Jak si splnit dětský sen o létání prozradí Ing. František Adamec

Ing. František Adamec vybudoval dvě plochy pro SLZ. Dlouhodobě se zajímá o historii čs. letectví, hlavně v období 2. světové války se zaměřením na 311. československou bombardovací peruť v Anglii. Je autorem knihy Liberator 995 se nevrátil. Na letišti Vrátkov vybudoval pietní místo – pamětní deska čs. válečným pilotům RAF byla odhalena 3. 9. 2005 za účasti dvou bývalých příslušníků čs. bombardovací perutě, plukovníků letectva v záloze Petra Uruby a JUDr. Lubomíra Úlehly. Pojďte se mnou tohoto zajímavého člověka poznat blíže.

Jaká byla Vaše cesta k létání, Franto?

Začala velkým přáním, dětským snem, to mi bylo kolem 9 let. Jsem ze Svobody nad Úpou, která leží asi 15 km od letiště ve Vrchlabí. Nad Krkonošemi se občas objevil plachťák nebo vrčely Trenéry. Tehdy poprvé jsem si řekl, že chci být pilot a létat. Jako kluk jsem kvůli tomu šel na vojenskou školu s nadějí, že se k létání dostanu jako vojenský pilot. Nepovedlo se a sen o létání se tak začal zhmotňovat až v r. 1978 v době, kdy se u nás objevila první rogalla. Honza Janeček vedl klub závěsného létání pod křídly Svazarmu a jezdilo se létat na Ranou, mekku plachtění pro rogalisty. Pamatuji se na první předvedení rogala Francouzi na kopci v Motole. Později se u nás začala objevovat i motorová rogala, která přitahovala tím víc, že jejich provozování bylo nelegální i postihované.

Já měl postupně jednomístné rogalo s motorem z Trabantu, pak dvoumístné s Velešínem, což byl taky Trabant, ale už upravený s reduktorem. Následovalo další s motorem VW 1600 pro dva – na něm jsme létali s mojí paní. Nějakých 15 let jsem takto strávil – žádné rekordy, jen radost z letu vzduchem.

Do vzduchu jsem se ale dostal i jako profesionální voják – výsadkář. Vystudoval jsem Vojenskou akademii, dlouhý čas pracoval na Generálním štábu, kariéru jsem zakončil jako vojenský a letecký přidělenec Armády ČR na ambasádě v Bratislavě. Jako pozorovatel vojenských cvičení jsem jezdil do zahraničí, pracoval s vojenskými údaji týkajícími se zejména bezpečnosti tohoto státu, které využívalo nejvyšší velení armády ČR.

Při služebním pobytu na Slovensku se mi naskytla šance absolvovat výcvik na ULL a od roku 1997 na nich létám. Se svým instruktorem a kamarádem Petrem Chromkem jsme stále v kontaktu. Na dobré lidi se prostě nezapomíná.

Nelákalo Vás jít dál?

Lákalo. Udělal jsem si tam i PPL. V r. 2001 jsem se vrátil do Česka. V té době si ČR a SR navzájem neuznávaly letecké kvalifikace a bylo mi sděleno, že musím nalétat 40 hodin na Zlínu. To by vyšlo řádově na víc než sto tisíc korun, což jsem nechtěl. Licence mi pak propadla a já nad tím mávnul rukou, protože jsem se začal věnovat budování letišť s cílem mít svoje letadlo a plochu pro SLZ. Létání mi dává potěšení a licence ULL a pak i instruktora mi k tomu úplně stačí.

Jaké letouny Vám prošly rukama?

Původně jsem měl 20 let Condora 232, kterého jsem si pořídil v r. 2001 po návratu ze Slovenska. Letoun pocházel z letiště Hradčany, odkud jsem ho po koupi přelétl do Říčan, kde jsem mezitím už měl vybudovanou plochu i s hangárem. Bylo to letadélko snů. Dnes jsou mnohem modernější, rychlejší, vybavenější stroje, ale tohle letadlo odpouštělo spoustu chyb, obzvlášť ve výcviku. Všichni moji žáci na něm v letech 2005–2007 absolvovali pilotní výcvik, byly to stovky nalétaných hodin.

V r. 2021 jsem Condora prodal, když jsem prodával letiště ve Vrátkově, tím pádem byly prostředky na jiný stroj. Hledal jsem, radil se a nakonec rozhodl pro Alto od firmy DirectFly z Brna. Myslím, že je to dobré rozhodnutí, jde o moderní letadlo s velmi dobrými letovými vlastnostmi a ač dolnoplošník, je to hodné éro. To už mi vystačí navždycky.

Vybudoval jste 2 plochy pro SLZ – Říčany a Vrátkov.  Kde se v člověku vezme rozhodnutí vybudovat letiště?

Jak už jsem zmínil, měl jsem dlouhé roky rogalo. Člověk ho skladuje v garáži, vozí ho sem tam autem s vlekem nebo Avií, pořád rozkládá, skládá, to se jednak omrzí a taky pro éro to není nejlepší. Chce-li člověk létat, měl by k letadlu přijít a letět. Taky by měl mít odkud. Spousta bývalých, zejména tzv. práškařských, ploch je dávno opuštěných, zaoraných a tak jsem si říkal, že potřebuji najít nějakou takovou plochu v dosahu mého tehdejšího bydliště. Objevil jsem ji u Říčan, bylo to kdysi práškařské letiště, ale zpustlé, rozježděné, na něm kupa hnoje, fekální vozy tam vyvážely odpad. Příjezdová cesta špatná, všude bláto. Přesto jsem si řekl – tady to bude.

Vždycky je vše o lidech a já měl štěstí, že na pozemcích hospodařil farmář z nedaleké vesnice Voděrádky. Nebyl sice leteckým fandou, ale byl to férový člověk, tudíž jsme se domluvili a já plochu pronajal. Zkultivoval jsem ji, zabránil natvrdo ježdění fekálních vozů (to se fakt nesnáší s leteckým podvozkem) a od roku 1994 se začala rodit plocha v Říčanech. V r. 1996–1997 jsem tam postavil obloukový hangár 15 x 18 m. Bylo to o shánění, organizování, fyzické práci, financích i jednání s úřady. Nikdo mi tehdy nenabídl pomoc, ale mě to zas tak netrápilo, já prostě chtěl mít letiště. Jakmile hangár stál, přišli piloti se zájmem o hangárování. Pořídil jsem si maringotku, pozemek se oplotil, vybudovala se příjezdová cesta, udělaly znaky, aby plocha splňovala regule dle LAA. Už v r. 1996 jsme tam s kamarádem Bohoušem Marků zorganizovali slet ULL.

Údržba letiště, resp. plochy pro SLZ, asi není snadná?

Jednou z věcí, která zabere hodně času, je sekání, protože se jedná o travnatý pozemek s plochou kolem 1,5 ha, dráha má téměř 500 m délku a 30 m šířku. Je-li potřeba, musí se posekat i 10x ročně. Pořídil jsem si tedy starší zahradní traktůrek, s nímž mi sekání zabralo pokaždé 8 hodin. Nic zábavného.

Následoval starý Zetor 4011 z r. 1969, koupený v Agrobazaru, z něhož tekla voda, nefungovala hydraulika aj. a taky neměl sekačku. Dal jsem ho dohromady, koupil k němu nový mulčovák se záběrem 1,6 m a práce se zkrátila na 3 hodiny.

Postupně jsem se vlastně stal traktoristou (smích). Jezdil jsem do Říčan, posekal tam, a protože od r. 2004 už bylo třeba sekat i Vrátkov (podrobněji dále – pozn. aut.), přejel jsem tam a pokračoval. To jsem dělal až do roku 2015. Samozřejmě, že jsem i létal, ale mnohem méně, než bych si přál. Nechtěl jsem po nikom z kolegů, aby dělali např. brigády, bral jsem to tak, že platí hangárovné a co můžu udělat já, tak to udělám vlastním přičiněním.

Ruce mi málem upadly při opravách ranveje rozryté divočáky. Tak došlo na stavbu elektrického ohradníku kolem letiště. Kůlů jsou tam desítky a drátů kolem 4 km. Vše ruční práce i za pomoci kamarádů. Rozhodně se to vyplatilo.

Každou nabídnutou pomoc jsem rád přijal, ale nejvíce stejně zůstávalo na mně, musel jsem vše vymyslet, zorganizovat, zaplatit, většinu udělat. Proč ale ne, dělal jsem to přeci pro svůj sen.

Na letišti začal být pohyb. Modeláři, piloti, všechno úžasní kluci, nastavila se pravidla, abychom si navzájem nepřekáželi. Nebylo potřeba ani nijak zvlášť prostory střežit, i když nějací darebáci taky sem tam něco provedli.

Říčany jsem provozoval od r. 1994 do r. 2015, kdy v rámci restitucí pozemky najednou patřily úplně někomu jinému, i ten farmář jich kus měl, ale žádný pozemek není po dráze, všechny napříč dráhou. Jeden z restituentů, kterému patřil velký pozemek, jej prodal developerské firmě a ta začala prohlašovat, že žádné letiště zde nemůže být. Situace se vyřešila sama, firma šla do insolvence, společnost, které to předali, skončila v konkurzu, také zde byla plánována varianta vysokorychlostní trati kolem Říčan, která měla vést přes letiště a já už jsem toho po 21 letech měl dost a odešel. Letiště je dodnes v provozu, kolega, kterému jsem žezlo OPR předal, se o něj stará, je tam i letadlo nového majitele, který nakonec pozemky koupil.

Já už tehdy viděl budoucnost jinde, souběžně s provozem plochy v Říčanech jsem od r. 2003 začal budovat plochu pro SLZ ve Vrátkově.

Proč jste už v době plně fungujícího provozu plochy pro SLZ v Říčanech začal budovat druhou ve Vrátkově?

Zhruba v r. 2003 jsem si řekl, že chci mít leteckou školu a pro výcvik Říčany vhodné nejsou, rozhodně se tam nedá žák pustit na samostatný let. Hledal jsem proto jiné místo a našel ho poblíž obce Vrátkov, asi 3 km od Českého Brodu. Bylo tam pole s pšenicí, kukuřicí, ale já tam zase viděl letiště.

Lidé se chovají různě, chcete-li si pronajmout půdu, ale já měl opět štěstí na férového chlapa, farmáře z Tismic. Pronajal jsem si od něj 2 ha, on mi dokonce plochu zoral i zvláčel, v dubnu se zasela tráva a v červnu r. 2004 jsem tam poprvé přistál. Dráha zde byla skoro 700 m dlouhá, 25–30 m široká s ranvejí vyznačenou v šířce 15 m. Postupně bylo možné půdu o výměře necelé 2 ha koupit a to už bylo veselejší.

Vyvstal problém s hangárem, doba pokročila a vzhledem k tomu, že šlo o ornou půdu, vzrostla její ochrana a bylo oproti Říčanům mnohem těžší zde něco postavit. Na stavebním úřadu v Českém Brodu mi řekli, že z letiště nic nebude a nedovolí mi tam umístit na pozemek ani buňku.

Letiště v Říčanech jsem prosadil do územního plánu a bylo úředně uznáno i jako plocha pro SLZ. Něčeho podobného jsem chtěl dosáhnout i ve Vrátkově.

V r. 2015 ze zákona musely mít všechny obce zpracovaný nový územní plán nebo podobný dokument. Starosta Vrátkova, p. Ing. Pažout, je férový chlapík a společně jsme našli cestu. Sehnal jsem architektku, která územní plán obci vypracovala, přispěl jsem oficiálním finančním darem Vrátkovu a v územním plánu byla najednou vyznačena plocha pro vzlety a přistání SLZ. Kromě toho je zde plocha pro sport, oplocený pozemek 40 x 60 m, kde lze stavět veškeré stavby pro uvedený druh sportu. Souboj s úřady ale trval 5 let, pak už jim nezbylo nic jiného, než vysněný hangár jen zkolaudovat. V dalším jsem vybudoval přípojku elektřiny, vrtanou studnu a odpadní jímku, sociální zařízení včetně sprchy, WC a teplé vody. Taky garáž pro traktor a obytnou buňku coby „věž“. Víc jsem v tu chvíli nepotřeboval. Bez nekonečné vůle a trpělivosti překonat všechny překážky by ale nic nešlo.

K letišti patří hangár…

Přesně tak. Ten jsem mezi roky 2016–2017 na smlouvu s firmou ze Žiliny postavil. Byl to moderní kovový obloukový hangár o rozměrech 15 x 20 m s perfektní drátkobetonovou podlahou, životností 80–100 let. Vždy jsem preferoval obloukové hangáry oproti stodolovitým typům a takový byl (byť ne kovový) i v Říčanech.

Doba mezi tím, když jsem začal letiště ve Vrátkově budovat a než jsem dostal stavební povolení, byla dlouhá a já chtěl někde hangárovat Condora. Jako z nouze ctnost jsem vymyslel projekt nazvaný Mobilní přístřešek pro letadlo. Jsou 2 typy, jeden pro hornoplošná (MPPL-H) se zvedacím čelem a druhý pro dolnoplošná (MPPL-D) éra – ten je stodolovitý a prostor na křídla je ve snadno otevíratelných bočních tubusech. Čelo tohoto hangáru pohodově otevírají plynové vzpěry. Oba typy mají podvozek a jsou tak v případě nutnosti mobilní.

Nakreslil jsem to, našel výrobce, sehnal patentového právníka a u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR nechal konstrukci schválit jako užitný vzor, neboli „malý patent“. Úředníci v Českém Brodu na to koukali, jakože co to je, ale glejt z patentového úřadu zapůsobil a protestů byl konec. Na Vrátkově se tak v roce 2011 objevil nejprve hangár pro Condora a pak i jeden dolnoplošný. Navíc jsem měl vyroben skelet pro další MPPL-D. S výstavbou nejvíce pomohl kamarád a můj pilotní žák Anton Poslušný. Další věrný kamarád B. Marek si zde postavil svůj jednomístný hangárek pro jeho éro.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou sériové výroby, ale došel jsem k názoru, že se buď budu starat o výrobu, prodej a montáž hangárů, nebo budu létat. Vybral jsem si tu druhou variantu.

S prodejem letiště Vrátkov to úplně dobře nedopadlo, chcete k tomu něco říct?

Bohužel to opravdu dobře nedopadlo. Protože od roku 1994 do r. 2021 je docela dlouhá doba, začal jsem se cítit unavený a taky mi bylo už 75 let. Má představa byla, že bych už nemusel mít tolik povinností, když letiště prodám a zůstanu na něm dále hangárovat a létat. Stejně bych s provozem a údržbou dál pomáhal, nikdy jsem neměl ruce dozadu a žádná práce mi nebyla cizí.

Hledal jsem tedy kupce, ozvalo se víc jak 20 zájemců, nejrůznějších lidí s všelijakými záměry – jeden tam chtěl např. provozovat vírníkovou leteckou školu, jiný zkušebnu leteckých motorů a výrobu součástí pro letadla, ale já jsem s ohledem na okolí nechtěl, aby tam bylo cokoli hlučného.

Pak se objevil zájemce, shodou okolností ze stejné obce, kde bydlím, ale já jej do té doby neznal. Tvářil se jako kamarád, byl nadšený, že tohle letiště může mít – bodejť by ne, vždyť to bylo hotové letiště v provozu, vzdálené 14 km od naší obce i jeho baráku. Slíbil mi, že kluci, kteří tam se mnou hangárovali, mohou zůstat a že bude moc rád, když tam budu nadále i já. Smluvně zapsáno a podepsáno.

Neodhadl jsem ho dobře jako člověka, měl jsem se snažit dozvědět víc o tom, komu prodávám.

Pořád jsem vycházel z toho, že jsme dva piloti, jednáme férově a tak jsme sepsali smlouvu, ve které nebyly žádné sankce a podobné pojistky, prostě jsem mu věřil. To byla hlavní chyba, jak se později ukázalo. Jakmile jsem prodal pozemky, celá situace se otočila, z dotyčného pána se stal náhle úplně jiný člověk. Prodej začal v dubnu a dokončil se v červenci, já dokonce počkal, než sežene peníze, na prodej jsem nespěchal.

Na začátku prosince 2021 jsem od nového majitele dostal zcela bez důvodu výpověď, navíc mi nezaplatil víc než 100 000 korun. Ukázal se jako totálně nečestný člověk. Více o tom nechci moc mluvit, je to má černá komnata, dodnes si říkám, že jsem právě jemu Vrátkov neměl nikdy prodat. Následný vývoj vše potvrdil, on začal kolegům zvedat hangárovné, zavedl povinné brigády, přidával všemožné účtování – za proud, za DPH, valorizace apod. Prostě byznys s jediným cílem – hrabat prachy. Všichni kamarádi z letiště postupně odešli. I modeláři. Přitom to byla dobrá parta, já nikdy nechtěl být nikde sám, chtěl jsem kolem sebe mít pár kamarádů, od kterých nečekám žádnou levárnu. To se mi povedlo v Říčanech i na Vrátkově až do r. 2021. Pak se tam atmosféra změnila, kolegové to zpočátku nechápali, nabádali mě, ať se spolu domluvíme. Oponoval jsem, že ten člověk je podrazák, s nímž se domluvit nelze. Nejdřív obviňoval mne z kdečeho, pak i ty, co tam ještě byli nebo jako noví přišli. Nakonec bylo jasné všem, s kým mají tu čest.

Letiště v minulosti žilo a fungovalo, udržoval jsem dobré vztahy i s okolím, uspořádali jsme s kolegy v Říčanech i na Vrátkově celkem 13 akcí nazývaných Létáme pro děti. Vozili jsme se souhlasem rodičů zdarma děti Condorem i dalšími éry, vždy cca 10 minut ve vzduchu, pak další. Každý něco dělal, byly to moc pěkné akce, modeláři a naše ženy se také zapojili, když se den vydařil, bylo parkoviště plné aut a letiště dětí a rodičů. Do vzduchu se za tu dobu vyvezlo skoro 100 dětí. Vše zdarma, z našich prostředků, bez sponzorů, jen vlastním přičiněním.

Po vyhazovu z Vrátkova se mi naštěstí podařilo dostat do Nymburka. Tady vládne jiná atmosféra a majitel Olda Hořák je absolutním opakem současného podnikatele na Vrátkově.

Vrátkov je pro mne dnes, bohužel, zapovězené letiště, od té doby jsem tam nebyl. Maximálně se kouknu shora, když letím okolo. Škoda, mohlo to vypadat úplně jinak…

Vrátkov nese název 311. peruť ULL a tématu této bombardovací peruti se věnujete i ve své knize.

Vždycky jsem se zajímal o historii, ale pro spoustu jiných věcí to nebyl nějaký hluboký soustředěný zájem. Když jsem začal budovat Vrátkov, zjistil jsem, že z nedaleké vesnice Přišimasy pochází Oskar Lojka, pilot, který sloužil u 311. čs. bombardovací perutě RAF. Byl jedním z 8 členů osádky skipera Žanty, kteří se v březnu 1944 nevrátili z operačního letu. Mám k těmto lidem neskutečnou úctu, to oni se zasloužili o to, že tu dnes vůbec jsme, a zaplatili za to často daň nejvyšší.

Rozhodl jsem se na jejich počest vybudovat pamětní desku. Jsou na ní uvedena jména celé osádky včetně jejich RAF čísel. O jejich osudy jsem se začal zajímat hlouběji, sbírat materiály a v roce 2021 mi vyšla v nakladatelství Epocha nákladem 1200 ks kniha Liberator 995 se nevrátil.

Jak probíhala práce na knize, kde jste sháněl potřebné informace, materiály, fotografie?

Nebylo to snadné. Už jen přesvědčit některé nakladatelství k vydání, uspěl jsem až u třetího. Tím, že šlo o mou prvotinu, snažili se mi do toho různě zasahovat, vedli jsme spory o tom, co a jak v knize bude. Trvalo 2 roky, než se kniha dostala na pulty. Vydání knihy je dnes navíc, bohužel, prodělečná záležitost.

Informace jsem získával z různých zdrojů, proseděl jsem 3 roky v archivu, zejména ve Vojenském ústředním archivu na Ruzyni, kde jsou archiválie od našich jednotek vč. 311. perutě. To je práce, která mne vždy bavila – z absolutního zmatku a nejasností vytvořit něco, co má hlavu a patu.

311. peruť měla za dobu svého působení postupně asi 81 strojů, já však děj knihy uzavírám převážně koncem roku 1944 a proto v ní (mj. jako naprostou novinku) naleznete kmenové listy s detailními informacemi o 62 jednotlivých letounech Liberator verze GR.Mk.V a Mk.VI, plus podrobnou chronologii činnosti perutě od dubna 1942 do konce r. 1944. Podstatou knihy jsou ale především životní osudy všech 8 členů Žantovy osádky, samotná operační činnost perutě, včetně utrpěných ztrát, podrobné zmapování veškerých útoků na ponorky, informace o letounech B-24 Liberator, životě letců na operačních základnách atd.

Kvůli knize jsem navštívil 2x i Velkou Británii, mimo jiné letiště Beaulieu na jihu Anglie, kde byla naše peruť na Liberatory přezbrojena z původních Wellingtonů.

Letiště je již zlikvidované, přesto se dají některé části identifikovat, kus betonové vzletové dráhy slouží jako modelářská plocha. Na každém kroku na vás dýchá historie, byl to zvláštní pocit stát v těchto místech. Podíval jsem se i do nedaleké hospody v obci Brockenhurst západně od letiště, kam chodili naši letci vypouštět stres z operační činnosti.

Při sběru informací komplikoval práci fakt, že po rozdělení Československa se rozdělil i archiv, takže část je v Praze na Ruzyni, část v Bratislavě a další v Trnavě. Pět lidí z osádky má údaje na Slovensku – a dostaňte se k nim! Jet tam a studovat by zabralo spoustu času, takže jsem vše řešil přes ambasádu, bylo třeba komunikovat s centrální registraturou v Bratislavě a slovenským archivem v Trnavě, komunikovat a komunikovat. Trvalo to měsíce, než mi za úplatu něco poslali. Ale i tak díky za to.

Hodiny a hodiny prosedíte ve Vojenském ústředním archivu na Ruzyni, některé informace chybí a musíte překlenout bílá místa, jindy práci ztěžují evidentní chyby v originální dokumentaci. Srovnáte třeba operační deníky, válečné deníky, deníky leteckých základen, kde jsou starty, letadla, imatrikulace, časy, piloti, kapitáni, osádky, dáváte údaje dohromady a zjišťujete, že 2–3 věci údaj potvrzují, další tvrdí něco jiného. O to zajímavější bylo se s tím poprat.

Některé dobové fotografie pocházejí také z Vojenského ústředního archivu, jiné jsou od autorů, kteří o tomto tématu psali. Někdo ochotně pomohl, jiný autor ani neodpověděl.

Jsem rád, že knížka vyšla, byť okruh lidí, které zajímá letecká historie, není široký a ani situace na knižním trhu není úplně příznivá. To mi ale nevadí, jde přece o jedno z nejsvětlejších období naší historie, boje proti fašismu a za osvobození naší vlasti.

Část autorských výtisků jsem rozdal kamarádům pilotům, jiné prodal se slevou.

Oslovil jsem obecní úřady míst, odkud osádka Liberatoru 995 pocházela, protože si myslím, že je důležité uctít památku těchto hrdinů. Někteří zareagovali víc, jiní méně, všichni dostali ode mne knížku darem. Do Žamberku, odkud pocházel navigátor Pavel Kubín, jsem knihu dovezl svým érem.

Nejaktivněji zareagovali místní nadšenci z vísky Stanový v Podkrkonoší, odkud pocházel kapitán Liberatoru Otakar Žanta a u jeho rodného domku (dnes slouží jako rekreační chalupa) umístili pamětní desku. Komunikovali se mnou i o tom, co a jak na ni napsat. Z účasti na slavnostní akci i následné přednášce o jejich rodákovi jsem měl velkou radost. Podobné to bylo i na východním Slovensku ve vesnici Poproč, pokud jde o radiotelegrafistu Jána Timka.

Aby se posádka alespoň symbolicky vrátila z operačního letu, mám na překrytu motoru svého ultralehkého Alta 912 RG fototapetu Liberatoru, na jedné straně trupu pak imatrikulaci Liberatoru BZ-995, tj. sériové číslo stroje, na druhé pak jmenný seznam osádky a znak válečné 311. perutě. Osm českých letců od 311. perutě RAF tak nyní dál létá, tentokrát po svobodném nebi, o kterém snili, spolu se mnou.

Snad jsem udělal, co se dalo, aby tato jména a životní osudy nebyly zapomenuty.

Závěrem bych rád poděkoval za podporu a přátelství všem mým kamarádům – pilotům, včetně členů naší 311. ultralehké perutě, dnes operujícím z letišť Říčany, Osičiny, Milovice, Vlašim, Přibyslav a Nymburk. Bylo nás celkem 13, pořád fungujeme. I když někdo odešel na věčnost či pro stáří a nemoci nemůže do vzduchu, většina z nás stále létá na ultralehkých érech, jeden působí dokonce jako dopravní pilot.

Z uplynulých víc než 25 let strávených dosud okolo létání si odnáším jen ty hezké vzpomínky. Byly to a stále jsou krásné časy. Létání je prostě život, nadpozemská věc. Není nad to splnit si svůj sen.