Ti, co nedoletěli - I. Kosmonauti - přízraky

V březnu 1968 odborníci NASA zachytili hlas rusky mluvícího kosmonauta od Měsíce. Vyvolalo to šok. Vždyť Sověti nic neoznámili a ani zpravodajské služby, které zpravidla věděly o každém šustnutí na Bajkonuru, nic nehlásily! Hlas vycházel z paluby kosmické lodi Zond 4, která právě oblétávala Měsíc. Američané byli v šoku – Rusové letí na Měsíc! Že by další „utajený“ pilotovaný kosmický let, o kterých se dlouhá léta šuškalo?

Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, říká jedno z českých přísloví. Krátce po historickém kosmickém letu Jurije Gagarina se objevila celá řada konspiračních teorií o tom, zda byl Gagarin opravdu prvním sovětským kosmonautem ve vesmíru. Zejména se o to zasloužili bratři Achilles a Gian Judica-Cordigliové z Turínu se svojí odposlechovou stanicí Torre Bert a jejich bujná fantazie a spřízněná média.

Postupně bylo uváděno více než deset jmen mužů, kteří měli být „tím prvním“ ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let údajně skončil buď tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu.

Část z těchto jmen byla posléze identifikována jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické a související techniky, na jejím vývoji a zkouškách, případně šlo o dobrovolníky, na kterých se často drasticky testovaly zdravotní limity (přetížení, tlak, teplota), jimž potom mohou být vystaveni skuteční kandidáti vesmírných letů.

Dnes se jim dostalo označení Kosmonauti-přízraky...

Kosmický chuligán

Zond 4 ovšem nebyl pilotovanou lodí, uskutečnil pouhý oblet Měsíce s malou ZOO na palubě v automatickém režimu a pořídil první snímky Zeměkoule od našeho souputníka. Američani ale identifikovali hlas přicházející od Měsíce jako hlas sovětského kosmonauta Pavla Popoviče... V roce 1968 totiž vrcholily jak v USA, tak v SSSR přípravy na oblet Měsíce. O startu Zondu 4 raketou Proton Američani věděli, dokonce TASS jej oznámil, ale o posádce ani muk. Proto ten šok. Sami totiž teprve začali uvažovat o vyslání lodi Apollo k obletu Luny (viz příběh vánočního letu Apolla 8) právě na základě sovětské „kanonády“ loděmi Zond (Sojuz L1).

Pavel Popovič, kosmický chuligán...

Popovič ten případ „lunárního fantoma“ po létech s úsměvem vysvětlil takto: „Vymysleli jsme tehdy takovou malou zlomyslnost, fórek – nastavili jsme vysílač na retranslaci a když byl Zond v dosahu sledovací stanice Jevpatoria na Krymu (kde bylo tenkrát Řídící středisko kosmických letů), řekl jsem pár slov a´la ‚Zarja odna, kak slyšiš menja?‘ a ty se od Měsíce odvysílaly zpět. V zásadě nám šlo o měření zpoždění signálů… Za tři sekundy jsme na Zemi uslyšeli můj hlas. Bohužel, u Měsíce jsem nebyl…“

Ale celé to dostalo docela legrační nádech. Tehdy byl v USA presidentem Richard Nixon. A jeho poradcem pro otázky kosmonautiky byl astronaut Frank Borman (Gemini 7, Apollo 8). Když později přiletěl k nám do Moskvy, byl jsem ho na letišti přivítat.
Když mne uviděl, s úsměvem mi pohrozil: „Ty kosmický chuligáne!“
Povídám – Franku, o co jde?
No, sedím takhle v březnu ve své kanceláři, říká, a najednou zvoní prezidentský telefon. A Nixon se ptá: Franku, jak to že Popovič mluví z Měsíce? Také jsem byl nejdříve šokován a povídám: „Vydržte pár minut, já se zorientuji, zjistím to…“
Ukázalo se, že sledovací stanice zaslechly tvůj hlas od Měsíce a někdo to hned telefonoval do Bílého domu prezidentovi… Musel jsem to pak uvést na pravou míru, vzpomínal Borman.

Je fakt, dodává Popovič, že brzy náš „kosmický fórek" prokoukli. Zjistili, že hlas šel nejprve z Jevpatorie k Měsíci a pak zpátky. A proto mne Frank tituloval „kosmický chuligán“.

Frank Borman v posledních letech

Popisovaná událost patří k těm veselejším historkám z ranné kosmické éry. Ale i dnes, pětapadesát let po Gagarinovi, se drží jako přisáté štěnice při životě fámy, že Gagarin nebyl první. Je prokázáno i z americké strany, že stejně jako fámy o tom, že američtí astronauti nebyli na Měsíci a celý program Apollo byla jen filmová kamufláž, jsou tzv. Gagarinovi předchůdci ve vesmíru jen „fantomy“, tak říkajíc vycucanými z prstu.
 
Potvrzuje to i náměstek někdejšího sovětského Hlavního konstruktéra kosmických raket Sergeje Koroljova Boris Jevsejevič Čertok ve svých pamětech Rakety a lidé, když v reakci na tvrzení o údajných, v kosmu zahynulých předchůdcích Gagarina, píše: „Jistě, před startem Gagarina došlo k haváriím kosmických lodí, ale to byly lodě bezpilotní nebo z psí posádkou. Bohužel, ideologická dogmata oné doby dovolovala popisovat pouze úspěchy a skrývat neúspěchy. Politika zbytečného utajování přinesla více škody, než užitku.“

Po stopách přízraků

Několik z dvanácti zahynulých hrdinů kosmu předgagarinovské éry „objevili“ přímo v kosmu právě bratři Achilles i Gian Judica-Cordigliové, kteří se nejprve proslavili zachycením signálů Sputniku 1. Také jim blízká media – tisková agentura Continentale či italský deník Corriere della Sera tyto zprávy nadšeně publikovaly, zejména když přicházely i z jiných zdrojů – např. od nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze či moskevského zpravodaje (1955 až 1963) britského komunistického listu Daily Worker, Dennise Ogdena.

Už v r. 1959 zveřejnila agentura Continentale senzační zprávu: V SSSR vysílají lidi do vesmíru už od roku 1957! A to k balistickým (suborbitálním) letům ve výškových raketách. Protože ti lidé zahynuli, vše se utajuje. Podle Continentale, která měla „ověřené“ informace z Prahy, šlo nejprve o Alexeje Ledovského, Sergeje Šiborina, kteří měli startovat v letech 1957 a 1958 z kosmodromu Kapustin Jar. Do třetice o rok později měli při balistickém skoku z téhož kosmodromu u Volgogradu zahynout Andrej Mitkov a dokonce i žena – Marina Gromovová! Mělo jít o podobné „skoky“ do vesmíru, jako v začátcích programu Mercury absolvovali astronauti Alan Shepard a Virgil Grissom pomocí von Braunovy rakety Redstone – ovšem až v roce 1961.

Byly vůbec v SSSR takové raketové lety možné? Faktem je, že už při testech kopií německých raket V-2 zvaných R-1 či R-2 se objevily fámy, že se uvažuje o jejich pilotování, protože naváděcí systémy byly velmi nepřesné. A Alexej Železňjakov, poradce generálního ředitele RKK Eněrgija (výrobce ruských raket), ve filmu Kosmonauti číslo 0 říká: „Naše rakety měly dostatečnou nosnost, aby dostaly člověka na suborbitální dráhu. První takové projekty se objevily už v r. 1947!“

Železňjakov ani tak moc nebájí. Už počátkem padesátých let se o balistických skocích na kraj vesmíru skutečně uvažovalo a dokonce se pracovalo na projektu rakety VR-190, která měla dvojici pilotů vynášet nad stratosféru a snad až na suborbitální dráhu. Od její realizace se ale včas upustilo... Ostatně zdokonalená ruská V-2, zvaná R-2, byla využívána i jako geofyzikální či biologická laboratoř např. k vypouštění psíků a v polovině 50. let převzala většinu jejich úkolů „akademická“ verze rakety R-5 s oddělenou „civilní“ hlavicí. Byla používána i v programu Interkosmos po roce 1970 k vynášení přístrojů do velkých výšek. Lze ji např. srovnat s onou americkou Redstone, která (viz výše) vynesla na suborbitální dráhu první astronauty. Maximální hmotnost kabiny Mercury dosahovala 1 300 kg, maximální výška dráhy – 190 km (FAI uznávaná hranice kosmického prostoru, tzv. Kármánova hranice, je 100 km). Sovětská „geofyzikální raketa“ při stejné nosnosti dosahovala výšky kolem 500 km. A už v R-2 bylo dost místa pro hermetickou kabinu – vypouštěli v nich na vysoké dráhy psy.

U R-5 bylo dost prostoru i pro člověka, a tak se v polovině padesátých let znovu objevily projekty tzv. R-5A s hermetickou hlavicí – kabinou, do které se mohl posadit ne jeden, ale hned dva lidé. Jistě, tyto návrhy v SSSR existovaly, stejně jako v USA, kam tuto myšlenku usadit člověka už do V-2 přenesl Wernher von Braun.

Faktem ovšem je, že v Sovětském svazu nosič atomových bomb R-5 k letům člověka nepoužili. Tak kde se vzala ona jména?

„Civilní“ hlavice R-5A (vlevo) a pro ni navržené schéma kabiny se dvěma proti sobě sedícími kosmonauty

Alexeje Ledovského, Sergeje Šiborina, Andreje Mitkova i Marinu Gromovovou vyslali do kosmu… novináři.

Ledovskij měl startovat z Kapustin Jaru 1. listopadu 1957 – ještě dříve než vzlétla Lajka ve Sputiku 2! A havaroval... Tohoto typického fantóma vyrobila agentura Continentale, přičemž se toto jméno v Centrálním archivu ministerstva obrany SSSR/Ruské federace vůbec nevyskytuje. Tedy – až na výjimku. Pilot Ledovskij existoval, ale padnul za války v r. 1942...

Sergej Šiborin (uváděno rovněž Těrentij Šiborin – že by Sergej Těrentijevič?) je rovněž jméno vycucané z prstu touže agenturou. Měl startovat 1. února 1958 rovněž z KapJaru a havarovat při návratu kdesi ve stepi. Zdrojem této fámy ale může být „šeptanda“ o reálných přípravách (viz výše) k letu člověka po suborbitální dráze raketou R-5. Možnou souvislost lze hledat se startem rakety R-5A 21. února 1958 se psíky Palmou a Pušokem, kteří zahynuli po dehermetizaci kabiny. Jméno Šiborin se v Centrálním archivu ministerstva obrany SSSR rovněž nevyskytuje.

A tak můžeme pokračovat i v případě neexistujícího Andreje Miťkova, který měl okusit suborbitální let 1. ledna 1959, či Mariny Gromovové (údajný start v raketovém letounu 1. července 1959). Pravda, v té době probíhaly zkušební starty okřídlené mezikontinentální rakety (spíše raketoplánu) Burja, naposledy 19. dubna 1959, ale o pilotované variantě není nic známo a jméno Gromovová v archivech také nenaleznete.

Výše uvedené informace měly podle Continentale stejný zdroj – jakéhosi vysokého činitele KSČ v Praze, který tvrdil, že několik kosmonautů v SSSR zahynulo při suborbitálních letech. Tedy, toho chytrého soudruha bych chtěl znát...

Bratři Achilles i Gian Judica-Cordigliovi naslouchají vesmíru...

A když už jsme u žen, podle našich zasloužilých „radioamatérů“ z Turína měla 18. listopadu 1963 startovat a při návratu zahynout následovnice Valentiny Těreškovové, křestním jménem Ludmila. Dokonce bratři Judica-Cordigliovi pořídili i jakýsi záznam zkresleného ženského hlasu, který hystericky vykřikuje „mě žárko, mě žárko, ja vižu plámja!“ Pokud to nejsou v originále hysterické výlevy Těreškovové (zvukový záznam tomu cca odpovídá) museli mít bratři opravdu bujnou fantazii. Především, mezi pěticí žen-kosmonautek, které prošly spolu s Těreškovovou výcvikem, ani v tzv. úzkém výběru žádná Ludmila nebyla. A 18. listopadu z Bajkonuru žádná raketa R-7/Vostok nestartovala. Pravda, dva dny před tím se dostal na oběžnou dráhu Kosmos-22, těžká návratová fotoprůzkumná družice Zenit, s parametry velmi blízkými lodím Vostok. Ovšem mimo kamer tam nebylo živáčka...

Stanice Torre Bert vůbec měla zvláštní schopnosti a získávala natolik senzační informace, že se o její provozovatele zajímala nejen sovětská rozvědka, ale i americká CIA. Tak např. podle nich už v květnu 1960 zahynul kosmonaut Genadij Zavodovskij. Proto mohl  např. plukovník amerického letectva Barney Oldfield citovaný agenturou Reuters demonstrovat 23. února 1962 v Texaském Fort Worthu tzv. zbytky sovětské kosmické lodi s tím, že v ní zahynul právě Zavodovskij.

Aby se to nepletlo, jiní konspirátoři uvádějí jméno kosmonauta Zajceva, který – světě div se – zahynul rovněž v květnu 1960 v kosmické lodi, která se ztratila v dalekém vesmíru díky „tlaku sluneční energie po erupci“. Ovšem ti střízlivější uznávají, že tragédie nebyla způsobena sluneční erupcí, ale chybnou funkcí brzdícího motoru, který špatně orientované lodi udělil další zrychlení. A co kosmonaut či kosmonauti? Ti prý jen odvysílali SOS na odkryté frekvenci pro celý svět.

Pravdou je, že se něco podobného skutečně odehrálo. Ovšem šlo o první bezpilotní zkoušku kabiny Vostok pod šifrou Sputnik 4, později označovaný za Kosmičeskij korabľ 1, který startoval 15. května 1960. Selhal infračervený senzor pro orientaci na Slunce a tak loď nebyla při zážehu brzdícího motoru správně orientována. Místo sestupu do atmosféry se družice dostala na vysokou oběžnou dráhu, kde teprve odhodila návratovou kabinu. Neztratila se ovšem „v dalekém vesmíru“, protože nemohla dosáhnout potřebné II. kosmické rychlosti, a znovu vstoupila do atmosféry, ale až v září 1962. Její kousky pak byly skutečně nalezeny v Manitowoc v americkém státě Wisconsin. Návratová kabina pak vstoupila do atmosféry 15. října 1965. Tím se ale nevysvětluje, jak se k jejím troskám dostal plukovník Oldfield už v únoru 1962. Pouze to, jak vznikají novinářské kachny.
 
Faktem je i to, že turínští „radioamatéři“ zachytili telemetrické signály ze sputniku a z hodnoty dopplerova posunu spočítali, že loď vykazuje malý úhlový posun a signál slábne. A odvodili z toho, že loď mizí „v dálném vesmíru“.

Stejně tak faktem zůstává, že jméno Zajcev v sovětských vojenských archivech nenajdeme.

Porfirij Kornějevič Ivanov, jediný Rus, co byl na Měsíci...

Mezi krále přízraků ovšem patří muž jménem Porfirij Ivanov. Fáma, přiživená i bulvárním tiskem na Západě praví, že jde o sovětského kosmonauta, který pobýval na Měsíci v Moři Klidu ve chvílích, kdy tam přistál výsadkový modul Eagle (Apollo 11) s astronauty Neilem Armstrongem a Edwinem „Buzzem“ Aldrinem. Nedosti na tom – Porfirij byl takový šikula, že Neilovi a Buzzovi pomohl opravit jejich návratovou kabinu, poškozenou po přistání.

Že je tato historka totálně přitažená za vlasy? Ale jistě, jenomže mezi kosmickými fantomy není ojedinělá, jen snad neveselejší...

Porfirij Ivanov totiž byl skutečně žijícím člověkem, který o sobě prohlašoval, že byl na Měsíci. Blázen? Nikoliv tak docela. Byl to známý „lidový léčitel“, autor osobité speciální metodiky „zakalování“ lidského organismu, posedlý vírou v nesmrtelnost. Celoročně chodil bos, pouze v šortkách, myl se pouze studenou vodou a udivoval svou schopností přežít takto i kruté čtyřicetistupňové mrazy. Údajně vydržel i půl roku bez jídla a vody! Dožil se 85 let. Divíte se snad tomu, že byl i na Měsíci?