Přijel jsem na letiště Sazená a podle dohody už jsem měl nachystaného Zephyra. Paráda! Zkontroloval jsem si éro, podepsal převzetí a nic už nebránilo tomu, abych se odpoutal od pozemských starostí. Ještě jsem pro jistotu vznesl dotaz, zda je start na sněhu nějak neobvyklý, ale byl jsem ujištěn, že dráha je uválcovaná a neměl by být žádný problém. Pouze při brždění je potřeba dávat pozor a brzdit přerušovaně.
„Ok“ řekl jsem a zavřel se v kabině, natěšen na pěkný let. Bylo azůro, sluníčko svítilo, zkrátka co víc si přát. Nastartoval jsem, zahlásil pojíždění na vyčkávací 33 a pomalu se rozjel. Motor byl už nahřátý, tak jsem jenom vyzkoušel magneta. Srovnám éro na dráze, zkontroluji naposled kabinu a přístroje / klapky taky mám/ a jdu na to. Přidávám plyn, ale ouha, co to, nějak to začíná zatáčet do leva víc než je zdrávo. Tak stáhnu plyn, srovnám znova éro, uklidním moje mírně narušené sebevědomí a jdu na to znovu. Teď už na nic nečekám a dávám plný plyn 1,2 a 3.
Mám pocit že je to ok a jedu rovně. Postupně vyšlapuji opatrně pravou nohu proti reakci vrtule, ale najednou se éro stejně stáčí doleva a já nestačím srovnávat. A je to v pr…., teď jedu přímo na levý okraj dráhy. Co mám dělat? Tak rychle stahuju plyn a snažím se brzdit, ale je to marné.
Po asi 15 metrech ve sněhu zastavuji. Naštěstí bez úhony. Co teď? Bylo to o fous. Hlavou se mi právě honily ty nejdivočejší katastrofické vize, když mě z toho šoku vysvobodil Michalův hlas v rádiu: „ Hele, jestli to nezvládáš, tak to radši zabal.“. Čekal jsem trochu horší reakci a pochopitelně jsem to chtěl zabalit, ale…: „A nechtěl bys mi to předvést?“, napadá mě spásná myšlenka: „No tak jo, jdu tam“. Paráda. Trochu mě sprdne, ale hlavně mi ukáže jak na to a co dělám špatně. Nebo je to tak náročné? V duchu jsem se už loučil se zimními sólo lety. No ale to mi bylo teď jedno, hlavně že jsem nerozbil éro. Michal přišel, nasedl a říká mi: „ Vždyť jsi vůbec neřídil !“, „Ale jak to, já se snažil, a stejně to tam uhnulo !?!“
Tak jsme nastartovali, bez problému to otočili na dráhu a já dostal instrukce: „Dej plnej plyn a drž pořád směr, když bude potřeba vyšlápni víc, hlavně to nenech nikam uhnout!“ Takže 1,2 a 3 a já to držím, nepouštím nikam, nemyslím na to že jsem na sněhu, prostě jako obvykle, a hle, ono to jde. A šup zvedám příďák a jsme ve vzduchu. „Tak vidíš, že to jde, teď zkusíme přistání a pak můžeš jít nahoru sám.“, povzbudivá slova, ale co to přistání? Další vlna obav, ustřelí to někam nebo ne? „Všechno jako obvykle, jen sedni na kraji dráhy. Ten dojezd je delší a musel by ses potom vracet na začátek.“
Poslouchám a daří se mi sednout na začátku dráhy. Žádné problémy se nedostavují. Éro jede rovně podle toho jak ho řídím. „Tak ještě jeden okruh a já z toho vyskočím“, slyším Michala ve sluchátkách. „Ok“. Start opět v pohodě a nejistota mizí v dáli… „No jo, já jsem se bál do toho šlápnout, že mi to jako na tom sněhu může ustřelit“ povídám. „Tak to opravdu nejde, směr se musí držet a když je potřeba, tak do toho šlápni víc, třeba plnou . Nejdůležitější je, aby éro letělo podle Tebe, a ne obráceně. Prostě ho řiď!“ Po přistání Michal vyskočil, otočil Zephyra i se mnou do směru vzletu a popřál mi pěkný let. Start byl bez problému díky právě uskutečněnému školení. A zážitky? Mimořádné! Pohled na zasněženou krajinu je prostě fantastický!
No a co Vy, kteří jste to v zimě ještě nezkusili? Doporučuji! Je to nevšední zážitek!
Hlavně se nebojte do toho „šlápnout“, když je třeba!!!
