Téma „extrémních“ letišť je poměrně atraktivní a každý z nás nejspíš už slyšel o velmi větrném letišti Funchal na Madeiře, o nízkých průletech nad pláží u letiště princezny Juliany na ostrově St. Martin nebo o altiportu Courchevel v Savojských Alpách. Pojďme se společně podívat na některá další zajímavá a méně známá letiště světa, kam se dá letadlem doletět, ač to na první pohled třeba ani tak nevypadá.
Ledová dráha letiště Williams Field u výzkumné stanice McMurdo
Polární stanice McMurdo je klíčové antarktické vědecké středisko zřízené vládou USA. Vědecké pracoviště je umístěné v drsném prostředí na Rossově ostrově, 1 280 kilometrů od jižního pólu. Svou práci na vědeckých pozicích či jako podpůrný personál zde vykonává až 1 200 lidí. Za účelem zabezpečení stabilního chodu arktického střediska je nutné udržovat stálé zásobování a dopravní spojení zpět do civilizace. Polovinu roku vozí zásoby a personál stanice nákladní lodě, avšak když moře zamrzne, ocitne se základna cca 100 kilometrů od otevřených vod. Jediná cesta, jak udržet stabilní přísun potřeného materiálu a zároveň spojení s nejbližší civilizací, vede vzduchem. Letecké zásobování je zajištěno z Nového Zélandu.
Za tímto účelem pracovníci stanice každý rok budují 3 000 metrů dlouhou vzletovou a přistávací dráhu na zhruba 2,5 metrech přírodního ledu, pod nímž je 800 metrů ledové vody. Led musí unést letadlo o hmotnosti 200 tun, proto jej pracovníci pravidelně kontrolují. Sea Ice Runway nese ICAO označení NZIR a je každý rok vybudovaná na zamrzlém moři v nejbližším bodě ke stanici. Kromě kuriózní ledové dráhy disponuje letiště Williams Field McMurdo ještě dvěma stálými drahami.
Počasí v oblasti polární stanice je velmi nevyzpytatelné a sněhové bouře často nedovolují pilotům vypravit se do vzduchu směrem k McMurdo. Pokud zastihne piloty náhlá změna počasí během letu, musí pokračovat na vhodné záložní letiště vzdálené až 3 000 kilometrů v místě vzletu na Novém Zélandu. Místní piloti nazývají takový postup slangově „bumerang“.
Nejčastěji letiště přijímá nákladní letadla typu Lockheed C-130 Hercules nebo Boeing C-17 Globemaster atp.
Ostrovní letiště, které po každém přílivu zmizí
Skotské lokální ostrovní letiště Barra (EGPR) na stejnojmenném ostrově je označováno jako nejdivočejší letiště světa. Jediné spojení ostrova Barra s okolními ostrovy a pevninským Skotskem je přívoz nebo letadlo.
Letištní dráha je vydána doslova na pospas matce přírodě, protože jde o jediné letiště s pravidelnými linkami na světě, jehož vzletové a přistávací dráhy se rozkládají na písečné pláži. Pláž pravidelně zaplavuje příliv, a proto je čas provozu letiště omezený v souladu s přílivem. Před každým příletem a odletem musí letištní personál prohlédnout ranvej a odstranit zbytky vyplaveného dřeva, nánosy mušlí, řasy a ostatní předměty, které vydalo moře. Často zde navíc panuje typicky britské počasí, tedy silný vítr a déšť, což pilotům komplikuje práci.
Jedním z mála větších letadel schopných operovat na písečné povrchu přímořské dráhy je de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter. Letiště je schopné přijmout vzhledem k parametrům dráhy pouze lehčí vrtulová letadla s vhodnou konstrukcí podvozku a zároveň schopné odstartovat z relativně krátké plochy.
Letiště nemá oprávnění pro noční provoz, avšak ve výjimečných a nouzových případech přistávací dráhu osvětlují vhodně rozmístěné automobily.
Hornaté letiště Lukla
Letiště Lukla (VNLK) v srdci Himaláje je považované za bránu k nejvyšší hoře planety Mount Everest. Vzletová a přistávací dráha ve výšce 2 700 metrů je dlouhá pouhých 460 metrů a velmi strmá. Navíc na druhé straně dráhy se tyčí nemilosrdná kamenitá stěna. V řídkém vzduchu vysokohorské oblasti se znatelně zhoršují výkony letadla. Přiblížení a klesání na letiště je komplikované okolním hornatým terénem a může připomínat skoro až jízdu na horské dráze. Pro pilota představuje Lukla náročnou hru s fyzikou v extrémním prostředí. Není náhodou, že se zde čas od času stane závažná událost. Na letiště létají hlavně menší dopravní a nákladní letadla převážející zásoby a zájemce o horskou turistiku, např. Cessna 208 Caravan, de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter a L-410 Turbolet.
Štěrkové letiště Talcha – Rara Mugu
Vysokohorská oblast Nepálu je z leteckého hlediska sama o sobě extrémní prostředím vzhledem k terénu, častým změnám počasí a vysoké nadmořské výšce. Letiště Talcha (VNRR) je vzdálené 370 kilometrů od hlavního města Káthmándú. Přilehlá osada Rara Mugu je obklopeno divočinou a takřka izolovaná od okolí. Nejbližší město se nachází přes 100 kilometrů daleko. Pěšky po neopevněné cestě taková túra zabere zhruba pět dní. Jedinou rozumnou možností zásobování, spojení s civilizací a s případnou lékařskou pomocí je letadlo. Proto bylo vybudování letiště v roce 2003 pro místní obyvatele doslova darem z nebes.
Vzletová a přistávací dráha letiště (dlouhá pouze 570 metrů) je na skalní římse vytesané v horském svahu o nadmořské výšce 2 700 metrů. Do nedávna byla ranvej dokonce pouze štěrková, ale sypké kamínky už naštěstí nahradil betonový povrch. Ano, i takto může vypadat komerční letiště: krátká skalní štěrkovitá římsa, dřevěná letištní věž a na druhé straně dráhy strmý útes. Na letiště létají pouze menší dopravní a nákladní letadla např. Cessna 208 Caravan, de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter, Dornier 228 a celkově letiště nalétává jen několik nepálských leteckých společností.
Lake Hood aneb jezerní letiště na Aljašce
Až 80 % aljašských komunit nemá přístup k silnici a se světem jsou spojeny jen letecky. Většinou využívají hydroplány, které je možné v zimě modifikovat například lyžemi či jiným typem vhodného podvozku v závislosti na podmínkách.
Letiště Lake Hood (PALH) je přezdívané obyvateli aljašské divočiny jako letiště, kde vládne příroda. Dráha, jak už název letiště napovídá, je na hladině jezera a nachází se v sousedství mezinárodního letiště Anchorage. Každoroční počet pohybů 30 000 letadel řadí Lake Hood mezi nejrušnější hydroplánové základny světa. Lake Hood je jediné spojení s Anchorage pro ty, co žijí v divočině a používají hydroplány pro vzlety z hladin řek a jezer, jelikož nemají ve svém okolí silnice ani vhodné vzletové a přistávací dráhy. Letiště přijímá převážně jednomotorové hydroplány de Havilland Canada, Cessna a Pipper.
Přistání na vodu je specifický manévr, který s sebou může nést vyšší riziko především za zhoršeného počasí. Proto je nutný důkladný výcvik a zkušenost pilota, aby nedošlo k neštěstí.
Když teploty klesnou a jezero zamrzne, je letiště uzavřeno, dokud se nevytvoří dostatečně silná vrstva ledu zaručující bezpečná přistání letadel na ledovou dráhu. Letecký zásobovací most pro odlehlé komunity je tím přerušen a netrpělivost z očekávání obnovy spojení občas vede k incidentům, kdy se letadla bohužel propadnou pod led.
