Znáte Diskouše?

03.03.2006

Kdo by ho neznal? Discus neboli Diskouš. Většina plachtařů by s ním ráda létala nebo ho dokonce opečovávala ve svém hangáru. Ale pro všechny jsou zde první zkušenosti s tímto kluzákem.

Znáte Diskouše?
Znáte Diskouše? (Zdroj: Aeroweb.cz)

Stejně jako mě v běhu života zaujali lidé kolem malého letectva, nesmím opomenout určité zaujetí i ke strojům, které umožňují naše vzdušné realizace. Stroje a lidé kolem nich, to je atmosféra letišť, která voní specifickým nezaměnitelným ozónem. Těch strojů je celá řada. Naviják, traktor, vlečný letoun a větroně. Každý typ a kus by zasloužil delší vyprávění, každý  má své drobné odlišnosti a obecně lze pouze poznamenat, že pokud  člověk vynaloží značné úsilí,  pozná  je a umí využít jejich vlastností, bohatě se mu odmění.

     Každý z uvedených strojů mě nějak poznamenal. Teď pod tlakem čerstvého zážitku však chci popsat právě Diskouše, na mysli mám laminátový brus Discus CZ, imatrikulační značky OK 0372, startovní označení LH. To je zkrátka věc.

     První seznámení proběhlo znenadání, kdy stroj byl zakoupen a po prvním okukování byl vytažen do prvních jarních provozů. Honza, který mě přeškoloval toho mnoho nenamluvil. Letovou příručku jsem přečetl, v kabině poseděl, test napsal a šlo se na věc. Na všetečné dotazy o odlišnostech od jiných typů Honza říkal jen. Diskouš je letadlo Orlíkovitého typu s bezsilovým řízením. Jakou rychlostí co létat nijak nerozváděl. Říkal, on si o tu správnou rychlost řekne sám.

     První start jsem prováděl za vlečným Brigadýrem, kterého pilotoval právě Honza. Věděl jsem, co znamená „letadlo orlíkovitého typu", netušil jsem však, jak moc. Knipl je kraťoučký skoro jako jojstyk u počítače, výchylky nožního řízení jsou neobvykle malé. Posez luxusní, výhled dokonalý. Zavírám se v kabině, Honza napíná a jedeme.

     Diskouš poslouchá dokonale na křidélka, nechce se mu však do vzduchu. Jedeme po zemi, Brigadýr dávno na kolech poskakuje před námi, rychlost 90 a stále to neletí. Začínám tahat, protože díky podvozkovému uspořádání celkem vůbec na zemi nereaguje na nožní řízení a jede stále v předem nastaveném směru. Tahám knipl k sobě, žádná síla v řízení, žádná reakce. Tvrdé drncání po letišti zapříčiňuje neodpružený podvozek, ale to znám z Orlíka. Když už se mi zdá, že je zle, odlepuje se Brigadýr a téměř současně Diskouš. Teď však zabírá na přitažený knipl příliš ochotně. Plavu, Orlíkovitý efekt. Honza stoupá stále na rychlosti 90 a větroň se mi zdá nepřiměřeně natažený. Po uklidnění směrů a nervů však poslouchá všechny orgány řízení naprosto dokonale. Jen se s nimi musí zacházet velmi, ale opravdu velmi citlivě. Letíme.

     Po vypnutí však nastává skutečná letecká slast. Diskouš plave vzduchem po zavření podvozku téměř beze zvuku, poslouchá i milimetrové výchylky řízení a co hlavně, při dopředném pohybu téměř neztrácí výšku. Pokouším se o zatáčky s kuličkou uprostřed. Pokud se soustředím, tak kulička sedí. Jen co se podívám ven nebo se zcela nesoustředím, kulička cestuje jako pominutá. Dělám příliš velké a razantní zásahy do řízení. Tahleta věc s dvakrát zalomeným křídlem, které nepřejícníci začali říkat „vohnout" je skutečně „brus" a dává to znát.

     Postupně opadá prvotní vyděšení a let se stává požitkem. Škoda jen že zrovna není termika. Postupně klesáme a zbývá ještě toho plnokrevníka posadit na zeměkouli. Sbírám zbytky soustředění a nasazujeme na okruh. Rychlost z důvodu nepatrného aerodinamického hluku je třeba hlídat podle rychloměru. Napětí stoupá, sestup po 4 zatáčce je však velmi příjemný kromě velké síly potřebné k vysunutí brzdících klapek. Účinnost klapek je však minimálně dostačující, sedáme si jako do peřin přesně k téčku, přichází známé drncání a stojíme. Otírám pot a otvírám kabinu. Honza se šklebí z Brigadýra. Jistě ví, jak mi je a jdeme na další start. Dospěl jsem k názoru, že stojí za pokus přežít další vzlet, protože vlastní let je dostatečnou odměnou.

     Tenhle vrchol techniky a elegance mi přinesl do létání další dimenzi. Přelety, kdy kraj ubíhá a výška téměř ne jsou daleko větším požitkem. Člověk se podívá dál a rychleji. Například z tisíce metrů v Letňanech téměř až do Kolína.   

Potom jsem dva roky díky instruktorskému úvazku Diskoušem neletěl. Šilhal jsem sice po LH, začal jsem mu říkat „Luxusní Hotel", ale nebyl čas nebo energie. Přelety a první třístovka s Diskoušem zůstaly živou vzpomínkou a nadějí do budoucnosti. Až nastala možnost na soustředění v Havlbrodu. Nastal opět vzpomínkový respekt ze vzletu. První start a přistání do omezeného prostoru však průběhem nepokazily touhu vyrazit opět do světa. Druhý start na dvoustovku Křižanov – Tábor a zpět však prožívám zcela bez nervů. Nic jsem nezapomněl.

     Letíme krajem, nejprve do Křižanova. Základny jsou s bídou v tisíci metrech, na odpoledne dávali v předpovědi bouřky. Sžívám se s brusem v kroužení, chvíli to trvá. Pak se začínám bavit statistikou ustřeďování na první zatáčku. Po desátém nalétnutí stoupání začínám být spokojen. Experimenty s akustickým variometrem, na který někteří kolegové nadávají přinášejí ovoce. Začínám cítit, že doletíme a najednou jsme v Křižanově. Nalétávám do sektoru otočného bodu proti hejnu závodníků, kteří právě odlétají. Není čas na nic jiného, než na vyhýbací manévry. Občas stihnu mrknout na kuličku a bavlnku. Jsou tam, kde mají být. Prvních padesát kilometrů a hodina za námi. To je rychlostí starého šneka. Tak začínám zrychlovat přeskoky. Beru pouze silná stoupání. Zprůměrovaný údaj variometru ukazuje většinou dva metry nahoru. Aniž jsem se unavil, jsme v Táboře. Otočňák, základny se s přibývající denní dobou zvyšují. Garmin ukazuje 53 km od Brodu, máme 1500 metrů. Počítám dokluz a vychází i s rezervou. Nasazuji na návratový kurz podle Garmina, letíme optimální rychlostí 110 Km/h. Garmin napovídá, že domů poletíme 28 minut. Zdá se mi nemožné letět tak dlouho bez kroužení a tak daleko. Když se ve směru letu objevil Humpolec, na výškoměru je necelých tisíc metrů a domů 24 Km. Početně to vychází, ale vzdálenost se mi zdá nesmírně velká. Přitáčím navíc 300 metrů a pokračujeme. Kontroluji výšku dokluzu a zvyšuji rychlost. Když jsme za Humpolcem a chybí 12 km, na rychloměru je 180. Přiletěli jsme s třistametrovou rezervou nad okruhem. Vyšlo by to i bez přitočení. LH je zkrátka úžasná věc.

     Myji tu věc od much a říkám si, stálo to za to a vím, že budu muset zas tu věc vzít na výlet, i kdyby na chleba nebylo.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář