Tým: Jan Jílek (JJ)
Petr Jonáš (PJ)
Lukáš Pařízek (LP)
Trenér: Jaromír Čihák (JČ)
Letadlo: Extra 330SC, OK-LPJ
S Lukášem naleznete na Aerowebu již dva rozhovory, kde mluví mj. o své cestě k létání. Zajímá mne tedy, co k letadlům přivedlo další členy týmu?
JJ: Jako kluk jsem se vrcholově věnoval sportu a létání mě příliš nelákalo. Na letištích jsem se však vyskytoval poměrně často s tátou a přes něj se dostal k paraglidingu. V 17 letech jsem si udělal papíry na motorový i bezmotorový paragliding, ale nálet jsem nijak velký neměl, prioritou pro mne byla kanoistika na divoké vodě. Mám vystudovanou strojárnu a díky tomu začala má spolupráce s Markem Ivanovem. Postupně jsem došel k názoru, že když už letadla vyvíjíme, bylo by fajn s nimi také létat jako zkušební pilot, takže jsem ve 22 letech začal létat na ULL. Ve výcviku si ale nesmíš vůbec vyzkoušet pád, učíš se jen zábranu pádu. To mi přišlo s ohledem na zalétávání letadel málo, logickým krokem tedy bylo udělat si PPL. Mezi tím jsme s Markem založili firmu Future Vehicles s.r.o., zpočátku jsme vyvíjeli ULL, teď už i certifikovaná letadla GA.
Po získání PPL jsem někde zahlédl rozhovor s Lukášem Pařízkem, který zmiňoval Jirku Durase a jeho akrobatickou školu v K. Varech a tak jsem se tam vydal, protože akrobacie mi přišla zajímavá právě v získání dalších zkušeností s ovládáním letadla. Potkal jsem se tam s Petrem Jonášem, který létal na Z-50M, Lukáš na Xtreme, já začínal na Decathlonu.
Ze sportu jsem byl zvyklý závodit, a tak jsem se zajímal, jak soutěžit v letecké akrobacii a postupovat do vyšších kategorií. Jirka mě vyslal na závody, kde jsem se seznámil i s dalšími akrobaty.
Lukáš pak za mnou přišel s myšlenkou vytvořit tým a začali jsme řešit pořízení letadla. Nižší kategorie jsem létal na Z-50M, ale od kategorie Intermediate už musíš mít vyřešené vlastní letadlo.
Po koupi Extry jsem přemýšlel, zda se na ni mám rovnou přeškolit, nebo ještě rok létat na Z-50M a nabrat zkušenosti. Petr mi velmi dobře poradil postupovat tímto způsobem, a protože tehdy už do týmu přibyl i Jára Čihák, udělali jsme jeden z prvních společných kempů, který mě hodně posunul.
JČ: Dlouho jsem zastával názor, že lítání je úplná blbost. Přesně do okamžiku, kdy mě Mnichově Hradišti svezl kolega Zlínem Z-43 a já si řekl, že to není špatné. Protože patřím do vyšší váhové kategorie, přemýšlel jsem rovnou nad PPL a naučil se létat na Zlínu Z-42M. To je krásné, leč trošku záludné letadlo. Má profil křídla, který se velmi rád trhá, letadlo špatně varuje do přechodu a mám zážitek, kdy si kolega akrobat (v té době mistr republiky v kategorii Intermediate) chtěl zkusit vývrtku. Já měl letadlo certifikované na akrobacii, nastoupali jsme asi do 2,5 km, vývrtka se nám v úvodu prosedla, letadlo se roztočilo víc, než čekal a z 1,5 otočky, kterou chtěl udělat, byly rázem 4,5 otočky. Byl velmi překvapený, jak těžce se vybírá. Když se ale s tímhle letadlem umí zacházet, dá se s ním hezky zalétat.
Já chtěl vědět, jak letadlo ovládat v mezních situacích, abych mohl létat bezpečně a jediným, kdo si mě tenkrát byl ochoten s letadlem vzít pod patronát, byl Jirka Duras. On je tím, kdo spoustu lidí postrčil k akrobacii. Skončilo to tak, že jsem u něj odlétal kompletní výcvik. Když mi oznámil, že mám jít na závody, strašně se mi do toho nechtělo. Pak jsem pochopil, že na nich člověk pracuje s úplně jiným nastavením mysli, v jiných režimech, letí pod stresem a že to pilotovi hodně přináší. Je pak schopen z letadla dostat mnohem víc a bezpečněji ho ovládat.
PJ: Má cesta k létání začala na PC simulátorech. Vyrůstal jsem blízko jihlavského letiště a jednou jsem si tam koupil vyhlídkový let ve Vivatu. V tom okamžiku (bylo mi asi 17 let) jsem létání propadl. Dva roky jsem létal na kluzáku, pak přišlo uzemnění Blaníku po průšvihu v Rakousku v r. 2013 (pozn. aut. – Blaníku se odlomilo křídlo ve výšce asi 500 m nad zemí, stroj se dostal do nevybratelné autorotace, zahynuli v něm 2 zkušení piloti) a já nemohl létat, protože na jiné letadlo jsem neměl papíry. Rozhodl jsem se tedy pro ULL a díky programu pro mladé navigátory, který zastřešoval Ivo Lengál v rámci LAA, jsem se zúčastňoval navigačních soutěží a úspěšně reprezentoval (mistr Evropy, vicemistr světa, několikanásobný mistr republiky aj.). Postupně přibyla letecká rally a přesné létání (navigační soutěže) i na GA letadlech, kde se mi také dařilo a mám též sbírku medailí z mezinárodních závodů. Akrobacii jsem vnímal jako okrajovou, chtěl jsem si zkusit, jaké to je létat na zádech, a kromě toho si myslím, že by o ní každý pilot měl mít povědomí. Věděl jsem, že nejlepší akrobatická škola je u Jirky Durase, šel jsem proto k němu. Po asi 3 hodinách výcviku mi Jirka oznámil, že jdu na závody. Jsem velmi soutěživý typ a tohle byla výzva. Závody mě baví, v podstatě nic jiného nelétám. (smích)
Začal jsem na Decathlonu a vlastně jsem měl kliku, že byly nějaké problémy se součástkami a tahle éra skoro rok nelétala, takže jsem se díky tomu velice rychle dostal na Zlín Z-50M (tzv. „malá padesátka“) a už v kategorii Sportsman jsem závodil s ní, což je poměrně neobvyklé. Přechod do vyšší kategorie (Intermediate) byl tím pádem pro mě snazší, protože jsem měl stále stejné letadlo a jen se přidaly nové akrobatické prvky. V téhle kategorii jsem létal rok, podařilo se mi vyhrát mistrovství republiky a pak už začaly námluvy s kluky. Zpočátku jsme řešili, jaké koupíme letadlo, původně se zvažoval Xtreme, ale nakonec jsme se rozhodli pro Extru. Dva roky létám v kategorii Unlimited, absolvoval jsem zatím jedny mezinárodní závody v této kategorii loni v Polsku, pro mě dost smolné.
Jak se vlastně Jára dostal do týmu Future Vehicles Aerobatics?
JJ: Jára funguje jako jakýsi náš mentor i kouč a hodně nám pomáhá. Sám navíc létá. Vtipné bylo, že jsme spolu taky soupeřili. On mě učil, jak mám létat a já pak na závodech stál proti němu. V akrobacii vždy existovalo jakési „temné území“, a to v okamžiku, kdy jsi přešel do kategorie Advanced. Najednou se s tebou nikdo nebavil, nikdo ti neřekl, jestli je něco dobré, jak máš věci dělat, aby ses někam posunul. Díky Járovi, který si řekl, že nám pomůže i ze země, jsme se mohli velmi rychle posouvat dál, včetně něho, a začalo to být vidět. Konečně tedy máme oficiálního trenéra, Járu, který sám závodí v české reprezentaci. Tohle tady roky chybělo, možnost týmu a spolupráce. Jiné státy to dělají, my to nikdy moc neuměli.
PJ: Okolo Extry 330SC vznikl původně tříčlenný tým. Jára nám začal hodně pomáhat s tréninky i organizačními věcmi a – jak on rád říká – „foukat pod křídla“. Přibrali jsme ho proto do týmu, ačkoli má své vlastní dvoumístné letadlo.
Járo, moc se mi líbí Tvá věta: „A pak kluci vyrostli.“ Jaké to je, sledovat jejich posuny?
JČ: Super! Já jsem limitovaný věkem i fyzičkou, i když v Polsku mě ohromně nabil človíček, kterému bylo asi 75 let a lítal s klukama Unlimited.
Jsem z generace, kterou Jirka Duras perfektně provedl kategoriemi Sportsman a Intermediate. Pak nastane „náraz do zdi“, jak už zmínil Honza. Letadla, schopná zalétat vyšší kategorii, už vám nikdo nepůjčí a nejsou dostupná a já nebyl mladý nadějný sportovec, takže jsem si musel najít vlastní cestu. Akrobacii mám jako hobby, při němž dokážu úplně vypnout, nemůžu myslet na nic jiného než na let, vypadnu z běžných starostí a je to pro mě ohromná relaxace.
Z toho, jak kluci rostou, mám nesmírnou radost, baví mě jim pomáhat a vidět jejich úspěchy. Ten posun dopředu mi dává obrovský smysl, všechno pak do sebe krásně zapadá.
Kdo z vás je nejsoutěživější typ?
Kluci svorně: Všichni!
PJ: Bez toho nelze vydržet Unlimited kategorii, protože je ve všech ohledech tak extrémně náročná, že pokud by člověk nebyl soutěživý, velmi rychle z ní vycouvá.
LP: Tohle létání už bolí. Kromě toho se s leteckou akrobacií pojí spousta dalších věcí, například organizačních, takže pokud člověk nemá patřičný drive, dlouho tenhle nápor nevydrží.
JJ: Tohle byla důležitá otázka v okamžiku, kdy jsme řešili, že budeme mít společné letadlo. Každý z nás chce vyhrát…
LP: …a nepůjdeš toho druhého podříznout za hangárem, že jo? (smích)
JJ: Myslím, že tenhle problém existuje hlavně v nižších kategoriích. Proč nejsou všichni v Unlimited? Jedna věc je, jak říkal Lukáš, že unlimited létání bolí, druhá věc jsou peníze (buďme upřímní, je to fakt drahá záležitost) a třetí je nesmírné množství času, které každý z nás musí investovat. Jen talent už ti nepomůže, musíš mít obrovskou disciplínu. Každý z nás tří bojuje s něčím jiným, v něčem má nad druhým výhodu, v jiném nevýhodu. Jak říká Petr, musíš chtít být na vrcholu. Myslím, že moc lidí by v tom letadle být nechtělo.
LP: Přesně tak. Máme motivaci se rozvíjet a posouvat vlastní hranice. Přetížení, kterým jsme vystaveni, netrénují ani kosmonauti.
JJ: Hlavně ta negativní. Na pozitivní přetížení jsou stíhací piloti trénováni mnohem víc, co se týká výdrže v nich. Kdybych sedl do stíhačky, nevím, zda a jak bych to zvládal.
Záporná přetížení lidstvo zas tak moc neprozkoumalo, ani my sami nevíme, jaký na náš organismus mají vliv. Mnohem víc nás unavují. Jsou prvky, ve kterých se nemůžeš rozhodnout jinak. Něco uděláš a víš, že ve chvíli, kdy to začne bolet, si už nemůžeš říct: „Jé, mě to bolí, tak povolím knipl.“ Protože když to uděláš a nebudeš mít dostatečnou výšku k dokončení prvku, umřeš, proto jsou i různé výškové limity dle kategorií. Říkám to velmi zjednodušeně k představě pro ty, kteří takovéto stavy nezažívají.
JČ: Já bych dodal, že soutěž je týmová, když jsme na závodech, ale každý pilot letí sám proti sobě. Musí poznat své slabiny a naučit se je překonávat, zdůraznit naopak silné stránky. Jakmile člověk vstupuje do kokpitu, vystoupí z tohoto světa a ocitne se v akrobatickém. V tu chvíli se neřeší soupeř, ale „jsem tady, mám před sebou sestavu, zaletím ji jak nejlíp dovedu. Vím, že mám slabé body, ty si pohlídám a udržím se v těch silných.“
Jak se vyrovnáváte se svými chybami?
JJ: Soutěžní let je sice záležitost na 10 min ve vzduchu, ale týden přípravy na zemi. Absolvuješ 4 programy a každý z nich můžeš zkazit. Letíš individuální a týmovou soutěž. Člověk, pokud něco pokazí, má tendenci chybu hned opravovat. My to udělat nemůžeme. Víme, že jsme chybu udělali, nesmíme to přiznat a musíme se z neplánované situace dostat tak, aby další figura mohla být za plný počet bodů. Už máme horší podmínky vstupu, protože kormidla jsou jinak, než jsme potřebovali. V těchhle momentech bojujeme a nemáme čas myslet na to, jestli Petr udělal prvek ve 300 m a já ho chci udělat ve 250 m.
Všichni přistáváme buď s pocitem radosti, nebo jsme naopak na sebe tak naštvaní, že to budeme ještě řádnou dobu rozdýchávat. V tu chvíli vystupujeme z letadla s myšlenkou: „Já to pokazil, už nebudu lítat. Proč vlastně dělám akrobacii? Končím!“
LP souhlasně přikyvuje: V takových momentech vyhazuješ prachy do vzduchu, a to doslova. Když se ti něco nepovede, letí ti hlavou, že jsi všechno zvoral a za stejné peníze jsi mohl být někde 14 dní na dovolené v klidu a spokojený.
Přesvědčení a odhodlání lítat Unlimited musí být v dnešní době tak enormní, že nás to dělá jedinečnými, myslím si.
JČ: Dám praktický příklad, co se opravdu v sezóně stalo. V Polsku nám o 15,43 bodů utekla medaile. Třetí team získal 42465,30 a my 42449,87. Kluky to neskutečně mrzelo. Až tak, že vyhnali Honzu na přelet do Rumunska, kde jsem soutěžil já, aby náš tým podpořil.
Já letěl z našich poslední v kategorii Advanced a kdybych ze všech těch stovek figur, které se odlétaly, zvoral jednu jedinou ve své sestavě, uteče nám medaile. Jsi si vědom, že můžeš zahodit práci celého týmu jenom tím, že místo jednoho potlačení kniplu uděláš dvě. Takovéto tlaky musí člověk umět zpracovat dřív, než vleze do letadla, aby mohl precizně zaletět sestavu. Tak vypadá vrcholový sport.
Zmínili jste, s čím se perete. Když si pak večer jdete společně sednout a víte, že někdo z vás opravdu něco hodně pokazil, vynadáte mu nebo ho podržíte?
PJ: K tomu řeknu něco já, protože mně se v Polsku stalo, že jsem závod zkazil opravdu nehezkým způsobem. Ve své podstatě drobnost, přesně jak říkal Jára, člověk pohne kniplem na druhou stranu. Nebylo to o tom, že bych nezvládl nějaký těžký prvek, ale prostě jsem jen něco otočil doleva místo doprava. Po letu na mě dolehla tak silná emoce, že jsem se rozbrečel. Večer jsme šli do hospody a kluci mi nevyčetli vůbec nic. Mrzelo nás to všechny, všichni jsme věděli, kdo za prohru může, ale nedostalo se mi jediného křivého slova. Naopak: „Přijedeme znova a příště vyhrajeme.“
Oba ty zážitky jsou ve mně pořád silné – jeden ten extrémně negativní z vlastního selhání, druhý velice pozitivní, že ani takováto věc tým nerozložila.
JJ: Stálo tě to pivo. (směje se) Je třeba uvědomit si jednu věc – všichni jsme podobné chyby udělali, děláme a ještě přijdou. Reagovat ve stylu: „Ty jsi pako, támhle jsi to pokazil,“ garantuji ti, že další let to pokazíš sám. A kdybychom se k sobě chovali tímto stylem, nikdy nebudeme tým.
LP: Však si všichni vzpomínáme třeba na základní školu, jak nám vadilo, když nám ostatní nadávali nebo se vysmívali. Takhle se přece nebudeme chovat. Jsou jiné věci, které nás naštvou, tak si je vyříkáme. Ve velkých a vážných věcech musíme o to víc vážit, jak se k nim postavíme. Sám jsem byl překvapený, že jsme si všichni v pohodě sedli, řekli si, co se stalo a svorně zkonstatovali, že jdeme dál.
O co vlastně v Polsku šlo?
JJ: V Unlimited byly nové prvky, které všichni závodníci letěli poprvé v životě. To se v Intermediate nestane, tam pro nás neexistuje nic, co bychom už někdy neletěli.
V Unlimited se nejdřív posouvají hranice sestavy, pak dojde na limit letadla, postaví se nové letadlo, které zvládne víc a zase se posune sestava. A když už nemůžeš figuru ztížit prvkem, ztížíš ji orientací nebo přetížením nebo kombinací všeho.
PJ: Šlo o prvek, který byl poprvé legální v této sezóně, byly v něm 2 kopané výkruty. Dřív spadal do nelegálních, a i letos jej autor (člověk, který 28 let létá jen unlimited akrobacii) musel oproti svému původnímu nápadu předělat, aby se vešel do pravidel.
LP: Autor vložil do prvku výhody stroje, se kterým závodí (Suchoj) – létá na jiných rychlostech, jiných poloměrech i přetíženích. Znamená to, že se mu letadlo tolik nerozjede a na malé rychlosti může udělat kombinace, které do prvku zařadil. Extra má menší odpor, takže jsme vše létali na větších rychlostech v kombinaci přetížení psychického, zátěžového i orientačního. Nahoře máš na rozhodnutí milisekundy, a to se pak každému z nás (i v tréninku) stane, že cukne na druhou stranu.
JČ: Závody v akrobacii probíhají tak, že jednotlivé státy nebo piloti dají dohromady 10 figur, dají se použít 4 spojovací a udělá se sestava, kterou letí všichni. Každý se snaží zařadit co největší šílenost (doma si ji nacvičí), která je ještě legální, aby závod ostatním co nejvíc ztížil.
Jedno letadlo, tři chlapi a čtvrtý, co jim do toho mluví. Výhody, nevýhody?
JJ: Když máš letadlo sám, může se to teoreticky jevit jako velká výhoda, že o něm víš všechno. O tom asi víc řekne Jára.
My létáme velmi specificky – nad letištěm. Jako pilot můžeš udělat 3 lety denně, v Unlimited spíš dva. Když jsme 3, odletíme celkově 9 letů za den, což lze v pohodě stihnout. Jeden let trvá kolem 15-20 min a pak si každý musí dát hodinku či dvě pauzu. Je rozdíl, jakou kategorii člověk létá, kdybych létal Intermediate, kde jsou prvky lehčí a neseberou tolik energie, můžu odletět i 6 letů za den, a už by to na jedno letadlo nevycházelo.
Ve třech opotřebováváme letadlo takovým způsobem, že si neumím představit létat na něm ve čtyřech. To bychom museli mít nonstop mechanika, který by ho udržoval při trénincích i závodech.
Jako tým jsme museli vyřešit nejen organizační věci, ale i finanční. Jak budeme financovat servis? Jak opravy, když se něco stane?
Každý z nás do společné kasy platíme za letové hodiny, a proto pak není problém uhradit potřebné. Víme, že nikdo z nás letadlo nepoškozuje úmyslně, ale stát se může cokoli – já třeba v Jaroměři srazil srnku, která se objevila 5 m přede mnou, to už při rychlosti 120 km/h neuděláš nic. Letadlo je samozřejmě pojištěné.
Velkou výhodou týmu je, že na závodech je nás více a můžeme si navzájem pomoci vytáhnout letadlo, pohlídat prostor, natankovat, společně chodit sestavu atd. Krom toho je nás dost na to, aby jeden letadlo přeletěl a druhý třeba v autě dovezl materiál.
JČ: Když máš letadlo sám, jsi na všechno sám. Letadlo mám třeba na závodech vzadu v hangáru, před ním 5 dalších letounů, za půl hodiny bych měl letět a nevím, jak v jednom vytahám celý hangár. To pak chodím a škemrám o pomoc.
Další věc, servisuji v Německu, když letím na prohlídku, ukecávám někoho dalšího, kdo by mě vzal zpátky, abych nemusel autobusem.
Na druhou stranu, pokud na letadle najdu závadu, nemůžu se rozčilovat na nikoho jiného, že ji způsobil, protože vím, že si za ni můžu sám.
Když jsem potkal kluky, jednou ze základních věcí bylo, že jsme všemu konání dali řád a smysl. Každý vždy přesně ví, v jaké je fázi – kdo se připravuje na let, kdo tankuje, kdo má jakou úlohu v týmu. To sám nemusíš řešit.
Imatrikulace OK-LPJ nebude náhodná, že?
JJ: Nejsou to jen křestní jména, je mnohem víc provázaná. LP = Lukáš Pařízek, pak P začíná Petr, J = Jonáš a J = Jan Jílek.
Několikrát jsme zmínili finanční náročnost vrcholové letecké akrobacie, proč si myslíte, že se tak těžko shání sponzoři?
JJ: Myslím, že je to hodně o tom, jak dobře znáš prostředí a jaké máš kontakty. O sponzory je obrovský boj. Mohou se rekrutovat z různých oblastí. Buď je to někdo, komu se akrobacie líbí, ale sám ji z nějakého důvodu létat nemůže či nechce, a tak se rozhodne podpořit ostatní. Dalšími jsou ti, kteří chtějí zviditelnit oblast letectví, protože se v ní jako firma pohybují nebo letectví prezentuje nějakou emoci s firmou spjatou. Tak to má třeba RedBull. Taky se může stát, že nějaké firmě se líbí, co děláte vy, vám se líbí, co dělá firma, vzájemně si sednete a začnete spolupracovat.
Máme to štěstí, že jsme hned na začátku navázali spolupráci s TJM Aviation, kteří zařizují díly z celého světa pro letectví, od kapalin přes součástky. Loni se nám podařilo se spojit s ABS Jets, oceňují naši lásku k letectví a to, že se jej snažíme aktivně zviditelňovat veřejnosti a motivovat lidi, aby se do letectví zapojili, ať už jako majitelé letadel, nebo jako zaměstnanci (letecký mechanik, pilot…). Vážíme si spolupráce se servisem Air Mega v Jaroměři – bylo by naivní si myslet, že za servis neplatíme, ale oceňujeme obrovskou flexibilitu, máme-li jakýkoli problém, okamžitě ho řeší. Podařilo se navázat spolupráci s Pumou a Renaultem anebo třeba advokátní kanceláří. Za podporu děkujeme také ŘLP, kteří nám například pomohli vykoordinovat létání v Jenči nebo na Točné.
Přáli bychom si najít někoho, kdo by leteckou akrobacii chtěl podporovat dál, abychom udrželi její historickou tradici na vysoké úrovni. Jsme nesmírně vděční za Martina Šonku, který tenhle sport má rád a zviditelňuje jej. Nekonkurujeme si, tady je ten „letecký rybníček“ opravdu malý, jsme rádi za každého pilota, který chce létat a akrobacii propagovat. Když lidi nebudou přicházet, žádný sport mít nebudeme.
JČ: Nejen, že se hledají sponzoři z velkých společností, ale snažíme se rozšiřovat povědomí o akrobacii mezi lidi a jsme rádi, že máme slušnou odezvu. Když se lítá air show, tak organizátora požádáme, aby nám umožnil postavit si stánek s tričky a reklamními předměty. Koupí některého z nich nás lidé podpoří a stanou se Wingmany. Skutečně je bereme jako součást našeho týmu.
Hledání sponzorů a popularizace letecké akrobacie jdou ruku v ruce. Stále platí, že největší část financování leží na pilotech samotných.
Kromě závodů vás lze vidět i na různých akcích. Podle čeho se rozhodujete, kdo se které zúčastní?
LP: Jednou rovinou je závodní létání, druhou air show a případně nějaké soukromé akce. Snažíme se taky vytvářet různá zábavná videa.
Většinou rozhoduje, kdo má čas či zájem danou akci letět.
Jako tým jsme unikátní i v tom, že můžeme zaletět 2 air show v jednom dni, přičemž na každou akci dodáme čerstvého pilota.
JJ: Já osobně letím jen to, co mě zajímá, nepotřebuji odletět 10 air show za rok. Beru je jako službu sportu, který díky nim můžeme představit veřejnosti.
Kde vás letos můžeme potkat?
LP: Sezóna začala Mosteckým pohárem na začátku května, Jára organizuje tradiční Karlovarský pohár na konci května. Zajímavý bude zase dětský den ŘLP v Jenči (neveřejná akce), následuje air show v Chocni, v červnu se asi vydáme na mistrovství do Německa. Pohodovou akcí je vždy letecká akce v Třebihošti, stejně jako Jihomoravský pohár v Břeclavi. Tradičním závěrem sezóny bude opět Hosínský pohár v Českých Budějovicích. Program se během sezóny mění, postupně jej naleznete na webu Future Vehicles Aerobatics.
Jsme otevření i tomu, aby za námi lidé dorazili na tréninky do Jaroměře. Nejlepší je přijít na konci tréninku, podívat se na poslední let a pak můžeme pokecat. Mimochodem je tam dobrá hospoda.
Rád bych apeloval na všechny, aby nerušili piloty, kteří právě něco dělají. Není to sranda, rozhození pozornosti může trvat dlouho a pilota ohrozit na životě. Platí to i mezi piloty navzájem, člověk nikdy neví, co ten druhý zrovna prožívá a honí se mu v hlavě nebo kdy jde do letadla.
JČ: Chtěli bychom poděkovat letištím, na kterých můžeme trénovat a závodit, především těmto (abecedně bez pořadí): Břeclav, Hosín, Chotěboř, Jaroměř, Kroměříž, Most, Strakonice, Strunkovice, Třebihošť, Toužim.
Kluci, jsme na konci rozhovoru, za který vám moc děkuji. Přiznejte se na závěr, kdo z vás je největším pařmenem v týmu?
LP okamžitě: Už nejsem! (následoval výbuch smíchu všech ostatních)
JJ: Záleží na tom, kde.
LP: A kdy a s kým.
JJ: Někdy člověk nemá chuť ani sílu pařit. Třeba na mistrovství v Polsku jsme byli všichni tak unavení, že já tajně doufal v aspoň jeden den s ošklivým počasím, kdy nebudu muset letět. Dáš v 21 h letadlo do hangáru a víš, že v 7 h ráno máš být na letišti nachystaný na přelet domů. To pak „zahodíš“ letadlo a nemáš chuť se někde nalejt.
Ale třeba u Járy v Třebihošti… (smích) Tam je vždycky pohodička, griluje se kýta, ráno přiletíme, odlétáme a od nějakých 17 hodin je klid a zábava. Tuhle jsme dali pivka a večer se učili jezdit na jednokolce. Dokonce jsme v průběhu zjistili, že má světlo! (smích) Drandili jsme po mokré trávě, pak Jára vyhodnotil, že by bylo fajn mít aspoň helmu, tak ji donesl. Vrcholem všeho byl Petrův skvělý nápad, že zkusíme na jednokolce jezdit ve dvou. Jde to! (směje se)
LP: Zkrátka – po závodech kolikrát není nálada na nic kromě odpočinku, ale po air show? To pak může být důvod k přípitku. (smích)
