AIR TEAM - avionika a přístroje pro létání
Facebook Twitter Google+ YouTube RSS E-mail

Kosmonautika za oponou - nová kniha Stanislava Kužela v prodeji

9. listopadu 2015
Autor: Redakce, celkové hodnocení článku: 3,9
Klíčová slova: Rubrika: Letadla

Kniha seznamuje čtenáře s unikátními lidskými osudy a odhaluje ucelený obraz společnosti, která v přísném utajení dokázala ohromit svět historickými prvními úspěchy při pronikání člověka do vesmíru.

Populární autor Aerowebu zaměřený na kosmonautiku Stanislav Kužel vydává novou publikaci. Kosmonautika za oponou v širokém záběru poutavě zaznamenává historii dobývání vesmíru – od dobrodružných začátků prvních konstrukčních pokusů s raketovými střelami až po stěžejní události pilotované kosmonautiky. Kniha přibližuje především netechnické souvislosti, které nesou životní příběhy hlavních aktérů – kosmonautů (nechybí ani kapitola o ženské kosmonautice), konstruktérů raket a kosmických lodí a v neposlední řadě i politiků rozhodujících o strategických rysech kosmických programů.

Seznamte se skrze Kosmonautiku za oponou s unikátními lidskými osudy a získejte ucelený obrázek o společnosti, která v přísném utajení dokázala překvapit svět prvními úspěchy při pronikání člověka mimo naši planetu. Ačkoliv řadu témat autor zpracoval již v rámci svých článků na našem serveru, kniha zahrnuje spoustu dosud nepublikovaných informací a obrazové přílohy.

Kosmonautika za oponou

Autor: Stanislav Kužel
Vydavatelství: Radioservis
Rok vydání: 2015
ISBN: 978-80-87530-56-6

Cena: 299 Kč
Formát: 170 x 210 mm, 408 stran + 8 stran barevné přílohy

Vzniklo za podpory softwarové společnosti Asseco Solution, a.s.

 

Ukázka z knihy:

Na palubě žena!

Ženy to nemají lehké, říkává se, ale když vypouštíme tuto okřídlenou větu z úst, myslíme spíše na ty kolem nás, které známe či vídáme. Ovšem dvojnásob to platí o ženách létajících do vesmíru, o těch po letu do kosmu toužících nemluvě.

O smolařkách v dresech bývalého SSSR i dnešního Ruska si přečtete spoustu zajímavého v kapitole Hvězdné Amazonky. Ale i když už vzlétlo na oběžnou dráhu kolem Země na šedesát žen, většinou z USA, pro řadu představitelů mužské části účastníků kosmických letů, především v barvách Ruské federace, stále platí to prastaré námořnické – ženská na palubě přináší smůlu… Omlouvám se, ale někdy se i zdá, že mají proč si to myslet.

Ne, nemám teď na mysli ty čtyři astronautky, které zahynuly na palubách raketoplánů Challenger (28. ledna 1986 – Judith Resnicková a Christa McAuliffeová) a Columbia (1. února 2003, Kalpana Chavlaová a Laurel Clarková). Ženy na raketoplánech létaly před tím i potom. Ani ty, které se přes veškerou píli a nasazení do vesmíru nepodívaly. Tentokráte se podíváme za příběhy těch několika, se kterými si kosmický let někdy i nepěkně pohrál.

Starý dobrý Mir

Ano, mám na mysli ruskou (dříve sovětskou) družicovou stanici, první modulární kosmický objekt, který se postupně budoval na oběžné dráze kolem Země od 19. února 1986.

3. října 1994, kdy se k němu v Sojuzu TM-20 vydala spolu s velitelem Alexandrem Viktorenkem a kosmonautem-výzkumníkem Ulfem Merboldem z Německa třetí sovětská kosmonautka, byla už stanice téměř zkompletovaná (pravda, poslední moduly „Spektr“ a „Priroda“ dorazily až květnu 1995 a v dubnu 1996), ale většina modulů už měla leccos za sebou (náhradní díly Sojuzy a Progresy vozily poskrovnu a většinou se dostaly na stanici až s lety amerických raketoplánů).

Tušíte správně, Sojuzem TM-20 přilétla na Mir Jelena Kondakovová (*1957), vzděláním letecká inženýrka, pracující v konstrukci RKK Eněrgija. A mimo jiné – manželka o osmnáct let staršího kosmonauta a tehdy jednoho z náměstků Valentina Gluška v Eněrgiji, Valerije Rjumina. Toho Rjumina, který byl jedním z největších odpůrců ženské kosmonautiky. Provdala se za něj v osmadvaceti letech, v roce 1985, kdy Rjuminovi už bylo čtyřicet šest let a měl za sebou tři kosmické lety.

Let Kondakovové bohužel – alespoň ve svých začátcích – nahrával pověře ruských kosmonautů, že žena na palubě přináší smůlu. Už sám start byl o den odložen – údajně s ohledem na optimálnější navedení na dráhu a tedy i lepší využití paliva pro setkávací manévr. Uskutečnil se ve 22:42:30 (na Bajkonuru bylo časně ráno 04:10 – tedy se startovalo třicet sedm let po startu Sputniku 1 a z téže rampy!) a startu své ruské kolegyně přihlížela i Bonnie Dunbarová, prodělávající právě výcvik ve Hvězdném městečku.

Expedice od začátku neprobíhala podle plánu – ještě před tzv. stykovkou nastaly problémy – vypověděl navigační systém sblížení KURS. Nebylo to nic neobvyklého, jak starší systém IGLA, tak novější KURS nebyly příliš spolehlivými pomocníky a tak velitelé lodí – většinou profesionální piloti – raději přebírali spojovací manévr do své režie, tzv. manuálního režimu.

Přiblížení k Miru se odehrávalo po půlnoci z 5. na 6. října. A podle letových údajů právě pět minut po půlnoci došlo ve vzdálenosti nějakých sto padesát metrů od stanice k jakési „softwarové chybě“ u řídícího počítače lodi (s palubními počítači měli Sověti vždy značné problémy). Viktorenko, jak velela ruská tradice, musel i v tomto případě (alespoň formálně) požádat o svolení řídicí středisko.

Po poradě s letovým ředitelem, kosmonautem Vladimírem Solovjovem (trvajícím patnáct minut!) přepnul v 00:20 na ruční řízení lodi a s pomocí Jeleny, která mu sdělovala vizuální údaje z orbitální sekce Sojuzu (z velitelské sekce je špatně vidět, je umístěna uprostřed sestavy a pilot má k dispozici jen periskop a displej) dokončil při třicátém čtvrtém oběhu (nad Čínou) v 00:28 „stykovku“ a připojil loď ke spojovacímu uzlu družicové stanice.

Rušno ovšem bylo nejen na stanici, kde je očekávala trojice Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a lékař Valerij Poljakov, ale i v řídicím středisku, kde byl samozřejmě přítomen i Kondakovové manžel, Valerij Rjumin. Není známo, jak reagoval tento zapřísáhlý odpůrce kosmických letů žen, ale jinak se v CUP i Hvězdném ozývalo:
„No, co chcete, vždyť je na palubě ženská!“
„Když jsem přiletěla na stanici,“ vzpomíná Jelena ve filmu Amazonky vesmíru, „kolega Valerij Poljakov tam už byl devátý měsíc. Přivítal mne, políbil a pak mi povídá – poslyš, to znamená, že když jsi tady, musíme se každý den holit?“
To je ovšem nenutila, nicméně občas se Mir změnil v kadeřnický salón.

Tak se Kondakovová jako první ruská žena stala členkou základní posádky družicové stanice.

Totální blackout

Na Miru bylo v tu dobu celkem šest osob, to bylo o jednoho více, než pro kolik byla stanice původně dimenzována (viz stálá posádka Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a už citovaný Poljakov) a tak posádky dvou sojuzů intenzivně pracovaly společně. Zejména si dávali záležet v průběhu zahraničních návštěv, což byl v tomto případě už ostřílený Němec Ulf Merbold (třetí start).

No, pracovaly… Už čtyři dny po příletu Sojuzu TM-20, v noci z 11 na 12. října, zkolaboval energetický systém stanice. Výpadky elektrického proudu sice nebyly na Miru nic nového, ale totální blackout jako tentokráte byl přeci jen něčím mimořádným. Důvod?

Maximální přetížení systému zabezpečení životních podmínek – šest lidí mělo větší spotřebu vzduchu, vody a tak rostly nároky na recyklační systém. Narostlo množství zapojených přístrojů. Jen Merbold  prováděl řadu experimentů pro ESA a také měl naplánováno několik videokonferencí včetně rozhovoru s tehdejším německým kancléřem Helmutem Kohlem, který 10. října, den před blackoutem, navštívil řídicí středisko v Kolíně nad Rýnem. Což vyžadovalo značně zvýšit intenzitu osvětlení, neboť moduly Miru bývaly běžně osvětlovány dost úsporně…

Na příkaz řídicího střediska museli kosmonauti odpojit téměř všechny spotřebiče, protože celý Mir byl zpočátku odkázán jen na nabité akumulátory lodi Sojuz TM-19. Ale čert vezmi ohřívače vody či polévek, vědecké přístroje atd., ale vypadl i navigační a stabilizační systém stanice včetně stabilizačního gyroskopu. Stanice volně driftovala prostorem, solární panely sbíraly minimum sluneční energie… A nedej Bože, aby se takový kolos dostal do nebezpečné rotace. Lodě Sojuz byly okamžitě převedeny do pohotovostního režimu, kdyby posádka musela stanic opustit.

Kosmonauti sice neprodleně zahájili oživování a dobíjení systému, ale k tomu bylo jak výše řečeno potřeba správně orientovat panely slunečních baterií. Což se několik dní dělo pouze pomocí korekčních motorů Sojuzu TM-19. Naštěstí už 12. října bylo šest z dvanácti akumulátorů opět v činnosti a druhého dne bylo dosaženo šedesátiprocentního výkonu a dobito bylo sedm akumulátorů. Další den pak Malenčenko a Musabajev vyměnili tři akumulátory v základním bloku stanice a od 18. října začal celý systém pracovat naplno.

Některé energeticky náročné experimenty, včetně materiálových, které měl provádět Merbold na československém krystalizátoru CSK-1, byly ale odloženy.

Ještě energetická krize neodezněla, když se 15. října odehrál další malér, který mohl přerůst v havárii družicové stanice. Vzhledem k tomu, že enviromentální sytém Miru nejel z energetických důvodů naplno a šest lidí mělo značnou spotřebu kyslíku, rozhodl se Valerij Poljakov použít – jako už mnohokrát v podobných případech – tzv. kyslíkový generátor na tuhé palivo (oficiálně SFOG – Solid Fuel Oxygen Generator, rusky TGK). Šlo tedy o běžnou praxi – do zařízení, kterému se přezdívalo „Vika“, se vsunul jakýsi válcovitý kanystr s asi litrem chloristanu lithného, který při exotermické reakci produkoval kyslík. Při tzv. návštěvních expedicích, kdy bylo na stanici až šest lidí jako v tomto případě, se spotřebovalo i několik náplní Viky za den.

Kondakovová jako správná zvědavá ženská chtěla vědět, jak se s regenerátorem pracuje, a tak koukala Poljakovovi pod ruce. Ten zasunul kanystr a spínačem zapálil náplň (mimochodem, teplota uvnitř kanystru se při reakci pohybuje okolo 600 °C). Ještě že stačila se svými rozevlátými vlasy uhnout – ze zařízení vyšlehl plamen a…

Naštěstí byl Poljakov na legrácky svého kosmického obydlí trénovaný. Bleskurychle reagoval a údajně tzv. oblekem Penguin, který byl po ruce, plamen v zárodku udusil. Následky požáru mohly být strašné – oheň vypukl v části, kde byla připojena dopravní loď Sojuz, která sloužila jako záchranný člun a posádku by od ní odřízl. Bylo to mírné varování před tím, co mělo přijít.

Řídicí středisko nařídilo posádce, aby činnost Viky překontrolovala a když Poljakov poslal dolů odpověď „funguje“, rozhodli se o tomto maléru pomlčet. Sice netuším, jak reagoval na celou záležitost Ulf Merbold (prý to ani nepostřehnul), ten se vracel s Malenčenkem a Musabajevem už 4. listopadu na Zemi, nicméně o incidentu se dlouho nehovořilo, než… Ale nepředbíhejme. Prostě byly na pořadu plánované pobyty Američanů a Rusové dobře věděli, jak by NASA reagovala. A dolary byly zoufale potřeba… Faktem je, že v NASA nic netušili a tak v březnu 1995 (kdy se pak vracela na Zemi Kondakovová) na Mir přiletěl první americký astronaut Norman Thagard.

 







Jak oznámkujete tento článek?

Aktuální skóre: 3,9

Jako ve škole, 1 nejlepší, 5 nejhorší.

+
1
2
3
4
5
-


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů
Celkem 0 příspěvků. Dodržujte prosím tato jednoduchá pravidla.


Přidat vlastní zkušenost

Přečtěte si prosím pravidla pro příspěvky

Jméno: Předmět příspěvku:

Ochrana proti spamu - připočtěte k číslu 11 pětku a výsledek zapište do tohoto políčka:

   Adresa autora: 54.225.57.8 xxx
Rozdíl mezi bohem a pilotem je v tom, že bůh si o sobě nemysli, že je pilot.

Přehled leteckých simulátorů v ČR





 





Máte připomínku nebo námět k Aerowebu?
Budeme potěšeni za každý váš námět nebo připomínku. Stále je co zlepšovat :-)


Číslo publikace ISSN 1801-6847. Copyright (c) 2005-2014 Aeroweb.cz. All rights reserved.
Server provozuje společnost Mavisys, s.r.o.