Ilja Petřík 07.10.2025
Letiště Hosín je velmi sympatické místo. Když se Mezinárodní rallye Vintage Glider Clubu po 24 letech vrátila ve dnech 15. až 24. srpna 2025 do České republiky a organizaci převzal Aeroklub České Budějovice se sídlem na tomto letišti, bylo by dobré si pár slov o akci povědět.
Aeroklub má bohaté zkušenosti s pořádáním akcí světové úrovně, což byl jeden z důvodů pro tuto volbu. Ve vzduchu i na zemi byly k vidění krásné a vzácné stroje. Akce skýtala také příležitost pro navázání nových kontaktů a jak podotýkají námi oslovení a níže zmínění pánové Václav Kysilka a Tomáš Barva, nejedná se o závod (i když k určitým porovnáváním výkonů na akcích podobného druhu určitě dochází), ale spíš slet a setkání přátel stejné krevní skupiny.
Co je vlastně Vintage Glider Club (dále VGC)? Podívejme se na trochu historie (z webu VGC).
Jde o mezinárodní organizaci, která sdružuje nadšence a majitele historických kluzáků. Jejím hlavním posláním je udržovat a propagovat létání s historickými větroni, chránit jejich dědictví a poskytovat platformu pro sdílení znalostí a zkušeností.
V době založení VGC nebyl o historické kluzáky velký zájem, dokonce ani muzea nevěnovala jejich osudu velkou pozornost. Zrodila se proto klíčová myšlenka VGC, že pro zachování důležité části historie plachtaření je nejlepší svěřit ji do rukou nadšenců, kteří zajistí, aby jedinečné stroje zůstaly tam, kam patří – ve vzduchu. V roce 1973 na srazu historických kluzáků v Coventry vznikl Gliding Club v Anglii. Zúčastnilo se ho celkem 23 historických kluzáků z Velké Británie, Švýcarska a Německa. Tento povzbudivý začátek vedl k výraznému rozvoji VGC v průběhu roku a svědčí o vášni a odhodlání nadšenců po celém světě.
Základní myšlenka založení klubu vzešla z rostoucího zájmu o zachování starších kluzáků, které se začaly objevovat na leteckých srazech a akcích. Mnoho z těchto kluzáků bylo v 60. a na počátku 70. let nahrazováno modernějšími stroji a hrozilo tak, že úplně zmizí z leteckého nebe.
Klíčové milníky a vývoj:
Dnes je VGC uznávanou mezinárodní organizací, která hraje klíčovou roli v ochraně a živém provozování historických kluzáků po celém světě.
.jpg)
Podobná skupina nadšených propagátorů létání s historickými typy kluzáků je i v Čechách - Plachtařský Oldtimer Klub (dále POTK) a právě jeho místopředsedy a zástupce v organizaci VGC, Václava Kysilky, jsme se zeptali na pár momentů z jeho letecké kariéry.
Můžeš říct něco o svojí letecké kariéře?
„Jsem původem z Prahy Modřan, což je blízko letiště Točná. Jako malý kluk jsem tam často s tátou chodíval okukovat provoz. Hodně jsem o letadlech četl, lepil modýlky a taky jsem jich pár pro zábavu vyhodil do luftu. To byla doba bez mobilů, no…" usmívá se. "Létání mne táhlo a táhlo, až mne přitáhlo. V roce 1998 jsem se odhodlal a zapsal do elementárky AK Točná. Výcvik jsem jako student z finančních důvodů nedokončil jako spousta z nás. Mně se ale v roce 2006 podařilo v Benešově navázat a dodělat pilotní licenci. Od té doby již létám aktivně.
Od roku 2011 jsem se 10 let účastnil závodů historických větroňů. Vylétal jsem si odznak „Zlaté C“ a poslední rok se pokouším rozlétat v Alpách.
Jsem členem a místopředsedou POTK a čelenem představenstva VGC.
Nemohu si odpustit osobní poznámku: Když si vzpomenu na toho malého Vašíka, který s úctou a respektem vzhlížel k těm báječným mužům na létajících strojích a nyní se ohlížím na vlastní cestu, je to zvláštní pocit. Cítím spíš závazek, abychom se snažili i dnes hledat malé kluky i holky a pomáhali z nich udělat ty báječné letce…"
V čem je jedinečný tento mezinárodní slet historických kluzáků?
"Je to takové létající muzeum historických větroňů, provozované nadšenci z celé Evropy. Letadla jsou ve skvělé kondici. Občas nějaké typy přibudou, hned po rekonstrukci nebo poté, co si je nějaký člen VGC koupil. Často se jedná o unikáty, které jsou na světě buď v jednom nebo několika málo exemplářích. Jindy si větroně piloti mezi sebou i přeprodají. To víš, stárneme, ubývá sil, někteří odcházejí...
Zajímavá je pestrost typů i stáří některých modelů. Nadšení dlouholetých přátel, kteří se o ně starají, je inspirující. Tito kamarádi (někteří i s rodinami) se rok co rok setkávají v různých zemích Evropy. Je to krásný zážitek."
Co Tebe osobně přivedlo k plachtění a konkrétně k historickým větroňům?
"Jak to tak někdy bývá, náhoda. Jeden člen GAC Benešov se přihlásil na znovuobnovené závody Šohajů na Rané, které se konaly v roce 2011 a na poslední chvíli odřekl. Protože jsem s tímto letounem pár týdnů předtím několikrát letěl, byl jsem vyslán jako náhrada. Do té doby jsem lítal jen kolem komína. Vlašim, Sedlčany, Orlík, Konopiště. Nikdy jsem nebyl vyslán na trať a nikdy mě to samotného nenapadlo. A teď závod! Ani jsem neměl pořádný logger, nafasoval jsem nějaké klubko drátů, jakž takž funkční tranďák a jelo se. Znamenalo to pro mne hodně. Můj bílý benešovský LG125 Šohaj byl v podstatě zapůjčený do provozování z majetku Vojenského technického muzea – byl jsem vlastně bojový pilot! Takové myšlenky a emoce mnou cloumaly. Vůbec mě nenapadlo, že jedu jako naprostý ňouma mezi fajnšmekry a vylítané flígry a vlastně Šohaje neumím ani složit.
Naštěstí se mě chopili jak Raňáci, tak Medlaňáci. Vzniklo velmi silné pouto a jsme již přes deset let velcí kamarádi. A to Moraváci věděli, že jsem z Prahy! Asi se jim mě zželelo.
Raná a Medlánky jsou kolébky českého plachtění a obě party mi přirostly k srdci. Dodnes jezdím každý rok na Ranou i Medlánky a jsem již takový všude zdejší. Říkají mi ´Náš Pražák´."
Můžeš několika větami představit POTK?
"Byl založen na podzim r. 1991 skupinkou nadšenců shromážděných kolem Petra Hanáčka. POTK se zabývá historií plachtění u nás, technickým stavem starých kluzáků a větroňů dřevěné konstrukce, jejich uváděním do letuschopného stavu, případně stavbou replik, pořádáním každoročních sletů těchto i jiných létajících veteránů, a také se účastní podobných akcí v zahraničí. Přijímáme za členy všechny zájemce. Nemusíte mít větroň, abyste byli našimi přáteli a kamarády."
Jaké historické větroně můžeme na sletu vidět?
"Naprostou všehochuť. Je tu sestava více než padesáti kluzáků pokrývajících období před 2. světovou válkou, válečné i poválečné období. Větroně s otevřenou i uzavřenou kabinou. Ocasní plochy do V i standardní. Konfigurace posádky za sebou či vedle sebe. Hornoplošník i dolnoplošník. Dřevěné i smíšené konstrukce. Anglické, švýcarské, německé, rumunské či další konstrukce. Československo reprezentuje třeba LF109 Pionýr, ale vypíchnout jeden nebo málo z nich je nemožné. Takřka všechny jsou unikáty."
https://vgc2025.eu/home/cs/ucastnici/
Jaká je historie těchto setkání a jak se podařilo udržet jejich tradici?
"Mezinárodní Klub historických kluzáků byl založen v roce 1973 nadšenci historických kluzáků pod vedením Chrise Willse (nar. 27. srpna 1931–4. května 2011). Cílem klubu bylo a stále je udržovat a zachovávat bohatou historii plachtaření z minulosti a zajistit, aby stroje, které vytyčily cestu historií plachtaření, tu byly i pro příští generace. Poslání českého POTK je prakticky identické.
Funguje to díky lásce k létání a historikům, za vším jsou stovky hodin dobrovolnických činností všeho druhu. Letošní slet v Hosíně je toho důkazem. Má žena vám jistě ráda potvrdí, kolik hodin na zajištění organizace takové akce je opravdu potřeba…"
Proč je důležité udržovat historické stroje v letuschopném stavu? Je to spíše o technické výzvě nebo o vášni?
"Uvedu to na extrémním příkladu: Když sedíte třeba na ´odrátované židli bez instrumentů´, tedy SG38 Schullgleiter (u nás Honza), je to jiné, než sedět v kokpitu, koukat do displejů a ven přes okno. Bojíte se a zároveň máte radost. Zde vynikne právě emoce, vášeň. Takové to dříve naši předci měli, protože museli. Jinak to nešlo. A jsou to oni, kdo nás posunul až tam, kde jsme dnes. Jde tedy také o projev respektu a pokus vžít se do jejich pocitů. Všichni máme vztah k technice a jsme jako přerostlí kluci. No řekněte, když se procházíte po technickém muzeu, nechtěli byste se tou parní lokomotivou projet? Nebo na té staré motorce se sajdkárou? Asi všichni známe ty myšlenky, jaké by to bylo vyzkoušet… no a my to víme."
Jaká je největší výzva při organizaci takových závodů?
"Zajistit dostatek lidí organizačního týmu a jejich koordinace. My jsme měli veliké štěstí, že jsme se zkontaktovali s oddílem ´Leteckých Skautů´ vedených Zorkou Vernerovou (ano, i skauti mají leteckou část). Jejich devítičlenná skupina průběžně posílila náš organizační tým. Skauti jsou organizovaní a šikovní. Pořád nás překvapovalo, když se zase zjevili a nahlásili: ´Hotovo, jaké jsou další úkoly?´
Samozřejmě pochvalu si zaslouží všichni. Vlekaři, navijákař, kuchyně, prostě všichni makali ´jak fretky´.
Vyšlo parádní počasí, díky tomu nám historiky nepadaly jako hrušky zpět na plochu a podařilo se všechno krásně odlétat. Bůh termiky ´Termoska´ nám prostě přál."
Jak probíhá příprava historického stroje a pilotů na slet ? Co všechno musí splňovat, aby se mohli zúčastnit?
"Kluzáky se nijak extra nepřipravují. Technicky a dokumentačně musí být v pořádku i na domácích letištích. Naproti tomu věnujete výrazně větší pozornost než obvykle technickému stavu transportního vozíku na letadlo, ve kterém povezete svého miláčka stovky a stovky kilometrů.
Zvláštností jsou větroně provozované mimo EASA, tedy takové, které podle evropských přepisů musí požádat o vstup do vzdušného prostoru ČR. Toto někteří letci zanedbali a v rámci ÚCL nám byl velmi nápomocen pan Líska, který na poslední chvíli velmi aktivně spolupracoval a vše jsme uvedli na pravou míru. Znovu posílám díky a pozdravy."
Zajištění bezpečnosti musí být klíčové. Jak se s tím vypořádáváte, když se jedná o historické letouny?
"Možná vás to překvapí, ale provoz historiků se od běžného provozu z bezpečnostního hlediska až tolik neliší. Provozně se jedná vždy o pohyb kluzáků, vlečných letounů a tažných aut na ploše letiště.
Pro přehlednost musel mít každý člověk na letišti mimo restauraci na ruce barevnou pásku. Organizátoři a pomocníci žlutou barvu, ostatní jinou. Barev a důvodů pro ně bylo víc. Zelená – aktivní pilot, oranžová neaktivní pilot (let s instruktorem), bílá návštěva. Podstatné bylo, že jste nesměl potkat člověka, třeba ve stanovém městečku nebo mezi letadly, bez pásky. Nebo pilota s oranžovou v jednosedadlovém větroni. Všichni si uvědomovali, že se chráníme navzájem a opatření chválili, fungovalo."
Jak probíhá samotný slet? Jaká je náplň dne?
"Jsme starší ročníky a jsme na dovolené, takže oproti závodům máme briefing až v 10 hodin. Řekneme si něco o meteo situaci, jak a odkud budeme létat, zhodnotíme předchozí den atd. S ohledem na velké množství německy mluvících návštěvníků jsem také simultánně překládal do anglického i německého jazyka. Přeložit třeba pokles tlaku, zvlněná studená fronta a podobně, to byl tedy oříšek…
Po briefingu se postupně vytahají letadla auty na start a navazuje provoz navijáků a aerovleků. Večer, když už bylo takřka dolétáno, ještě parta nadšenců na prázdné ranveji prováděla tzv. autovleky, tedy vzlet kluzáku na laně připevněném za autem. Zajímavá podívaná.
Pak uklidit letadla postupně do hangáru, což je v tomto množství veliká skládací výzva. Zde se ukázaly jako neocenitelné zkušenosti našinců Jiřího Leníka z Rané a Dušana Patočky z Vrchlabí. I tak to vždy zabralo přes dvě hodiny.
Jako poslední milá část dne byla dobrá večeře (znovu díky kuchyni), posezení s přáteli u pivečka a diskuze nad krásným létáním."
Kdo jsou lidé, kteří se účastní? Jsou to hlavně veteráni, nebo se zapojuje i mladší generace?
"Většina účastníků má hodně nad 60 let, někteří i více než 80 roků. Najdou se ale i mladší ročníky, a právě třeba pomoc místních mladých pomocníků a leteckých skautů jsme moc uvítali. Zapojit je do činností je šance přitáhnout mladé k létání. Proto jsme dbali také na to, aby se každý z nich svezl."
O čem piloti nejvíc mluví?
"Například o svezení s raritním kusem. Z toho má člověk skvělý pocit. Pro jiné je to letět s kamarádem v polootevřeném kokpitu a sedět vedle sebe. Během letu tak sdílíte krásné emoce a všechno je intenzivnější. Jindy je to dosažená výška, kroužení ve stoupavém proudu spolu s dravci a podobné zážitky. A za mne osobně? Je to právě let s již jednou zmiňovaným SG38 Schullgleiter. Tato ´okřídlená židle´ je pro mne nejúchvatnější stroj, s jakým jsem kdy létal."
Jaké máte se slety plány do budoucna?
"Pořád akci rozšiřujeme, každý rok jiná země, loni Litva, letos Hosín u Českých Budějovic. Příští rok máme naplánované setkání v Dánsku, kam se moc těšíme.
Základní model akce by měl zůstat stejný. Během týdne probíhá uvítací i ukončovací ceremoniál, kdy prezident zvoní na naše veliké VGC Rally zvony. Dále máme mezinárodní večer, kdy každý za svůj stát prezentuje pochutiny a nápoje, je to krásná společenská událost. Také máme na programu schůzi, přece jen jsme organizace se vším, co k tomu patří. Letos jsme na páteční závěrečnou párty naplánovali opékání prasete."
Může se nějak zapojit veřejnost, prohlédnout si třeba letouny zblízka?
"Veřejnost vždy vítáme. Pamatujete na toho malého Vašíka, o kterém jsem hovořil? Právě děti a mladistvé rádi přizveme, aby si éra prohlédli. Nezřídka je posadíme i do kokpitu a vyprávíme jim o létání. Jednou to třeba budou právě oni, kdo za několik let převezme žezlo a půjde dál. Vše samozřejmě probíhá pod dohledem zkušeného letce."
Máš nějaký vzkaz pro čtenáře, ať už jsou to fanoušci letectví nebo ti, kteří o akci slyší poprvé?
"Vyhledejte nás a přijďte se podívat. Jsme letci na letišti ve vašem okolí. Nemusíte mít letadlo, abyste byli piloty. Nemusíte mít oldtimer, abvste byli členy Plachtařského Oldtimer Klubu a mohli s námi létat na našich strojích. Jen si s námi přijďte popovídat. My Vás neukousneme."
S unikátními kluzáky se nelétá jen v Hosíně. Jedním z dalších center tradičního létání je již zmíněné letiště Raná s dlouhou historií jak konvenčního či závěsného létání, tak i paraglidingu. Členem tamního aeroklubu je i pan Tomáš Barva, letecký instruktor, který má také velké zkušenosti s historickými kluzáky.
Tomáši, na čem nejstarším jsi kdy létal?
"Pokud jde o typ, tak to určitě byl kluzák SG38, neboli školní kluzák, model 1938. Nejednalo se samozřejmě o tak starý letoun, ale o kus vyrobený přesně podle původních plánů. Ostatně ani v roce 1938 se nejednalo o sériový výrobek - tehdy bylo zvykem, že si jednotlivé spolky letadla dělaly samy."
V čem se letové vlastnosti historického kluzáku liší od moderních větroňů?
"Vlastnosti starých kluzáků odpovídají své době. Především mají horší klouzavost a výrazně nižší maximální povolenou rychlost. Často mívají i nižší minimální (pádovou) rychlost, což je zase příjemné ve slabším stoupání nebo při létání na svahu."
Jak náročná je údržba takového stroje? Používají se původní materiály a technologie?
"Nemám zkušenost se stavbou ani s opravami, ale slovy kamaráda Jirky Leníka, dřevo je skvělý materiál a vyžaduje vlastně jen skladování v suchu. Pokud nedovolíme vodě a dřevokazným houbám, aby jej znehodnotily, vydrží dřevěný kluzák klidně sto a více let."
Jaké jsou největší technické výzvy při létání s historickými kluzáky?
"Nevím, jestli to jde nazvat výzvou, ale třeba právě u školního kluzáku SG-38 je zajímavá úplná absence jakéhokoliv přístroje. Žádný variometr, rychloměr ani výškoměr. Přesně proto si myslím, že to byl pro piloty skvělý výcvik, protože jakékoliv přístroje v modernějších strojích byly pak už bonusem navíc. Nejčastěji svým žákům vytýkám, že se nedívají na bavlnku nebo sklonoměr a dělají tak zatáčky skluzové nebo výkluzové. Na ´esgéčku´ žádná taková pomůcka není. Tam prostě pilot při skluzové zatáčce klouže po sedačce dolů (a naopak) a naprosto přirozeně se snaží uvést letadlo do správně zatáčky, aby nikam mimo sedačku neklouzal."
Jaký je pocit létat s tak starým strojem?
"Jedním slovem krásný! Starší kluzáky bývají méně citlivé na řízení, jsou pomalejší, často nemívají brzdy, přesto je s nimi létání krásné. Zvlášť s těmi, které nemají překryt a pilotovi fouká vítr do vlasů."
Jaký je tvůj nejzajímavější zážitek s tímto kluzákem?
"Možná to zní zvláštně, ale mám strach z výšek a trpím závratěmi. Pokud tedy nemám křídla. S křídly výšku miluju a nácvik pádů a vývrtek patří k mým oblíbeným úlohám. Říkal jsem si občas, čím to je, že se v letadle cítím naprosto bezpečně? Je to uzavřenou kabinou? Když jsem se poprvé účastnil našeho Ranského gumování neboli létání se zmíněným kluzákem SG 38 se starty gumovým lanem, nadšeně pomáhal, ale za knipl jsem vůbec neměl chuť si sednout. Skoro mi to vyšlo, ale na konci dne si kamarád Pepa všiml, že jsem jako jediný neletěl a zavelel: Sedej! Nechtěl jsem dělat scény, říkal jsem si, nějak to přežiju, a usedl na dřevěnou sedačku bez jakékoliv kabiny, bez jakýkoliv přístrojů. Tento můj první let byl krátký, nízko, ale zážitek byl úžasný. Dokonce jsem po přistání křičel, že už nechci létat ničím jiným!"
Co tě motivuje létat na závodech historických větroňů? Jaká je atmosféra na těchto závodech ve srovnání s moderními soutěžemi?
"Jako soutěžící jsem se vlastně účastnil jen jednoho závodu, našeho Ulfova memoriálu. Atmosféra velmi vyhovuje mému naturelu. Jde především o setkání s kamarády, pohodové polétání. Soutěžní duch panuje také, ale rozhodně není na prvním místě."
Jak velkou roli hraje počasí a zkušenosti pilota u historických kluzáků?
"Stejně jako u jiných kluzáků značnou. S historickými kluzáky se většinou díky horším vlastnostem létají kratší tratě. Jsou totiž pomalejší, nemají takovou pronikavost jako moderní kluzáky. I u těch moderních pořád hrozí při špatném odhadu počasí přistání na jiném letišti nebo na poli."
Abys mohl závodit, musíš být členem nějaké organizace, např. POTK?
"Nemusím."
Zdroje: Vintage gliders club, vgc2025, potk
Samostatná fotogalerie – značené foto Anna Petrželová, neznačené foto Ilja Petřík.
Mohlo by vás zajímat
Témata
