Příprava na vzlet proběhla bez problémů a zjištěných závad. Plnil jsem asi 5 litrů, takže jsem měl se zbytkem v nádrži dvojnásobnou rezervu paliva pro zamýšlený let. Pak už následovala příprava mapy, kreslení traťových linek a kursů a poslední kontrola a konzultace s instruktorem. Jelikož jsem mostečák a už před pilotním výcvikem na ultralightu jsem létal v AK Most, plachtařsky, tak jsem místní terén velmi dobře znal a nebylo tedy nutné se soustředit na významné orientační body.
Nasedl jsem do letadla, požádal kamaráda, aby mi škubnul vrtulí a zahřívám motor. Po zahřátí začínám pojíždět na vyčkávací místo dráhy 03. Během pojíždění ještě jednou kontroluji stav paliva, nastavení výškoměru a provádím vizuální kontrolu třesoucího se trabanta. Dostávám se na začátek dráhy 03, jsem ve vyčkávacím prostoru a provádím kontrolu provozu letadel v prostoru okruhu 3. a 4. okruhové zatáčky, finále a výběhu. Vypadá to, že všichni ještě spí. Před vstupem na dráhu mi hlavou probíhá komunikace s dispečerem. Škoda jen, že žádného dispečera nemáme a mé letadlo není vybaveno rádiem. Vjíždím na dráhu 03, srovnávám letoun do osy vzletu a provádím důležité úkony před vzletem. Vše v pořádku, dávám plný plyn a pomalu se začínám rozjíždět. Minimax se velmi ochotně staví na hlavní podvozek, není divu, vážím jen 65 kilo. Pak už následuje lehké dodrncávání podvozku o travnatou plochu dráhy a já mírně přitahuji, čímž letoun odlepuji od země a provádím výdrž.
Po dosažení rychlosti 80 km/h začínám stoupat, v 50ti metrech ubírám přípusť a nastavuji stoupací režim. První zatáčku provádím až ve 100 metrech. Pak točím druhou zatáčku a jsem v poloze po větru, kde nastavuji cestovní výkon motoru pro horizontální let a dále již nestoupám. Letím po paměti, přesto, že mapu s nakreslenou tratí mám v pohotovosti hned vedle sebe po pravé ruce u bočnice minimaxu. Míjím nové letiště AK Most, které zanechávám po své pravé straně, abych se vyhnul případnému provozu. Oči mám jak na stopkách, abych viděl vzlétající letadla i když by měla zůstat hluboko pode mnou. Dále točím do kurzu MOST-ŽATEC. Město zanechávám po své pravé ruce a pokračuji přes mostecký hipodrom směrem na žatecké vojenské letiště. Celou trasu letím po paměti a vzpomínám si na rady svého instruktora, který mi říkal, že kdyby bylo nejhůř, tak se prostě přidržím silnice Most-Žatec. Nejhůř sice není, ale silnice je dobrý navigační bod, proto bez váhání nalétám silnici tak, abych na ni dobře viděl. Během letu neustále monitoruji plochy pode mnou, pro případné nouzové přistání. Je konec léta, tak posekaných ploch je dost. Pokračuji podél silnice a začínám se kochat letem.
Tu pozoruji mihotající se autíčka na silnici, které vypadají z 300 metrové výšky jako hračky, tam zas koukám po rybnících a rybníčcích a představuji si, kde by se dalo dobře koupat. Během letu jsem si ani nevšiml, že jsem již minul pár vesniček a dostávám se ke křižovatce „smrti“, jak se přezívalo křižovatce u Žatce směr Praha-Chomutov a Most-Žatec. Jde o velmi výrazný orientační bod. Říkám si sám pro sebe, „kruci odtud to už bych měl vidět dráhu, ale jak to, že nic nevidím“. Pro jistotu sahám po mapě, pokládám si ji na kolena, hluboce se předkláním a „utápím se v kabině“ abych dobře viděl podrobnosti a začínám se ujišťovat, že jsem skutečně tam, kde jsem. Okamžitě v mapě nacházím „křižovatku smrti“ a kontroluji ji. Souhlasí! Křižovatka vpravo od osy letu, stejně jako v mapě, ale dráhu nevidím! Tak dobře, dále kontroluji silnici Praha-Chomutov. Lehce povykouknu z kabiny a vpravo vidím silnici Praha-Chomutov. Dále pokračuji v souběžném letu se silnicí Most-Žatec a křižovatku nechávám lehce za sebou. Celý postup kontroly ještě dvakrát opakuji a ujišťuji se, že jsem skutečně na správném místě. Hlavou mí probíhají myšlenky typu, „třeba jsem úplně někde jinde, bokem trati“, což v zápětí hned zavrhuji, napadla mě také pitomost, že letiště třeba zbourali a proto jej nemůžu najít. Celý navigační postup opakuji ještě jednou a nad mapou skloněný v kabině se ujišťuji, že dráha teď musí bezpodmínečně být po levé straně. Vynořím se z kabiny minimaxe, podívám se zamýšleným směrem a hle, vidím tři kilometry betonu po levé ruce. Neuvěřitelný pocit vítězství, který mnou v ten okamžik prostoupil se nedá ani popsat.
Ubírám plyn, točím levou 90 a klesám do 50ti metrů abych udělal průlet vedle dráhy a dobře si prohlédl povrch. Přeci jen, vojáci jsou už nějaký čas pryč a letiště nikdo neudržuje. Vizuální kontrola z cca. 50 metrů proběhla dobře, přidávám tedy plyn a stoupám do 100 metrů, abych provedl první okruhovou zatáčku. Následuje druhá zatáčka a důležité úkony po větru. Pak třetí, čtvrtá zatáčka a finále. Po podrovnání a lehkém dosednutí provádím výběh letounu. Motor nevypínám sedím v kabině a rovnám si rozházené věci po kabině. V tu samou chvíli mě napadá, že vlastně potřebuji vystoupit a uvolnit ranní tekutiny, které již dorazily na konec své cesty. Neváhám ani chvilku, neboť by také mohlo být pozdě, hbitě vyskakuji z kabiny, motor nechávám brumlat na volnoběh, fixuji výškovku upínacími pásy do polohy plně nataženo a odcházím na kraj vzletové přistávací dráhy konečně vykonat potřebu. Kochám se v pocitech uvolnění dlouho zadržované moči, odkloněn od brumlajícího letounu na dráze, čekajícího na svého pilota, vzdáleného sotva deset kroků. Najednou mi připadá, že brumlání motoru nějak slábne. Hlavou mi probíhá katastrofický scénář „kdyby se to podchladilo, tak by to i chcíplo, jsem tu sám, vrtule se bojím, kopne mě to, rozdrtí mi to ruku, poteče mi krev, udělá se mi špatně, omdlím, padnu na zem, budu mít otřes mozku, než mě tu najdou….“ Opouštím své myšlenkové pochody, lehce se ohlížím a s hrůzou zježených vlasů, zjišťuji, že letoun se vzhledem k malému odporu podvozku na betonové dráze dal do pohybu a odjíždí po dráze zrychleným krokem. Mé krásné pocity z uvolňování nadbytečných tekutin jsou ty tam. Nedokonče zamýšlený akt se rozbíhám za odjíždějícím letadlem. Narušení jedné činnosti druhou se důrazně podepisuje na mé letecké kombinéze. K mému velkému štěstí letadlo dobíhám a lamentuji, že není vybavenou parkovací brzdou.
Nastupuji a je mi jasné, že během zpátečního letu domů, v suchu už určitě sedět nebudu.
