Nenechte se odstřelit jako škodná - aneb nedrážděte myslivce ani jejich svěřence

13.11.2009

Tento příběh se udál vloni na podzim a je o pilotech paramotorů. Nikdo nebyl sestřelen. Zatím. K poranění ale zřejmě došlo. Řeč není o pilotech, ale zvěři, kterou tito piloti prohnali při vzdušném lovu „beze zbraní“ a dohnali je dál, než na co jsou tito býložravci stavění…

Hon bez trofeje

Naši „herci“ jsou zřejmě z Jižních Čech. Jména neznáme, nepodařilo se je vypátrat. Kromě dvou pilotů na paramotorech tam bylo ještě stádo srnčího. Zmínění „lovci“ je hnali od Branišovského rybníka k Třebínu asi dva kilometry a pak je otočili směrem na obci Dubné, což činí zhruba další tři kilometry.

Byl to vzdušný hon na pozemní cíl s podobnými parametry, jako mají honící stroje. Nebylo to safari, protože se nestřílelo. Výsledek nesmyslné a přesto vzrušující honičky v podobě úhynu zvěře se dá ovšem předpokládat.

Zapátrali jsme tedy po pilotech i po faktech o zvěři a jejích možnostech pro takovouto kratochvíli. Etika a předpisy stranou, protože zde jde o víc. Mlčet na toto téma a tím neupozornit na něco, co lze občas skutečně vidět, je sice nekonfliktní přístup a nevyvolá to ani hněv ani emoce… ale zvěři to nepomůže. Při přípravě tohoto článku mi navíc zdravější část mysliveckého spolku potvrdila, že není jiné cesty, než této, jak říci VÍC právě směrem k pilotům. Střelba do nich to totiž nevyřeší.

Běh o život

Toho podzimního odpoledne to byla pro okřídlené lidské honáky disciplína bez trofeje. Pro to stádo to byl běh před dravcem, u kterého nemohli vědět, zda se na ně nevrhne nebo nevystřelí a nemohli tušit, že to vrčení „ze shora“ není nebezpečné. Ta divná letící věc byla blízko a byla v pohybu.

Stejně to může vypadat na mysliveckém safari z gazíku nebo když si jede zalovit pošetilá partička majitelů čtyřkolek. Na tento druh našeho chování si prostě zvěř nezvykne. Podobný příběh vám řeknou myslivci z různých koutů republiky a mimo mikrofon i hodně paramotorářů. Po tomto článku možná méně, ale o to tu nejde. Jde o to, aby se do té doby nic netušící piloti dozvěděli to, co já.

Měla jsem rozhovor s myslivcem, který ví, jak a kam fouká vítr nad korunami stromů i dole v lese pod nimy, a který zná počty káňat či volavek. Zkrátka myslivec na svém místě. Nakonec jsme mluvili dokonce i o meteorologii, o poznatcích z přízemní turbulence i o nauce o létání a to nejen u ptáků. Byl to rozhovor s někým, kdo v lese žije, pracuje, pečuje i střílí. Slyšet pak od takového zasvěceného nimroda, co se odehrává na zemi při některých nebezpečných hrátkách, bylo poněkud odstrašující. A nemusí se jednat o dlouhý příběh. Stačí krátká honička se zajícem na poli nebo po letišti. Vyzkoušeli to všichni, co už motorový padák umí řídit a tak se nebojím, že by šlo o navádění k něčemu novému. Jde jen o upřesnění a komentář ohledně toho, co to dělá s námi piloty, ale hlavně co to znamená pro naháněnou zvěř.

Očima zvěře

Co na to zvěř? Mlčí a když musí, tak prchá. Touto roční dobou prchá po obnažených prostranstvích bez krytu zemědělských plodin a když opadá listí v remízcích, zmizí jí i další ochrana. V tomto období se ze zvěře navíc stává viditelnější cíl, vzhledem k jejich seskupování do přezimovacích stád. Z letních sexuálních a potravinových rivalů jsou nyní „přátelé na zimu“. Něco jako víc očí, víc vidí.

Zajíci jsou na tom třeba oproti vysoké o něco lépe. Jsou běhavější, lépe se ukryjí a pakliže zůstanou nehybně ležet v porostu, pak si jich náš lovec-letec ani nepovšimne. Srnčí a vysoká obecně jsou snadnějším cílem, a je-li taková zvěř byť i v domnělém nebezpečí, snaží se uniknout. Zvěř vyvine úprkovou rychlost a umí to na takzvanou úprkovou vzdálenost. Umí to i opakovaně, ale ne bez limitu. Mluvíme zde o dvou až třech opakováních.

Řečeno v číslech. Srnčí dokáže vyvinout v krizové situaci rychlost až 45 km/hod na cca 300m dlouhé trati bez přestávky. Opakovaně s přestávkami pak celkem ne víc jak 1km bez úhony na zdraví, protože takto je to pro ně jako pro potenciální kořist v podstatě normální situace. Dokáže to i v členitém terénu či v lese s jasným úkolem: zbavit se šelmy. Atraktivnější verzi znáte z filmů o africké savaně. Ze života šelem a jejich potravy také vyplývá, že lov a jídlo z něho získané, je pro zvířata JEN věcí energetické bilance. Pro geparda je hlad výdej/příjem a energie pro/po dosažení potravy. Pro gazelu je nutné vynaložit energii pro zachování života. Silnější vyhrává – první se nají nebo druhý uteče.

A je to také o adrenalinu, který pomáhá oběti zvýšit svůj výkon. Stejně to funguje i u lidí. Jenže oběť se občas musí zastavit, vyčkat, odpočívat a vyhodnotit, zda lov skončil nebo pokračuje. Například samotní lidé jsou ve svých přirozených parametrech pro jakoukoliv větší šelmu energeticky velmi nenáročná kořist a přitom výživná a masitá potrava, která je co do únikové rychlosti a úprkové vzdálenosti (bez použití techniky) levnou pochoutkou :-).

Ale zpět ke zvířatům. Každý vyčerpávající hon je stres, jenž může u zvěře vyvolat průjem, nechutenství a je to vlastně i velký útok na jejich metabolismus. V období před zimou, ale i během celého roku, to pro ně znamená, že se ve schváceném stavu pak musí někam uklidit, ulehnout a zotavit se. Na podzim si tedy vlastně sáhnou do rezerv, které mají pro přežití zimy, a tyto se už nemusí obnovit. Výsledkem je oslabení organismu, možnost zápalu plic a v tom nejhorším případě i uhynutí…

Zvěř není na takovou nerovnou štvanici stavěná a podobný zážitek pro ni může být vražedný. Varianty, kdy se zvěř poraní srážkou s nějakou překážkou nebo tím, že vběhne přímo do silnice pod kola auta, netřeba zmiňovat. To se „povede“ aniž by to byla obzvlášť vydařená taškařice.

A z hlediska pilota

Nebo z hlediska lovce? Takové hraní si je krajně nezodpovědné. A z hlediska lovu to nemá efekt. Vždyť přece pronásledovaná zvěř zdechne mnohem později než vydrží pilotova euforie či skvělá vzpomínka na ten úžasný hon „beze zbraní“ a „bez oběti“ na životech. A jídlo se zde také nezíská.

Nyní tedy pár slov o pilotech, pro které je článek určen. Zdá se, že jako piloti vykazujeme sklony chování, hodící se spíše ke skupině lidí “lovců“, nežli ke skupině, označované jako „sběrači“. Nejde o pojídání masa, ale o sklony k lovecké vášni. Však známe i rybáře, co ryby nejedí a přesto je loví. Stejně jako členové nespočetné lobby myslivců a jejich motivace skrze trofej, maso a nebo JEN skrze vítězství, které vyvolává pocity blaženosti se stejným chemickým složením, jako vyvolávají signály, vysílané z plného břicha do hlavy.

Motivace pro lov mohou být různé. Ale mějme na paměti, že náš mozek je z historického hlediska velmi mladý na to, aby dokázal žít v blahobytu a v klidu, a přitom dokázal potlačit lovecký pud a potřeby dané hladem a nedostatkem. Pocity živenými v nás ještě v dobách nedávných. Mluvím o historii druhu „homo“ i lidstva jako takového.

Pro instruktory létání jsou znalosti primitivních (rozuměj základních) reakcí mozku na standardní situace vůbec poučné a objasňují tak mnohé případy, které se udály. A „jako lovci“ se projevují i jinak „normální“ jedinci, a to dokazuje, že tu nemluvíme o anomálii ani úchylce. Ženy nevyjímaje. Je to v nás. Máme potřebu určité vzrušení z lovu zažít a vyzkoušet, a pak už si snad dá naše civilizovaná dušička klid. Možná.

Létání nízko nad terénem a zvládání situace nad rámec bezpečného či tradičního pojetí létání je jedním z druhů nekázně, o kterém si leckdo myslí, že je to jen pouhé okořenění letu. A nahlas či jen mlčením, nebo naopak přímo skutkem, vám to potvrdí mnozí piloti. Mluvím zde o svém nedávném zážitku s piloty od Travelu, ČSA a Aeroklubu a nikoliv pouze o malých nezbedných pilotech z textilního letectva. Koření budiž, ale potíž je v tom, jaký guláš s ním uvaříte a kdo ho s vámi bude muset jíst.

Z hlediska stroje

DNA stranou - dejme prostor možnostem strojů. Dejme tomu, že si tímto loveckým pojetím letu ověříme i nadvládu nad strojem a vyzkoušíme i jeho rychlost a obratnost. Rovněž si přitom zkoušíme i svou loveckou techniku a taktiku, její úspěšnost a tím i svou nadvládu nad kořistí.

U paramotorů se jedná o stroje vykazující podobnou rychlost jako zvěř. Takzvaně lepší je už jen vrtulník. Z nelétající strojů je to pak zmíněný gazík nebo jiný off-road.

V poslední době do skupiny takovýchto lovců přibyli i čtyřkolkáři. A mají velmi špatnou pověst. Samozřejmě, že jen ti, co to zkouší, ale zlou krev to udělá pro všechny. Letadla se s vysokou potkávají také, ale tam se jedná především o nechtěná setkání u ploch SLZ a letišť. O vyděšení není pak nouze obou stranách. Především během startu nebo při přistání. Zvěř si na naši společnost dokáže zvyknout, ale… nechat se přímo honit, to je něco jiného!

Létání nízko není v souladu ani s poučkou stíhacích pilotů : rychlost – výška – manévr. Paramotory se tomuto pojetí bezpečnosti poněkud vymykají, neboť jejich nízká základní rychlost snižuje i limity pro výšku a manévrování. Více o tom vypovídá pojetí technických soutěžních disciplín při jejich závodění. A zřejmě právě o schopnost manévrování v popsaném případě zřejmě šlo.

U paramotorů je při podobné příležitosti schopnost manévru jedinečná a společně s vjemy „bez pilotní kabiny“ se nejvíce blíží našim základním pudům…a DNA šelmy, co původně byla obětí a právě díky technice se mohla stát bezkonkurenční šelmou nad všemi šelmami…

Mějme rozum

Co dodat k šelmám a jejich obětem? Ti chápavější asi víc informací nepotřebují. Těm méně chápavým to ještě potrvá a zkusí si mé informace ověřit, čímž se mohou dozvědět ještě víc. Bezohledným a tupějším, co to budou chtít provozovat opakovaně i letos možná hrozí pár broků v nádrži. Ať už to bude létací krosna nebo pozemní čtyřkolka. Netřeba být agresivní a pak nemusí být agresivní ani ti myslivci. Jsou to jen emoce, které se dostavují při vědomí toho, co je pácháno a s jakými následky.

Ti loňští piloti, o kterých je řeč, využili holých sklizených polí pro honičku se zvěří a zřejmě vůbec netušili, co činí. Vlastně je to jen o výkladu pozice: kdo je lovec a kdo oběť nebo cíl? Kdo je a cítí se být šelma a kdo může mít jiný názor.

Záleží to na vaší pozici a možnosti využití techniky. Včetně té zbrojní. Mám zbrojní pas a střílení mě baví od dětství. Neptejte se proč. A neptejte se mě ani na to, proč mě baví létání. :-) Označit myslivce, nebo naopak letce za „divnou partu“ můžete, ale tohle není o myslivcích nebo o pilotech, či jejich zájmech.

Je to JEN o zvěři, která může zemřít, aniž by byla ulovena a to je víc než blbé. Vyberte si tedy raději jiný CÍL a jiný způsob, jak ovládnout a ověřit si vládu nad svým strojem. Píchněte si do louky nebo k letišti pár trubek z izolační hmoty a trefujte se do nich. Hrajte si s míčem. Manévrujte nad vytyčenou trasou. Je to legální a přesto vzrušující koření.

Zároveň je to i riskantní a chce to také obratnost a rychlost, bez které se neobejde žádný létající aparát. Až vás to omrzí, jukněte do výsledkových tabulek a vezměte si k tomu stopky a časoměřiče. Být nejlepší - být šelma „tady a teď“ lze i bez přítomnosti divoké zvěře, kolegů reprezentantů a mistrů světa. Co doporučit pilotům vrtulníků nevím, ale i oni mají jistě mnoho způsobů jak se vyblbnout. :-) Zkuste si tedy možnosti své a svých strojů jako piloti a ne jako škodná.

Přeji vám mnoho zdaru v tomto počínání a zasílám poděkování nejen od myslivců…

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář