Nalétáno mám kolem 150 hodin, říká Jakub Vaněk

Jakube, býváš označován za jednoho z nejlepších leteckých fotografů, jak se k tomu stavíš? 

Rozhodně nejsem nejlepší a ani se tak neoznačuji. Vždycky říkám, že jsem jeden z těch známějších fotografů. Mám možnost fotit zajímavé věci a díky tomu jsou moje fotky možná exkluzivní a neotřelé. 

Rád si o fotografování povídám, spoustě lidí focení ve vzduchu přijde jako zajímavé téma a proto bývám hostem v podcastech nebo rozhovorech. 

Kdy ses focení začal věnovat? 

Dříve jsem měl klasické foťáky na film, ale těmi jsem moc nefotil. Na podzim 2004 jsem si koupil svou první digitální zrcadlovku a hledal, na co by mě nejvíc bavilo zaměřovat objektiv. Začátkem r. 2005 jsem to začal zkoušet kolem Ruzyně, postupně airshow a přidalo se focení air-to-air. 

Od začátku jsi příznivcem Nikonu? 

Z digitálních zrcadlovek ano. Než si něco koupím, vždy analyzuji, prohlížím, porovnávám.  Když už jsem se jednou „uvrtal“ do Nikonu, zůstal jsem u něj. Focením se primárně neživím, je to můj koníček. Postupně jsem díky svým produktům splnil podmínky pro vstup do Nikon Professional Services, kde je lepší support a status si udržuji. Znamená to, že člověk průběžně musí obměňovat techniku, mít 2 foťáky a 3 skla z top segmentu. 

Letadla jsi začínal fotit ze země, ale pak ses dostal k focení air-to-air, jak? 

Díky svému zaměstnání cestuji po světě na nejrůznější akce. Kamarád Honza Březina organizuje fotoexpedice po světě. Před covidem byl zájem takový, že ne všechny stíhal sám odjet, takže jsem s ním začal jezdit. Jedna z nejpovedenějších cest byla v  r. 2011 na Floridu vyfotit poslední start raketoplánu Discovery (STS-133). 

Někdy v r. 2008 jsem si začal dělat harmonogramy akcí – leteckých dnů - na které bych se při svých zahraničních cestách chtěl podívat. O dva roky později jsem narazil v Belgii na skupinu, která pořádala air-to-air akademii, napsal jsem jim a na focení se dostal. Od té doby nejen s nimi vyrážím poměrně často. Část fotoletů jsem si dohodl sám. Mám už odfoceno zhruba 150 letových hodin. 

Do takových skupin se může přihlásit kdokoli? 

Ano, vstupními požadavky jsou víceméně jen angličtina, časová flexibilita a v neposlední řadě i peníze. Skvělá a asi nejznámější je skupina Aviation PhotoCrew. Spoustu akcí je možné najít třeba i na webu scramble.nl, což je holandský web s krásně zpracovaným přehledem airshow. V Anglii funguje COAP, ti organizují návštěvy leteckých základen po světě,  večerní focení na letištích nebo také air-to-air mise. V Británii je spousta muzeí a v nich provozuschopných leteckých exponátů, které však nelétají, takže se dělají třeba focení stíhaček ze 60. let pojíždějících s nahozenými motory po západu slunce. Probíhají i fotoseance na základnách u letek v Americe či Evropě. Krásné bylo třeba focení v údolích v Řecku, kde prolétaly Phantomy, Tornada a další letouny. Kdo chce, najde si cestu. 

S focením na letištích a základnách asi souvisí nějaká bezpečnostní opatření? 

Když někam jdu fotit, nastuduji si, jaká jsou tam omezení. Ve Francii je například nutné mít od úřadu povolení k focení, jinak se vystavujete riziku zatčení. V Řecku pozor, na letištích se smíšeným civilním a vojenským provozem se fotit nesmí, pokud tam neprobíhá vyloženě nějaká airshow. Na Korfu lze fotit bez problému, ale některé základny na ostrovech fotografy rádi nemají. V New Yorku jsou na focení citliví. Najdete tam místa, kde je možné fotit, a pak oblasti, kde je sice pěkný výhled, ale focení se na nich nedoporučuje. 

Když fotím u nějaké základny, tak vždy na druhé straně silnice, než je vchod, protože část silnice s plotem patří k základně. Je třeba dávat pozor i na to, kde člověk zaparkuje. V  San Diegu se mi stalo, že jsem omylem zaparkoval na zaměstnaneckém parkovišti a přišla pro mě ochranka letiště a městský policista. Naštěstí mi nic nesmazali z fotek, ale příjemné to nebylo. Obecně kolem základen, pokud neprobíhá nějaký „spotters day," bacha na pravidla! 

Jak to pak probíhá před fotoletem na místě? 

Každý let se musí dohodnout na zemi a udělat podrobný briefing. Ve vzduchu není dobré improvizovat a vymýšlet nějakou kreativitu. S pilotem je nutné se domluvit, jak má létat, z  jaké strany, jaké jsou signály, komunikační frekvence, co dělat při ztrátě spojení, jaké jsou očekávané manévry. Pokud se fotí formace, je také vše domluvené, jak se seřadí a jak poletí. 

Jako příklad skvěle nabriefovaného fotoletu můžu uvést focení před zhruba 13 lety ve výcvikovém středisku pro P-51 Mustang, Stallion 51 v Kissimmee na Floridě.  Piloti měli briefing 3 hodiny, s  fotografy další 1,5 hodiny a pak se během 70 min letu zvládlo udělat 15 formací 3-4 letadel za fotoletadlem. Letěly 2 Mustangy, Albatros a T-6 Texan. Všechno na minutu načasované, každý věděl, co bude následovat, kam se má zařadit. To bylo hezké, ale většinou není tolik prostoru. 

Při některých foceních, speciálně s vojáky, může být požadavek, že se fotky nesmí hned dávat ven, ale musí projít kontrolou. Přísné je to třeba u tankerů, tam odevzdáte kartu a kontroluje se, zda nemáte detaily třeba nějakého senzoru v kokpitu nebo vyfocené pozemní instalace při letu nad Nevadou. Karta se vám vrátí promazaná. Zažil jsem focení, ze kterého fotky mohly jít ven až po 8 měsících, jednou dokonce kvůli nějakým nesrovnalostem a zákazům po 3 letech. 

Všechno tohle musí být vyjasněné hned na zemi před letem, obzvlášť v dnešní době, kdy jsou fotografové schopni přes mobil zveřejnit fotku do storries v podstatě hned a může to být velký problém.  

Jaká fotíš rád letadla? 

Nejvíc mě berou druhoválečná letadla, nejoblíbenějším je Spitfire, ale nepohrdnu ani moderními stíhačkami. Mám hezký čerstvý zážitek z  Floridy, kde jsme před objektivem měli jeden z mála letuschopných Starfighterů. Organizátor říkal, že přiletí nějaká L-39, ty koukáš objektivem na siluetu a říkáš si, že tohle nebude L-39. (usmívá se) 

Měl jsem možnost fotografovat řadu hezkých letadel, zajímavých zbarvení, takže Spitfire, který byl bázovaný v Líních mám vyfocený asi ve 3 kamuflážích, na fotkách mám i ten nešťastný Točenský Hurricane (nehoda v  r. 2022) a teď i nový, který je tam od letošního roku. 

Je nějaké letadlo, který jsi nefotil a chtěl bys? 

Jedno letadlo mi trochu uniká, a to  Lockheed L-1049 Super Constellation. Když jednou letělo z Anglie, posunul se termín focení v Belgii tak, že jsem ho nestihl. Pak bylo domluvené v  Německu, ale letadlo, ze kterého jsme měli fotit, neodstartovalo kvůli poruše a záložní se nepovedlo dohodnout. Mělo přiletět do Pardubic, ale 14 dní před tím nastal problém a dnes je v Neměcku a nelétá. Loni v  USA jiný kus v domluveném termínu nepřiletěl. Na zemi jsem ho fotil v Evropě, v Americe i v Austrálii, ze země ve vzduchu taky několikrát, ale air-to-air ho nemám. Pak mám ještě jedno přání, ale to si nechám pro sebe. A rád bych se někdy podíval na letadlovou loď a fotil provoz na ní. 

Ty sám létáš? 

Ne. Piloťák byl na seznamu přání dlouho, ale zatím jsem se k němu nedopracoval a asi ani nedopracuji. Já spíš potřebuji někoho, kdo let odpilotuje, abych mohl fotit. 

Tvé fotky se začaly objevovat na různých místech. Jaké je mít fotku u vstupu do budovy ŘLP v Jenči? 

Moje asi nejznámější fotka vznikla 28. ledna 2006, kdy se mi povedlo nad Ruzyní vyfotit míjení dvou dopravních letadel. Nahrál jsem ji na v té době nejznámější server s  leteckými fotkami airliners.net, kde byla asi týden na hlavní straně. Přišla poptávka z různých časopisů po světě a taky se mě zeptal známý z Jenče, zda nechci fotky vytisknout (ještě jednu s  Měsícem) na formát A1 a  zarámovat, že by věděl, kam je umístit. 

Je to hezký pocit, viděl jsem je, ale už jsem na ŘLP několik let nebyl, takže nevím, zda tam visí dodnes. 

Spolupracuji také s časopisem Letectví a kosmonautika. 

Nejen fotíš, ale také hodnotíš fotky ostatních fotografů. 

Byl jsem před mnoha lety přizván do týmu na planes.cz, abych hodnotil a schvaloval fotky. Je to těžké, nikdy se člověk nezavděčí všem. Snažíme se, aby snímky měly úroveň. Podle někoho jsme příliš měkcí, podle jiného zase až moc přísní a vyhazujeme skvělé výtvory. Dříve měly fotky na tomto serveru běžně 2000-3000 zobrazení denně, dnes jde o jednotky stovek. Je to dáno rozmachem sociálních sítí, kam lidé fotky postují. 

Podle jakých kritérií vybíráte? 

Snažíme se nepouštět fotky, které jsou technicky špatné. Nejčastějším důvodem vyřazení jsou nevyčištěné fotky od dust-aid na čipu fotoaparátu, neostré, přísní jsme na horizont a „padání“ objektů (komíny, věže, budovy aj.). Řeší se ořez, světlo, rušivé prvky (signalizační kolík, cedule překrývající motor apod.). Častou chybou je nevhodný expoziční čas – pokud fotím letící vrtulové letadlo, tak bych měl mít na vrtuli pohyb. Typický problém je focení v  protisvětle. Vždycky se dá vyfotit boční záběr nebo jiný úhel. Řeší se doostření fotek, smysl snímku (pokud je na něm jen část letadla, pak to nesmí být samoúčelné) a sekvence. Na airlines.net je asi 30stránkový manuál, který doporučuji si prostudovat. 

Profi technika je poměrně drahá, jak se díváš na rozšiřující se focení na mobily? 

Mobily dnes dokáží produkovat velmi dobré fotky. Jde ale o nastavení telefonu, největším problémem je viditelná komprese. Když se stáhne do úprav jas, kontrast, úrovně, vylezou z fotek kompresní úpravy. Na aktuality z plochy na Ruzyni dobré, pro focení na airshow na FB dobré, ale… 

Výhodou mobilu je, že vytváří hezké fotky. Kamarád, skvělý fotograf Honza Březina, dělá i velké kalendáře nafocené mobilem.  

S oblibou říkám, že všechno je o rukou fotografa, ne primárně o technice. Lepší technika umí udělat technicky lepší fotku, jít do extrémů, mám delší sklo, rychlejší závěrku, větší dynamický rozsah, ale kompozice a jak fotku nafotím záleží na mně. Velký foťák můžu mít stejně tak nastavený špatně, jako mobil. Telefon je blbuvzdornější, protože jej zapnu, zmáčknu a on si zbytek přebere.  Z velké zrcadlovky se fotka musí zpracovat. 

Co analogová fotografie? 

Taky jsem kdysi začínal na analogu a doma ještě mám starou analogovou Nikon zrcadlovku, na kterou mohu nasadit některé své současné objektivy. Občas ji vytáhnu, zjistím, že už mi analogové focení moc nejde, a zase ji zavřu. 

Analogová fotka má svoje kouzlo, fotograf musí víc přemýšlet, než zmáčkne spoušť. Na displeji si člověk zkontroluje nastavení, u analogu je napevno dané ISO a je nutné se opatrně pohybovat v expozičním trojúhelníku. 

Rozhodně každému doporučuji si tento typ focení zkusit, protože je sakra rozdíl nacvakat 1000 fotek a vybrat z nich 10-20 kvalitních, nebo stisknout spoušť 36x a vybrat stejný počet. 

Každý fotograf si asi trochu chrání své know-how. Ty máš na webu volně dostupné tipy pro fotografy. 

Myslím, že lidé jsou ochotni se podělit. Kamarád Miloš Jenčík, známý na airshow svými skvělými nápady a rychlostí zpracování fotek, má slidy zaměřené na rychlosti vrtulí, jaké časy na kolikalistou vrtuli letadel či vrtulníků. Já nemám žádné tajné tipy. Zastávám názor, že pokud fotka není dobře upravitelná do 5 min, je špatně vyfocená a nemá smysl se s  ní zabývat.  

Dokážeš odhadnout procento odpadu? 

Digitální foťáky svádí – a přiznám se, že toho zneužívám – to tzv. „pokropit“. Umožňují sekvenční snímání a paměťové karty jsou dnes tak velké, že můžu přivézt z airshow klidně několik tisíc snímků. Využívám to třeba ve chvíli snahy zachytit roztočené vrtule, pak je odpad velký. 

Čím víc máš fotek, tím víc času pak musíš věnovat jejich probírce. 

To je právě problém. Je lepší fotit s rozmyslem. Vím, že nafotím snímků hodně a pak je vyhledávání těžší. Snažím se najít dobře nasvícený snímek s pěkně máznutou vrtulí, aby byla fotka hezká. U stíhaček je to jednodušší, tam se místo vrtule řeší rychlost nebo pozadí. Některé fotky jsou vhodné do kalendáře, jiné třeba využijí modeláři. Chtěli po mně například záběry, jaké já bych nepublikoval, ale oni na nich vidí detaily, které potřebují. 

Fotky řadím časově. Pamatuji si zhruba, kdy jsem co fotil, takže vím, kam sáhnout. Z fotek už pár let vyrábím kalendáře především pro přátele a obchodní partnery, do budoucna možná vytvořím fotoknihu. Padají dotazy na výstavu, ale k  té jsem se zatím neodhodlal. 

Jak se liší Tvá fotografická výbava při focení na zemi a v letadle? 

Pokud jdu do letadla, mám s  sebou většinou jeden foťák s krátkým základním sklem typu 24-120 mm, na dva foťáky tam většinou není místo. Při focení z letadla typu Caravan nebo Skyvan je ohnisko pro běžné focení 50-150 mm.  V letadle není prostor na foťáku nic měnit, objektivy jsou kvůli bezpečnosti zatejpované (gafa je i tady přítelem), přetejpované i spínače na objektivu – stalo se mi, že jsem si přepnul z autofocusu na manualfocus a divil se, že mi foťák neostří. Pokud není dobrá západka na kartu nebo baterku, je taky dobré zajistit.  To znamená, že na jednom mám základní sklo jako je 24-120 mm a na druhém 70-200 nebo 100-400 mm.  

Na zemi mívám dva fotoaparáty, většinou 24-120 mm nebo širokáč 17-35 mm, druhý 70-200 mm nebo 80-400 mm, tj. 2 základní rozsahy. Pro airshow je potřeba mít delší sklo, minimum 100-400 mm nebo 200-500 mm, příp. ekvivalent. Sám jsem chodil i s pevnou 500 mm, ale odnášela to záda. Dnes jsou moderní objektivy mnohem lehčí. 

S pevným sklem 400/-2.8 mm se krásně fotí. Nebo se 600/4 mm, když ji člověk udrží, ale chce to trochu před tím posilovat. Na statiku je třeba mít „širokáč“ a „záklaďák“. Pokud se fotí detaily, piloti, tak 70-200 mm, na akrobacii 100-400 mm, 200-500 mm nebo pevná 400 mm, 500 mm, zkrátka cokoli delšího než 300 mm.  

Baví Tě fotit svět kolem letadel, nejenom stroje? 

Moc mi to nejde. Nejsem portrétní fotograf a nevyhledávám takové focení. Samozřejmě něco vyfotím, např. při Sletu čs. letadel fotím i doprovodné fotky kolem, protože si je kluci přejí. Začal jsem taky pomáhat s organizací skupinové fotky, tj. vymyslet, jak a kde ji vyfotit z nadhledu, aby byla za lidmi i letadla. 

Jak vycházíš s ostatními fotografy? 

Respektuji je, spousta z nich umí fotit dobře a má čas na zpracování. Já jsem s časem dost na štíru, mám firmu a mnoho koníčků, takže prosedět hodiny nad fotkami mě úplně nebaví. Nějaký čas si samozřejmě vždycky najdu, ale nevytvářím hned galerie ze všech akcí, pouze z některých a ty pak publikuji. 

Dlouho se známe třeba s Martinem Halešem, občas někam vyrážíme společně v jednom autě. S  Milošem Jenčíkem se potkáváme na leteckých dnech tak 8x do roka a v dobrém se špičkujeme. Když jdu v Pardubicích nebo v  Ostravě kolem plotu, zdraví mě spousta lidí a já je rád vidím. 

Myslím, že fotky, které publikuji, nejsou špatné a pokud s nimi nebo se mnou má někdo problém, pak je to jeho problém. Každý má přece možnost jít a fotit podobně nebo lépe.