2nd European STOL competition

Lenka Vargová 30.07.2025

Stačí vám na vzlet 9 m a na přistání 21 m? Mně ani omylem. Těm nejlepším z účastníků letošního ročníku European STOL Competition ano.

Letiště Sazená hostilo ve dnech 23.-26. července 2025 již druhý ročník závodu, ve kterém se sešli mezinárodní účastníci. Soutěžilo se v přesném vzletu i přistání, ale také v kategorii Drag STOL, kdy vzlétají současně dva závodníci.

Za závodem stojí tři kamarádi, Marek Hyka jako duchovní otec a zakladatel soutěže v ČR (má primárně na starosti sponzory a média), Radim „Baggy“ Bagar jako ředitel (koordinuje zejména leteckou část a bezpečnost, ale také prezentaci na místě) a Andy Migus jako pozemní ředitel (mj. školí a zajišťuje pozemní personál). Všichni tři tvoří nerozlučný tým a fungují jako skvělí parťáci, kteří vytváří zajímavou a zajištěnou soutěž s ambicemi ji postupně vylepšovat a získávat na popularitě.

Kdy, proč a jak vlastně závody European STOL vznikly?

Marek: S Radimem Bagarem jsme spolu strávili 15 let v akrobatické skupině od výcviku u Jirky Durase až do reprezentace. Po těch letech se nám zdálo, že už je akrobacie trochu moc a že by život mohl být pestřejší. Měl jsem potřebu posunout se víc k relaxaci, courat se vzduchem, nehonit rychlosti a taky mít letadlo, které přistane všude. Když jsem sháněl, jaké si pořídit, dostal jsem se k prodeji letadel Savage a shodou náhod se stal obchodním zástupcem. Dnes máme na Sazené několik zaměstnanců, dílny i servis a začali jsme se téměř naplno věnovat bush létání. Protože jsme zjistili, že lidé jej zrovna moc neovládají, pozvali jsme před 3 roky Fabia Guerru, který vlastní školu bush flyingu v Itálii a má zřejmě největší zkušenosti, co se techniky pilotáže týče. Udělali jsme první kemp a závod dohromady. Slétlo se asi 15 kamarádů, kteří zaznamenali obrovský posun v dovednostech. Příští rok se přidali sponzoři a vznikl otevřený evropský šampionát.

Baggy: Před těmi 3 roky jsem jsem měl prezentaci ještě z Kanady a učili jsme lidi základy, jak létat bush flying. Během kempu každý udělá 30-40 přistání pod dozorem a to lidi obrovsky posouvá. Ti, kdo se zpočátku báli, měli možnost si létání vyzkoušet ve dvojím řízení. Pak někdo dostal nápad, že bychom si po vzoru francouzských pilotů mohli udělat závod a porovnat, co jsme se naučili. Den, dva před závody lidem ukazujeme, trénujeme, radíme, zopakujeme si dovednosti a pak v přátelském zápase změříme síly. Líbí se mi, že atmosféra není „na ostří nože“, jako tomu bývalo v akrobacii.

Ty ses, Baggy, dostal k bush létání jak?

Baggy: Přes 20 let jsem žil v Kanadě a pracoval pro firmu De Havilland Canada. Oni vlastně bush plainy vymysleli – DHC-2 Beaver nebo DHC-3 Otter, užitkové letouny s vlastností STOL. V Torontu jsme měli vlastní aeroklub a dostali možnost udělat si pilotní průkaz a získat další kvalifikace, tak jsem toho využil. Pracoval jsem jako konstruktér, a když už jsem ta letadla konstruoval, tak jsem si je taky zalítal.

Marek: U mě kromě toho, co jsem řekl výše, k pořízení si STOL letounu přispěl i fakt, že jsem v době akrobatického létání zažil 4 nouzáky, některé velmi dramatické a začala mě děsit představa, že sedám někde do terénu s akrobatickým letadlem. Samozřejmě i teď se snažím létat bezpečně, vyhýbám se velkým vodním plochám, lesům nebo horám, kde nemám kam přistát. Vědomí toho, že s letadlem sednu téměř kdekoli a pomalu i do oranice, je uklidňující.

Radim “Baggy” Bagar (Foto: Martin Haleš)

V čem se soutěží?

Marek: Máme na zemi vytyčený deck (letadlovou palubu) o rozměrech 100x30 m, v něm vyznačené linie po 10 m, na obou stranách jsou pásma a čísla a u něj měřiči a startovači, k dispozici máme také kamery. Vždy létá skupina 5 letadel, každé najede na startovní čáru, startér odmávne a měřiči nahlásí vzdálenost, ve které se hlavní podvozek odlepil od země. STOL pilot používá odlišnou techniku pilotáže, u standardního postupu by se startér možná ani nedočkal odlepení v decku. Letadlo udělá okruh a najíždí další. Ve chvíli, kdy poslední letadlo startuje, první už pomalu přistává. Ten, kdo dosedá, musí přistát za čárou. Pokud přistane před ní, dostává penalizaci 100 m. Za čárou se změří zastavení, obě délky se sečtou. Následně se sečte všech 5 kol, připočítají penalty a kdo má nejméně metrů, posouvá se v hodnocení nahoru.

Francouzi i Američani berou vždy jen 2 nejlepší povedené starty a přistání, ostatní vyškrtnou. Nám to přišlo srabácké, takže počítáme všechno a ještě jsme přidali penalty. Trošku jsme si s nimi ušili bič sami na sebe, i já už mám čtyři. Zrovna v pátek jsme dělali na kameře rozbor, protože jsme si nebyli jistí a ukázalo se, že jsem měl přistání 30 cm před čárou.

Přejíždí účastníci?

Marek: Ano. Zpočátku, když jsme nebyli rozlítaní, přejížděli i zkušení závodníci. Postupně se vylepšujeme a zkracujeme, dnes nejhorší odstartují a zastaví na 60-70 m, nejlepší se pohybují kolem 15-20 m.

Jak často řešíte rozporování výsledků?

Marek: Kamerový systém je dobrá věc, několikrát jsme ho použili, když nebyla jistota. Každý chceme vyhrát a z našeho pohledu to třeba vypadá, že jsme kola měli za čárou, vytáhne se tedy kamerový záznam a proti tomu se už nedá nic říct. Přece jen do závodů dají lidi energii, čas, vstupní náklady, mohou vyhrát nějaké ceny, tak musí být hodnocení spravedlivé. Elektronika do něj bude vstupovat víc a víc.

Líbil by se nám on-line přenos, to už jsme zažili v akrobacii a víme, že to není úplně snadné zprocesovat, ale technologie jsou den ze dne pokročilejší a tak se o tom budeme průběžně bavit. Fajn by bylo také dostat závody do grafiky hned, abychom je rovnou mohli dávat na sociální sítě nebo i na obrazovky přímo na letišti. Uvidíme.

Jak je to s běžným provozem na letišti v době závodů?

Baggy: Závod jsme zorganizovali tak, že funguje běžný provoz. Nechceme omezit školu, protože pro ni jde o peníze a kdybychom jim na 4 dny uzemnili letadla, neměli by nás rádi. Bylo by to zbytečné. Máme zde dvě dráhy, pravou a levou, my obsadíme vždy jen jednu, lítáme mimo touch down, jsme vlastně v předpolí.

Marek: Vybíráme si k soutěži volné časy, kdy škola nelétá. Nám stačí 40 minut k odlétání soutěžního kola a tak se zvládneme přizpůsobit.

Jak máte pokrytou službu na rádiu?

Baggy: Jako aeroklub máme povinnost zajišťovat službu na rádiu a AeK ji zajišťuje i pro nás. Provozní rádio závodu mám na starost já a společně se doplňujeme, protože v průběhu závodů trochu měníme program a tak si informace sdílíme po rádiu. Mám v ruce neustále vysílačku a koordinuji naše létání s aeroklubem i leteckou školou FlyForFun.

Toto je druhý ročník, vidíte nějaké změny?

Baggy: Podařilo se nám spoustu věcí organizačně vychytat, už víme, co nás čeká a jak se toho zhostit. Občas máme problém s disciplínou běžných návštěvníků letiště nebo zvědavců, kteří nerespektují námi postavené ohradníky a přejíždí nám přes dráhu. Piloti jsou s tím obeznámeni a vědí, co v takovém případě dělat – magická formulka „Go around“…

Co je pro Tebe nejnáročnější?

Baggy: Kombinace organizace a do toho létání. Jsem bývalý akrobatický závodník a soutěžení tady mě láká jako doplněk na závěr mé letecké kariéry, závod si nemůžu nechat ujít. Zrovna dnes (sobota) je dobrý příklad toho, že jsem se soustředil na rádio a dělal chyby. Řídil jsem provoz z letadla na finále, přejel jsem a chytil dvě penalty. Ale to už je riziko podnikání.

Myslíte si, že zájem o bush flying stoupá?

Marek: Mám dojem, že stoupat bude. Přichází nová kategorie lidí, kteří se tak trochu snaží dělat z malého letectví dopravní létání k přesunům z bodu A do bodu B. Sportovní létání ale má přinášet radost, k přesunům ať si lidé koupí tryskáč a pokud na něj nemají, můžou létat běžnou linkou. Samozřejmě i s bush plainem se dá krásně procestovat Evropa, ale člověk u toho nesmí moc spěchat a chtít být v určitém čase na daném místě, protože tahle šance je často velmi malá. Když se “netlačí na pilu”, je hezké letět někam daleko a spousta bush pilotů se takto “procourá” Evropou.

Vždycky zájemcům říkám, ať si vyzkouší, zda je létání vůbec baví, zda chtějí létat pro radost a pokud zjistí, že ano, mohou se posouvat dál. Radim je schopen piloty přeškolit na letadlo s ostruhou, naučit je sedat do terénu a vůbec techniku bush flyingu.

Běžná letadla potřebují letištní plochy. Za mne Evropa nemá zrovna dobrou strukturu letišť zajímavých natolik, abych se po nich chtěl pohybovat. Nemáme na nich hotely, restaurace, maximálně si můžeme zajít na kafe. S letadly typu bush plain se už dá čundrovat, na to je ČR legislativně úžasně stavěná, můžeme sedat po loukách. Máme ozkoušené plochy, kde majitelům přistání nevadí. Kluci, kteří rybaří, si zaletí na ryby, já zase na podzim rád létám houbařit.

Velikou výhodu mají naše letadla i vzhledem k počasí - pokud se zhorší, člověk s klasickým letounem musí pokračovat nebo jít na vynucené přistání. Já se podívám pod sebe a v klidu přistanu na louce, na poli… Přibližovací rychlost máme kolem 80 km/h, dosedací zhruba 40-50 km/h, letadla mají velmi kvalitní brzdy, takže v případě potřeby zabrzdí rychle a účinně.

Baggy: Je příjemné potkávat lidi, kteří mají podobného koníčka a lásku k těmto letadlům. Jde i o respekt přírodě, nic nedevastujeme, nezůstávají za námi žádné olejové skvrny, chceme si létání a krás přírody užít. Nemusíme jet do přírody dieselovým autem 5 hodin, doletíme na stejné místo za 15 minut letadlem a užijeme si to lépe.

Andy: Tohle létání je na pohodu, o dobrodružství a užívání si. Kromě toho přináší posun v pilotních dovednostech, zdokonalování se a poznávaní reálných hranic, a to jak letecké techniky, tak i vlastní pilotní psychiky. Myslím, že tady platí: "Fly low and slow, but don't stall... be cool and do stol."

Výhodou STOL letounů je možnost přistání na omezené ploše (Foto: Martin Haleš)

Marku, zaslechla jsem (z legrace), že pořádáš závody, abys je mohl vyhrávat. Co k tomu řekneš?

Marek: Teď zrovna nevyhrávám, v průběžném pořadí jsem třetí. Hřál jsem si hady na prsou, trénoval, vychovával, učil a piloti se vylepšili a začali mě přelítávat. (smích)

Pojďme se podívat na řeč čísel a výsledky.

Rekordy shrnul Andy Migus: Nejkratší vzlet byl 9 m při tréninku, 10,5 m při závodu, oba v podání Antonína Brůny s letounem OK-RUO78. Nejkratší přistání zvládnul Marek Hyka se strojem OK-ZUR12, bylo to 21 m.

Sobotní závěrečný den zpestřila dvě akrobatická vystoupení, kdy účastníci mohli porovnat jednak akrobacii dvouplošníku Pitts M12 s hvězdicovým motorem Vedenejev M14P o výkonu 400 HP a poté dolnoplošníku Xtremeair XA41 (XP-30) s motorem Lycoming 580 o výkonu 340 HP.  