Sedíme napjatě v rozhlasovém studiu a na linkách máme propíchnutý kosmodrom Bajkonur. Souhrou náhod se do vtíravé, melodické hudby ozývají předstartovní pokyny řídícího střediska. Úplně cítíme, jak mohutná raketa oddychuje své kyslíkové páry a chystá se ke odrazit do kosmických výšin. A na oběžné dráze kolem Země pracují na družicové stanici Saljut 6 už 83. den kosmonauti Jurij Romaněnko a Georgij Grečko…
Netrpělivost narůstá. Rozhlas narušuje své normální vysílací schéma a do hudebního mixu čas od času vypustí headline: „Čekáme na zvláštní zprávu z kosmodromu Bajkonur.“
Ano, čekáme, ale podle tehdejších pravidel vlastně nemáme o ničem vědět. A Sověti zase asi neví, že máme na sluchátcích řídící středisko (CUP) i konverzaci s kosmickou lodí.
Ozývá se odpočítávání.
„Zenity! Pětiminutová hotovost!“ hlásí CUP.
„Já Zenit jedna,“ ozývá se velitel kosmické lodi Sojuz 28 Alexej Gubarev, „prověrka systémů a vybavení lodi zakončena…“
Nad ztichlým Bajkonurem čekajícím na historický start zní náhle melancholický ženský alt, zpívající o naději, odvaze a loučení před dlouhou cestou.
„Zenity, jak se cítíte?“ ozývá se muž pod šifrou Dvacátý.
„Zenit jedna, vše v pořádku, vše probíhá normálně,“ hlásí klidným hlasem Gubarev, který už ve vesmíru pobýval.
„Zenit dva, vše v pořádku, cítím se dobře,“ ozve se palubní inženýr Vladimír Remek.
Dvacátý: „Nu což, přeji vám úspěšný start a navedení na dráhu.“
Čas odkapává poslední minuty před startem. Minuty? Ne, už vteřiny.
Operátor: „Pohotovost jedna minuta!“
Píseň zesílí, jako by chtěla přehlušit narůstající hukot kolem rakety. A pak, jako když utne, melodie utichne. Jako kdyby se utrhnul pásek.
A pak to přijde!
„Ključ na start!“
„Gotovy, ključ na start,“ odpovídá operátor řídicímu letu.
Otočením klíče se odevzdává poslední etapa předstartovních operací automatice. Ty se zmocní systémů rakety, aby je uvedly v život. Obvody, které zajišťují současný zážeh všech motorů prvního a druhého stupně rakety Sojuz, jsou zapojeny.
„Proťažka 1,“ zní do ticha. Probíhá předposlední kontrola rakety.
„Produvka,“ slyší kosmonauti ve sluchátkách. Dusík proplachuje veškerá potrubí i spalovací komory motorů.
„Ključ na drenaž.“ A Gubarev opakuje: „Ključ na drenaž.“
Operátor: „Na drenaž vyšli...“
„Proťažka dva!“
„Otchodit zapravočnaja mačta...“
„Trochu to tady cuklo,“ ozve se česky Remek. „Nějaký kovový zvuk...“
Zbývá necelých 20 sekund.
„Zažiganije, odošla kabelmačta...“ Motory se zapalují a vychrlí snopy plamenů.
Remek: „Bylo to slyšet!“ a jeho hlas zaniká v narůstajícím rachotu motorů.
„Predvaitělnaja!“ Pět sekund do startu.
V tu chvíli někdo na Bajkonuru odpojí rozhlasové linky a my ztrácíme nit. Odstartoval?
Ale děj běží dál i bez nás, jen my teď musíme čekat na TASS.
„Promežutočnaja!“ Padesátimetrový prst rakety mizí v oblacích dýmu.
„Glavnaja, padjóm!“
Start!
V tomto okamžiku převyšuje tah motorů rakety hmotnost celého tělesa a raketa se pozvolna, jako by se nerada loučila se Zemí, zvedá ze startovací rampy.
Je 2. března 1978, 16 hodin 28 sekund středoevropského času. Na palubě kosmické lodi Sojuz 28 startuje do kosmu první mezinárodní posádka v historii kosmonautiky. A Československo se za pár minut stane třetí zemí světa, která vyslala do vesmíru svého kosmonauta – devětadvacetiletého stíhacího pilota Vladimíra Remka.
*
Jak vidno, bude tomu zítra už 40 let, co od 2. do 10. března 1978 kroužil kolem Země v kosmické lodi Sojuz 28 a na družicové stanici Saljut 6 československý občan. Souhra náhod, snad i politických, chtěla tomu, aby se stal prvním člověkem ve vesmíru z jiného státu než ze Sovětského svazu či USA.
Prosím, pamatujte si to. Bez ohledu na peripetie, kterými tehdejší Československo za oněch 40 let prošlo, zůstává Vladimír Remek prvním kosmonautem z třetí země světa. A Evropská kosmická agentura (ESA) jej označuje za prvního Evropana ve vesmíru.
Proč právě Čechoslovák
Šeptanda dodnes tvrdí, že toto prvenství mělo být jakousi náplastí za srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy deset let před tím, v roce 1968. Myslím, že to pravda není.
Velkou roli v rozhodování zřejmě sehrála aktivita československé vědecké obce, která se velmi brzy zapojila do kosmického výzkumu – jak jinak než tehdy Sověty otevřeného programu Interkosmos. Díky lidem, jako je např. Dr. Boris Valníček z Astronomického ústavu AV (sluneční fyzika) nebo Ing. Pavel Tříska kdysi z Geofyzikálního ústavu (výzkum ionosféry – po roce 1990 se přesunul do Ústavu fyziky atmosféry), či profesor MUDr. Milan Praslička (biologické experimenty, biosputniky) z Přírodovědecké fakulty UPJŠ v Košicích (1923-1985) a mnozí další, mělo tehdejší Československo 40% podíl na kosmickém výzkumu (tj. přístroje a aparatury téměř na každé družici). Účastnilo se i dalších mezinárodních experimentů, např. programu VEGA – sledování Halleyovy komety, pokusů na biologických družicích Kosmos a jako jediná země Interkosmu (včetně SSSR!) jsme dokázali zkonstruovat a vyslat do vesmíru nehermetizované satelity pro výzkum magnetosféry a ionosféry Magion 1 až 5.
Je myslím dobré si takto připomenout, proč jsme si jako třetí země na světě svého kosmonauta opravdu zasloužili.
Vezměme to ale popořadě. V první polovině roku 1976 nabídl tehdejší Sovětský svaz zemím podílejícím se na výzkumu vesmíru v rámci programu Interkosmos účast na pilotovaných kosmických letech. Pro mnohé to byla nabídka překvapivá, byť byla v první fázi směrována pouze do Československa, Polska a tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Lze říci, že byl i u nás v naprostém utajení zahájen v červnu téhož roku výběr kandidátů na kosmický let – a jak jinak než podle sovětského vzoru – z řad pilotů nadzvukových stíhaček. Zdá se, že počet nalétaných hodin příliš nerozhodoval, podmínkou byl věk 25-35 let a pochopitelně železné zdraví. V první vlně bylo proseto na 179 pilotů a záhy se výběr zúžil na 24.
Oldřich Pelčák na ty dny vzpomíná takto: „Bylo to vůbec zajímavé. Vždyť my jsme se s Remkem a dalšími (o kterých bude ještě řeč) počátkem června 1976 právě vrátili ze studií v ruském Moninu (na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina), plánovali jsme nějakou tu dovolenou a čekali na zařazení k útvarům. A najednou rozkaz: šup do Prešova, tak zvaně na přeškolení na novou verzi MiGů. Na vojně řekneš ‚provedu‘ a jedeš, že… Bylo nám to divné, proč do Prešova na přeškolení, když to obvykle probíhalo jinde, např. v Přerově. Nejdříve jsme mysleli, že půjde o nové mašiny, MiGy 23, ale stále nás ubývalo, až nás zbylo osm. A řekli jsme si – to není jenom tak, jdeme se celá parta vyfotit. A šli jsem skutečně k fotografovi. To už jsme ale něco tušili. Když jsem viděl tu sestavu, která se tam sešla, pochopil jsem, že šlo o utajení výběru kandidátů na kosmonauta. Celé to přeškolení byla totiž kamufláž pro veřejnost od velitele letectva. A pro jistotu nás uklidili až na Slovensko, aby se to nerozkřiklo.“
Ano, k sedmi pilotům zvěčněným na prešovském snímku je třeba připočítat další, ale faktem je, že osmička nejlepších, která posléze prošla přísnými zdravotními prohlídkami v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, měla trochu jiné složení. Do posledního předkola postoupili tito muži: major František Pavlík (absolvent VLA Monino), poručík Ing. Ladislav Klíma (velitel roje 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku), poručík Štefan Gombík (starší pilot 11. stíhacího leteckého pluku), nadporučík Vladimír Remek (absolvent VLA Monino), nadporučík Ing. Pavol Bialoň (inspektor vzdušné střelby 9. stíhacího leteckého pluku), poručík Ing. Ján Hašan (pilot 8. stíhacího leteckého pluku), major Oldřich Pelčák (absolvent VLA Monino) a kapitán Michael Vondroušek (absolvent VLA Monino).
Hlavní slovo v konečném výběru však měli Sověti. V říjnu 1976 přiletěl do Prahy spolu s dalšími specialisty lékař-kosmonaut Vasilij Grigorjevič Lazarev (Sojuz 12). Všech osm bylo uznáno schopnými a kupodivu další výběr ponechala komise na českých kolezích. Resumé: „Pošlete k nám jenom čtyři mládence.“
A tak plukovník MUDr. Antonín Dvořák, jinak to předseda stálé lékařské komise, odletěl 10. listopadu do Moskvy se čtveřicí Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek.
Tam se tato čtveřice opět dostala do rukou ruských lékařů. Jak známo, zůstali jen dva: Oldřich Pelčák a Vladimír Remek. Kolotoč osudu nakonec rozhodl, že se do vesmíru podíval právě Vladimír Remek.
Zůstává ale i dnes poněkud nejasné, jakými cestami se rozhodlo, kdo poletí a kdo zůstane na Zemi. S odstupem času je těžko hodnotit pro a proti. Zůstaneme-li u důvodů roku 1978, byli podle Sovětů Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší.
„Velkou předností Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z kandidátů byl nejlepší,“ hodnotil jej tehdy plukovník MUDr. Antonín Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl nejlepší. Rovněž intelektuálně stál na špici. Byl odolný proti zátěžím a proti dráždění vestibulárního aparátu. Měl však nadváhu a trpěl vazomotorickou rýmou. Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. Měl velmi dobré psychické vlastnosti. Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný. Ale jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“
Říká se také, že v závěrečné fázi přípravy měl Pelčákův velitel Nikolaj Rukavišnikov problémy kvůli nemocné matce, a proto poněkud povolil ve finální přípravě. Faktem ale zůstává, že posádky se o tom, která poletí, dozvěděly až na Bajkonuru, pár dní před startem. Což nebylo u Sovětů neobvyklé.
Ovšem bylo tu jedno ale… Rozhodovalo se nejenom v Moskvě, ale i v Praze.
„Pravda, šeptanda říká, že letěl Remek proto, že jsme byli Československo a Remek měl otce Slováka a matku Češku – byl tedy takové federální dítě. Tak dostal přednost, abychom se se Slováky nehádali, že. Ale to jsou takové teorie. Já si myslím, že to bylo stejně nějak jinak…" říká ještě dnes Pelčák. Pozor! Tady se vždy v dohadech, proč ten nebo onen letěl či neletěl, pouštíme na tenký led. Mám na mysli snad nerozšířenější spekulativní teorii: generálporučík Jozef Remek byl tehdy velitelem čs. letectva, a protože protekce vždy fungovala, tak se na nejvyšších místech zřejmě rozhodlo, že poletí jeho syn Vladimír…
Ovšem jako první letovou posádku preferovala Alexeje Gubareva a Remka i sovětská strana.
Vždy, alespoň oficiálně, tvrdila, že posádka Remek-Gubarev přeci jen měla lepší výsledky v přípravě než Pelčák s Rukavišnikovem. A i mě osobně kdysi generál Vladimír Šatalov s úsměvem řekl: „Víte, jediným problémem vašeho kosmonauta bylo, že měl tatínka generála. Proto si mohli lidé myslet, že letěl z protekce…“
Per aspera ad astra
Dnes, po čtyřiceti letech, máme stále jen jednoho jediného kosmonauta, Vladimíra Remka. Slováci si start svého čistě slovenského – Ivana Belly – zaplatili. Ke smůle Oldřicha Pelčáka se náhradníci tzv. interkosmonautů přes všelijaké sliby už do vesmíru (až na jedinou výjimku, bulharského A. Alexandrova) – do vesmíru nepodívali.
Po rozpadu Sovětského svazu se ruská kosmonautika orientovala na spolupráci v pilotovaných letech především na Spojené státy a evropské země ESA a decentně řečeno – zkomercializovala se. Po rozdělení Československa jsme jak v České, tak i Slovenské republice promarnili ve výzkumu vesmíru řadu šancí. Lidský potenciál tu byl.
Navíc v 90. letech jsme měli šanci poslat do kosmu dalšího, tedy českého kosmonauta v rámci odepsání části ruského dluhu. Slováci toho využili. Bohužel, podobně jako v někdejším SSSR zacházíme s perfektně připravenými lidmi, toužícími překonávat nemožné, i tzv. kosmonauty-kandidáty, velmi lehkomyslně.
Ještě na přelomu 80. a 90. let jsme měli velmi dobře našlápnuto stát se významným technologickým partnerem nejen ruské, ale i evropské kosmonautiky (viz rentgenová optika či připravovaný krystalizátor pro evropský modul ISS Columbus dr. Barty, univerzální servisní koncepce minisateltů z GFÚ), naše přístroje se dostaly i na palubu amerických raketoplánů, ale odpovědná ministerstva tak nějak ztrácela zájem, ubývaly finance a posléze i zahraniční granty.
Jen díky odhodlanosti hrstky lidí kolem doc. Ing. Jana Koláře se podařilo vytvořit Českou kosmickou kancelář a stát se posléze řádným členem European Space Agency. Ano, vyrostly hi-tech firmy, podílíme se na několika evropských projektech, ale je to – s prominutím – paběrkování proti minulosti.
Poněkud smutná bilance po čtyřiceti letech od startu Vladimíra Remka. Platí ještě okřídlené „Per aspera ad astra?“
