Na horkém křesle rudého šípu

04.12.2006

Poprvé jsem měl to štěstí je vidět, když mi bylo sotva deset. Říkal jsem si, že na to do smrti nezapomenu. Sestava devíti Hawků barvy krve se rozptýlila nad bratislavským letištěm a chvíli na to už se všichni zase slétli do formace, která připomínala šíp...

Na horkém křesle rudého šípu
Na horkém křesle rudého šípu (Zdroj: Aeroweb.cz)

...za chvíli diamant a zdálo se, že každé letadlo má své místo ve formaci určené na milimetr přesně. . . Za pár minut už moje malé klučičí srdce tlouklo jako o závod a moje dětské oči upřeně hleděly na dvě proti sobě rozběhnuté letadla a modlily se za jejich piloty. Ti ale v poslední chvíli snad jen těsně ucukli a červená a modrá barva jejich dýmovnic se spojili v jeden provaz kouře. Pak se opět minuli jen těsně a já už jim i jako malý záviděl jejich další číslo, kterým mohli snadno zapůsobit na srdce svých vysněných holek(alespoň tak jsem si to v duchu představoval já). To když dva piloti nakreslili na nebe srdce a třetí ho ještě probodl svým, dýmem nakresleným, šípem. Následovalo ještě několik akrobatických kousků, ze kterých se tajil dech a pak, ač jsem to nesl jen těžce, představení skončilo. A mně bylo v tu chvílí jasné, proč můj taťka už týdny předtím mluvil o nějakých anglických pilotech a proč se tak těšil do Bratislavy.


„Těšil se totiž na Red Arrows. . .“


Letos jsem zažil to štěstí je vidět opět a už dlouho předem jsem se těšil jako malé děti na Vánoce. A nejen já. Na Mošnovském letišti se sešlo 55 tisíc lidí. Sestra mojí přítelkyně dokonce kvůli Red Arrows posunula termín vlastní svatby, původně plánované na tento den. Vidět šípy u nás je prostě událost – však v České republice vystupovali teprve po druhé.


Hned po příjezdu do areálu letiště mě jako býka upoutala červená barva 12-ti naleštěných strojů. Mechanici v modrých kombinézách, letadla na stojánce - a pod nimi, ve stínu křídel, odpočívali v červených kombinézách jejich piloti – vypadali klidně, jakoby za chvíli měli jít pouštět na louku draka a ne lítat vrcholnou akrobacii. To vše tvořilo krásnou harmonii a vytvářelo nepopsatelnou atmosféru.


Jejich vystoupení bylo do detailu propracované a precizní už od samého začátku – když nastoupení mechanici potvrzovali, že jsou jim svěřené stroje v pořádku, když piloti ukázkově pojížděli jeden po druhém na dráhu a snad i v tom předstartovním odpočinku pod křídlem byla vidět preciznost. Když potom na dráze celá červená skupina čekala na vzlet, běžel mi mráz po zádech, při představě, jak se teď asi cítí 9 pilotů v rudých strojích. Přestože na letišti bylo tisíce lidí, zavládlo kolem ticho. Pak proudové motory lehce “zahučely“ a za chvíli už Hawky brázdily nebe. Opět mi naskočila husí kůže a jako smyslu zbavený jsem koukal na úchvatné vystoupení. Všechno létali s pro ně samozřejmou čistotou a krásně – ať už to byly formace křídlo na křídlo, kreslení pověstného srdce, nebo pletení vánočky, nebo cokoliv jiného. . . Po skončení takřka půl hodinové nezapomenutelné show jsem zažil ještě další krásný zážitek. Když šípy opět zarolovali na stojánky a piloti vystoupili z letadel, sklidili bouřlivý potlesk diváků, kteří v tu chvíli zapomněli vnímat další vystoupení (tuším, že to byly Tornáda, taky jsem bohužel nestíhal vnímat). Letci v červených kombinézách pak přišli k divákům a rozdávali jim nějakou dobu své autogramy a různé dárkové předměty, načež se vmísili do davu a odjeli taxíky na hotel. Když jel jeden taxík kolem mého mladšího bratra, vyklonil se z otevřeného okna samotný velitel šípů a dal mu červený náramek. Já jsem zase měl chvíli předtím tu čest prohodit pár slov s Martinem Higginsem, Redem 9 a vedoucím eskadry. Když jsem ho s rozzářenýma očima žádal o autogram, ptal se mě, jak se mi vystoupení líbilo. Odpověděl jsem mu, jak moc a ještě se ho zeptal, jak se vystupovalo jim u nás. Řekl, že moc dobře, že tu jsou totiž lidi pohostinní jako málokde a ještě se mě zeptal, jak prý zvládáme pít to naše pivo – prý tak silné jinde na světě nepil. Vysvětlil jsem mu, jak to je a on se usmál, dal autogram ještě i kamarádovi a popřál nám, ať se daří. Udělalo na mě velký dojem, že člověk, kterému jeho kariéru může spousta lidí pouze závidět, se choval skromněji, než většina těch lidí, co mu závidí. Snad právě proto je tak dobrý a to nejen v kokpitu letadla. Stejně jako ostatní piloti rudých šípů, se kterými jsem se měl možnost setkat.


„Všichni byli veselí, vstřícní a na svou slávu působili až neuvěřitelně skromně.“


Lítají u šípů maximálně tři roky, po třech letech se sem pak mohou ještě vrátit a lítat jako velitelé. Každý rok, se po skončení sezóny sestava obměňuje a do Red Arrows vstupují noví letci, vybráni po nelehkém konkurzu z řad bojových pilotů. Právě v dobu, kdy je psán tento článek, došlo k obměně sestavy a nyní už je známa sestava nová, která bude cvičit vystoupení pro rok 2007.

 


Největší zážitek pro mě z celého leteckého dne byl, když jsem si uvědomil, že i ty sebe úchvatnější kousky na nebi s letadlem dělají lidé. Že je zatím mnoho dřiny, ale výsledek stojí za to – být opravdu dobrý v tom, čemu se člověk věnuje. Kdybyste pátrali, jak se piloti Red Arrows udržují ve formě, pokud právě nelétají, dočtete se, že spousta z nich běhá a plave, aby měli lepší krevní oběh, nebo že hrají na hudební nástroje, což prý zlepšuje koncentraci a trénuje rychlé rozhodování. Snaží se zkrátka posílit všechno, co jim může pomoci dělat jejich práci co nejlépe. A člověk nemusí být členem Red Arrows, aby mohl dělat to, co ho baví, co nejlépe. . .

Pokud se chcete dovědět o Red Arrows něco více, jejich oficiální webové stránky jsou: www.raf.mod.uk/reds/

Můžete si zde i mimo jiné stáhnout celou sestavu letadel Red Arrows pro Flight Simulator a aspoň virtuálně si můžete vyzkoušet, jaké to je vystupovat s Red Arrows ;-).


Mohlo by vás zajímat

Témata

Letecké dny


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář