tak vypustíme psa!“
„Dobře, pokusím se,“ odpověděl Koroljov, i když věděl, že za měsíc raketu ani družici nevyrobí.
„Co to znamená ‚pokusím se‘?“ nepochopil Chruščov. „Už jsme se domluvili, ne? Psa potřebujeme ke 40. výročí VŘSR!“

*
Američani se snaží sovětský úspěch co nejdříve smazat a pokusí se vypustit svoji družici Vanguard. Pravda, ozývaly se hlasy, že projekt Vanguard je velmi riskantním podnikem už jen proto, že raketa sama nebyla nikdy vyzkoušena. Obavy se potvrdily, když 6. prosince 1957 raketa s „grapefruitovou“ družicí Vanguard explodovala jen metr nad startovací rampou. Jediné, co přežije, je katapultovaný satelit, který začne pár desítek metrů od rampy vysílat. Ze Země… Vanguard je totálně neúspěšný projekt – a Američani to vidí v přímých televizních přenosech. Ze 13 pokusů o start jsou jen tři úspěšné a desetikilogramový satelit se dostane na orbitu až 17. března 1958. Ale to už námořníky předběhla armáda s von Braunovým Jupiterem.


Exploze rakety Vanguard 6. prosince 1957

Na základě říjnového šoku totiž konečně (!) dává prezident Eisenhower zelenou i projektu Orbiter Wernhera von Brauna, satelitu Explorer. Navíc byla ona sovětská kosmická „facka“ podnětem k obrovským investicím do výzkumu základního i aplikovaného a k reorganizaci školství. Eisenhower se jakoby na konci svého druhého funkčního období vzpamatoval, možná se v něm znovu probudil generálský instinkt, který mu dovolil realizovat vylodění spojenců v Normandii (1944) a tak přiměl vládní a vojenské kruhy, univerzity i průmysl, aby přestaly podceňovat Sovětský svaz a začaly pozorně sledovat vývoj jeho vědy a techniky.


Pánové Van Allen, William H. Pickering a W. von Braun slavnostně ukazují novinářům první americkou družici Explorer I

Wernher von Braun a jeho tým urychleně adaptují potajmu uskladněnou Redstone na Juno 1C a ta konečně prvního února 1958 (31. ledna 1958 o 3:48 UTC) vynáší na oběžnou dráhu satelit Explorer 1, vyvinutý ve spolupráci Williama H. Pickeringa z kalifornské JPL s Jamesem Van Allenem z univerzity v Utahu. Váží necelých 14 kg, což je oproti sovětským sputnikům hmotnost směšná. Útěchou Američanům může být fakt, že hned prvnímu Exploreru se podařilo díky vědeckým přístrojům Dr. Van Allena objevit tzv. radiační pásy kolem Země. Dnes – Van Allenovy pásy. To už ale 3. listopadu 1957 létal kolem Země Sputnik 2 se psíkem Lajkou.

Od Lajky ke „Kosmickým korábům“

Koroljov původně s letem psa hned v druhé družici nepočítal. Ale když to Chruščovovi navrhoval, věděl, o čem mluví. Pokusní psi v SSSR a opičky makak rhesus či šimpanzové v USA byly mimo žab, mušek a podobné „havěti“ prvními živými tvory, kteří se podívali za hranice zemské atmosféry.
Dohromady od roku 1951 do roku 1962 proběhlo 29 „psích letů“ do stratosféry na výšky 100-150 km. Osm z nich skončilo smrtí zvířat kvůli dehermetizaci kabiny, poruchám padáku či dalším technickým problémům. Připomeňme si – v naprosté většině to byly fenky, protože pro ně bylo jednodušší vyrábět kabiny a „skafandry.“ Při močení totiž nemusí zvedat nohy…  Mezi další kritéria patřilo černobílé zbarvení a chytrý výraz. Nicméně právě tito toulaví psíci, „dvorňašky,“ prošlapávaly cestu do vesmíru Gagarinovi a jeho následovníkům.


Lajka, první živý tvor ve vesmíru

Dvorňaška Kudrjavka, známá pod jménem Lajka, která startovala onoho 3. listopadu 1957, vešla do historie jako první živý tvor, kroužící kolem Země. Vzešla z deseti kandidátů, ze kterých vybírá týden a půl před startem lékař Jazdovskij ti kandidátky: Muchu, Lajku a Albinu. Volba nakonec padne na Lajku, Albina bude náhradnicí.

Technici umísťují Lajku do kontejneru a v noci družici i se psem uvnitř upevňují na „semjorku“. Lajka je celou dobu klidná, netuší, že její jízdenka je tentokráte jednosměrná. Hermetický kontejner s fenkou na špici rakety už je zakryt, když dostane Jazdovskij pocit, že se psík chce napít. Voda je sice obsažena v potravě, přesto se Jazdovskij obrací ke Koroljovovi. Ten na chvíli přemýšlí, a pak k velkému překvapení všech souhlasí – rozhermetizujte kabinu a dejte jí napít! Ano, bylo jim odsouzence ke smrti i věčné slávě líto. V neděli 3. listopadu se Sputnik 2 se svým pasažérem dostává po patnácti minutách letu na oběžnou dráhu kolem Země.  A Jazdovskij hlásí: „Je živá! Uráá!“ Všechny biologické parametry jsou v normě.

Družice sama byla sice kvalitativním technickým skokem, ale fenka byla předem obětována. Ale je to vítězství – její let a byť krátká doba žití v kosmu totiž znamená, že živý organizmus dokáže přežít bez větší újmy start i stav beztíže. Cesta pro člověka je otevřena.

Pravda, nikdo tehdy ještě neuměl vracet živé tvory s oběžné dráhy a pro Lajku byla připravena „milosrdná smrt“ po pěti dnech letu. Ale Lajka umírá na přehřátí organizmu už na čtvrtém obletu. To se ovšem utají a její „uspání“ je oznámeno až po týdnu.  Nicméně, po dlouhou dobu se oficiální zprávy o konci Lajky různily.

Teprve v roce 2002 na Mezinárodním astronautickém kongresu v americkém Houstonu doktor Dimitrij Malašenkov z moskevského Ústavu lékařsko-biologických problémů ukončil téměř půlstoletí trvající spekulace o Lajčině osudu. Podle Malašenkova ukazovaly během startu lékařské senzory upevněné na těle Lajky až trojnásobně vyšší hodnoty než v klidu, a i když se po dosáhnutí stavu beztíže puls vrátil do normálu, trvalo to třikrát déle než po tréninku na centrifuze. To svědčilo o velkém stresu, kterým trpěla. Kromě toho už krátce po startu nefungovala správně termoregulace. Po pěti až sedmi hodinách letu už nebyly ze Země zaznamenány žádné známky života na palubě a při čtvrtém obletu bylo jisté, že Lajka zemřela na následky přehřátí a stresu. Nicméně – Sovětský svaz tehdy slavil další obrovský triumf, neboť americké rakety s družicemi zatím jen bouchaly a padaly…

Třetí sovětská družice startovala 15. května 1958 a její hmotnost opět ohromila – 1 327 kilogramů! Byla to komplexní geofyzikální laboratoř určená pro studium magnetosféry. Byl to onen objekt „D“, se kterým původně Koroljov, Keldyš a spol. počítali jako s prvním satelitem. Zahraniční tisk, znalý už návrhu amerického projektu Mercury do útrob Sputniku 3 už už maloval křeslo s kosmonautem. Omyl. Teprve o rok později startuje těžký Sputnik 4 s hmotností kolem 4 tun, aby vzápětí byl přejmenován na „Kosmický koráb“. Ano, šlo o prototyp budoucí kosmické lodě VOSTOK, nicméně s návratem se ještě nepočítalo.

Teprve Sputnik 5 vešel do dějin. 29.srpna 1960 vynesl na oběžnou dráhu fenky Strelku a Bělku. Kromě nich tam bylo přímo ZOO – cca 12 myší, hmyz, rostliny, semena atd.


Mediální hvězdy své doby – fenky Strelka a Bělka

„Kosmický koráb“ uskutečnil 17 obletů kolem Země a také přistání proběhlo hladce. Pobyt Strelky a Bělky v kosmu trval 25 hodin a ukázal, že živé organismy mohou přežít všechny nástrahy kosmického letu. Psíci se stali hrdiny a miláčky veřejnosti, a dokonce den po přistání byli představeni novinářům na tiskové konferenci TASS v Moskvě. Strelka a Bělka se už do kosmu nepodívaly, staly se maskotem a dožily v Ústavu lékařsko-biologických problémů.

Nicméně Strelka po sobě zanechala množství potomků. A tak jedno z jejích štěňat jménem Pušok neváhal sovětský vůdce Nikita Chruščov osobně věnovat manželce amerického prezidenta Jacqueline Kennedyové a jejich dětem. Ruská „dvorňaška“ se mezi ušlechtilými rasami v Bílém domě skutečně vyjímala, nicméně se stala miláčkem dětí.

To už se ale chystali na cestu do kosmu nejen psíci, ale i první lidé. Blížil se rok 1961…







Jak oznámkujete tento článek?

Aktuální skóre: 1

Jako ve škole, 1 nejlepší, 5 nejhorší.

+
1
2
3
4
5
-


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů
Celkem 0 příspěvků. Dodržujte prosím tato jednoduchá pravidla.


Přidat vlastní zkušenost

Přečtěte si prosím pravidla pro příspěvky

Jméno: Předmět příspěvku:

Ochrana proti spamu - připočtěte k číslu 17 pětku a výsledek zapište do tohoto políčka:

   Adresa autora: 54.224.50.2 xxx
Rozdíl mezi bohem a pilotem je v tom, že bůh si o sobě nemysli, že je pilot.

Přehled leteckých simulátorů v ČR





 





Máte připomínku nebo námět k Aerowebu?
Budeme potěšeni za každý váš námět nebo připomínku. Stále je co zlepšovat :-)


Číslo publikace ISSN 1801-6847. Copyright (c) 2005-2014 Aeroweb.cz. All rights reserved.
Server provozuje společnost Mavisys, s.r.o.