Strop

03.05.2007

Jsou letové dny, které časem splynou s matnou vzpomínkou, ale jsou i takové, které si pamatujeme už napořád. Letňanský provoz v sobotu, 21. dubna letošního roku, patří do té druhé kategorie a dovolte mi popsat několik osobních pocitů. Rád čtu články na téma, kdo kdy někam letěl a co to obnášelo. Mé letecké angažmá nedosahuje možností k provedení mezinárodního přeletu s větroněm, ale i přelet domácí může stále ještě poskytnout zážitky dosud nepoznané.

Strop
Strop (Zdroj: Aeroweb.cz)

Jen si kladu otázku, jakou zásluhu na návratu domů měla naše posádka a kolik pomohla náhoda. Své kritiky prosím, aby tento článek nečetli!


Jak je to s polohou Letňanského letiště jistě všichni víte. Jsme na hranici kbelského CTR, na hranici CTR Praha, pod TMA Praha a u staveniště metra Praha Letňany. Odletět z takového místa na přelet s Blaníkem a vrátit se domů je prakticky nemožné. Nám však pomohla situace velkého aeroklubu Praha Ruzyně, který provádí nějaké odborné práce na dráze 24 a za tím účelem ji zavřel. Po předběžném jednání našich přátel s přáteli na ŘLP Praha došlo k dočasné aktivaci delegovaného prostoru pod názvem LTNE, který navazuje na severní hranici LT 4, dosahuje po Mšeno a má snad jedinou vadu. Jeho horní hranice je 4000 stop na QNH. Z tohoto prostoru je možné po ulétnutí vzdálenosti 17 km pokračovat v TMA Praha cca 20 km ve výšce do 5000 stop na QNH do prostoru, který patří Vodochodům, které pokud nezalétávají své stroje prostor nevyužívají. Tam je možné stoupat čistě teoreticky do FL 240, nebo FL 90 v kroužku prostoru TRA  61. Sobotní situace byla poměrně příznivá, Vodochody prostor nevyužívaly, Kbely nelétaly a na ŘLP Praha byl uznalý řídící. Znamenalo to, proletět zhruba vzdálenost pouhých 37 km ve výškově omezeném režimu a pak … stoupat.  4000 stop je cca 900 m nad zemí, 5000 stop je cca 1200 m nad zemí, klouzavost Blaníka je v ideálním prostředí 28.

„Znamená to tedy, cestou do relativně volného vzduchu najít několik vhodných stoupáčků a posouvat se od jednoho ke druhému a doufat.“

Normálně bych s Blaníkem za těchto okolností na přelet z domova nešel. Máme ale nadějného pokračováka Martina, který svou pílí a přístupem zaslouží pozornost. Potřeboval odletět úlohu č. 13, což je navigační let kluzákem na vzdálenost alespoň 100 km, kdy kromě prohloubení navigačních zkušeností má ve výcviku snad naposled možnost něco málo z taktiky přeletů pochytit. Je to úloha pravdy, létám ji rád, ale ne s každým. V pokračovacím výcviku však nelze přistoupit k samostatnému přeletu dřív, než se ta poslední dvojí úloha splní. A Martin mě zrovna v sobotu oslovil.


Od rána děláme pozemní přípravy s novými žáky, pak jeden seznamovák, kdy pod mráčky bez rovných základen nacházíme až 4 m/s stoupání. Termoska funguje už z malých výšek, tak vystupuji z Blaníka a jdeme dělat další přípravu. Tentokrát na let, ze kterého je velmi vysoká pravděpodobnost návratu na Patranu nebo ve vleku z jiného letiště. Nevím vlastně, proč to dělám, zvláště když vidím, že ty divné kumuly mizí, termika snad je, ale čistá a přibývá vysoká oblačnost.


Srabácky volím taktiku na jistotu. Plánujeme přelet LKLT, LKCE a zpět, přes LKMB. Je to divný trojúhelník, který ale umožňuje případné přistání v Mladé Boleslavi. Z nějakých 140 km letu to předpokládá cca polovinu v omezených výškách. Vítr je variabilní do 5 m/s.


Tak to nějak namalujeme, naprogramuji GPS a ve 13.30 vypínáme z vleku nad letištěm asi v 3200 stopách na QNH.

„Vyrážet ze sedmi set metrů nad terénem s Blaníkem na přelet se jeví jako holé šílenství.“

První stoupák, slušný dvoumetr, ale v čisté. Odcházíme z výšky 900 metrů nad zemí směrem na Mladou Boleslav. První vyhlédnuté pole po ani ne 10 km letu je zapomenuto pro další dvoumetrové stoupání. S námi letí náš Cirrus s Jurou, Discus s Matoušem je někde vpředu. Tak přeskakujeme na hranici LTNE a hledáme možnost zvýšit výšku letu. Jako na potvoru ty stoupáky nějak nejdou ustředit. Tak po kilometru vpřed. Zase pole někde u Všetat, zabírá zastavěný prostor lidských obydlí. Myslím si, že už vím, jak dnes ta termika funguje a vsázím na další vesnici. Ta však žádný zdvih neprodukuje. Teď už riskujeme, před námi je vytoužená hranice konce TMA Praha. GPS vykazuje  protivítr až 15 km/hod, tak se probíjíme pomalu. Vidíme v dálce Boleslav, Benátky, Milovice a mnoho jasných  orientačních bodů. Jsou hrozně daleko.


Po hodině dvaceti minutách máme hranici TMA Praha, což s úlevou ohlašujeme AFISákovi a přecházíme na frekvenci Boleslavského letiště. Sázím na nádraží u letiště, kde to přece vždycky bylo, ale než tam doletíme s cílem stoupat, upozorňuje nás Boleslav na akrobacii ASK 21 nad letištěm. Jsme v okruhové výšce a moc se nám chce letět dál! Už se tak nějak smiřuji se stavem, k nádraží bez přeletu letiště nedoletíme a navíc tam metá kozelce ta bílá věc, když tu najednou vário zneklidní a mezi 2 a 3 okruhovou zatáčkou nalétáváme půlmetr. Boleslav nás volá, že mají tu akrobacii. Přátelé, omlouvám se za další postup, ale stoupák je stoupák. Oznamuji jen, že provoz máme v dohledu a dál koukám jen do Tevaru. Podařilo se, ASK sedá, my přeskakujeme nad nádraží. A je to tady, 1, 2, 3, 4 a dále by to byla latina. Končíme 1700 QNH, dáváme Boleslavi sbohem a pokračujeme na Lípu.


Letíme konečně normálně, v časoprostoru a bez motoru. Poslouchám frekvenci Lípy. Mají výsadky. No nazdar. Tak tam taky tak snadno neotočíme. Prosím Martina o čas, nemám dnes hodinky. Je 16.30. Bereme tedy Bezděz jako otočný bod a mažeme zpět. Boleslavi se vyhýbáme raději obloukem a slyším z rádia Miloše Ramerta. Na co je ta akrobacie v termickém počasí?

 

 

Zase hranice TMA, strop. Letíme proti nízkému slunci a začínám obdivovat Martina, že je stále se srovnávací navigací  v obraze. Snažím se soustředit na hledání stoupáků, které občas nacházíme, ale už ne nad zastavěnou plochou. Spíš nad velkými lesy. Dělám chytrého, mám mapovou GPS, ale chlapec se drží. Na hranici TMA ladíme Letňany a dáváme vstup. Domů je ale strašně daleko, tedy pro Blaníka a my jsme s bídou 900 metrů nad zemí. No, pak se nějak zadařilo. Opatrnými poskoky přes místa, kde spíše intuicí tušíme možnost stoupání jsme najednou s větrem do zad na hranici  LKNE. Domů 23 km, výška bez rezervy, nižší strop. Přemýšlím, zda je lepší riskovat hledání stoupáku za cenu ztráty času, slunce klesá níž a níž, nebo to narovnat co nejblíže k domovu a vzít případně pole.

„Nějak se to rozhodlo samo, nad Lhoteckou pískovnou dobíráme maximální možnou výšku, rezerva je přesně na okruh.“

Letiště nevidíme, nasazuji na dokluz podle Garmina.


Martin po chvíli hlásí, že vidí Kbely, poté naše letiště, ale ty úhly se jeví, že tam nedolétneme. Volíme rychlost nejmenšího opadání, vzduch je klidný. Kontroluji na 10 kilometru, rezerva se mírně zmenšila. Už vidím letiště i já ze zadní kabiny. No, nevím… Na pátém je to skoro jasné. Hlásím pátý kilometr, snad poprvé v Letňanech po 35 letech létání a trochu zrychlujeme. Máme protiprovoz, tak že sednutí z přímého nepřipadá v úvahu. Na okruh to nejdřív moc nevypadá, ale tak nějak, trochu s klikou, to vyšlo.

  
Tři hodiny a 7 minut letu, z toho dvě a čtvrt boje v omezených výškách, 120 km na trati. Úloha je splněna. Dává se do mě zima. 

Rád bych na závěr poděkoval zejména dispečerům z ŘLP Praha za umožnění nevšedního zážitku, kamarádům z AK Letňany za operativní zapůjčení Blaníka mimo výcvikový plán, taky kolegům z AK Mladá Boleslav včetně akrobatů pod vedením Miloše Ramerta za pochopení, které nám  umožnilo let zbytečně nepřerušit. Díky, stálo to za to!

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář