První století Boeingu - 2. díl

Začala druhá světová válka. Boeing B-17 ještě na počátku svého ostrého nasazení čelil mnoha technickým potížím, po dalších úpravách se z něho však stal nejspolehlivější a nejrozšířenější bombardér, jehož početné formace vyvolávaly v obyvatelích zejména říšských měst opravdovou hrůzu.

Válka s sebou nesla také rychlý technologický pokrok a armáda prahla po zbraních ještě účinnějších. Na základě toho tedy vznikl větší a modernější Boeing B-29 Superfotress. Ten byl sice nasazen do ostrých akcí až v posledním roce války, do historie lidstva se však zapsal jako stroj, který přispěl k jejímu ukončení. Právě on totiž v srpnu 1945 svrhnul atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki, čímž přiměl posledního agresora, Japonsko, k definitivní kapitulaci.

Boeing B-29 Superfortress nazvaný „Enola Gay“, který dne 6. srpna 1945 svrhnul atomovou bombu na japonskou Hirošimu /
Foto Airspacemag.com

Nástup letecké dopravy

Když válka skončila, byla úroveň letecké techniky oproti předválečnému období takřka k nepoznání. Zatímco před válkou sloužila letadla povětšinou k překonání vzdálenosti několika set kilometrů, desetimístný letoun byl považován za velký a dvousetkilometrová rychlost za vysokou, na konci války brázdily nebe tisíce strojů schopné nést mnohatunový náklad mezi kontinenty, a to deset kilometrů nad zemí a polovinou rychlosti zvuku. A mnoho z těchto nových strojů vzešlo právě z dílny firmy Boeing, která po třiceti létech v oboru dobře znala jejich mírový potenciál.

Ještě před koncem války firma uvedla do provozu upravený bombardér B-29, přestavený na vojenský transportní letoun s názvem C-97 Stratofreighter. Po válce spatřila světlo světa komerční verze pro přepravu cestujících označená jako Boeing 377 Stratocruiser. Byl to impozantní dvoupatrový dálkový letoun s kabinou pro 100 cestujících a jeho prvním uživatelem se v roce 1949 staly Pan American World Airways.

Boeing 377, přímý potomek prvního jaderného bombardéru B-29 /
Foto Edcoatescollection.com

Jméno Boeing po válce už nebylo známé jen odborníkům v letectví, ale také široké veřejnosti takřka po celém světě. Mocné Boeingy se totiž zaslouženě staly jedním ze symbolů vítězství Spojenců. Také dopravní Boeing 377 nebyl špatným letadlem a jeho maximální rychlost 603 km/h byla úctyhodná. Jenomže s jídlem roste chuť, a jelikož v té době měl svět již za sebou první experimentální lety nadzvukovou rychlostí, byl zde samozřejmě eminentní zájem nabídnout tuto rychlost také běžným cestujícím. Klíčem k tomu měly být proudové motory, jejichž vývoj taktéž za druhé světové války značně pokročil a bylo jen otázkou času, kdy jimi bude kromě prvních stíhaček a bombardérů osazeno také první dopravní letadlo. A Boeing má prvenství rád…

Doba proudová

Na přelomu 40. a 50. let zavládla na Zemi další válka, tentokráte studená. Západní i východní blok proto v předtuše dalšího světového konfliktu pokračovaly ve zbrojení. Boeing, který se již za druhé světové války etabloval jako spolehlivý producent velkokapacitních bombardérů, pokračoval ve spolupráci s armádou a postavil nejprve proudový bombardér B-47 a posléze legendární B-52 Stratofortress. Ten je ve výzbroji dodnes a jeho vyřazení se neočekává dříve než v roce 2040, tedy takřka 90 let po zalétání!

Boeing B-52 Stratofortress zalétávaný v roce 1954

Není tedy překvapením, že to byl právě Boeing, který se chystal co nejdříve ukojit hlad cestujících po rychlejším cestování. Mnoha aerolinkám se však do tohoto experimentu moc nechtělo – na trhu dominoval Douglas s řadou pístových letounů DC, úspěšný byl také legendární Lockheed Constellation. Všechny tyto stroje byly spolehlivé a oblíbené.

Evropa byla sice trochu napřed, ale vážně jen symbolicky. První proudový dopravní letoun postavila britská firma De Havilland. Její elegantní Comet však příliš mnoho důvěry v proudové dopraváky nevzbudil, ba právě naopak. Několik těchto strojů se totiž krátce po nasazení na linky rozpadlo ve vzduchu a revoluční stroj byl proto brzy uzemněn.

Nezaujala ani přestavba sovětského bombardéru na proudový dopravák Tupolev Tu-104. I on měl mnoho technických problémů a především obří spotřebu paliva, takže nakonec skončil v nevýrazných počtech pouze ve flotile Aeroflotu a ČSA.

Chtěl-li Boeing po úspěchu s bombardéry konečně napevno zakotvit také ve světové dopravní elitě, musel si dát záležet. Rozhodl se tedy vynaložit na tehdejší dobu astronomických 16 milionů dolarů za vývoj a stavbu prototypu označenho jako Boeing 367-80, který byl slavnostně odhalen v květnu 1954. A právě to byl zrod nové éry nejenom pro Boeing, ale pro celé letectví. Právě tento stroj totiž ukázal světu, čím se bude létat dalších sto let.

Boeing 367, později upravený na B707, jehož více jak 60 let staré geny jsou jasně patrné i v dnešních B737 a vyvíjených B737MAX /
Foto Wikipedia.org

Po dalších dílčích úpravách v roce 1957 vzlétl letoun Boeing 707, prodloužený, ale jinak od B367 na pohled takřka nerozeznatelný proudový dopravák schopný přepravit přes 200 cestujících na vzdálenosti deset tisíc kilometrů. V obou těchto parametrech tak stroj takřka trojnásobně překonal své evropské předchůdce a právě on tedy zahájil skutečnou proudovou éru letecké dopravy.

V šedesátých létech jej doplnily další stroje, které ale jakoby mu v přední části trupu doslova z oka vypadly – kromě zkrácené verze B720 také typ Boeing 727 s třemi motory v zadní části trupu a ocasními plochami ve tvaru T. V roce 1967 se pak k obloze poprvé vznesl dvoumotorový Boeing 737, který se měl stát nejrozšířenějším dopravním letounem v historii. Začalo nejslavnější období firmy Boeing, které trvá prakticky až do současnosti. Prodávala stovky a stovky letounů komerčním aeroliniím, armádám a podílela se i na vesmírných programech.

Boieng 737 jako první převzala Luthansa a stal se z něj na celá desetiletí nejrozšířenější dopravák vůbec / Foto Aviationweek.com

60. léta se kromě masivního rozšíření středních proudových Boeingů zapsala do historie ještě něčím jiným. Když americká armáda žádala velké, ale opravdu velké nákladní letadlo, přispěchal Boeing jako zkušený matador ve výrobě velkých vojenských letadel se svým návrhem obřího čtyřmotorového dolnoplošníku s výrazným hrbem v přední části. Jenže tentokrát neuspěl – přednost dostal konkurenční Lockheed.

Ale toho bohdá nebude, aby americký Boeingář z boje utíkal. Firma svůj velký letoun nabídla komerčním aeroliniím coby největší dopravní letadlo světa. A uspěla – v roce 1969 poprvé vzlétl Boeing 747, první světové „wide body“ a největší dopravní letoun v tehdejší historii. Jako první ho již tradičně zařadila na linky společnost Pan Am.

Prototyp B747, na dlouhá desetiletí největšího dopravního letounu světa / Foto Thisdayaviation.com

70. a 80. léta

Zlaté období se rozjelo naplno. Firma dodávala stovky letounů, od B707 přes B727, B737 a B747.  Měla samozřejmě ostrou konkurenci. V kapitalistických státech zejména firmu Douglas s jejími středními aeroplány řady DC-9 a velkými třímotoráky DC-10. Stále však byla na výsluní a její stroje pro své národní dopravce nakupovaly i některé komunistické státy, např. Rumunsko či Jugoslávie, přestože obecně totalitní garnitury politicky upřednostňovaly stroje vzešlé z pracovitých rukou sovětských soudruhů.

I západní Evropa za USA silně zaostávala. Slavný Concorde skončil fiaskem, když z původně předpokládaných dvou set nadzvukových strojů vzniklo ani ne dvacet. Nadzvukové letadlo ostatně vyvíjel i Boeing, ale poněkud šílený plán na rozdíl od pyšných Evropanů včas vzdal. Evropa však pokračovala ve spolupráci a zrodil se nový výrobce letadel s hlubokomyslným názvem – Airbus. A dal o sobě vědět hned pěkně zostra – postavil první velkokapacitní dvoumotorák na světě, Airbus A300, který se krom jiného prodejně ujal i na americkém trhu, jemuž jinak neohroženě vládnul zmíněný Douglas a Boeing.

Boeing si to samozřejmě nenechal líbit. Představil Boeing 767, své první dvoumotorové wide body, které se stalo prodejním trhákem. A aby toho nebylo málo, stvořil také úzkotrupý B757, přičemž posádky mohly obsluhovat oba typy současně. Fantazie. Aerolinie byly nadšené a Boeing byl opět na koni.

Foto Lawyersroadreview.wordpress.com

Nacházíme se v 80. letech a vypadá to, že Boeing útok svého nového evropského konkurenta odrazil. V sídle Airbusu v jihofrancouzském Toulouse se však toulali lidé, kteří měli v hlavě velmi, velmi smělé plány. Chystali se takřka frontálně zaútočit na všechny segmenty ovládané Boeingem, od středních přes velká až po ultravelká letadla.

Ač si to tedy řada odborníků neuvědomovala, jedno bylo jisté a šlo to vyjádřit slovy klasika: bude to boj…