Jacqueline Cochranová – Neprávem opomíjená rekordmanka

11.05.2016 1 253 přečtení Tento článek je součástí seriálu Osobnosti letectví

Tak jako ona chtěla zapomenout na své nešťastné dětství, je dnes bohužel sama trochu opomíjena. Příběh Jacqueline Cochranové popisuje proměnu chudé dívky v ženu, která však zásadním způsobem ovlivnila historii letectví.

Osobnosti letectví

Další článek v naší nové rubrice, ve které se věnujeme nejrůznějším postavám, které více či méně zasáhly do historie rozmanitého oboru letectví a které si připomínáme vždy při příležitosti nějakého jejich výročí.

Další články:
Oleg Antonov - Inženýr s duší umělce
Pierre Clostermann - Život jako létající cirkus

„Musela jsem letět pouhých 100 metrů nad zemí, aby mě fotografické zařízení zachytilo a zaznamenalo moji rychlost. Na jedné straně ovšem byly kopce, musela jsem proto střídavě stoupat a zase klesat. Celkem jsem měla dvě šance, pouze dvě, ke stanovení rekordu, na víc mi v nádržích nestačilo palivo. Po těchto dvou pokusech jsem měla paliva na přibližně dvě minuty letu,“ vzpomíná Jacquelin Cochranová ve své autobiografii na 18. květen 1953, kdy se poblíž Edwardsovi letecké základny na jihu Kalifornie pokoušela s letounem Canadair Sabre Mk.3 jako první žena v historii překonat rychlost zvuku.

„Dokážu ovšem letět se 30° náklonem na vzdálenosti 100 kilometrů a překonat rychlost 635 mil za hodinu (1 021 km/h), kterou na stejné trati stanovil plukovník Ascani? Piloti ze základny si nebyli jisti. Názory se lišily. A co teprve přetížení, které při letu ostrou zatáčkou pocítím?“


Jacqueline Cochranová v roce 1953 na Edwardsově letecké základně

Dívka, jejíž životní příběh se dotýkal takových osobností, jakými byli Marilyn Monroe, Amelia Earhartová, manželé Rooseveltovi či americký prezident Dwight Eisenhower, a která představila ženám létání, vychovávala pilotky a sama získala řadu prvenství v kokpitu letounů. Jacquelin Cochranová celý život udivovala svou divokostí, výbušností, silnou vůlí a urputností, s jakou se rvala v ryze mužském prostředí. Stejně jako ona chtěla zapomenout na své nepřipliš šťastné dětství, zůstává často neprávem opomíjena ona sama. Narozdíl od Amelie Earhartové nezemřela mladá a na vrcholu sil a v dospělosti se mohla opřít o bohatství a vliv svého manžela. O to větší stopu za sebou ovšem zanechala.

Dívka z přádelny

Příběh Jacqueline Cochranové je životní poutí dívky pracující v přádelně od svých osmi let, které se dostalo jen minimálního vzdělání a příjmení Cochranová získala od svého manžela Roberta, kterého si vzala ve 14 letech. O rok později se jim narodil syn Robert Jr., který ovšem ve čtyřech letech zemřel a nedlouho poté se rozpadlo i její manželství. Zapomenout na nepříliš šťastné dětství a dospívání poznamenané tragickou ztrátou se Jackie snažila po zbytek svého života.

Pod nánosy prachu za sebou zanechala své rodné jméno Bessie Lee Pittman a snažila se ostatní a snad i samu sebe přesvědčit, že vyrůstala v pěstounské rodině. Proměnila se, vyvinula, poznamenaná chudobou dělala vše pro to, aby jí unikla. Zjistila, že každá událost v jejím životě znovu a znovu utváří a mění její osobnost. Naučila se těchto změn nebát. Neměla strach, že by v nich ztratila samu sebe. Naopak, dávala průchod novým osobám, které se neustále utvářely v její mysli. V životě pak vystřídala řadu profesí a věnovala se mnoha činnostem, vždy do nich však vkládala celé své srdce.

„Je to ta malá holčička, obklopená dívkami, kterými se v průběhu života stane,“ poznamenal později Floyd Odlum k obálce autobiografické knihy své ženy.


Jacqueline Cochranová vydala v roce 1954 autobiografickou knihu Hvězdy v čase poledním

Jacqueline Cochranová se narodila před 110 lety, 11. května 1906 ve měste Muscogee v jihoamerické Floridě. Poté, co opustila 12hodinové pracovní směny v přádelně, pomáhala těhotným ženám s domácími pracemi, toužila se ovšem oprostit se od nuzného přežívání ze dne na den. V deseti letech se ucházela o místo v místním salónu krásy a byla to právě její houževnatost, pevná vůle a píle, díky nimž ji vyhledávaly ženy z celého okolí. Nějaký čas pracovala jako zdravotní sestra, nedokázala se však vyrovnat s emocionální stránkou této profese.

„Do salónu krásy přicházejí zákaznice, aby se při odchodu cítily lépe. A pokud něco vyloženě nezkazím, opravdu se tak cítí,“ vysvětlovala později Jackie, jak jí oslovovali přátelé, proč opustila práci zdravotní sestry a vrátila se ke kosmetice.

Osudová láska

Byla krásná, mladá a talentovaná. Odcestovala do New Yorku, kde v roce 1932 platila za jednu z nejrespektovanějších kadeřnic a často doprovázela své věrné zákaznice na cestách. Když odjížděla toho roku do Miami, netušila, že tam potká hned dvě osudové vášně, které ji neopustí do konce života.

Na jedné z pořádaných večeří poznala bohatého amerického průmyslníka a právníka Floyda Odluma. V hlavě tou dobou nosila nápad cestovat a nabízet své kosmetické produkty americkým zákaznicím, byl to však Floyd, ze kterého se o čtyři roky později provdala a kdo jí pomohl v rozvoji jejího podnikání; pro cestování jí doporučil naučit se létat, řadu jejích kosmetických produktů pojmenoval Wings (Křídla) a později najal Marilyn Monroe k propagaci její rtěnky. Své kosmetické produkty později prodávala pod sloganem „Křídla krásy“ (Wings to beauty). A právě Floyd Odlum a letectví navždy změnili její život.

„Ve chvíli, kdy jsem zaplatila svou první lekci létání, z provozovatelky salónu krásy jsem se stala pilotem,“ popisovala Jackie okamžik, kdy objevila svou lásku k létání. Psal se rok 1932 a ekonomická krize posledních let, které dokázal Floyd využít v podnikání, pozvolna ustupovala. Vztah s bohatým průmyslníkem ji jistě přinesl značnou publicitu, ona však dávala na odiv především svou lásku k létání.

Let podle kompasu

Pilotní licenci získala během tří týdnů, krátce nato letěla na kanadské setkání sportovních pilotů a teprve po cestě se učila číst z map a orientovat se podle kompasu. Aby si mohla půjčit letadlo, musela jeho majiteli M.E. Grevenbergovi složit zálohu ve výši jeho pořizovací ceny. Cestou na setkání se ovšem ztratila, přistála na menším letišti a požádala správce, aby ji ukázal směr, kterým má pokračovat.

Překvapený, že se mladá pilotka nedokáže orientovat podle kompasu, spolu s dalšími muži tlačil její letadlo po letišti a za pokřiku „sleduj kompas“ dával Jackie první lekce letecké navigace. Sama si však stále nebyla jistá, zdali podle něj bude schopna letět. Jeden z mužů ji proto poradil, ať se dívá po dvou bílých silech, pak prý poletí správným směrem. Čím více toho uměla, tím těsnější pouto vznikalo mezi ní a létáním. To pouto ji už nikdy neopustilo.

Při zpátečním letu s ní na palubě letěl i majitel letounu, pan Grevenberg, udivený, že nezkušená dívka svou cestu přežila. Kvůli houstnoucí mlze ovšem museli přistát, právě tehdy se mladá pilotka setkala s termínem „létání podle přístrojů“, o kterém dříve neměla ani tušení. Při pohledu na její život ovšem nepřekvapí, že se právě ona stala v roce 1937 první ženou v historii, která provedla přistání pouze za pomoci přístrojů. 

„Byla ženou s mužskými rysy,“ poznamenal později generálmajor amerického letectva Fred Ascani, když vysvětloval, proč se jí podařilo uspět v ryze mužském kolektivu. „Dokázala hrát tolik rolí. Uměla být velmi ženskou a citlivou, stejně jako náročnou a kritickou.“

Ženy na startovním poli

Krátce po získání prvních zkušeností se účastnila řady leteckých závodů, přičemž v první polovině 30. let byly podobné disciplíny především mužskou záležitostí. V říjnu roku 1934 stanula jako jediná žena na startu Závodu o MacRobertsonovu trofej vedoucí z Londýna do australského Melbourne. Pro svůj let získala letoun Granville R-6H Q.E.D, kvůli potížím s klapkami jej však při přistání v Bukurešti poškodila a ze závodu odstoupila.


Z Londýna do Melbourne plánovala doletět na stroji Granville R-6H Q.E.D

V roce 1935 byla Amelia Earhartová první ženou v historii, která se zúčastnila závodu o Bendixovu trofej vedoucího z Kalifornie přes americké vnitrozemí do Ohia. O dva roky později získala páté místo, překonala ji však právě talentovaná Jackie, která skončila celkově třetí, mezi ženami pak vyhrála. 

23. sprna 1938 nadešel den, kdy se Jackie opět zapsala do historie. Ve 14:23 prolétla ve svém stříbrném letounu P-35 cílem transkontinentálního závodu a jako první žena v historii získala Bendixův pohár. Bývalá kosmetička vyhrála závod dlouhý 2 042 NM (3 782 km) vedoucí z Los Angeles do Clevelandu v čase osm hodin, deset minut a 31 sekund.

K vítězství jí jistě dopomohl revoluční palivový systém, díky němuž se zároveň stala prvním účastníkem v historii závodu, který jej dokončil bez mezipřistání. Nenechala tak nikoho na pochybách, jestli obstojí v konkurenci tolika mužů.

V průběhu následujícího roku stanovila nový výškový rekord mezi ženami, když vystoupala do 33 000 stop a pokořila rovněž řadu rychlostních rekordů. „Možná, že jsem se narodila v chatrči, jsem však odhodlaná závodit s větrem a létat až ke hvězdám,“ zněla Jackiina odpověď na otázku, co jí žene neustále dopředu.

Výcvik mladých pilotek

Když v Evropě v září roku 1939 začala druhá světová válka, napsala Jackie dopis první dámě Spojených států amerických Eleanor Rooseveltové a otevřela tím další kapitolu svého bohatého života. Žádala, aby se pro případ, že se její vlast zapojí do válečných bojů, mohly ženy angažovat v podpůrných armádních misích a umožnili tím maximální nasazení mužů v bojích. Navrhovala vycvičit letku složenou z žen-pilotek, její návrh však zůstal prozatím nevyslyšen.

To jí neodradilo, v rámci programu Křídla pro Británii přelétávala americké bombardéry do Velké Británie a stala se tak první ženou, která usedla do kokpitu bombardéru. Zároveň v Americe pro Britské královské letectvo (RAF) hledala další ženy, které by byly ochotny létat ve službách RAF.


Oficiální portrét Jackie při službě v RAF / Foto Pinterest.com
 

Její manžel Floyd Jackie vždy podporoval, mohla tak věnovat svoje úsilí tomu, co jí bavilo nejvíce. A v tom, co dělala, chtěla být nejlepší. „Stála tam přímo přede mnou. Neuvěřitelně soutěživá. Musela vyhrát za každou cenu, ale právě to ji činilo tak výjimečnou,“ připojuje její charakteristický rys jeden z jejích přátel, senátor Stuart Symington. 

Když se v roce 1943 vrátila zpět do Ameriky, zjistila, že myšlenku tréninku mladých žen pro transportní mise místo ní převzala Nancy Harkness Love. Nedokázala se smířit s tím, že by jiná žena realizovala její nápad a tlačila armádu ke vzkříšení svého původního konceptu na výchovu pilotek. Byla jmenována ředitelkou programu Woman Air Force Service Pilots (WASP) připravující ženy, které měly později nahradit muže při domácích letech mimo válečná bojiště. Pod tuto organizaci posléze zahrnula program, který vedla její sokyně Nancy.

„Některé ženy ji nesnášely,“ tvrdil generálmajor Fred Ascani a dodával: „Proč? Protože měla povahu muže. Vyhovovala jí místa, kde si muži vyprávěli válečné příběhy. Občas ji mrzelo, že nedokázala více porozumět ženám. Neměla ovšem čas se tím zabývat.“

Za své úsilí v době války později obdržela jako první žena Medaili za významnou službu (Distinguished Service Medal) a také Záslužný letecký kříž (Distinguished flying cross) od britské RAF. Po skončení války i nadále zůstala ve vojenských řadách a do roku 1948 získala hodnost podplukovníka Letectva Spojených států amerických.

V 50. letech podporovala kandidaturu Dwighta Eisenhowera na amerického prezidenty, sama se později neúspěšně ucházela o křeslo senátora.

Rychlejší než zvuk

„V těch dnech byly kolem nás pylony, u každého z nich přístroj měřící čas a pozorovatel, který sledoval, jestli jste zůstali mimo černý dým, který se vznášel k nebi,“ vzpomíná Jacquelin na rok 1953, kdy se na Edwardsově letecké základně pokoušela pokořit rychlost zvuku. „Ke každému z 12 kontrolních bodů jsme přihodili několik kouřících pneumatik a když už bylo všechno připravené, uprostřed jsme rozdělali dýmící oheň. 12 černých kouřových věží značilo okruh dlouhý 100 kilometrů,“ vzpomíná Jackie ve své autobiografii Hvězdy v poledním.

Toho dne, 18. května 1953, překonala Jackie Cochranová jako první žena v historii rychlost zvuku, když s letounem Kanadského královského letectva F-86 Sabrejet dosáhla průměrné rychlosti 652,34 mph (1 050,18 km/h) a dala si tak opožděný dárek ke svým 47. narozeninám.

V říjnu roku 1961 stanovila další rekordy uznané Mezinárodní leteckou federací (FAI); na letounu Northrop T-38A-30-NO Talon dostoupala do maximální výšky 56 072,835 stop (17 091 metrů) a při horizontálním letu udržela výšku 55 252,625 stop (16 841 metrů).


Jacquelin Cochranová v roce 1961 po stanovení rekordu v dosažené výšce letu

Na začátku 60. let 20. století se Jackie nadchla pro lety do vesmíru, narodila se však příliš pozdě na to, aby se stala první kosmonautkou. Přes počáteční pochyby, zdali podpoří druhé ženy v dosažení cíle, který je jí samotné kvůli věkové hranici zapovězen, se Jackie podílela na výběru vhodných kandidátek a projekt sama finančně podpořila. Řada jejich svěřenkyň prošla náročnými testy a program dokázal, že po fyzické stránce jsou ženy schopny absolvovat lety do vesmíru stejně jako muži. 

Dodnes však panují pochyby, zdali opravdu chtěla, aby druhá žena letěla do vesmíru, když ona sama nemohla. Na slyšení před Kongresem Spojených států amerických v roce 1962 pronesla: „Podle mého názoru není žádných pochyb o tom, že ženy mohou létat do vesmíru a být stejně úspěšné jako muži. Nechci ovšem, aby se tak dělo nahodile.“ Později dodala, že se nestavěla proti myšlence žen ve vesmíru, nebyl na to však podle ní tehdy ten správný čas.

Královna rychlosti

Jedenáct let po překonání rychlosti zvuku se v den svých 58. narozenin Jacquelin vrací na Edwardsovu leteckou základnu a usedá do kokpitu letounu Lockheed F-104G Starfighter, aby jednou provždy dostála své přezdívce Královna rychlosti (the Speed Queen). Stoupe do výšky 35 000 stop a na přímém úseku dosahuje rychlosti 1 429,297 mph (2 300,23 km/h). Jako první žena na světě překonává dvojnásobnou rychlost zvuku - Mach 2. 

Přehled rekordů, kterých Jackie za svůj letecký život dosáhla, lze dohledat na stránkách Mezinárodní letecké federace, pokud v sekci Records zadáte do vyhledávače jméno Jacqueline Cochran. Ačkoli je většina z nich dnes již překonána, nikdo v historii letectví nestanovil za svůj život podobný počet rekordů. A neexistuje snad nikdo tak málo známý, kdo by v historii letectví zanechal tak nesmazatelnou stopu.

„Slyšel jsem o ní, při našem setkání jsem proto očekával, že přijde nějaká divoška,“ vzpomíná senátor Stuart Symington na své první setkání s Jackie. „Když vešla do místnosti, byl jsem překvapený. Byla atraktivní a krásně oblečená, očividně hrdá na svou postavu. Když jsme se později spřátelili, řekla mi: Senátore, při našem prvním setkání jste se mi díval na nohy. A já jsem se přiznal. Tehdy jsme se tomu zasmáli,“ dodává pan Symington a ani po letech nezapomíná, jak krásnou ženou Jacqueline Cochranová byla.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář