Jak se létá v USA po 11. září, díl 2.

04.12.2007

V předchozím díle jsme sledovali cestu Tondy, Michala a Ladky z New Yorku až na letiště Dare Co. Regional / Manteo. V dnešní části již letci dosáhnou kýženého cíle - nejjižnějšího cípu Ameriky. Dobrodružství však zdaleka není konec...

Druhý den ráno se probouzíme do slunečného avšak opět rozfoukaného dne. Michal běhá po pláži, aby si upevnil zdraví. Jdeme se tedy také podívat, kde že to běhal. Balíme, nakládáme bagáž do auta a odjíždíme hledat něco k jídlu. Blízko nacházíme supermarket takový, jaký známe od nás. V autě v klidu snídáme a po snídani odjíždíme na letiště, abychom s Michalem mohli naplánovat další trasu. Teprve po příjezdu na letiště si všímáme rozbořených budov opodál, což je důsledek tornáda, které zde před časem řádilo. Další rameno cesty jsme naplánovali takto:

Jméno (ICAO kód)
Dare Co. Regional / Manteo (MQI)   
Rodanthe (VPUMO)           
Cape Hateras (VPGHI)       
Cape Lookout (VPATO)       
Brunswick Co. (SUT)           
Pawleys Island (VPRRS)       
Isle of Palms (VPNPO)       
Hilton Head (HXD)           
Savannah (SAV)            Land
TOTAL     5,2 hod.    373 nm = 671,4 km





Po naplánování trasy, meteo informacích, telefonním briefingu a podání letového plánu opět sedíme v letounu a provádíme důležité úkony. Rolujeme na vyčkávací místo dráhy 04, vstupujeme na dráhu a provádíme vzlet. Ovzduší je opět trochu rozbouřené, ale proti včerejšku si libujeme. Sice to fouká, ale nehází. Po startu točíme k pobřeží. Já "datluji" do GPSky dnešní trať, kontroluji tlaky, teploty motoru a naší polohu na mapě. Vše je OK, tak přebírám řízení a pokračuji na první otočný bod Rodanthe (VPUMO), který leží na pobřeží. Michal vše duplicitně kontroluje, aby vyloučil případnou chybu. Vše je OK a my po otočení prvního navigačního bodu Rodanthe (VPUMO) pokračujeme nad pobřežím na další bod Cape Hateras (VPGHI) ve výšce 2500 feet.



Pomalu se dostáváme k otočnému bodu Cape Lookout (VPATO) a tady nás čeká nejdelší přelet nad mořem (80 nm = 144 km). Pro větší klid duše přecházíme z výšky 2500 na 5500 feet, ale oba víme, že případné selhání motoru by se automaticky rovnalo koupání. Máme dost silný protivítr. Naše éro letí 110 knots a vůči zemi se pohybujeme pouze 85 knots. Dlouhé čekání na pobřeží moc neubíhá. Konečně v dálce vidíme pobřeží a z mapy zjišťujeme, že jde o Carolina Beach. Když jsme trochu blíž, začínáme i rozeznávat letiště Brunswick Co. (SUT). Dostatečně včas opět navazujeme spojení s dispečerem. Po formálních větách se nás dispečer vyptává, co že jsme to za typ ta Diamona DA-40. Vysvětlujeme, že se jedná o větší čtyřmístnou verzi předchůdkyně Katany. Není divu, že Američané Diamonu neznají. Je to rakouský produkt a ke všemu není na americkém trhu dlouho. Od jiného dispečera se nám zase dostává pocty a gratulace, že jsme si vybrali správný typ letounu, že ho má také a je s ním opravdu spokojený. Naše letuška Lada nám velmi ochotně podává zásoby pití. Celý let na neletce snáší opravdu výborně.



Otáčíme další bod Pawleys Island (VPRRS) a klesáme do výšky 1500 feet. Nyní letíme opět podle pobřeží. V dálce zahlédnu cosi, co vypadá jako vysoké tyče. Koukám do mapy a nevidím žádnou výškovou překážku.Sám sebe ujišťuji, že něco tak vysokého tam přeci nemůže být. O celé vizi informuji Michala a oba koukáme z kabiny jestli nemám vidění. Přilétáme blíž a skutečně! Stojí tu dva příhradové sloupy. Letíme ve výšce 1500 feet, což je 500 metrů a sloupy jsou ještě o kousek vyšší než my! Ke všemu tato překážka není vůbec na mapě a to podotýkám, že aktuální letecká mama v USA má platnost pouze 6 měsíců. Je jasné, že na palubě letadla nesmí být prošlá mapa. Sloupům se vyhýbáme z dálky, protože je nám jasné, že mají určitě nějaká kotvící lana a kdo ví co ještě.



Přeletěli jsme další otočný bod Isle of Palms (VPNPO) a pokračujeme stále nad pobřežím k letišti Hilton Head (HXD). Zjišťujeme, že do cíle nám díky silnému protivětru po větší části cesty nevychází palivo. Proto počítáme dolet a zjišťujeme všechny nejbližší letiště, které mají palivo. Naše Diamona s motorem Lycoming se vstřikovací jednotkou má ekonomickou spotřebu kolem 10 galonů (asi 40 litrů) za hodinu benzínu BL 100L. Jde o stooktanový benzín. Rozhodujeme se pro přistání na letišti Charleston Executive (JZI), kde nám opět poskytují skvělý servis. Plníme éro i sebe a startujeme při západu slunce. Naskýtá se nám nádherný pohled na zapadající slunce z paluby naší Diamony. Po chvíli se setmí úplně a my pokračujeme na trase, abychom zanedlouho zahájili přistávací manévr na letiště Savannah (SAV), kde je cíl dnešní cesty. Po obousměrné komunikaci s dispečerem letiště Savannah přistáváme.



Na letišti využíváme více než stoprocentních služeb zavedené společnosti Signature. Slečna za přepážkou nám obratem zajišťuje auto i ubytování a ochotně nám vysvětluje cestu do hotelu.

Ráno se probouzíme do slunečného příjemně teplého dne. Odkládáme svetry a užíváme si teplo, které je tady v  736 nm (1324 km) vzdálené Savannah stále. Jsme rozhodnuti, že téměř celý den věnujeme prohlídce kouzelného jižanského městečka. Bereme auto a odjíždíme hledat něco jako centrum.



Po krátké době parkujeme v patrové garáži v centru městečka a dál se vydáváme pěšky. Savannah je typickým jižanským městem plným pohody a relaxace. Lidé sem jezdí ze vzdálených míst za sluncem a odpočinkem. I my zde nalézáme oázu klidu před veškerou technikou a civilizací. Odpočíváme v nádherném parčíku uprostřed města, který má rozlohu asi 1,5 km2. Během relaxace rozmýšlíme další rameno trasy. Rozhodujeme se, že poletíme k večeru, abychom si klidu trochu užili, protože už máme za sebou 11 letových hodin a 1100 námořních mil. Naše další cesta povede na mezinárodní letiště Palm Beach Int. (PBI). Postupně procházíme celé město, zastavujeme se na jídlo a pozvolna přichází pozdní odpoledne. Začínáme se pakovat a odjíždíme na letiště. Opět ta samá písnička, plánování trati, zjištění počasí pomocí internetu, telefonické podání letového plánu s briefingem a upřesnění počasí. Celá procedura trvá asi hodinu. Odcházíme do letadla dokonale připraveni a seznámeni se skvělým počasím po celé trati dnešního letu.



Jméno (ICAO kód)
Savannah (SAV)                   
Savannah – beach                   
Mckinnon (SSI)                   
Fernandia Beach (55J)               
Jacksonville Int. (JAX)               
St. Augustine (SGJ)                   
Daytona Beach Int. (DAB)               
Space Coast Regional (TIX)           
Melbourne Int. (MLB)               
Palm Beach Int. (PBI)                Land
TOTAL    3,3 hod.    364 nm = 655,2 km

Startujeme se zapadajícím sluncem. Během vzletu kontroluji trasu na GPS podle mapy. Je jasné, že tuto část letu poletíme v noci. Počasí je jasné, vítr kolem 10 uzlů, prostě výborné podmínky. Letíme přímo k pobřeží, kde na otočném bodě Savannah - Beach točíme pravou zatáčkou nad pobřeží a pokračujeme dále nad pobřežím. Přebírám řízení, kontroluji výšku 2500 feet, tlak paliva 22, otáčky vrtule 2100, tlak plnění 21 a letím k dalšímu otočnému bodu Mckinnon (SSI). Pamatuji na dnes aktivované zakázané prostory. První je vojenský prostor St. Marys 10 nm před naším otočným bodem Fernandia Beach (55J) a 2 nm od naší trati. Druhý zakázaný prostor je na pobřeží Jacksonville Beach, kde létají show Blue Angels. Míjíme letiště Mckinnon (SSI) a vojenský zakázaný prostor je přímo před námi necelých 25 nm. Odvádíme éro víc nad moře, abychom opravdu vyloučili případné narušení tohoto prostoru.



Míjíme letiště Fernandia Beach (55J) a točíme doprava na další letiště Jacksonville Int. (JAX), vyhýbáme se tak zakázanému prostoru modrých andělů. Vojenský prostor necháváme po naší pravé straně asi 10 nm za námi.Po dosažení letiště Jacksonville Int. (JAX) točíme na další bod jímž je St. Augustine (SGJ). Vracíme se zpátky k pobřeží, neb oba zakázané prostory, které nám dnes ležely na trati jsme již nechali dávno za sebou. Dosahujeme letiště St. Augustine (SGJ) a pokračujeme podle pobřeží stále směrem na Key West. Dalším otočným bodem je letiště Daytona Beach Int. (DAB). Po jeho minutí se mírně odkláníme do vnitrozemí. Naší pozornost přitahují z dálky svítící velmi jasná světla. Dohadujeme se o co asi může jít. Víme, že po cestě budeme míjet vesmírné Kennedyho centrum Mys Canaveral. Nejde nám do hlavy, že bychom viděli Mys Canaveral na vzdálenost vetší jak 20 nm. Stále více se přibližujeme jasnému světlu a teď už s určitostí můžeme tvrdit, že jde o Mys Canaveral. Halogenová zářící světla jsou opravdu dost silná a oslňují nás. Dále tomu nevěnujeme pozornost a pokračujeme v letovém plánu. Za pár minut, cosi v kabině zhasne. Oba konzultujeme které osvětlení přístrojové desky odešlo, nebo co za avioniku přestalo pracovat. Naše čtyři oči lítají po palubce tam a zpátky, ale na nic nemůžeme přijít. Všechno v pořádku, tak co zhaslo? Michal se dívá z kabiny a zjišťuje, že zhasly halogeny na Mys Canaveral. Odpovídám mu, že je to přeci jasné proč zhasly,  je půl deváté a oni mají padla, jdou domů a tak to vypnuli. Oba se zasmějeme fóru a pokračujeme v navigaci na další, dnes již poslední otočný bod Melbourne Int. (MLB).

Dosahujeme posledního otočného bodu, upravujeme kurz a nyní máme před sebou poslední úsek dnešní trati 90 nm přímo na letiště Palm Beach Int. (PBI), což je slabá hodinka letu. Navazujeme komunikaci s dalším dispečerem, tentokráte z Palm Beach. Blížíme se k nádherně osvětlenému městu s mezinárodním letištěm Palm Beach Int. Od dispečera už dostáváme pořadí na přistání jedna a asi ve 21:10 dosedáme na letišti Palm Beach Int.



Po přistání přelaďujeme na Palm Beach ground a žádáme dispečera o zavedení ke společnosti Signature, jejíž služby využíváme během celé naší expedice. Po zaparkování vykládám naše zavazadla, mycí prostředky a plachtu na kabinu, záslepky snímačů statického a dynamického tlaku, aretaci kniplů a navigační pomůcky s mapami. S Michalem se ujímáme papírových vlhčených hadříků, ředěného jaru s vodou a specifickým způsobem odstraňujeme nečistoty z kabiny, ostatně jako po každém přistání. Po ošetření a zakrytí éra odcházíme do kanceláře Signature, kde nám v tuto pozdní dobu ochotně zařizují ubytování a půjčují nám auto. K našemu údivu dostáváme auto zcela zdarma! Stalo se tak proto, že auto hned ráno vracíme a v podstatě ho potřebujeme pouze na dopravu do hotelu a zpět. Bylo to jedno z mnoha dobrých gest společnosti Signature.



Palm Beach je město klidu, pohody, dovolených, pláží a slunce. Příjemná teplota je zde po celý rok. Nacházejí se tu jedny z nejlepších pláží USA k tomu také patřičně drahých. Stejně drahé jsou i hotely lemující pobřeží v délce několika desítek mil. Na dovolené sem jezdí, respektive létá nejen celá Amerika, ale i celý svět. Spousta Američanů sem jezdí na letní byt. Mají zde zaplacené bungalovy formou podílnictví majetku. To znamená, že za určitý obnos se stanou podílníkem majetku. Za tento podíl mají obvykle 14 dní v roce pokoj, či objekt pro vlastní užívání. Když přestane vyhovovat místo, či něco jiného, svůj podíl zase prodávají jiným zájemcům.
Do hotelu se dostáváme kolem tři čtvrtě na jedenáct a v půl dvanácté uléháme. Ráno budeme muset vstávat brzy, tak abychom nejpozději kolem osmé byli na letišti. Budík zvoní už ve čtvrt na sedm. Balíme a odcházíme na snídani, která je v ceně ubytování. Po dobré snídani formu švédského stolu odjíždíme na letiště. Následuje opět každodenní rutina. Naplánování trati, zjištění počasí, telefonické podání letového plánu s konzultací počasí, naložení éra a jsme připraveni. Dispečer nás s počasím mile překvapuje, říká "no, co bych Ti měl k tomu počasí říct?! Po celé trati na Key West není žádná oblačnost, žádný vítr, žádná bouřka, tak co chceš ještě slyšet?".Trasu z Palm Beach na Key West jsme naplánovali asi takhle.



Po vzletu pravou zatáčkou rovnou na pláž a po pláži a nad ostrovy až na Key West. Není aktivovaný žádný zakázaný prostor. Po důležitých úkonech, pojíždíme na dnes používanou vzletovou přistávací dráhu a provádíme vzlet. Po vzletu se dostáváme na pláž a točíme pravou zatáčku. Víme, že půjde o pohodový let, trvající kolem hodiny a půl. Počasí je skvělé a my míříme do oblasti označovanou jako tropy, takže nouze o teplo určitě nebude. Letem podle pobřeží obdivujeme délku pláží se spoustou hotelů. Dostáváme se na první otočný bod Pompano Beach (PMP) upravujeme kurz na Ft Lauderdale / Hollywood Int. (FLL). Celou tu dobu jsou pod námi samé pláže. Za krátkou chvíli přelétáme další otočný bod Virginia Key, to vše v neustálé komunikaci s dispečery.

Jméno (ICAO kód)
Palm Beach Int. (PBI)               
Pompano Bech (PMP)               
Ft Lauderdale / Hollywood Int. (FLL)       
Virginia Key                   
Long Key (VPLYY)               
Florida Keys / Marathon (MTH)           
Key West Int. (EYW)                CÍL
TOTAL           1,5 hod.      176 nm = 316,8 km
NA CELÉ TRATI         14,3 hod.   1276 nm = 2296,8 km





Na fotografii je Palm Beach po vzletu z již nastoupané výšky 1500 feet. Přebírám řízení a pokračujeme v letu na další otočný bod Long Key (VPLYY). Asi deset minut po přeletu Virginia Key nás upozorňuje dispečer, že kurzem, kterým letíme budeme míjet jadernou elektrárnu, takže ať se jí vyhneme buď vpravo, nebo vlevo. Okamžitě točíme doleva a dostáváme se asi 3 míle nad moře. Po 11.září 2001 americký letecký úřad usoudil, že zobrazení jaderných elektráren na leteckých mapách je nepřípustné. Po pár průšvizích nechtěných přeletů a zbytečně zvednutých hotovostí stíhacích F-16, úřad změnil názor. Jaderné elektrárny na mapách stejně nejsou, ale registrovaný pilot, si jej může před letem zjistit z internetové mapy. Ovšem naše elektrárna nebyla na žádné mapě. Komunikace s dispečerem se nám ve všech případech vyplatila. Jde o to, že pokud letoun letí VFR let v neřízeném prostoru, je za let zodpovědný velitel letounu. Pokud ale letí VFR řízený let dispečerem, je dispečer zodpovědný za to, kam éro pošle. Je dokonce zodpovědný i za to, když by mělo éro narazit do nějaké překážky či se srazit s jiným letounem. Toto pravidlo ovšem platí pro piloty IFR, tedy letící podle přístrojů. Takový piloti, do jejichž řad patří i linkoví piloti, jsou tak pohodlní, že ani moc nekoukají z okna. Stalo se, že nás dispečer varoval před přistávajícím letounem zprava (jednalo se o malý civilní proudový letoun) my let VFR on IFR. My jsme ho viděli okamžitě po upozornění dispečera a on nás neviděl vůbec, přesto, že jsme byli v jeho zorném úhlu, přímo před ním a on nás míjel asi 50 metů pod námi. Zajímavá byla komunikace. Dispečer říká, "delta tango whisky Palm Bech Internacionale, přímo před vámi 3 míle ve výšce 1500 feet Diamona DA40, vidíte ji?" Odpověď: "Palm Beach Internacionale, Diamonu nevidím, hledám ji, delta tango whisky". Dispečer: "delta tango whisky, Palm Bech Internacionale, Diamona před vámi 1 míli ve výšce 1500 feet, vidíte ji?" Odpověď: "Palm Beach Internacionale, Diamonu stále nevidím, hledám ji, delta tango whisky". Dispečer: "delta tango whisky, Palm Bech Internacionale, Diamonu už nehledejte právě jste ji minul 500 feet nad vámi."



Po vyhnutí se jaderné elektrárně pokračujeme v trati a za malou chvíli míjíme otočný bod Long Key (VPLYY). Z dálky vidíme malou lokální tropickou bouřku, které se vyhýbáme vpravo. Kocháme se pohledem dolů na lidi dovádějící na vodní hladině. Zřetelně vidíme vodní skútry, motorové čluny a vodní lyžaře. Pokračujeme stále podle řady ostrovů až se dostáváme nad letiště Florida Keys / Marathon (MTH), kde upravujeme kurz a už letíme přímo na Key West. Michal pro kontrolu ještě ladí VOR. Z výšky vidíme nejdelší most Floridy spojující jednotlivé ostrovy, který měří 7 mil (v tomto případě jde o míli suchozemskou, tedy 11,2 km). Navazujeme spojení s dispečerem Key West Int. (EYW), který nás informuje o používané vzletové přistávací dráze a současně nás upozorňuje, že pokud nemusíme, abychom nepřistávali, že nezaparkujeme letadlo. Letiště je totiž plné. Říkáme si, že zkusíme zavolat trochu později, že se možná uvolní nějaké místo a pokračujeme v plánovaném letu. Při přiblížení k letišti po chvíli dostáváme pořadí na přistání jedna. Zahajujeme přistávací manévr.



V 11 hodin a 11 minut po 14,3 hodinách a 1276 nm (2296,8 km) dosedáme na nejjižnější místo USA, Key West. Rádio přelaďujeme na Key West ground a žádáme instrukce k pojíždění a zaparkování. Jsme odvedeni na pojížděcí dráhu, kde si nás přebírá pozemní personál, který signalizuje zastavení a vypnutí motoru. Přijíždí jakýsi stroj, který nás lyžinami zvedá za přední podvozek a tlačí nás do řady stojících letadel. Vysedáme a vykládáme bagáž, kterou nám z ruky bere pozemní personál, nakládá ji do klimatizovaného tranzitu a hodlá ji i s námi odvézt do příletové kanceláře. Po chvíli přijíždí i cisterna s leteckým benzinem a ptá se nás, zda chceme tankovat. Jelikož jsme na suchu neodmítáme a pohotový chlapík vyskakuje z auta, aby nám natankoval éro. Po ošetření éra nasedáme do transitu, který nás odváží do letištní recepce. Zde se dozvídáme, že se tu přes víkend chystá jakýsi festival a že nenajdeme volný ani jeden hotel, ani žádné auto není k pronájmu. Co se dá dělat, tady na Key West přes noc zůstat nemůžeme a musíme odletět nejpozději do 20:00, protože pak se zavírá letiště a v provozu bude zase až ráno. Michal telefonicky zjišťuje možnosti ubytování na blízkém letišti Marathon. Tam se mu daří sehnat nocleh a je rozhodnuto. Projdeme si městečko a na noc odletíme do ne příliš vzdáleného Marathonu.

Mohlo by vás zajímat


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů

Přidat komentář