Vivat

13.03.2006

Možná blouzním z letecké nečinnosti zapříčiněné dušičkovým počasím, možná nechci tento příběh zapomenout a možná se chci podělit se všemi, kteří budou ochotni číst o zjištění, jak vlastně vznikl Vivat.

Vivat
Vivat (Zdroj: Aeroweb.cz)

     Ke zjištění dosud neznámých skutečností přispěly naše dosud malé děti. Stalo se v létě, když zrovna probíhalo žákovské soustředění, že jsem se z důvodů organizačně pracovních ocitl s oběma bez mámy a dozoru na letišti v Havlíčkově Brodě. Kdo někdy „pečoval" o děti ve věku 5 a 7 let v letištním prostředí, dá mi za pravdu. Je to problém. Měl jsem navíc na starosti chod soustředění a instruktorský úvazek.

Je obtížné dohlížet ze zadního sedadla Blaníka, co právě provádí pětiletý Karel a už vůbec není možné okřiknout sedmiletou Lenku z výšky několika set metrů, když je to zrovna potřeba.

Jinak děti na letišti prospívají. Naučí se částečně životu v organizované skupině, novým výrazům a dovednostem. Stává se pak, že vrstevníci nerozumí hrám letištních dětí, ale to je daň, kterou náš sport přináší.

     Držel jsem děti stranou, když byli koupáni sólisté. Kdyby šlo jenom o koupání, ale k folklóru již patří, že odvázaný adept z žebříku se odváže i jinak a snaží se pomstít na přihlížejícím davu. Děti vědí, že mají včas utéct. Stává se, že na letišti je hlad. Děti vědí, že si mají hlídat jídlo. Stává se, že se na letišti zpívá. Děti se naučí znát texty kvalitních písní dříve než já a pak se mohu ptát, jak je to dál. Typickou písní našich dětí je poslední slušná: Dvanáct blbů v Andule sedí, dvanáct blbů, do blba hledí....

     Létáme, plníme navijákové úlohy. Lenka jezdí s mými žáky Trabantem pro lana, Karel blýská špinavým hadrem okna navijáku, tak že ho nevidím půl dne, ale mí svěřenci hlásí s každými lany, že se chová normálně. Mezi lety si uvědomuji, že jako rodič nestojím za nic a napadá mě, že jim večer budu místo piva vyprávět nějakou pohádku. To mají rády, zvláště v dřevěné chatce na letišti, kdy je dveřmi vidět na hvězdy a z baru se ozývá v lepším případě: Dvanáct blbů.....

Hned jim vzkazuji po kamarádech, že večer bude pohádka a s pocitem dobrého nápadu létáme až do setmění. Uklízíme hangár, vždycky někdo vykřikne, co se má zrovna zarovnávat, jednou je to Meťák, potom Blaník, zase dvěstěpětka, Vosa až došlo na Vivata.

     Karel stojí před hangárem a zdá se, že o něčem vážném přemýšlí. Ví dobře, že ho nebudu honit ani dnes do sprchy, hlad nemá, protože jídlo jsme uhlídali. Mé otazníky vyřešil sám dotazem. Jak vlastně vznikl Vivat?

     Napadají mě různé odpovědi, ale zrovna přichází někdo dospělejší s nějakou jinou otázkou, tak synka odbývám. Řeknu ti to před spaním. To jsem si ale nadrobil.

  Uspávací příběh musí být dlouhý a uklidňující, tak začínám obšírně.

      V jednom starém hangáru za devatero řízenými letišti, devatero vojenskými CTR  a několika zakázanými prostory, došlo jednoho dne k vzácné události. Plachtařům přivezli zbrusu novou, lakem vonící bílou Vosu spanilou, která právě seběhla z „výrobního pásu" továrny na letadla jménem Orličan. Pojmenovali jí  Vosa, i když se svými vlastnostmi vose příliš nepodobala. Také jí říkali mrcha na křidélka, nebo Gradient, ale tento název se mezi lidem neujal a zapadl v propadlišti dějin. Navíc se na spanilých trupech Vos objevovaly obrázky jinak obtížného hmyzu, ale lid plachtařský to vnímal jako poctu novému typu, nikoli jako potupu skvělého díla našich konstruktérů. Nic jim nevadilo, že kus Vosy je ze dřeva, další kus je z plechu, malý kousek dokonce z laminátu. Byla krásná, bílá, nová a létala jedna báseň.

     Tak ji tedy jednou přivezli do toho starého hangáru a po montáži z transportního vozu Patran ji uklidili hned vedle staré, omšelé, věčně nabručené dvěstěpětky, která normálně tahala ty krásné dlouhokřídlé větroně do vzduchu. Pravda, ta dvěstěpětka se při tom věčném vlekání trochu nudila. Aby si den trochu vylepšila, vždycky mrkla zpětným zrcátkem, koho právě vleče. Když ve větroni seděl někdo, kdo ji myl proudem vody z hadice, jako náhodou ho ustředila do největšího klesáku daleko od letiště, nebo schválně prolétávala kolem tutových stoupáků, aby měl vlek dražší. Profesionální hrdost jí však nedovolila někoho vypnout v padesáti metrech po vzletu. Vždycky ochotně naskočila, někdy s pomocí ručního otáčení dřevěnou vrtulí. To aby si ti neoblíbenci pamatovali, že mytí letadla se nemá odbývat.

     Tahleta stará, omšelá dvěstěpětka pohlížela na Vosu spanilou celou noc s velkým zalíbením, protože mimo výjimek nějakých kapitalistických zbohatlíků, vlekala dosud za svou třicetiletou kariéru jenom Blaníky, Orlíky, Šohaje, Pionýry. Tak se stalo, že když druhý den naskákaly kumuly, plachtaři vytlačily Vosu na start, našla ta stará, zkušená dvěstěpětka té Vose ten nejlepší třímetr na dokluz od letiště. Když ji vlekla, ani necítila odpor, krásně se jim letělo a po vypnutí si zamávaly vzájemně křídly. A večer, ti plachtaři zase uklidili Vosu hned vedle dvěstěpětky, protože se jim krásně vešlo křídlo pod křídlo. Jak šel čas, staly se z té Vosy a dvěstěpětky nerozluční přátelé. Pro převleky létala dvěstěpětka vždycky nejdříve právě pro Vosu a dosud věčně nabručená vlečná zpívala píseň dvěstěkoňským motorem na rychlosti 150 km a nevímkolika otáčkách za minutu. Vlekaři, jinak zvláštní lidé, říkali. Ten stroj chytil druhý dech, kolik že má hodin ještě do generálky? To snad není možné. A starý mechanik,  jehož prsty rozebraly již nějaký ten motor a rozuměl chodu strojů, ten starý mechanik, který pamatoval ještě praotce Čiháka, ten věděl své. Věděl, že i stroje mají duši a na duši je nejlepší láska.

     Tak se stalo, že ta Vosa spanilá a stará omšelá dvěstěpětka k sobě zahořely láskou nesmírnou, jejíž velikost značně přesahovala praktický dostup obou strojů. Všichni si toho všimli a všichni jim to ze srdce a magneta přáli.

     Jak šel čas, stalo se, že oba stroje spolu začaly čekat miminko. Aby nedošlo k omylu pro nezasvěcené, dvěstěpětka je rodu mužského, protože se vlastním jménem nazývá Bohatýr. Čekat miminko je radostná událost. Plachtaři i starý mechanik se moc těšili, ale ať si lámali hlavy jak chtěli, neuměli si představit, co z toho bude. Jaké vlastnosti to miminko bude mít? Bude to větroň nebo motorák. Jakou bude mít pádovou rychlost? Co polára?  Starý mechanik, kterého všichni měli rádi a vážili si jeho názoru prosadil, že plachtařům těhotnou Vosu na pár dní odveze do továrny na letadla, aby jí prohlédli ti nejlepší letečtí mechanici na světě.

     Dlouho si odborníci hlavy lámali. Logaritmická pravítka vykazovala vůli běžce z opotřebení, elektronkový počítač děrovanými štítky nakrmili, se sovětskými specialisty se radili. Řešení nenalézali. Jistě tomu poteče olej, to věděli. Bude to mít vztlakovou klapku, to tušili a snímky ultrazvukem pořízené z centroplánu Vosy to potvrzovaly. Kolik to ale bude mít podvozkových kol, to netušili. Nezbylo než čekat.

Vrátili Vosu do domácího prostředí. Nesměla však létat nad 140 km za hodinu, skluzy a kroucení jí také zakázali. Jednak trochu neochotně vracela směrové kormidlo při vyrovnání skluzu a vývrtky nesměla ani podle letové příručky. Taky proč, větroň a zvláště pak dáma, má pouze stoupat.

     Narození miminka bylo překvapením pro všechny.

 

Byl to krasavec, nápadně podobný elegantním větroňům. Měl ale taky motorek, který při troše štěstí nastartovali otáčením za vrtuli a pokud nebylo měkké letiště, udělil letadélku trochu rychlosti, při které ti nejodvážnější přitáhli knipl k sobě a i letěli. Počet podvozkových kol převyšoval očekávání. To nikdo nečekal. Počet úkonů před vzletem, popsaných v letové příručce taky nikdo nečekal. Někteří se je ale i naučili.

Lid letecký je zvyklý lecčemu. Naučil se mít potomka Vosy spanilé a stařičké dvěstěpětky rád. Měl velkou výhodu. Létal lacino a osnovy potřebné na přeškolení nevyžadovaly termické lety se zastaveným motorem. Pravda, počet potřebných úkonů při různých fázích letu převyšoval možnosti řady skvělých pilotů. Zpravidla došlo k poškození vrtule po nevysunutí podvozkové nohy, popřípadě vzhledem k její délce k jejímu nenadálému zasunutí. Mechanici však dokázali oba problémy rychle řešit.

     Nechtěl bych vypadat, jako odpůrce Vivata. Pravdou je, že se již několik let snažím získat pilotní oprávnění na něj, ale skutečnost, že jej ještě nemám není zapříčiněna tím strojem, ale mnou. Přeškolení se věnuji pouze nahodile, pokud nelétám s žáky plachtařského výcviku, nejsem přelétán a není počasí na přelet. Mí instruktoři, Hemrle, Malček a v neposlední řadě i Kohout se se mnou něco natrápili. Přes to mám ale Vivata rád. Jednak mi pomohl jednou uspat děti, i když jsem pohádku musel ještě ten samý večer 7x opakovat pro své svěřence na letišti, kteří kus zaslechli a trvali na tom, že musí slyšet, jak to dopadlo. Mám ho rád, protože mě již jednou zanesl za kamarády do dalekého Letkova, mám ho rád, protože je ke mě náročný. K plachtaři musí být stroj náročný, jinak zaostane. A to zatím nechci.

     I přes to, že dnes víme, jak vznikl Vivat, neberte děti útlého věku na letiště bez stálého doprovodu. Mohou je potkat daleko horší věci.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář