Olomouc, líheň akrobatů

Plný sál pozorně poslouchal Jiřího Prokeše, historika olomoucké pobočky Svazu letců České republiky, který měl připravenou velmi zajímavou prezentaci dobových materiálů od počátku akrobatického létání v Olomouci, přes nejslavnější akrobatické skupiny až k současnosti. Prezentace byla o to zajímavější, že Jiřinka již některé fotografie v průběhu komentovala.

Stejně, jako se občas nezdržela komentáře při promítání filmu Kotrmelec a bylo moc hezké sledovat, kolik vzpomínek v ní vyvolává.

Kotrmelec, ve své době označovaný jako „filmový fejeton o leteckých akrobatech na letounech Zlín Z-526,“ vznikl v roce 1973 a jeho protagonisty jsou manželé Jiřina a Jiří Stoklasovi. Film je k dohledání na YouTube, stejně jako snímek z r. 1964 s názvem Akrobat v oblacích o Jiřím Stoklasovi.

Jiřinka na natáčení zavzpomínala – jaký pro ni byl stres vědět, že se natáčí na drahý americký film a jak se bála, aby záběry nepokazila. Dnes, v době miniaturních kamer, si ani neumíme představit, jak velký a těžký byl tehdy aparát přivázaný řemeny na křídlo jejího letounu. Podařilo se a ve filmu jsou nádherné letové záběry akrobacie nad horami. Také díky umění kameramana v dalším letadle, který pro nejhezčí letové záběry dle slov Jiřinky občas „málem visel za nohu z letadla.“

Pojďme ale zabrousit ještě zpět do historie. Známý slogan „Olomouc, líheň akrobatů“ zazněl poprvé v časopisu Křídla vlasti, a to již v 50. letech 20. století. A že se v Olomouci akrobatům opravdu dařilo!

Prvním akrobatickým letounem, létajícím civilní leteckou akrobacii na zdejším letišti byl červený „Šmolík“ LETOV Š-20 z Masarykovy letecké ligy.

V r. 1954 se pod vedením trenéra Miloslava Přikryla (12. 10. 2026 by oslavil 100. narozeniny) začala formovat první akrobatická skupina 18letých mladíků na letounech C-104 (A. Stehlík, J. Šoupal, K. Krenč ml.).

Brzy se utvořila i tříčlenná skupina na Z-126, která v r. 1956 byla velmi často k vidění na leteckých akcích v tuzemsku, ale začala se dostávat i na první zahraniční vystoupení (Vídeň, Curych, Innsbruck). V té době je čekal přelet přes Alpy bez rádia, jen podle mapy.

O rok později se trojka rozrostla na pětičlennou skupinu, která dostala k dispozici nové jednomístné akrobatické speciály Z-226A.

Na akrobatickou dráhu se v r. 1957 vydala také první dívčí akrobatická skupina ve složení Eva Krenčová, Marie Loskotová a Jiřina Lockerová, která ve věku 17 let tuto skupinu vedla.

V dostatečném počtu byly tenkrát k dispozici letouny C-104 a tak vznikla létající skupina, která se postupně rozrostla až na 12člennou, a dokonce proběhly pokusy létat i v 21členné skupině. V takto velkém počtu letadel si každý hlídal imatrikulaci letounu před sebou, jak doplnila Jiřinka, aby nedošlo ke srážce. Přesto se jednou ve skupině 9 letadel dvě střetla.

Stalo se to na leteckém dnu v Prostějově, kde létali členové aeroklubu 2hodinový program, skupiny i sóla a také sestřelovali balonky. Jiřinka s úsměvem přidala příhodu, jak děvčata při tomto vystoupení dostala pokyn, aby balónek, který jim uletí, nehonila, ale šla si pro ten nižší. Dámy to vzaly doslova a ocitaly se stále níž a níž, až byly na úrovni korby náklaďáku, na které stál nechápavě Míla Přikryl a rval si vlasy.

Ke srážce dvou členů z devítky při vystoupení došlo podle ní proto, že „vedoucím ulítl přemet a přiblížili se k sobě. Dva za nimi, kteří létali podle nich a nic netušili, se srazili.“ Podle předpisů, když se toto stane, má se vypnout motor, uzavřít přívod paliva, namířit letadlo mimo diváky a teprve potom vyskočit. Po srážce se jeden z pilotů z letounu, který byl v tom okamžiku na zádech, odpoutal a vyskočil. Jiřinka v tu dobu na ploše zahřívala motor C-11, podívala se nahoru a říkala si: „Vypadla mu haubna!“ Po chvilce: „Ne, vypadl mu padák.“ A za pár vteřin: „Jejda, vypadl chlap.“ (smích)

Komentátorem na akci byl pilot, který situaci zachraňoval s tím, že divákům oznámil: „Nyní jste viděli úžasnou ukázku výskoku parašutisty za akrobacie.“ Letoun C-104 bez pilota kroužil, nabíral rychlost, chvíli proti lidem, chvíli od lidí, až nakonec spadl na pole, kde ale také byli diváci, kteří chtěli ušetřit za vstupné. Naštěstí dopadl mimo ně. Bylo po žních, lidé po dopadu rozebírali snopy a divili se, že je na poli letadlo, ale pilot nikde. Hoši z aeroklubu je uklidnili se slovy: „To je dobrý, on už přišel pěšky.“

Druhý pilot měl poškozené křídlo a v pořádku přistál, takže nakonec vše dobře dopadlo.

Den ale ještě nekončil, vystupující čekal přelet z Olomouce do Prostějova, kdy Lída Soltysiaková vedla pětičlennou skupinu. Bylo jí vysvětleno, že se na cestě nemůže ztratit, protože poletí podél kolejí až na místo. Liduška, poslušna pokynů, letěla podél kolejí, ale ve směru na Hulín. Dva kluci ve skupině jí ukazovali, že asi letí špatně, odtrhli se a vydali směrem na Otrokovice. Zjistili, že tam teče řeka Morava a podél ní se vrátili domů. Liduška se zbylými dvěma přistála na poli. Naštěstí se jim to podařilo těsně před západem slunce. Zkrátka opravdu „vydařený letecký den.“

 V r. 1958 se začala tvořit akrobatická čtyřka na C-11, rychlých cvičných strojích pro vojenský předvýcvik.

Rok 1960 znamenal rušení některých letišť, např. v Olomouci-Holicích, odkud se letadla stěhovala na Neředín. Děvčata letěla poprvé na závody „za velkou louži“ do Anglie. V Bratislavě se konalo 1. mistrovství světa v letecké akrobacii, kterého se dívčí akrobatická skupina také zúčastnila. O rok později vystupovaly dámy na 11 leteckých dnech v tuzemsku i zahraničí (mj. v Číně) a na soutěžích.

Posledním leteckým dnem, na kterém dívčí akrobatická skupina vystupovala, byl 9. říjen 1966. Akrobaté pokračovali v létání i nadále, ale už jako samostatní soutěžící, nikoli ve skupinách. Nejdéle závodící akrobatkou byla Eva Krenčová.

Po ukončení promítání následovalo vyprávění nepřeberného množství historek Jiřinky, některé příhody jsem zachytila již v článku z letošního Sletu čs. letadel (naleznete zde).

Prozradím vám ještě, jakou poučku si mimo jiné Jiřinka zapamatovala od svého největšího učitele, Míly Přikryla: „Můžete se zabít, ale vždycky jen s vědomím toho, že jste udělali všechno proto, abyste se nezabili.“

Na děvčata byl přísný, ale naučil je mnohé, včetně náležitostí potřebných k přistání na moři nebo k podletění elektrických drátů a ač se to tehdy pilotkám zdálo mnohdy zbytečné, v budoucnu jeho rady nesčetněkrát ocenily. Stejně, jako fakt, že si vždy ověřil v praxi, zda všemu rozumí a dokáží znalosti správně aplikovat.

Jiřinka si za své vyprávění vysloužila nadšený potlesk, a přestože se nikomu nechtělo, pomalu jsme se vydali k domovům. Nás s leteckým historikem Ivem Pujmanem čekala noční cesta do Prahy. Tam se ve stejný den sešly členky České asociace pilotek, které oslavily 4. narozeniny. Za dobu od svého vzniku ušel tento zapsaný spolek velký kus cesty, rozšířila se jeho členská základna a stal se členem Federation of European Women Pilots. V příštím roce bude ČAP ve dnech 28.-30. 5. 2027 hostit v České republice mezinárodní setkání FEWP. Také paní Jiřina Stoklasová obdržela pozvání se akce zúčastnit.

Za celou redakci přejeme ČAPkám i Jiřině Stoklasové, ať se jim nadále daří.

Zdroj: prezentace Jiřího Prokeše a vyprávění Jiřiny Stoklasové.

Poznámka pro čtenáře: Omlouvám se, pokud vám přijde zvláštní, že v textu paní Jiřinu Stoklasovou uvádím jako Jiřinku, ale takto to máme mezi sebou nastavené a mně by přišlo zvláštní oslovení psát jinak. Díky za pochopení.