Dnes je 23. února 2019

6:56 17:35

Houstone, zde základna Tranquility!

21. 7. 2009

20.7.1969. Nějakých sto metrů nad povrchem šedavého měsíčního povrchu se řítí něco, co připomíná pomačkanou papírovou krychli na pavoučích nožkách. Pokud by existovali Selenité, obyvatelé Měsíce, které si vysnil spisovatel H. G. Wells, jistě by se zděšením prchali před něčím, co prská oheň a hřmí…

To „něco“ je ovšem lunární modul pozemské kosmické lodi Apollo 11 nazvaný Eagle – Orel.  A v něm dva navýsost soustředění muži – Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Mají tak ještě minutku na to, aby vybrali místo vhodné pro přistání. 

Automatika je totiž nasměrovala do pole plného balvanů, a tak Armstrong přechází na poloautomatické řízení a odklání kabinu LM trochu jižněji.

„Eagle, zde Houston, máte povolení k přistání," ozývá se hlas capcoma Charliho Dukea.
„Rozumím,“ ozve se dálkou 400 set tisíc kilometrů zkreslený hlas Armstronga.

V řídícím středisku v texaském Houstonu jinak panuje napjaté ticho. Pokud by astronauti nepřistáli dříve, než jim zbude palivo na 20 sekund letu, tedy tzv. „nedotknutelná zásoba“, zbývá už jen jedna možnost – odhodit motory přistávacího stupně, zapálit návratový motor a odmanévrovat na oběžné dráze k mateřské lodi Columbia, ve které na ně čeká pilot Michael Collins, který jediný z těch třech členů výpravy nemá nárok stoupnout si na lunární povrch.


Saturn 5 před startem

Jediné, co je slyšet je neutichající proud čísel Aldrina směrem k Armstrongovi: „106 metrů, dolů 1.2…, 100 metrů, dolů 2… „
Palivo?" Armstrongův hlas je velmi tichý…
„Osm procent!“
„OK, letím právě přímo nad jedním kráterem…."
  Armstrong za ním konečně vidí místo, kde by se mohlo podařit přistát. LM využívá poslední zbytky dopředné rychlosti, aby tam doletěl.
Aldrin:  „67 metrů, třináct dopředu, jedenáct dopředu… průběžně klesáme…“
„Kontrolka DESCENT QTY"
To znamená hlášení, že čidlo v nádrži je pod minimální hladinou a množství paliva a i zbývající čas letu odhadovat na základě předcházející spotřeby…


Armstrong v LM nad Měsícem

Lunárnímu modulu nyní zbývá palivo asi na 90 sekund letu a dvaceti sekundová rezerva. Astronauty v LM dělí od povrchu Měsíce přibližně 30 metrů. Armstrong snižuje rychlost klesání na hodnoty, srovnatelné s rychlostí osobního výtahu.
Aldrin: „18 metrů, 0,7 dolů, 0,6 dopředu, 0,6 dopředu"
Houston: „60 sekund!“
15 metrů… teď 10…
LM začíná jemně couvat, Armstrong se to snaží vyrovnat, Eagle ale stále jemně uhýbá do strany. Nemá už ale čas na větší korekce.
Houston: „Třicet sekund"
 

Na Zemi v Houstonu je napětí k prasknutí. „Co tam ti dva dělají? Ať už s tím konečně sednou!“ zlobí se i letový ředitel Eugene Kranz a buší v rozčilení pěstí do stolu.
 
Houston: "Patnáct…“ Charliemu Dukeovi zamrzla slova v hrdle.
 „Kontrolka CONTACT.“  To byl Aldrin!

Armstrong už měl vypnout motor, ale je natolik zaujatý pilotáží, že Eagle dosedá zcela jemně na všechny čtyři na povrch Měsíce.
Teprve pak Armstrong hlásí: „Motor vypnutý."
Aldrin: „ACA zablokované, řízení brzdícího motoru vypnuté, pojistka motoru vypnuta, je tam 413…"

Je 20. června 1969, 15 hodin a 17 minut Houstonského letního času, tedy 21 hodin a 17 minut středoevropského času.
Houston: „Registrujeme, že jste přistáli, Eagle."
Následuje chvíle úplného ticha a pak se ozve Armstrongův hlas: 
„Houstone! Zde základna TRANQUILLITY, Eagle přistál!"
 
Miliony lidí na modrém kotouči, vycházejícím nad Měsícem, si oddechnou. V řídícím středisku jásají jenom chvíli, pak je čeká práce. Astronauti na Měsíci nemají na jásot čas. Musí proběhnout rutinní prověrka aparatur, aby mohl Eagle v případě potřeby zase odstartovat.
Ale nám, kteří jsme svědky této historické chvíle na rádiových vlnách či u černobílých televizních obrazovek, běhá i mráz po zádech. Jsme na Měsíci!
Poprvé v historii lidstva dosáhli lidé jiného nebeského tělesa.  Hurááá…!

********

Je jaro roku 1975, z geopolitického hlediska doba oblevy ve studené válce. Dvě kosmické velmoci plánují společný experimentální kosmický let, známý jako Sojuz-Apollo. Skupina sovětských kosmonautů, letových specialistů a konstruktérů je na pracovní návštěvě v americkém Houstonu. Devět sovětských kosmonautů v čele s Leonovem a Kubasovem tu také absolvuje základní výcvik v ovládání lunární lodi Apollo. Američané absolvovali totéž ve Hvězdném městečku na trenažérech Sojuzu. To pro všechny případy – na oběžné dráze se obě kosmické lodě spojí a posádky se navštíví a tedy promíchají. V případě krizové situace musí umět zastat práci svých protějšků, byť v „cizí“ kosmické lodi. Ostatně, celý projekt EPAS/ASTP má za úkol prověřit možnost záchrany kosmonautů ve vesmíru jinou kosmickou lodí…

Američtí astronauti pozvou své ruské kolegy i do trenažéru lunárního modulu: tak si chlapci zkuste, jak vypadá přistání na Měsíci alespoň na Zemi, když už jste se tam nedostali ve skutečnosti!

Leonov si podobně jako ostatní nechá vysvětlit ovládání přístrojů a záhy má LM v ruce. Američani jsou šokováni – ten Rus s tím napoprvé „přistál!“

Nikdo – snad mimo jeho kolegy – samozřejmě netuší, že takto „přistával“ mnohokrát.  V trenažéru ruského lunárního modulu. Ano, Alexej Leonov byl tím, kdo se mohl, ba měl stát prvním člověkem na Měsíci. Ale ještě dlouhá léta nesmí nikdo z Rusů ani ceknout o tom, že vůbec nějaký lunární program v SSSR existoval.
Nicméně všichni, co mají něco do činění s kosmickým výzkumem, o těchto závodech vědí. Američané mají dokonce družicové snímky (pravda, ne příliš detailní) sovětské superrakety na rampě. Říká se jí „Lenin“.

V červenci 1975, kdy nám nad hlavou létají spojené kosmické lodě SSSR a USA, v tiskovém středisku EPAS v moskevském hotelu Inturist, sedíme s několika přáteli kolem stolu s experty NASA a dohadujeme se, jak vlastně „Lenin“ vypadá a kde jsou na Bajkonuru jeho startovací rampy. Jenomže Američani také jen tápou. Bajkonur je tak rozsáhlý, že i když sledovali start Sojuzu s Leonovem a Kubasovem, viděli jen to, co jim hostitelé chtěli ukázat. A tak na „slepé“ mapě kosmodromu vzniklé ze snímků amerických družic slepujeme dohromady své chabé znalosti. A zřejmě nikdo z nás tehdy netušil, že na oběžné dráze se spojily kosmické lodě, které byly obě určené – pro let k Měsíci.

Riziko stojí za to

„Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Rozhodli jsme se letět na Měsíc v tomto desetiletí a vykonat další skutky ne proto, že jsou lehké, ale právě proto, že je to těžké…,“ upozorňoval americké občany jejich prezident John F. Kennedy.

To se ukázalo pravdivé právě po požáru Apolla 1. Program Apollo se sice zdržel o více jak rok, ale nezastavil se. Loď byla konstrukčně upravena, byly odstraněny hořlavé materiály, a hlavně, odstraněn mírný šlendrián, který provázel montáž tak náročné techniky, jakou bezesporu kosmická technika je.
A jako memento si kolegové zemřelých zvolili větu jednoho z nich, Guse Grissoma, kterou pronesl nedlouho před smrtí na tiskové konferenci: „Když zemřeme, doufáme, že to lidé přijmou. Pracujeme ve velmi riskantním oboru a doufáme, že ať se nám stane cokoliv, nezastaví to program. Dobývání vesmíru za to riziko stojí.“ Jeho přání se splnilo.

11. října 1968 potvrdila záložní posádka Apolla 1, že to s akceptací rizika myslí vážně, když odstartovala pod velením veterána Schirry (účastnil se už letů Merkury a Gemini) k prvnímu pilotovanému letu kabiny Apolla (ještě bez LM - Lunárního modulu), k letu kolem Země, pod názvem Apollo 7. A protože se let podařil, získali Američani dostatek sebedůvěry k tomu, aby mimo původní plán (LM stále ještě nebyl hotov) vyslali už před Vánoci 1968 k obletu Měsíce Apollo 8 pod velením Franka Bormana.
Samotný let okolo našeho souputníka představoval významný krok kupředu v přípravách na přistání. Umožnil otestovat řadu technik, postupů, navigace mezi Zemí a Měsícem a vůbec techniku kosmické lodě jako takové, včetně jejího návratu do zemské atmosféry druhou kosmickou rychlostí.
 
Mimo plán byl oblet Měsíce už Apollem 8 upřednostněn i proto, že americké špionážní prameny i družice napovídaly, že na Bajkonuru se připravuje nosná raketa Proton s kosmickou lodí, která, pravda nedokáže vynést takový náklad, aby postačoval k přistání na Měsíci, ale k obletu ano… Navíc, tato raketa z dílny konstruktéra Vladimíra Čelomeje už vynesla k obletu Měsíce několik bezpilotních kabin, z nichž Zondu 5 se podařilo i "přistát“ – spíše dopadnout – na sovětském území.
Tušení šéfa NASA George Lowa se ostatně ukázalo jako správné…


Takto viděli poprvé Zemi z Apolla 8

Tři kohouti na smetišti

Na projektu lunární expedice totiž pracoval Koroljevův tým pololegálně záhy po startu Gagarina. Agenda pod šifrou N1 vzniká pod zástěrkou jiných projektů (vojenské stanice kolem 50 tun na oběžné dráze apod.), nicméně se črtají první skici této mohutné rakety. Ale teprve v dubnu 1964, kdy Američani začali získávat zkušenosti ve dvojmístných kabinách Gemini, se podařilo přesvědčit Chruščova o nutnosti letět na Měsíc.

Sergej N. Chruščov, syn tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSSS, který v té době (1957-65) pracoval v konstrukční kanceláři dalšího z raketčíků Vladimíra Čelomeje jako zástupce vedoucího oddělení, vzpomíná: „Předběžný souhlas pro vývoj rakety N1 dostal myslím v únoru r. 1962. Lunární program byl ale kompletně schválen až v dubnu 1964, na zasedání rady obrany SSSR.  Koroljev tehdy předložil první skutečný odhad nákladů, ale byly asi třikráte menší, než pak ty skutečné.“

A dodává:
 „Kdyby nám Američani nehodili rukavici a nevyhlásili závody o dobytí Měsíce, můj otec a sovětské vedení by se nikdy nerozhodlo věnovat tak obrovské peníze na lunární program. Nikita Sergejevič nebyl ochoten za Lunu „platit“. Považoval za účelnější tyto velké peníze investovat do zlepšení životní úrovně lidí, zemědělství, ekonomiky, protože se nedostávalo ani obilí, ani maso atd. a za let na Měsíc by se utratili takové miliardy!“

Je to tvrzení poněkud sporné, protože na jiné kosmické (vojenské projekty) byla sovětská generalita ochotna vynaložit mnohem více. Nicméně faktem je, že konečného požehnání se Koroljevovu lunárnímu projektu dostalo až ve chvíli, kdy už Američani měli značný náskok nejen v programu pilotovaných letů kolem Země, ale i v projektu Apollo.

Saturn 5 byl konstruován jako třístupňový raketový nosič o nosnosti 45 - 47 tun k Měsíci, resp. 130 tun na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (LEO).

První stupeň S-IC pohánělo pět nekryogenních motorů F-1, které jsou doposud nejvýkonnějšími jednokomorovými motory na světě. Při startu vyvinuly tah 34,2 MN.

Užitečné zatížení tvořila kosmická loď Apollo, která se skládala z velitelské sekce (CM), servisní sekce (SM) a měsíčního modulu (LM).

Celková délka Saturnu 5 při startu byla 110,5 m a startovní hmotnost 2 700 tun.

Saturn 5 byl použit u nepilotovaných startů Apolla 4 a 5 a pilotovaných letů Apolla 8 až 17.

Na konci své "kariéry" vynesl, v roce 1973, na LEO americkou orbitální stanici Skylab...

Jistě, Koroljev pak mohl naplno rozjet konstrukci superrakety N1, která byla prostředkem ke splnění jeho snu – dosáhnout Měsíce. Ale stala se příčinou jeho trápení.
Šlo o raketu ohromných rozměrů, se kterou sovětští konstruktéři neměli žádné zkušenosti. Ohromovala už její výška - 105 metrů, startovní hmotnost dosahovala až 2788 tun. Podobně na tom ale byli i Američani se svým Saturnem 5. Jenomže ti měli von Brauna s vyspělou vědeckou a průmyslovou základnou v zádech. A dokázali táhnout za jeden provaz.

Zpočátku šly práce na N1 rychle kupředu, neboť již 25.12. 1964 Koroljev podepisuje výkresovou dokumentaci kosmického systému N1-L3 pro uskutečnění expedice na Měsíc. Bohužel nebyla to dokumentace konečná. Šlo především o motory, které měly na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (LEO) dopravit téměř sto tun.

V SSSR byl ovšem jen jediný člověk, který byl schopen tak silné motory sestrojit: Valentin Gluško.

Jak známo, Gluško, za války v kazaňském vězeňském „šaragu“ nadřízený Koroljeva, jen velmi těžko nesl, že jej Koroljev přeskočil a stal se Hlavním konstruktérem. A tak se tito dva nesnášeli a navíc – od poslední spolupráce na R-7 se rozcházeli i v názorech na konstrukci raket, složení paliva a odmítali spolupracovat. Nicméně Koroljev byl pro svůj cíl ochoten spolupracovat nejen s Gluškem, ale i s dalším rivalem, Vladimírem Čelomejem.

„Gluško se ke Koroljevovi choval arogantně, tvářil se, jako by spolknul všechnu moudrost světa,“ vzpomínal Koroljevův tehdejší zástupce a posléze následovník, Vasilij Mišin.
„Se Sergejem Koroljevem zacházel jako s podřízeným. Když Gluško odmítnul spolupráci na motorech pro N-1, a dokonce nedodal některé významné komponenty, hledali jsme někoho jiného. Volba padla na Nikolaje Kuzněcova, který konstruoval rakety pro letectvo. Jenomže ten musel všechno začít od začátku, vybudovat konstrukční tým, sehnat zařízení, postavit zkušební standy – a to všechno už Gluško měl!“

Vladimír Nikolajevič Čelomej, další raketový genius sovětského vojenského průmyslu, byl z citované trojice nejmladší. Začínal s replikou německé letounové střely V-1, a tak jeho doménou byly okřídlené (ponorkové) křižující střely a těžké vojenské rakety. I on měl své „kosmické ambice“ a také toužil být tím, kdo vyšle člověka na Měsíc. A tak se stal dalším silným Koroljevovým rivalem, zejména když se posléze spojil s Gluškem. 


V. Čelomej

„Čelomej byl také složitý člověk. Silná osobnost až renesančních rozměrů,“ říká jeden z velitelů Bajkonuru, generál letectva Herbert Jefremov. „Kultivovaný muž, milovník divadla a hudby. Jako konstruktér byl ale zcela oddán své práci, vkládal do ní všechny své znalosti a energii.“

Sergej Chruščov, který oba dva dobře znal, vypráví, že jeho šéf Čelomej a Koroljev byli zcela odlišní lidé. „S Koroljovem měl Čelomej složité vztahy. Oba byli tvrdohlaví a ambiciózní. Nebyla tam ale taková nevraživost jako v případě Gluška. Často jsem byl svědkem, že když se ti dva setkali, tak se objímali, Voloďo sem, Serjožko tam… Ale jak jeden, tak druhý chtěl toho druhého dostat pod svoje křídla, protože ani jeden neměl rád konkurenci.“

Dva programy, jeden cíl

Zatímco se Hlavní konstruktér dohadoval s Gluškem a sháněl za něj náhradu, agilní Čelomej loboval, postupoval rychleji a předkládal zajímavé plány. Nakonec mu byla svěřena část lunárního programu – oblet Měsíce raketou PROTON.

Tehdy, kolem r. 1964 neměla ani americká NASA ještě zcela jasno o programu Apollo, nicméně rovněž počítala v závěrečné fázi příprav s obletem Měsíce, při kterém měli astronauti vyzkoušet i lunární modul. Sověti oblet pojali jako samostatný krok. Celkem správně se Mišin domnívá, že o potřebě rozdělit lunární program na dvě části přesvědčil otce Sergej Chruščov, což podle něj vedlo ke tříštění sil.

Rivalita mezi Čelomejem a Koroljevem všechny zneklidňovala. Koroljev, který se tehdy téměř už výhradně zabýval civilními (vědeckými) kosmickými projekty, včetně lunárních a meziplanetárních sond, byl sice i pro Kreml obrovskou autoritou, jenomže Čelomeje tlačila armáda.

Ten počátkem šedesátých let pracoval m.j.  na vývoji těžkého raketového nosiče vodíkových pum UR-500. Poprvé byla vypuštěna v r. 1965 a podle těžké družice (zkoumala částice kosmického záření o vysokých energiích) o hmotnosti cca 12 tun, což byl tehdy rekordní náklad, dostala raketa od TASSu název PROTON.

Vojáci záhy zjistili, že tak velkou raketu nepotřebují. Administrativně proto změnila statut z vojenského na kosmický a byla vyňata z Čelomejovy  kompetence, byť pro ni připravoval své vizionářské projekty. K přistání na Měsíci se nehodila, ale k obletu stačila, protože na oběžnou dráhu kolem Země dokázala vynést až 20 tun.
Dnes jde o jeden z nejspolehlivějších kosmických nosičů, ale v polovině šedesátých let měl Proton pochopitelně své „mouchy.“ Navíc Gluškovy motory pracovaly s jeho oblíbenými „jedovatými“ látkami, a tak Koroljev odmítal do Protonu posadit lidi.

Čelomeje se takové jednání pochopitelně dotklo. Nechtěl být prostě jen vykonavatelem idejí někoho jiného. A tak když mu sebrali Proton, nasadil proti Koroljevově N1 návrh vlastní superrakety UR-700, která by podle propočtů mohla vynést na LEO minimálně tolik, co americký Saturn 5 (130 tun).

I pro UR-700 konstruoval motory Valentin Gluško a oproti koncepci N1 vsadil na malý počet silných motorů, známých dodnes jako RD-270 (dnes s nimi létají i americké rakety).  Šest jednokomorových postranních motorů tzv. prvního stupně obklopovalo druhý (centrální) stupeň. Jejich tah měl stačit k přímému letu na Měsíc bez parkování na oběžné dráze kolem Země.

Jenomže lunární program byl svěřen Koroljevovi.

„Ta tvoje raketa nepoletí,“ řekl tehdy Čelomej Koroljevovi, když mu svěřili „jen“ oblet Měsíce.

Bohužel měl pravdu. Netušil ovšem, že jeho také ne.

V létě 1965 pak odstavili Nikitu Chruščova a moc v Kremlu převzal Leonid Brežněv. Čelomej ztratil svůj vliv a celkovou garanci za projekt „Luna“ dostala opět KB Koroljeva. UR-700 tak zůstala jen na papíře.

Good by, Měsíci

Počátkem devadesátých let minulého století se v rámci do té doby neslýchaně otevřené spolupráce nejen v kosmonautice dostali odborníci NASA k materiálům, které je šokovaly:

Kdyby totiž Sověti vsadili na jinou raketu, než N1, totiž na raketu UR 700 konstruktéra V. N. Čelomeje, byli by zřejmě na Měsíci první oni…

A Sergej Chruščov dodává: „S touto superraketou jsme opravdu měli velkou šanci vyhrát nad Američany a přistát na Měsíci jako první. Američani konstatovali, že měli štěstí, když byl měsíční program svěřen Koroljevovi. Jeho N1 by snad mohla letět, ale po mnoha a mnoha úpravách.
UR 700 mohla dopravit na Lunu našeho kosmonauta dříve, než Saturn 5 lodě Apollo.“

V r. 1965 je Koroljev na vrcholu své moci. Měsíc se mu zdá na dosah. Ví, že on sám tam nikdy nepoletí, i když si potajmu nechá dělat skafandr na míru. Prakticky neodjíždí z Bajkonuru, téměř nespí, nemá pomalu čas se najíst. Konečně byla na polygonu zahájena výstavba startovního komplexu pro N1, která se bude montovat přímo na kosmodromu.
Jenomže Koroljev, v té době už vážně nemocný, přebírá od Čelomeje, který si „rozházel“  Ustinova i Brežněva i projekt obletu Měsíce.

Program ZOND sice probíhal v režii „koroljevců“, ale už bez Koroljeva. Ten nečekaně, 14. ledna 1967 umírá na pokoji 420 VIP kliniky Ministerstva zdravotnictví v Moskvě na pooperační komplikace. Pár dní před prvním měkkým přistáním jeho (a vůbec první) sondy (Luna 9) na Měsíci…

Vasilij Mišin, jeho nejbližší spolupracovník a zástupce už od dob zkoumání V-2 po něm přebírá korunu Hlavního konstruktéra…

Bohužel, traduje se, že nevládnul takovým rozhledem, zkušenostmi a znalostmi, a hlavně autoritou, jakou měl Koroljev. Neměl prošlápnuté cestičky do Kremlu, nemohl zavolat členům politbyra třeba v noci, jako on. Do toho přišla první vesmírná havárie – při přistání se v dubnu 1967 zabil kosmonaut Komarov při testování do té doby neposlušné lunární lodi Sojuz. Let se konal na příkaz Brežněva přes odpor řady kosmonautů…

Navíc, Proton – dnes spolehlivá a největší ruská raketa – procházela ještě dětskými bolestmi a stejně jako jiné rakety – často vybuchovala a selhávala při neúspěšných startech. Koroljev měl zřejmě pravdu, že se do ní bál posadit lidi – a nejen pro toxičnost pohonných hmot. Statistiky ukazují, že v rámci programu obletu Měsíce v letech 1967 – 1970 bylo vypuštěno 11 těchto nosičů s urychlovacím stupněm „D“ a LOK (tzv. Zond) v bezpilotním režimu, řada z nich s živými tvory na palubě. Závěrečná zpráva konstatovala, že pouze jeden (!) Zond-7, splnil úkoly na 100% a jen tři z 11 se vůbec vrátily na Zem. 


Sovětská lunární orbitální loď LOK-3

Jenomže Alexej Leonov, který po smrti Gagarina v dubnu 1968 (letecká havárie) vedl tým lunárních kosmonautů je ale přesvědčen, že o oblet Měsíce se měli pokusit, protože v pilotované variantě by „Zondy“ neboli Sojuzy úkol zvládly a v pořádku by se vrátili na Zemi.


Srovnání amerického (vlevo) a sovětského lunárního modulu. Sovětský byl menší a jen pro jednoho kosmonauta.

A pochybovačně říká: „Nevím, čeho se pořád báli. My jsme byli připraveni. Jenomže byrokrati odkládali start tak dlouho, až byl Borman se svými hochy v prosinci 1968 u Měsíce dřív. Potřebovali jsme alespoň ten oblet, protože jsme si uvědomovali, že přistát na Měsíci před Američany se nám už nepodaří…“

Moře klidu

Úspěšný let Apolla 8, první fantastické snímky Země od Měsíce, to vše fascinovalo nejen lidi na celém světě, ale i samotné kosmonauty. Následovalo Apollo 9, které vlastně provedlo zkoušky lunárního modulu na oběžné dráze Země a pak přišel další podstatný krok na cestě k na Měsíc - generálka kompletního Apolla nad jeho povrchem. Tom Stafford, Eugen Cernan a John Young sestoupili v LM-4 Snoopy jen 15 km nad povrch Měsíce. Kdyby jim plánovači na Zemi nechali dost paliva, určitě by neodolali pokušení přistát.

Pak už přišla ke slovu trojice z Apolla 11. 


LM Snopy nad Měsícem (Apollo 10)

V roce 1969 už bylo Sovětům v podstatě jasné, že nad Američany nemohou zvítězit, ale dokud Armstrong nestoupnul na měsíční povrch, mohli se o to alespoň pokusit.
21. února ve 12:17:55 moskevského času raketa konečně sovětská superraketa N1 odstartovala. Nejprve to vypadalo slibně. Plynně stoupala a ještě z výšky 500 metrů šlehaly plameny až na rampu. To trvalo necelou minutu, pak řídící ale systém Kord vypojil všech 30 motorů prvního stupně. Raketa pokračovala v letu do výšky 14 km a dopadla 19 km severně od rampy.

Druhý start se N1 se odehrál teprve 3. července 1969 ve 23:18:32 moskevského času. Za pouhé čtvrt sekundy po startu explodoval motor č. 8. Za dalších 0,25 sec dal KORD povel k vypnutí motorů č. 7, 8, 19, 20. V deváté sekundě již pracoval pouze motor č. 18. Raketa začala z výšky 200 metrů padat. Ve 23 sekundě po startu raketa naplocho dopadla na rampu a 2350 tun paliva s obrovskou razancí explodovalo. Poškození rampy č. 1 i druhého komplexu bylo takového rozsahu, že oprava trvala takřka tři roky. V tomto okamžiku byl závod o Měsíc prohrán.


Sovětská superraketa N1 se připravuje ke startu


Na Měsíci

Epitaf

Tři týdny na to se Armstrong, Aldrin a Collins vydali v Apollu 11 na nejdobrodužnější cestu lidstva. 21. července vstoupil na měsíční povrch první člověk – Neil Armstrong.
Ještě šestkrát zamíří soulodí Apollo k Měsíci a pouze jediná expedice nedosáhne svého cíle. Ale i havarované Apollo 13 se nakonec vrátí bezpečně na Zemi.

Posledním mužem na Měsíci pak zůstává pilot lunárního modulu Apolla 17, Eugen Cernan, muž, který díky původu svých předků dopravil na Měsíc i československou vlajku. (Kolik národů to může říci, že mají „tam“ vlajku?)


Mapa plánovaných bodů přistání expedic Apollo

Včera, kdy si celý svět připomínal legendární přistání Apolla 11 na Měsíci, se sešla trojice z této expedice i s prezidentem Obamou. A ve svých vystoupeních vyzývali, stejně jako Cernan v pořadech CNN, aby se lidstvo vrátilo na Měsíc a vytklo si další velký cíl – Mars.

Obama se nevyjádřil. Ale faktem je, že třetina sumy, kterou USA věnovaly na rozběh krizí postižené ekonomiky a která se rozplynula někde mezi silnicemi a automobilkami, by k takové expedici stačila.

A možná by stimulovala ekonomiku USA k novému vzepětí díky kosmickému výzkumu.
Vždyť např. v dobách největší slávy programu Apollo živila více jak 400 tisíc lidí. A investovaných tehdejších 25 miliard dolarů se stonásobně vrátilo v technických inovacích.


Trojice z Apolla 11 s prezidentem Obamou

***
Když se budete za jasných nocí dívat tam, nahoru, k poťouchle se usmívajícímu Měsíci, vzkažte mu: My se vrátíme! Možná za deset, možná za dvacet let. Ale vrátíme se tam a pak přijde na řadu Mars. A pak další planety. Možná i jiné hvězdy. Protože si to žádá logika vývoje této civilizace. Jinak by nebyla hodna těch lidí, jejichž stopy dodnes uchovává měsíční prach.

Mohlo by vás zajímat

Témata

Kosmonautika


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář