Extrémní Slet československých letadel 2026

Organizátoři zvažovali (stejně jako pořadatelé jiných leteckých akcí), zda SČSL kvůli horku nepřesunout na jiné dny, nakonec se však z mnoha důvodů rozhodli ponechat 13. ročník v daném termínu. Z původně přihlášených 163 letadel se jich před akcí odhlásila zhruba třicítka a tak všichni s napětím očekávali, kolik strojů se na kunovickém letišti sejde. I přes extrémní vedro bylo ve finále k vidění 101 letounů, ať už pístových, turbovrtulových nebo proudových, z nichž více jak 30 bylo na LKKU již v pátek večer. Silné zastoupení měly tradičně Zlíny, ale i Vivaty či pětice Let L-200 Morava, na ploše se skvěly i unikátní Tatra T-101 nebo VUT100-131i Cobra a mnohé další.

Zabrat dostávali lidé i technika. Přílety a odlety byly možné v sobotu i v neděli již od 6:30 hodin, aby se piloti vyhnuli nejvyšším teplotám. Bezpečný provoz na Rádiu zajišťovali Klára Anderlová a Karel Kulhánek.

Dorazili účastníci z Česka, Slovenska, Maďarska, Estonska či Nizozemska.

Lidem vedro pomáhali snášet hasiči se dvěma cisternami, které skrápěly plochu a účastníky a doplňovali nádrž s užitkovou vodou k osvěžení.

Z důvodu horka a s ním spojených technických obtíží nedorazil Martin Šonka s plánovanou akrobacií na Zlínu Z-242L. Ve vzduchu se však předvedly Let L-410 Turbolet, L-410NG, L-39NG, Evektor EV-55 a večer i Trenér Box se Zlíny Z-526. Velkoskupina se letos kvůli klimatickým podmínkám neletěla. Na společnou fotografii se ale nezapomnělo, fotografové ji cvakli ze střechy hasičského vozu.

Slet se letos již podruhé konal pod záštitou prezidenta Petra Pavla a poprvé pod záštitou hejtmana zlínského kraje Radima Holiše, který při úvodním slově vyzdvihl mnohaletou leteckou tradici kraje. Za partnery sletu promluvila také Alena Medová, předsedkyně představenstva Aircraft Industries, a.s., která připomněla 90. výročí zahájení výroby letadel v Kunovicích, k němuž firma chystá výroční publikaci. Na závěr byla také udělena zvláštní cena Aircraft Industries, a.s. a to letounu L-13B „Bačostroj.“

Mgr. Libor Daňhel, předseda Slováckého aeroklubu Kunovice a zástupce ředitele Střední školy letecké mimo jiné poděkoval za nezištnou pomoc 20 studentů školy při organizaci SČSL.

Generálním partnerem Sletu byl LOM PRAHA, s.p., jehož ředitele Mgr. Jiřího Protivu jsem požádala o pár slov.

Jak se stalo, že se kdysi LOM PRAHA, s.p. propojil se SČSL?

„Bylo to o facebookovém přátelství kolegy, ředitele Závodu pohonných jednotek Michala Procházky, s Michalem Masařem. Tam se všechno potkalo a když myšlenka přišla až ke mně, neváhal jsem. V LOMu nejen, že podporujeme historii československého, potažmo českého, letectví, ale i létání obecně. Všechno je o lidech. Kdyby se o stroje nestarali lidé a nepilotovali je, ve vzduchu je zkrátka neuvidíme. SČSL je jednou z akcí, která dokáže lidi propojovat a já se jí vždy rád zúčastním. Potkávám se s přáteli a zažívám krásnou leteckou atmosféru.“

Původně jste byli partnerem, nyní generálním partnerem. Jak dlouho?

„Letos jsme potřetí generálním partnerem Sletu, jsme na to hrdí a rádi bychom v této roli i do budoucna zůstali a SČSL podporovali.“

Máte na akci jako LOM PRAHA, s.p. zastoupení letadel, jakých?

„Na plochu přistála naše L-410 „Barča,“ která už brzy skončí svou službu v CLV, takže je to jedno z jejích posledních vystoupení, kupujeme novou L-410NG. Při zahájení se na obloze objevil L-39NG, což je letoun z naší nové flotily pro výcvik taktických pilotů. Měli jsme v Kunovicích mít větší zastoupení strojů, ale teploty jsou dnes extrémní, takže jsme vystoupení některých museli zrušit, ale to neznamená, že bychom SČSL nedávali podporu. Ta trvá a do budoucna se budeme snažit, aby vždycky byl na akci LOM PRAHA, s.p. náležitě zastoupen.“

Je zde k vidění spousta krásných československých letadel, které je Vaší srdcovkou?

„Srdcovkou jsou Let L-200 Morava, Zlínky… Nevybíral bych jediné letadlo,všechna mají svůj příběh, kouzlo, historii. Je to nádherné létající muzeum a každý letoun si zde najde své místo.“

Přesto organizátoři mají tu těžkou úlohu a vybírají vítěze dvou soutěžních kategorií. Pokud byste se opravdu musel rozhodnout pro jediné letadlo, které by to bylo?

„Chtěl jsem se z toho vykroutit,“ směje se, „ale musím přiznat, že se mi vždy líbili Trenéři, takže bych vybíral z nich.“

Jedním ze Zlínů, konkrétně originálem Z-126 (OK-JLF), který zhruba před 10 lety koupil od soukromého majitele, přiletěl i František Kaňka.

Proč jsi přiletěl na slet a po kolikáté?

„Je to super setkání lidí, kteří mají rádi československá letadla. Myslím, že jsem na SČSL po páté, ale nejsem si tím jistý, nejsem dobrý na počty,“ směje se. „Každopádně bych rád všem vzkázal, ať kdo může přiletí na další Slet, protože je to skvělá akce. Škoda, že není pro veřejnost, na druhou stranu tu díky tomu není hlava na hlavě.“

Jak Zlín zvládal teploty?

„Přiletěli jsme ráno, na hranici teploty oleje, která je asi 105 °C, my měli zhruba o 5 °C méně. Dal to, pak už teplota držela, nepřehříval se, ale myslím, že tohle počasí je pro něj limitní. Večerní odlet vypadá zajímavě, ale je zde dlouhá dráha, takže odstartovat bude v pohodě.“

Jaké letadlo (kromě Tvého) je srdcovka?

„Asi Aero Ae-145.“

Franta vyřešil elegantně stínění deštníkem, který mu mnozí záviděli, nejspíš i Vladimír Černek, jehož Zlín Z-37A Čmelák (OK-CKR) stál téměř na konci stojánky, rozpálené sluncem.

Odkud jsi přiletěl a po kolikáté na Slet?

„Z AirCon Miroslav, to je nějakých 35-40 minut letu. Je to můj asi pátý slet, na který létám kvůli skvělé komunitě lidí a československým letadlům.“

Čmelák je Tvůj?

„Ano. 20 roků jsem na něm dělal mechanika a když jsme skončili, slovo dalo slovo a pořídil jsem si Čmeláka, ale nelítal jsem. Neměl jsem pilotní průkaz. Tři roky jsem tak vlastnil letadlo, než jsem si udělal PPL.“

Jak zvládáš tahle vedra?

„Zapnu termostat a nevnímám to,“ směje se. „Přiletěl jsem v pátek večer a poletím zpět v neděli ráno.“

Čmelák je zvládá jak?

„Na přeletu to není vůbec znát. Letadlo je prázdné, váží zhruba tunu a má nějakých 300 koní, takže není problém. Potíž nastává ve větších výškách, když se vlekají větroně, tam už se mu moc nechce. Tohle letadlo je primárně nastavené k létání nízko nad zemí.“

Je na sletu nějaké letadlo, které je Tvým favoritem?

„Morava je nadčasové letadlo, veškeré Zlíny taky.“

Od Zlínů se přesuňme k letounu Aero L-29 Delfín, se kterým ze Slovenska přiletěl Jozef „Dodo“ Vaško, bývalý vojenský pilot.

Od kdy máte Delfína ve vlastnictví a jak se k vám dostal?

„Koupili jsme ho v r. 2011. V letech 2012-2013 proběhla generálka v Talinu. 18. 2. 2014 jsme ho přeletěli na Slovensko, od té doby jsme s ním nalétali něco kolem 500 hodin, tj. cca 1800 letů se zákazníky.“

Jak jste vlastně přišli na nápad koupit si tohle letadlo?

„Seděli jsme jednou s kamarády a někdo z nich povídal, že by se chtěl svézt v letadle. Vznikla z toho myšlenka umožnit běžným smrtelníkům vyzkoušet si pocit z letu v proudovém letadle. Od r. 2005 jsem nad tím začal přemýšlet a o 6 let později jsme letadlo koupili. Staráme se o něj ve třech, všichni jsme bývalí vojenští technici. Já mám výhodu, že jsem byl nejdřív technik a potom jsem létal. Byli jsme tak na Delfínu 2 piloti, ale kolega, s nímž jsme tuhle akci rozběhli, zemřel. Já 10 let pracoval na tom, abych mohl být na Slovensku examinátorem (zkoušel mě Mirek Sázavský), což se mi podařilo. Létám i vrtulová letadla a jsem examinátorem jak na nich, tak na Delfínovi. První pilot, kterého jsem vyškolil, byl Dušan „Dudu“ Petrula.“

Proč je zde Delfín jen na statické stojánce?

„Přiletěli jsme na naše náklady. Pokud by organizátor řekl, že chce a zabezpečil palivo, nebyl by problém předvést letovou ukázku. Takový požadavek ale ze strany organizátora nepřišel. V Kunovicích jsme od středy, odletíme asi v pondělí.“

Můžeš říct, na kolik vyjde zhruba letová hodina?

„Standardně prodáváme let na 20 min a ten stojí 939 €. Za hodinu akrobacie letadlo spotřebuje 1000 l paliva. Litr teď stojí 1,78 €.“

Jak je už tradicí, i letos vybrala desetičlenná porota vítěze kategorií o nejkrásnější letadlo. Hodnotil se stav, vizáž a celkový dojem.

V kategorii klubových letadel byla udělena dvě třetí a dvě druhá místa (na třetím se umístil také výše zmíněný Delfín). Vítězem se stal Let L-200 Morava (OK-PLV) z Valašského aeroklubu Slavičín.

Kategorii soukromých letadel vyhrál nalezenec ze stodoly ve středních Čechách, Zlín Z-126 (OK-IFO).

Již po šesté se letos udělovala Cena Jiřího Kobrleho, poprvé v historii SČSL ji získala žena. Dle Hany Babčanové, která má tuto kategorii na starosti, tým SČSL půl roku pečlivě zvažuje, komu ocenění udělit. Letos prý bylo velmi těžké vybrat z moravské líhně pilotů jedinou osobnost. Že zvolili správně potvrdil neutuchající závěrečný aplaus ve stoje, který si paní Jiřina Stoklasová zasloužila nejen svým životním příběhem, ale i skvělým vypravěčským uměním a vtipem. Nezapře se, že po skončení aktivní letecké kariéry pracovala v České televizi a dodnes je aktivní v Olomouckém rádiu.

Pojďme si s paní Jiřinou chvilku popovídat.

Jak jste se dostala k létání?

“Bydlela jsem v Olomouci, kde byla dokonce 2 letiště a na nich nejlepší instruktoři na světě, kteří předváděli skvělou akrobacii. Říkalo se, že Olomouc je líheň akrobatů. Protože mi pořád lítali nad hlavou, zaujalo mě to a chtěla jsem do vzduchu také. Jeden kamarád mi tenkrát řekl, že dostat se k létání je jednoduché, stačí prý podat přihlášku do Svazarmu, přiložit tři koruny a vezmou mě. Ve 14 letech jsem to tedy udělala. Přihláška se vrátila s poznámkou: “Děti nebereme.” Tři koruny mi nevrátili,” směje se.

„Počkala jsem tedy rok a řekla si, že další tři koruny investovat nebudu a půjdu rovnou na letiště. Přišla jsem tam, zrovna mě chytla bouřka, stála jsem promoklá pod okapem, kde mě objevil Míla Přikryl. V té době jsem ještě nevěděla, jaká je to osobnost. Zeptal se: “Co tady, holko, děláš?” Povídám: “Jdu se zeptat, jestli bych nemohla lítat, protože bych ráda viděla mraky zblízka.” Prohlásil, že to je vážný důvod a řekl mi, že nejdříve musím absolvovat elementární výcvik, při kterém budu ¾ roku chodit do školy a učit se samé důležité věci, jako je aerodynamika nebo motory.”

Neodradilo Vás to.

“Hlásilo se nás do kurzu zhruba 40, z toho asi 6 děvčat. Míla řekl, že jako holky musíme být nejlepší a dokázat, že za něco stojíme, pokud chceme opravdu létat. Hrozně jsme se snažily, já až tak, že jsem pro samé učení zapomínala i na jídlo a bývalo mi z toho zle, nicméně jsem byla ve škole druhá nejlepší. Pomalinku jsme se začali učit létat, nejdřív ve dvojím řízení s instruktorem, základní věci, které musí zvládnout každý - odstartovat i přistát. Pak jsme přešly na základy akrobacie (tenkrát se tomu říkaly bojové obraty) - souvrat, výkrut, přemet atd. Létaly jsme a měly slíbeno, že budeme-li nejlepší, můžeme si přát, čemu bychom se chtěly věnovat. Někteří kluci toužili být vojenskými piloty, jiní dopravními a my řekly, že bychom chtěly být akrobatická skupina jako naši instruktoři. Snažili se nás od tohoto záměru odradit s tím, že je to nejtěžší létání. Řekly jsme, že to víme, ale protože oni jsou nejlepší, tak nás skupinovou akrobacii naučí. Asi jim to zalichotilo a vzali si nás pod křídla.”

V kolika letech jste letěla první sólo?

V 16 letech. V 17 letech jsem už zvládala i noční létání a vodila skupinu. Nejprve jsme byla 3 děvčata, potom čtveřice, když se pak jedna vdala, stala se z nás opět trojice. Bohužel, číslo 1, Eva Krenčová, už mezi námi není. Minulý měsíc odešla i Drahuška Číhalová, číslo 2, a mě, vedoucí, tady nechaly samotnou. Tak tady teď dělám, co můžu, abych neumřela tím horkem,” usmívá se.

Kde jste vystupovaly?

“Létaly jsme po leteckých dnech od Košic po Karlovy Vary. Nejhorší nebylo zalétat sestavu, ale trefit. Já, jako vedoucí, jsem holky musela vždy dovést na správné místo. To ještě nebyly žádné GPS nebo spojení s věží, takže mapa na koleně, čára odkud kam, domlouvaly jsme se posunky z kabiny. Povím vám, když letíte z Olomouce do Košic podle papírové mapy, před cestou z nerozumu sníte celý meloun a už u Přerova si ukazujete, že je nejvyšší čas přistát, tak to je horor. Co je proti tomu létání v nějaké skupině! Daly jsme to, ale meloun před letem, prosím pěkně, nedoporučuji.

Postupně nás začali zvát do zahraničí, Německo, Polsko, Rakousko. V Rakousku to bylo poměrně dobrodružné, letěly jsme tam v dubnu při strašném větru. Vlajky na stožárech byly zcela vodorovné. Když jsme šly na přistání, vypadalo to, jako bychom úplně zastavily a mohly z letadla vystoupit ve 30 m nad zemí,” směje se. “Ale ulítaly jsme to. Pak jsme si s Evou Krenčovou řekly, že zkusíme sólovou akrobacii. Byla to pěkná dřina. Létaly jsme ji jen my dvě, dlouho žádná jiná ženská akrobatka nebyla. První závody jsme absolvovaly při mistrovství světa v Bratislavě roku 1960. Byly poznamenané smutnou událostí, kdy se při povinné sestavě ve věku 33 let zabil francouzský akrobat Léon Biancotto. Stejnou sestavu jsme museli zaletět všichni, byl to zvláštní pocit.

S Jirkou Kobrlem jsme létali na MS v Moskvě, bylo šílené vedro a neskutečně dlouhé přelety. Letěli jsme klidně 2 hodiny nad Ukrajinou a pod námi pořád jen kukuřičná pole. Nejsmutnější byl let v Magdeburgu. 21. 8. 1968 jsme zahajovali závod povinnými sestavami. Museli jsme pak nechat techniku na místě a “stezkou pro pěší”  se vraceli zpět do republiky. To nebylo slavné mistrovství. I tam jsem tenkrát létala s Jirkou Kobrlem.”

Stala jste se mistryní republiky v letecké akrobacii.

“To bylo v Otrokovicích, ale už je to hrozně dávno,” směje se. “Teď jsem moc ráda zase na letišti tady v Kunovicíh. Zatím jsem z dálky viděla spoustu letadel a těší mě, že jsou tu k vidění i typy, které jsem létala. Podívala jsem se do svého zápisníku letů a v tento den roku 1957 jsem létala se skupinou akrobacii (bylo mi 17 let). Hodinu ve vzduchu. Nevím, co jsme tam tak dlouho dělaly, protože normálně stačí 20 minut. Tři dny poté jsme letěly na letecký den, tak jsme se asi potřebovaly pořádně připravit.

Po mnoha letech, bude to nějakých 15 let zpátky, mě svezl jeden akrobatický pilot, zaletěl se mnou vrcholovou akrobacii a já si po celou dobu letu říkala, co jsem to vlastně létala?! Mlátilo to se mnou doleva, doprava, až to nebylo hezké. Je něco jiného, když letadlo řídíte, než být uvázaný jako balík a nevědět, co s ním pilot vyvede. Zajímavý zážitek,”  směje se.

Povíte nám ještě nějaký zážitek z doby své pilotní kariéry?

“Zažily jsme ve vzduchu spoustu událostí, někdy vypeklo letadlo nás, jindy my letadlo. Drahuška Číhalová zažila nejdramatičtější příhodu. Chtěla udělat překrut, rozběhla se, udělala půlvýkrut a zjistila, že drží v ruce ulomený knipl. Ptala jsem se, co ji v té chvíli napadlo jako první? Prý si říkala: "Ježíši, kam ten klacek mám položit?!”

Dobrodružná byla cesta na neoficiální mistrovství světa do Coventry. Odlétali jsme poněkud narychlo a já jen z dálky slyšela pokyn, ať si nezapomeneme přepnout palivo. Letěli jsme ve skupině, já se bavila rukama s Evou, zrovna jsme byli nad Německem. Sem tam jsem mrkla na palivoměry v křídlech, zdálo se mi pořád, že mám kolem 15-20 l paliva, takže dobré. Zase jsme si s Evou vyprávěly, letěly jsme nad pohořím s hlubokým údolím, pod námi skály, borovice a mně najednou začal vysazovat motor. Problesklo mi hlavou, že teď zrovna nemusel. Ukazovala jsem Evě, že musím přistát, ta předala informaci vedoucímu. Posunky mi odpověděl, že za 10 min pohoří přeletíme, na to já mu ukázala, že to už budu mrtvá. Vyposunkovala jsem z kabiny “ahoj a pozdravuj doma” a musela se starat o sebe. Říkala jsem si, že jsem asi měla přepnout palivo, jenže já to nikdy nedělala a netušila jsem, kde. To už bylo velké ticho, letadlo šustilo dolů, blížily se skály i borovice, tudíž jsem si řekla, že už přepnutí nehledám. Dala jsem malé klapky, upravila rychlost a vybírala, kam sednout. Nejdřív mě napadla silnice, jenže byla klikatá, pak tam bylo stavení, u kterého babička věšela prádlo, blbý. V tom hlubokém lese byla vysekaná lesní školka, vyhodnotila jsem, že sednu tam. Nejdůležitější bylo udělat rozpočet na přistání. Vyplatilo se mi, že nás Míla pokaždé nutil sedat přesně do “Téčka.” Zkracovala jsem skluzem, šišky už jsem viděla hodně zblízka. Srovnala jsem letadlo, říkala si, že stromky jsou malé, takže je to fajn, dotahuji knipl a najednou přede mnou plot! Oni tu školku měli dva majitelé rozdělenou napůl. Se zbytkem rychlosti jsem přelezla plot a dál už jen smrčky. Míla nám říkal, že jakmile sedneme do nerovného terénu, nesmíme dupnout na brzdy, jinak letadlo otočíme na záda a shoříme. Jenže nebrzděte, když se proti vám řítí stromy!

Skočila jsem na obě brzdy. Pán Bůh nade mnou si říkal: “Je hloupá, tak já jí pomůžu.” Strhnul levou brzdu. Zablokované kolo mě roztočilo, já zastavila a rozhostilo se neskutečné ticho. Nade mnou kroužili ostatní, já ukazovala, že je to dobré a mají dovézt benzín.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že na palivovém kohoutu visí síťovka s botami. My měli malý prostor na kufr a já boty neměla kam dát, tak jsem je šoupla tam. Říkala jsem si, že jestli tohle přiznám, zabijou mě. Nepřiznala jsem to tenkrát.

Ještě, než dorazili naši, přijela německá policie. Měla jsem na sobě svetřík a manšestráky, postávala kousek od letadla, oni chodili kolem v kruhu a hledali pilota. Nějaká bába je nezajímala. Tak jsem řekla: “Ich pilot.” Konverzace to byla veselá, my se v němčině tenkrát učili věty typu: “Soudruh Novák hlasoval pro toho a onoho...” ale praktickou komunikaci ne.

Lesní školku jsme trochu upravili, majitel ale říkal, že to nevadí, hlavně, ať už vypadneme. Zdeněk Beseda, skvělý akrobat, terén odkrokoval a řekl, že by zvládl odstartovat, pokud ho podržíme za křídla a jakmile dá plný plyn, pustíme. Že letoun na konci zvedne a půjde do údolí pro rychlost. Tehdy mě poprvé přešel humor, strašně jsem se bála, když jsem viděla, jak letí proti všem těm vysokým stromům. Navíc jsem ho sledovala zezadu a to člověk ani neví, kolik ještě má před sebou prostoru. Tak se mi rozklepaly nohy, že jsem ten dělící plot málem nepřelezla zpátky. Dopadlo to ale naštěstí dobře.”

Bohužel nás tlačí čas, tedy poslední otázka. Kdy jste se dozvěděla, že letos jako vůbec první žena získáte na SČSL cenu Jiřího Kobrleho a jaké jste při tom měla pocity?

“Byl konec dubna, před sletem čarodějnic na Pradědu, kterého se pravidelně zúčastňuji, a mně zazvonil mobil – neznámé číslo. Sice nás všude pořád varují, ať nezvedáme cizí čísla, ale já to zkusila. Ozvala se Hana Babčanová, která se představila a sdělila mi, že jsem navržena na tuto cenu. Řekla jsem jí, ať si ze mě nedělá srandu a že jestli mě chce pozvat na ten slet čarodějnic, tak že už nelítám, nemám platný průkaz,” směje se. “Vůbec jsem nevěřila tomu, že si po tolika letech na nás ještě  někdo mohl vzpomenout. Hanička mi všechno znovu vysvětlila a já tomu uvěřila. Tohle ocenění má pro mě velikou cenu, protože s Jirkou jsme létali v jednom družstvu, dobře se znali a já si ho nesmírně vážila a vážím dodnes. Jediné, co mě mrzí je, že mi cenu nemůže předat Sir osobně.”

Sobotní den zakončilo ještě večerní vystoupení skupiny Trenér Box, která opět předvedla skvělou slétanost, a pak si již všichni zaslouženě užili uvolněnou zábavu, povídání a odpočinek při rautu s cimbálovkou.

V úterý 30. 6. 2026, kdy na kunovickém letišti víceméně osaměl, shrnul Michal Masař, zakladatel a předseda Sletu, své pocity:

“Vstřebávám dojmy, ale nejvíc jsem asi pyšný na vás všechny, tým a účastníky, že jste to zvládli. Slet československých letadel je o vás a pro vás. Letošní ročník tohle ukázal ještě víc, než kdykoli jindy.”

Já za sebe smekám před celým organizačním týmem i všemi piloty, partnery, fotografy, novináři a dalšími přítomnými, že skvěle zvládli v mnoha ohledech rekordní Slet československých letadel – rekordní v počtu strojů, v tropické teplotě, počtu oceněných letadel ve všech kategoriích i v prvenství ženské držitelky Ceny Jiřího Kobrleho. Děkuji, že jsem mohla být při tom.

Snímky v samostatné fotogalerii: Pytlák, ČsSL